Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Fiedor (* 1965)

• narozen 25. září 1965 ve Frýdku-Místku

• rané dětství u babičky, od roku 1969 s rodiči v Třinci

• v roce 1980 odešel studovat do Prahy SPŠ při ČKD

• v roce 1981 byl vyzván k ostříhání dlouhých vlasů, odmítl a byl donucen k odchodu ze školy

• příležitostně zaměstnán, účastnil se mnoha undergroundových festivalů

• v roce 1988 podepsal Chartu 77, začal vydávat samizdat Severomoravská pasivita

• po roce 1989 úspěšný publicista a dokumentarista

• v letech 1990–1992 byl poslancem ČNR za OF

• v roce 2006 založil nakladatelství Pulchra

• v letech 2006–2007 natáčel dokumenty pro ČRo a ČT

• v současnosti žije v Praze 8

V době nesvobody před rokem 1989 vznikaly různé protirežimní aktivity. Charta 77 byla tou nejznámější a největší z nich. Spojila lidi, kteří by se s největší pravděpodobností v běžné demokratické společnosti nepotkali. Na jedné straně bývalí prominentní komunisté, kteří se aktivně podíleli po 2. světové válce na zavádění komunistického režimu v naší republice, na druhé straně katoličtí a evangeličtí kněží a laici, kteří byli po únoru 1948 perzekvováni. Signatářům však šlo o jediné: o svobodu projevu, svobodu náboženství a dodržování lidských práv. Byly to necelé dva tisíce odvážných občanů, kteří svým podpisem vyjádřili svůj otevřený občanský postoj a kteří se nedemokratického komunistického režimu nebáli.

Rodiče byli příliš mladí

Publicista a dokumentarista Jiří Fiedor se narodil v roce 1965 ve Frýdku-Místku. Své rané dětství do věku čtyř let prožil u babičky. Jeho rodiče byli mladí, ještě studovali a o jeho výchovu se nemohli postarat. Do Třince, kde tehdy bydleli, se mohl přestěhovat až v roce 1969. Obě babičky pravidelně navštěvoval o víkendech či o prázdninách a na tuto dobu velice rád vzpomíná. Byl to svět nezasažený komunistickou ideologií a život babiček byl prostý, jednoduchý a spjatý s přírodou. „Otcovu maminku jsem nikdy neviděl chodit v botech, chodila vždy bosa,“ říká pamětník a k prarodičům dodává: „Byli laskaví a sociálně citliví.“ Rodiče maminky schovávali za války židovskou rodinu, ale nic bližšího se o tom Jiří Fiedor nikdy nedozvěděl.

Vzpomínky na školu

Od roku 1971 chodil v Třinci na základní školu a od čtvrté třídy do speciální sportovní třídy. Vynikal zejména ve skoku do výšky a v této disciplině dosahoval skvělých výkonů. V té době ho oslovil hudební směr zvaný big beat a životní styl dlouhovlasých muzikantů, kteří hráli rockovou muziku. „Už v deváté třídě jsem začal nosit dlouhé vlasy a poslouchal jsem takové kapely jako Led Zeppelin nebo Black Sabbath.“ Na Moravě se však dlouhé vlasy netolerovaly a z toho důvodu vedla jeho další cesta do Prahy, kde v roce 1980 začal při podniku ČKD studovat průmyslovou školu, obor mechanik silnoproudých zařízení.

Na škole se setkal s mnoha svými přáteli z Třince. V té době bydlel na internátě v Hloubětíně. „Když jsme měli vycházky, tak jsme chodili do hospody V Chaloupkách a kamarádili jsme se s místními máničkami,“ říká. Vedení školy začalo vlasatým studentům vyhrožovat, že se mají nechat ostříhat, jinak že budou ze školy vyhozeni. Bylo to rok poté, co byl v tehdejším socialistickém Československu natočen jeden z dílů propagandistického seriálu Třicet případů majora Zemana s názvem Mimikry. Máničky s dlouhými vlasy zde byly vylíčeny v tom nejhorším světle: jako narkomani, alkoholici a bezcitní únosci letadel. „Protože jsem se odmítl ostříhat, tak mne nejprve vyhodili z internátu a pak začaly tlaky i ve škole. Zástupkyně ředitele prohlásila, že nebudu chodit na její hodiny, dokud nepřijdu ostříhaný. Tak já jsem na její hodiny nechodil,“ říká pamětník. Škola si pozvala na pomoc rodiče, kteří přijeli a přemlouvali syna k ostříhání. Ani ti však neuspěli. S mottem podle Ivana Magora Jirouse „strčte si to vzdělání do prdele“ školu opustil, když jeho za něj máma podepsala prohlášení, že ze školy odchází sám na základě svého rozhodnutí.

