Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Fidlerová (* 1919  †︎ 2016)

• narozena 1919 v obci Hospozín

• před válkou příchod do Prahy

• členka pražské kulturní skupiny Mladá kultura

• po škole práce u Huga Vavrečky, dědečka Václava Havla

• vzpomínky na atmosféru heydrichiády

• vzpomínky na osvobození Prahy

• přesídlení do Liberce, perzekuce manžela

• přesídlení do Karlových Varů, novinářsky se angažovala v uvolněné atmosféře jara 1968

• aktivní účast v událostech srpna 1968

• perzekuce celé rodiny v době normalizace

• účast na demonstracích v listopadu 1989 v Karlových Varech

• zemřela 14. března 2016

Narodila se 11. listopadu 1919, rok po skončení první světové války. Žila svůj život v obou nadcházejících totalitách. Jak sama s nadsázkou o svém osudu říká, nacházela se v „nižším patře“ zájmu diktatur. Na vlastní kůži nepoznala brutalitu nacistických ani komunistických perzekucí. Přesto jí oba režimy do života zasáhly více než zřetelně. Vzaly jí ty, na kterých jí v životě nejvíce záleželo.

Anna Fidlerová, významná karlovarská novinářka, se narodila jako Anna Lhotáková 11. listopadu 1919 v obci Hospozín nedaleko Velvar. V domku žila s matkou a dědečkem. Otec jako vyučený krejčí neměl v obci možnost uplatnění. Za prací dojížděl do Prahy. Úlevu v odloučení od rodiny a životní nepohodě spojené s neustálým dojížděním hledal v alkoholu. Pamětnice ho jako otce téměř nezažila. Díky dědečkovi v útlém dětství poznala, co je to politika a zájem o věci veřejné. To ji pro život výrazně formovalo.

„Dědeček byl na tehdejší poměry vzdělaný muž a v mé rodné obci založil po první válce komunistickou stranu. Jako snad jediná rodina v obci jsme odebírali noviny s názvem Podřipsko. Tyto noviny jsem už jako malá velmi milovala, hlavně jejich přílohu Hádankářský koutek. Říkala jsem si, že dělat noviny a oslovovat tím lidi musí být něco nádherného. To mi zůstalo dodnes.“

Paní Anna s úsměvem vzpomíná, že právě v dětství vymyšlená křížovka pro přílohu novin Podřipsko, která byla v periodiku otištěna, se stala jejím prvním novinářským počinem.

V roce 1934 se otec k rodině vrátil. Rozhodl se, že dceru podpoří a dovede k maturitě. Rodina přesídlila do Prahy. Otec přestal pít a založil si malou krejčovskou firmu. Anna Fidlerová v Praze začala studovat Česko-Slovanskou obchodní akademii v Resslově ulici.

„Byla to výborná škola, na které v minulosti studoval i Edvard Beneš. Učitelem češtiny tam byl vzácný člověk, jménem Kaňka. Bezmezně jsme ho milovali. Nejen, že nás učil literaturu a český jazyk, ale on s námi ve volných chvílích chodil po výstavách, vykládal nám o literatuře, o výtvarném umění, doporučoval nám koncerty a divadla. Takže díky němu jsem jako vesnická holka začala objevovat, že je ještě jeden svět. Kromě světa práce, kterou se člověk živí, a dětí, že je svět kultury, a to mě chytlo.“

Anna Fidlerová se díky této zkušenosti zapojila do pražské kulturní skupiny Mladá kultura – vydávali i stejnojmenný časopis. Do skupiny za nimi docházeli Adolf Hoffmeister, Julius Fučík a další osobnosti. A právě Adolf Hoffmeister byl velkým mecenášem tohoto kulturního spolku.

„Adolf Hoffmeister nad námi držel jako advokát ochrannou ruku. Tenkrát žil se Sašou Jílovskou, známou pražskou překladatelkou, a ona měla dvě dcery, dvojčata. Dvojčata byla také v Mladé kultuře. Náš věčný problém bylo zaplacení tiskárny za tisk časopisu. Nikdy jsme na to neměli dostatek peněz. Tiskárny nás pořád žalovaly. Hoffmeister šel vždycky za nás k soudu a ukecal to tam. Nebo nám sdělil, že to ukecat nešlo, a tak to zaplatil.“

Ve skupině bylo mnoho židovské mládeže. Nikdo v tu dobu neřešil, kdo kým je a jaký má původ.

