Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Fikar (* 1958)

• narodil se 7. 11. 1958 v Hradci Králové

• přezdívka „Krepindl“

• od mládí ho zajímal bigbít a později i underground

• vystudoval architekturu na pražském ČVUT

• během vysokoškolských studií se seznámil s disidenty

• v roce 1984 pořádal bigbítový koncert v Lochenicích, který byl přerušen policií

• má dvě děti

Mládí

Zdeněk Fikar se narodil v listopadu 1958 v Hradci Králové. Na své mládí, které zde prožíval, vzpomíná rád. „Mládí je vždycky báječné! Já jsem navíc ještě měl to štěstí, to s tím asi trošku souvisí, že jsem mládí prožil v šedesátých letech.“ Kromě jiného byl znovu povolený Junák – skautské hnutí, do kterého už jako malý kluk vstoupil a strávil v něm dva roky, až do doby, než byl po okupaci Československa v roce 1968 opět zakázán. Později, těsně před koncem základní školy, ale formálně vstoupil i do Pionýra. „Já jsem se strašně styděl, protože jsem měl za sebou skautskej slib. Ale bál jsem se, že jinak prostě půjdu do práce nebo na vojnu.“ Nakonec nastoupil na střední průmyslovou školu, kterou úspěšně absolvoval, a později vystudoval architekturu na pražském ČVUT.

Džíny a dlouhé vlasy

Zdeněk vyrůstal v éře hippies. Nejcennějším artiklem tehdy byly džíny, ideálně do zvonu, po kterých všichni toužili. „Ale opravdický džíny, to tady nikdo neměl. To měl jedině člověk, kterej se dostal na Západ.“ Případně ten, jehož rodiče si je mohli dovolit koupit za velké peníze v Tuzexu. Součástí byla i obliba dlouhých vlasů, které kromě Zdeňka tehdy nosila i část jeho spolužáků. Tzv. máničky, tedy chlapci s dlouhými vlasy, tehdy byly vnímány jako nežádoucí nepřizpůsobivá část společnosti a už na škole byla snaha proti nim zasáhnout. „Konaly se takový scénky, že přišel třídní učitel s nůžkama, vytáh si toho největšího zloducha a začal ho tam stříhat, lítaly nějaký facky, zvali se rodiče a takovýhle legrace byly.“

I Zdeněk sám se pak během třetího ročníku na průmyslovce ostříhal – a na konci roku měl náhle na vysvědčení o stupeň lepší známku z matematiky. Není jisté, jestli v tom byla přímá souvislost, ale jak sám Zdeněk říká „bylo to bohužel tak, že i ty známky záležely na těch vlasech.“ Dlouhé vlasy nedělaly samozřejmě radost ani Zdeňkovým rodičům – s maminkou měl tehdy dohodu, že si je ostříhá, pokud ona vystoupí z KSČ. K tomu ale nakonec došlo až v 90. letech.

Nepřítelem socialistického tábora

Během vysokoškolských studií v Praze se Zdeněk začal setkávat s disidenty a zajímal se o nepovolenou literaturu. Podařilo se mu dokonce jednou vycestovat na Západ, do Londýna, a navštívil také Rusko. Všechny tyto vjemy ho ovlivnily v jeho budoucím směřování: „Udělal jsem si srovnání a bylo rozhodnuto: stal se ze mě nepřítel socialistickýho tábora.“ Začaly mu tak vadit například zmanipulované volby, ve kterých musel každý hlasovat pro KSČ. Cítil, že chce se situací něco dělat, a jako lokální patriot se rozhodl pracovat na změnách právě v Hradci Králové. V roce 1984 tam proto uspořádal velký koncert bigbítových kapel, místních i pražských. O bigbít se totiž zajímal už jako žák základní školy.