Okusil život bezdomovce

Po odchodu ze školy se Jiří protloukal životem, jak se dalo. S několika přáteli bydlel v malém bytě na Balabence. Občas chodil zametat pražské ulice, aby si vydělal na živobytí, a snažil se najít nějaké zaměstnání. V tehdejší době musel každý pracovat nebo mít minimálně razítko v občanském průkazu, aby nebyl veden jako tzv. příživník. „Jednou se stalo, že mne chytli policajti, neměl jsem razítko v občance, takže mne nejdříve zavřeli na osmačtyřicet hodin, a protože jsem nebyl plnoletý, musel pro mne přijet otec. Odvezl mne domů na Moravu, byl jsem obviněn a čekal jsem na soud,“ říká.

V Třinci byl nucen najít si nějakou práci. Dělal asi jeden rok přidavače u zedníků a po vypršení podmínečného trestu začal dojíždět za kamarády do Havířova, kam se v létě roku 1982 přestěhoval. Práci si našel v ostravské nemocnici, kde rozvážel pacientům jídlo. „V té době jsme s přáteli uspořádali první undergroundový festival na chalupě rodičů Radka Kisse v Třanovicích. Přijelo tam tehdy asi tři sta lidí, dva dny se hrálo, policajti vůbec nezasáhli, žádný problém ani střet s mocí nenastal.“

Politiku v té době neřešil. Byl v zajetí hudby a literatury, četl Allena Ginsberga, Jacka Kerouaca, Jiřího Muchu, Karla Pecku. Jak sám říká: „Aktivně jsme se proti systému nechtěli vymezovat.“ Založil si tehdy cestovní vkladní knížku, a pokud přes letní měsíce nepracoval, mohl policii doložit, že si z ní vybírá každý měsíc tehdejší životní minimum 780 Kčs a není na nikom závislý.

Tak prožil první polovinu 80. let. Účastnil se různých undergroundových hudebních akcí a některé i spolupořádal, přátelil se s máničkami z Brna, Olomouce, Kroměříže, Jeseníku, Nového Jičína a Valašského Meziříčí. Psychiatrickým trikem se mu podařilo vyhnout se základní vojenské službě. V roce 1985 se jemu a jeho přítelkyni Pavle narodil syn Lukáš. Nastal čas se oženit.

Podpis Charty 77

Po úmrtí Jaromíra Šavrdy, básníka, politického vězně a jednoho z mála ostravských signatářů Charty 77, se v květnu 1988 Jiří spolu s mnoha dalšími přáteli účastnil jeho pohřbu. „Myslím si, že tam vznikl nápad, pravidelně se u Šavrdových scházet a začala tím tradice bytových diskusních fór,“ vzpomíná pamětník. Poznal v té době mnoho lidí, které již bylo možné charakterizovat jako politickou opozici. Mnoho z nich bylo již v té době aktivními signatáři Charty a disidenty. „Tam už muzika a literatura šla stranou a najednou jsem začal číst politickou literaturu, vyměňovali jsme si samizdaty, nahrávky. Najednou jsem začal přemýšlet politicky.“

Chartu 77 podepsal v bytě u Šavrdových v prosinci roku 1988 a s přáteli se dohodl na vydávání samizdatového časopisu Severomoravská pasivita, do kterého přispívalo mnoho autorů ze severomoravského regionu. Vycházel jednou měsíčně v nákladu asi sto padesát kusů a byl distribuován do celé republiky.