„V Mladé kultuře jsem se zamilovala do jednoho kluka. Až za hodně dlouho jsem zjistila, že má židovský původ. Vůbec jsem se o to nezajímala a bylo mi to jedno. Jeho otec měl továrnu a zkrachoval. To byl snad jediný případ v té době, co si pamatuji, aby Žid továrník zkrachoval. Byla to pozoruhodná rodina bohémů. Měli peníze, rozdali je a zkrachovali.“ 

Chlapec, do kterého se pamětnice zamilovala, se jmenoval Loris Sušický. Společně jezdili na letní a zimní tábory pořádané Mladou kulturou. Dopoledne tam vyplňovaly nejrůznější přednášky a odpoledne se účastníci věnovali sportu. Bezstarostné časy však skončily v polovině března 1939. Činnost skupiny a vydávání časopisu zarazil strach cokoliv podnikat a první výslechy a zatýkání.

„Mladá kultura byla pozoruhodná parta tvořivých lidí, ze které jich válku přežilo minimum. Ti, co to přežili, měli dost starostí, aby mohli žít dál. Už se to nedalo dohromady.“

Ani Loris Sušický se po válce domů nevrátil. Anna Fidlerová na něj vzpomíná jako na nesmírně nadaného, zábavného a nevšedního člověka.

„Loris byl jedinečný. Skvěle reprezentoval svou v dobrém slova smyslu potrhlou rodinu. Uměl několik jazyků, a když nějaký neuměl, tak ho napodobil. Hrál na klavír a tahací harmoniku, kterou s sebou všude nosil. Byl to velmi tvůrčí a zábavný člověk. Učil se u jednoho pražského sochaře dělat sochy. Mám doma jeho první sochu. Ještě to úplně neuměl, tak ji špatně vypálil a ona se mu rozpadla. Chtěl to vyhodit. Já jsem to zachránila. To bylo v době, kdy se začaly uplatňovat norimberské zákony a nikdo nevěděl, co bude…“

Rozpadlá socha Lorise Sušického z dnešního pohledu působí jako předzvěst jeho tragického osudu. V roce 1941 začali pražští Židé dostávat povolání do transportů. Rodiče se snažili syna ukrýt na venkovské usedlosti ve Vlkančicích. Noci tam trávil v jakési místnosti vedle stájí a přes den pomáhal na statku. Anna Fidlerová za ním sedmdesát kilometrů na kole dojížděla. Byla pro něj jediným kontaktem se svobodným světem. Vyhlášenému kolínskému gestapu, ke kterému oblast Vlkančic náležela, však přítomnost židovského chlapce neunikla. Po roce skrývání se musel dostavit do budovy kolínského gestapa a na začátku června 1942 odjel transportem do Terezína. Tam se shledal se svými rodiči.

„S Lorisem jsme se docela vesele rozloučili. Mysleli jsme si, že se po čase zase uvidíme. Z Terezína mi několikrát napsal. Patřil tam do party Karla Švenka, který tam dělal divadlo. Jednou jsem viděla takový film z Terezína, který zabíral tamní divadelníky. Zahlédla jsem ho tam, jak hraje na harmoniku, má klobouk a na něm kus větvičky. Říkala jsem si, to je celý on… i tam si dělal srandu.“

Z Terezína byl Loris Sušický společně s rodiči na podzim roku 1943 transportován do rodinného tábora Osvětim-Birkenau, odkud se nevrátili.

