Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Fiedler (* 1939)

• narodil se 8. dubna 1939 v Mladé Boleslavi

• od narození žil v nedaleké obci Řepov

• v domě rodiny za války přebývali němečtí důstojníci

• zažil sovětský letecký nálet na Mladou Boleslav 9. května 1945

• během kolektivizace přišli o hospodářství

• matka šla pracovat do JZD, otec do Škoda Auto

• v roce 2021 žil v Mladé Boleslavi

Karel Fiedler pocházel z hospodářské rodiny, jeho život ve středočeském Řepově byl tak už od prvních let těsně spjatý se statkem a polnostmi. I proto ho nejspíš jako malého kluka zasáhlo, když tatínkova koně zapřáhli během války němečtí vojáci za zmrzlý náklaďák.

Ve vsi přebývala německá vojenská posádka, ruští zajatci a dvakrát přímo u Fiedlerů doma přespali důstojníci wehrmachtu. Nejživěji se ovšem Karlovi do paměti zapsal konec války, 9. květen 1945, kdy si s kamarády hrál na poli a jako jeden z prvních spatřil na nebi neznámá letadla.

Bombardéry za chvíli svrhly přes 700 pum na Mladou Boleslav a okolí. Jednalo se o sovětský nálet, který cílil na prchající německá vojska. Bombardování usmrtilo přes 500 lidí, mezi nimi i devět obyvatel Řepova, kteří se ten den vypravili do Mladé Boleslavi stíhat prchající Němce.

Po válce během kolektivizace přišla Karlova rodina o hospodářství a vlivem měnové reformy také o úspory. Těsně předtím stihl otec synovi koupit vysněnou tenisovou raketu. Pro pamětníka to byla jedna z posledních vzpomínek na tatínka, který o rok později podlehl mozkové mrtvici. O Karla a jeho dvě sestry se tak starala už jen maminka.

Všechno jsme museli dojíst

Karel Fiedler se narodil 8. dubna 1939 do rodiny pocházející z Řepova, obce ležící blízko Mladé Boleslavi. Jeho otec se jmenoval také Karel Fiedler, vedl hospodářství a statek, který zdědil jakožto nejmladší z pěti dětí. Otcovi rodiče žili s rodinou na statku na vejminku a pomáhali s výchovou malého Karla i jeho dvou sester.

Matka Marie, rozená Kučerová, pocházela z nedalekých Ujkovic. Karlův dědeček z matčiny strany bojoval v první světové válce jako legionář a zahynul v roce 1918 v Rusku. Matčina rodina nakládala s větším hospodářstvím než s tím, do něhož se přivdala. Přesto si podle pamětníka přinesla do nového domu smysl pro úspornost.

„Nic se nevyhodilo, všechno jsme museli dojíst. Když jsme měli máslo, tak maminka celej staniolovej papír vyškrábala, až nezbylo vůbec nic. Nebo nám koupila čokoládu a dala nám z ní jenom jeden čtvereček. Člověk by to snědl celý, ale vždy to před námi důkladně schovala. Teď jí za to děkuju, že jsem poznal takovou spořivost. Dnes se hodně jídla vyhazuje,“ vzpomíná Karel s tím, že zejména za války jídlo nebylo samozřejmostí.

Děti s matkou vázaly obilí 

Rodina před válkou, během ní i po ní obstarávala obživu díky již zmíněnému hospodářství, k němuž náležel dobytek i menší pole. Karlova maminka vstávala brzy ráno a chodila krmit i dojit zvířata. Přes den pak s manželem i dětmi pracovali na poli, případně v zimě jezdili saněmi do lesa pro dříví na otop. Nehledě na roční dobu to vždy znamenalo dřinu od rána do večera.

„Dnes mě půda stále oslovuje, když vidím, jak je všechno hezky zorané a uvláčené, vybavují se mi vzpomínky, jak táta jezdil s koňma a ruchadlem. Už jako osmiletý jsem chodil mamince pomáhat s obilím,“ přiznává pamětník a popisuje, jak takové práce probíhaly.