Hysterie soudruhů

V lednu 1989 byl zatčen Václav Havel a u Šavrdových vznikla vlastní ostravská petice za jeho propuštění. Podepsalo ji tehdy poměrně mnoho lidí, což přivedlo bdělé soudruhy k hysterické reakci. V lokálních novinách Nová svoboda vyšel jejich nenávistný článek, kde zveřejnili autory petice i s jejich bydlištěm. Zřejmě s úmyslem, aby na tyto „rozvraceče“ dopadl hněv ostravské dělnické třídy. Nestalo se tak. „Spíše to mělo obrácený efekt. Lidé nám fandili a třeba sousedka mi říkala, že to četla v těch novinách a že mi hrozně fandí,“ říká s úsměvem Jiří Fiedor.

V té době pracoval v geodezii a estébáci začali pravidelně, vždy dopoledne, chodit k Fiedorovým domů a zapřádat s jeho ženou různé debaty. „Když se to stalo dvakrát, třikrát, tak jsme se tomu ještě smáli. Jenomže když už tam byli podesáté, počtrnácté, tak z toho začala být Pavla na nervy a začala mi vyčítat, že nesouhlasí s tím, co dělám, takže v tom manželství vznikl rozpor.“

Po listopadu 1989 ve víru událostí

V roce 1989 tlak StB na jeho osobu zesílil. Musel často absolvovat výslechy, na kterých mu bylo ze strany vyšetřovatelů doporučováno, aby se vystěhoval z republiky. Naštěstí přišel 17. listopad 1989. „O událostech na Národní třídě jsem se dozvěděl až v pondělí. 20. listopadu, kdy mi volal Jaromír Piskoř a říkal, že je revoluce. Říkám: ,Jaká revoluce?‘ Odpověděl: ,Ty vole, vždyť na Národní třídě je masakr, my jsme tě sháněli, nebral jsi telefony, mysleli jsme, že jsi odjel do Prahy a že tě tam zavřeli, tak jsme to hlásili na Svobodnou Evropu,‘“ vzpomíná na telefonát Fiedor s úsměvem. S přáteli se sešel v ostravském sídle socialistické strany, kde spoluzakládal místní Občanské fórum a stal se předsedajícím členem občanské komise, která prověřovala příslušníky StB a policie. Dostal se do víru politiky, přestěhoval se do Prahy, kde byl v únoru 1990 kooptován do České národní rady jako poslanec. „Život tehdy ubíhal a sunul se takovou rychlostí dopředu, že jsem si připadal jako na bobové dráze. Neslo mne to do neznámých končin a situací, které bych nepředpokládal ani v těch nejdivočejších snech.“

Ke žhavé současnosti

V České národní radě působil až do roku 1992, kdy nastoupil jako novinář do deníku Prostor. Tento deník však brzy zanikl a část jeho redakce přešla do deníku Lidová demokracie, kde pracoval Jiří jako komentátor. Podruhé se oženil. S manželkou Michaelou mají syna Mikuláše a dceru Juliánu. V letech 1996–1997 pracoval jako editor v Lidových novinách a po odchodu založil s přáteli malou mediální agenturu. V Praze 7 spoluzaložil antikvariát a galerii Ungula, kde uspořádal asi čtyřicet výstav. V roce 2006 založil svoje vlastní nakladatelství Pulchra, které funguje dodnes. V letech 2006–2007 natáčel hodinové dokumenty pro Český rozhlas a od roku 2007 dokumenty pro Českou televizi, mimo jiné z cyklu Neznámí hrdinové. Dokumentaristice se dodnes věnuje.

Několik citátů pamětníka na závěr

„Nelíbí se mi, že stát přistupuje k vymáhání povinností občanů represivními opatřeními.“

„Můžeme říci, že žijeme ve svobodné společnosti.“

„Je na každém z nás, jestli bude šťastný, nebo nasraný. Protože za všechno dobré i špatné si člověk může sám.“

„Dávání hlasu ve volbách bez rozmyslu a bez analýzy je šíleně nebezpečné a může se to lidem vymstít.“

„Nechci věřit tomu, že si lidé přejí, aby se jim v jakékoliv podobě vrátil totalitní režim, že chtějí bolševika nebo nacistu.“

„Je jisté zaklínadlo, které v našich médiích funguje. Aby tomu lidi rozuměli, tak to musíme zjednodušit. To není nic jiného než podlézání a rezignace na určitou úroveň.“