Koncert se konal 17. srpna 1984. Vystoupit na něm měli například tepličtí Aku Aku, Prasečí farma z České Lípy či undergroundová Záře z Hradce Králové. Byl nahlášený jako taneční zábava, aby národní výbor povolil. Vystupovat tehdy mohli jen hudebníci, kteří měli tzv. přehrávky – prošli zkouškami před komisí, která konstatovala, že skupina je „nezávadná“. Pro povolení se tak využívaly například doklady jiných kapel, které přehrávky měly. Samotný koncert pak schvaloval právě národní výbor, který chtěl vědět, kde se bude pořádat, kdo na akci vystoupí i například jaký bude program večera.

Perzekuce po koncertě v Lochenicích

Koncert v Lochenicích nedaleko Hradce Králové vypadal nejdříve jako úspěšný. Ale ve chvíli, kdy odehrála první kapela a připravovala se druhá, přišel policejní zákrok. „V tý chvíli se rozrazily dveře, vběhli tam policajti se psama, se samopalama, vyhnali nás ven, museli jsme vytáhnout občanky, všichni se legitimovat, nafotit…“ Hodně lidí potom muselo jít k výslechu. Zdeněk šel až úplně poslední, po všech svých kamarádech, takže měl strach, k čemu to nakonec povede. On sám ale v podstatě jen potvrdil informace, které už vyšetřovatelé měli k dispozici, a celý případ potom pokračoval k soudu jako přečin proti veřejnému pořádku. Jak bylo v té době běžné, vyšetřovatelé se snažili získat důkazy pro trestní stíhání za nedovolené podnikání, ale nic takového se nepodařilo, proto se nakonec jednalo jen o přečin, a ne o trestný čin.

Perzekuce ale tehdy tvrdě zasáhla jednu ze Zdeňkových kamarádek, která v důsledku zásahu po koncertě přišla o zaměstnání učitelky na základní škole. Dodnes je celým vyšetřováním natolik traumatizovaná, že o něm nechce mluvit. Zdeněk podobné psychické důsledky vnímá jako jedno z velkých zel minulého režimu: „To mě na tom štve, že to se těm komunistům povedlo. Někoho, člověka mladýho, veselýho, až dodnes takhle poškodit, že se bojí o tom mluvit. To se jim teda povedlo. A za to je nemám rád.“

On sám byl nakonec odsouzen k peněžitému trestu ve výši 3000 Kčs, v případě jeho nezaplacení mu hrozilo odnětí svobody na dva měsíce. Tehdy dokonce uvažoval i o emigraci, pokud by se měl stát terčem vážnějších represí, nakonec to ale nebylo potřeba. Jen na jeden rok mu byl odebrán cestovní pas, ale potom mu ho zase vrátili. A navíc Zdeněk spolu s mnoha dalšími věřil v reformy, které přinášela Gorbačovova perestrojka, a sám vnímal určité uvolnění poměrů. „My jsme strašně tleskali. A já jsem dodnes přesvědčen, že on stáhl z Československý republiky jakoby poradce policejní, ruský, a ty český policajti se začali chovat úplně jinak, slušnějc. Takže začalo být cítit, že je naděje, že se to změní.“

Život po revoluci

Po revoluci byl Zdeněk zaměstnán v různých firmách jako architekt, pracoval často na rekonstrukcích starých interiérů, hlavně bank, v severních Čechách. V zaměstnání se také seznámil se svou manželkou, s níž má dvě dnes už dospělé děti. Přestože se s manželkou po dlouhém manželství rozvedli, s dětmi vychází dobře, se synem dokonce chodí dodnes společně na demonstrace.

Dnes by si přál, aby se byl během vyšetřování svého koncertu méně bál. Přestože ale v této nesnadné době svého života obstál, rozhodně sám sebe nevnímá jako hrdinu: „Lidi, který proti něčemu bojovali za okupace německý, nebo v padesátých letech, to je s našima příběhama úplně nesouměřitelný. My už jsme žili v peřinách měkoučkejch.“