Koňský povoz tehdy rozhodně neměl takovou účinnost jako kombajny. Orba a setba vyžadovala mnoho úsilí. A náročnou práci představovala i sklizeň. Děti s matkou vázaly z obilí snopy a skládaly je do panáků. Po doschnutí se vysoké kupy převážely do přístodůlku a nastal čas mlácení, kterého se účastnila celá rodina včetně prarodičů.

Tatínkův valach táhl německý náklaďák

Fiedlerovic koně ovšem netahali jen ruchadlo. Jednou je zapřáhli i k několikatunovému vojenskému náklaďáku. Na dveře statku totiž zabušili němečtí vojáci s tím, že v silných mrazech nenastartovali motor a potřebují vůz roztlačit. Karlův tatínek tedy vzal svého koně.

„Měl velkého valacha. Uvázali ho řetězem a rozpojkou a že pojedou po mírném kopečku dolů a že tak vůz tím koněm roztlačí. Povedlo se to. Ale já jsem jako malý brečel, bylo mi líto toho koně, jak to nemohl utáhnout.“

V Řepově během války pobývala německá posádka, vojáci bydleli v místní škole. U Fiedlerů také dvakrát přenocovali němečtí důstojníci. Rodina podle Karla Fiedlera měla strach, ale neznamenalo to, že by neustále seděli zavření v domě či ve sklepě. Karel jako malý kluk i s ostatními dětmi ze vsi často pobíhal za zdmi domu i venku za vsí na polích. Dětský život plný her a vylomenin trval válce navzdory.

Byl první, kdo viděl padat bomby

Trval tak i hned poté, co válka skončila. Karel s kamarády vyběhli jednu prosluněnou středu na pole za Řepov, kde si v písku hráli na vojáky. Místo pušek měli dřevěné klacky, mířili jimi po sobě i do vzduchu. A z nebe se náhle ozval hluk letadel.

„Muselo být tak kolem poledne, letadla letěla od Jičína směrem na Boleslav. Mohli se orientovat podle silnice nebo železnice i řeky, všechno vedlo do města. Byl jsem snad první, kdo viděl, jak bomby začaly padat na Boleslav. Našima flintama jsme stále mířili na letadla a pak máma volala, že musíme domů. Dostali jsme strach a utíkali pryč. Potom už jsme jen slyšeli, jak to někde vzadu bouchalo u kasáren,“ líčí Karel Fiedler okamžik, který si navždy zapamatoval.

Nedlouho poté přikulhal domů i otec s tržnou ránou v noze. Odjel ten den dřív na kole do Boleslavi, kudy měli procházet němečtí vojáci a mělo dojít k jejich odzbrojování. Z vesnice se spolu s ním vydalo více mužů a tato zvědavost se pro některé z nich stala fatální.

Šokovaný tatínek okamžitě vzal děti i manželku a zavelel k útěku. Prarodiče zůstali v domě, odmítli odejít. Část rodiny utíkala před bombami, které dopadaly i na Řepov, naštěstí zde žádné z nich neexplodovaly. Veškeré oběti z Řepova tak přišly o život poblíž kasáren v Mladé Boleslavi. Záhy bombardování utichlo a děti s rodiči se vrátili do domu. Karel později kolem třetí hodiny odpoledne zpozoroval nad městem další letadlo, to už však jenom pomalu kroužilo. Domnívá se, že šlo o fotografický letoun.

Sirény ten den záhadně mlčely

„Stoprocentně jsme si tehdy mysleli, že ten nálet provedli Němci. Neviděli jsme na těch letadlech ale žádný znak. Byly tmavě zelený, letělo jich něco mezi třemi a šesti. Co mi nejde do hlavy, že vždycky, když byly hlášený nálety, houkaly sirény. A tenhle nálet vůbec nebyl ohlášený.“

Nálet proběhl 9. května 1945, tedy v době, kdy už válka končila. Německé jednotky tou dobou kapitulovaly a ustupovaly co nejvíc na západ, aby unikly sovětskému zajetí. Na Mladoboleslavsku dlouho přetrvával a stále přetrvává názor, že šlo o německý nálet. Současné historické studie, oproštěné od tendenčního zamlčování komunistického režimu, však zjistily, že se jednalo o operaci sovětské letecké armády. Ta na území Čech provedla tentýž den více náletů ve snaze zamezit ústupu německých vojáků, kteří podle úmluvy měli od půlnoci zůstat na místě, v němž se právě nacházeli.

I pamětník Karel Fiedler se přiklání k této verzi. Ten den vyrazili lidé z Řepova do Boleslavi a směrem ke Kosmonosům kvůli údajnému odzbrojování Němců, k němuž podle pamětníka vyzývali v rozhlase. „Nevím, jak to tehdy mysleli. Že půjdou s prakem proti tanku a odzbrojí Němce?“ říká.

Městem každopádně měli procházet vojáci, na něž Sověti nálet oficiálně cílili. Bombardování si vyžádalo ale četné oběti z řad civilistů, zemřelo 400 německých vojáků a civilistů, celkem 150 Čechoslováků, mezi nimi i devět Řepovských. Sovětský nálet tak na Mladoboleslavsku, a zejména v Řepově, poměrně zkalil radost z konce druhé světové války.

Vysněný dárek dostal těsně před měnovou reformou

Pro samotnou rodinu Fiedlerovu se toho s koncem německé okupace patrně zas až tolik nezměnilo. Dál pokračovali v hospodaření. Mnohem citelněji je ovlivnily až události padesátých let a důsledky komunistické správy země.

Během kolektivizace zemědělství přešlo veškeré rodinné hospodářství pod jednotné družstvo, Karlova maminka tak nově musela pracovat v JZD a otec našel nové uplatnění v boleslavské automobilce Škoda, kde převážel traktorem jiné stroje.

Z dětství si Karel Fiedler uchoval v paměti ještě jednu výraznou epizodu. Tehdy miloval sport, zejména fotbal, s kluky ve vsi ale hráli i hokej, nohejbal a také tenis. Zatímco ostatní na placu u místní sokolovny pálili pletenými raketami, Karel hrál pouze dřevěnou pálkou. Tatínek mu slíbil, že po žních mu koupí pravou tenisovou.

„Taťka mě vzal na nosič a jeli jsme přes staré město, kde byly sportovní potřeby. Přišli jsme tam, prodavač nám vybral nějakou raketu, mně stačilo, že měla struny, abych se mohl s klukama porovnávat. Chtěl za ni 500 korun, táta se zhrozil a řekl, že jedem domů. Celou cestu z Boleslavi jsem probrečel a tím jsem asi tátu nějak obměkčil. Tak to otočil, jeli jsme zpátky a pálku mi koupil, dodneška ji mám doma, už všelijak zkroucenou. Ale je stále tam.“

Karel měl tehdy také štěstí, neboť peníze za raketu jeho tatínek vyplatil krátce před měnovou reformou v roce 1953, během níž řada lidí včetně Fiedlerových přišla o své úspory a peníze se znehodnotily. Ve Škodovce tedy potom otec bral tři tisíce korun, což po reformě odpovídalo šesti stům ve starých penězích. Tedy cena jedné tenisové rakety se náhle rovnala měsíčnímu platu.   

Když bylo Karlovi šestnáct let, jeho tatínek zemřel na mozkovou mrtvici. Maminka se i přes těžkou ztrátu dál pečlivě starala o všechny děti, než nabyly plnoletosti. Karel v devatenácti letech odešel na vojnu, krátce po návratu si našel manželku a založil vlastní rodinu v Dobrovicích.

„Manželka šla neustále dopředu, zajímaly ji moderní věci a inovace. Stále by něco stavěla. Kdybych stavěl barák, tak ho třikrát předělávám, nebo bych ho nakonec musel zbourat. Ale rodinný život mě baví, musel mě i bavit,“ říká pamětník s úsměvem.