Předtím poslal pamětnici z rodinného tábora v Osvětimi korespondenční lístek, který vězni ke korespondenci dostávali. Na ten směli v němčině napsat vlastně jen to, že se jim daří dobře. Když dopis přišel do Prahy, byl již zřejmě mrtev. Zažloutlý lístek drží Anna Fidlerová v ruce a překládá:

„Milá Anno, četné balíčky jsem s díky obdržel. Nemám však žádnou příležitost vařit. Napište dopis mým rodičům, protože já můžu psát jen velmi zřídka. Ačkoliv co přijde poštou do tábora, všechno dobře dostanu. Daří se mi celkem dobře, pracuji jako kamnář. Pozdravuj rodiče a známé. Myslím na vás na všechny. Nikdy na mě nezapomeňte. Tvůj Loris.“

Vlastní rukou psané rozloučení v závěru dopisu je to jediné, co Anně Fidlerové kromě vzpomínek po milovaném chlapci zbylo.

Mezitím pamětnice v protektorátní Praze musela žít svůj život. S matkou bydlela v malém bytě, který byl součástí vilky na Vinohradech. Jako absolventka Obchodní akademie v Resslově ulici vzpomíná i na květnové události roku 1942 spojené s atentátem na Heydricha.

„To byla tenkrát bomba, že se něco takového stalo. A že se to neobejde bez následků, jsme také věděli. Žilo se v hrůze. Praha byla prolezlá neskutečnými prohlídkami. Do našeho bytu přišli tři ozbrojení chlapi a všechno prohlídli. Otevírali všechny skříně, všechno vyhazovali a hledali atentátníky. Denně po Praze visely plakáty se jmény popravených, to bylo strašné. Rádio hrčelo od rána do večera jména popravených. Noviny byly plné seznamů popravených, protože stačilo málo a celé rodiny šly…“

Na období protektorátu vzpomíná Anna Fidlerová také s úsměvem. Třeba na svou práci ve Svazu průmyslu u Huga Vavrečky, u kterého po škole byla zaměstnána jako sekretářka. V době narůstajícího ohrožení Československa ze strany sousedního Německa byl Vavrečka v září roku 1938 jmenován ministrem.

„Pamatuji si to jako dnes. Přišel dopis od prezidenta republiky, kde stála jen věta: ‚Pane Vavrečko, jmenuji Vás ministrem. Dr. Edvard Beneš.‘ Nic víc. Ani tam nestálo, čeho ministrem. Následně se ale dozvěděl, že bude ministrem propagandy.“    

Anna Fidlerová s čerstvým ministrem odešla pracovat do Valdštejnského paláce, kde mělo nově vzniklé ministerstvo vyčleněno celé patro.

„Tak jsme s Hugem Vavrečkou a ještě s jedním tajemníkem jménem Steiner dělali ministerstvo propagandy. To spočívalo v tom, že se nedělalo nic. Vůbec si nepamatuju, že se něco dělalo. Vavrečka se s prací vracel k Baťům, protože věděl, že jako ministr brzy skončí, a Dr. Steiner s obavami vzhlížel k tomu, jak v Německu fungují norimberské zákony, protože byl Žid.“

Vavrečka do úřadu chodil sporadicky a spíše pracoval z domova na Senovážném náměstí. Tam za ním Anna Fidlerová jako jeho sekretářka za prací docházela. V patře domu bydlely dvě rodiny, Vavrečkovi a Havlovi. Propojenými byty za dědečkem často přibíhal malý chlapec.

„Jeho maminka, dcera Vavrečky, jej pořád odháněla. Byl to Václav Havel. Tak jsem poznala našeho budoucího prezidenta, tehdy mu byly dva roky…“

Takovou vzpomínku na Václava Havla má málokdo. Anna Fidlerová ji zveřejnila v tisku ku příležitosti jeho úmrtí. Tehdy mezi záplavou oslavných a smutných textů působila velmi mile. Vyzdvihla také osobnost Huga Vavrečky, který Václava Havla silně formoval. Ten ve své předvídavosti, v době, kdy se nad republikou stahovala mračna, přeložil Dr. Steinera a další pracovníky židovského původu na Baťovské pobočky v Jižní Americe a jinde, čímž jim zachránil život.

Konec války prožila Anna již jako Linhartová. V březnu 1945 se provdala za Miroslava Linharta, před válkou důstojníka československé armády. Ten byl později samozřejmě degradován a jako totálně nasazený vykonával podřadnou práci v jednom z pražských archivů. Pak přišlo Pražské povstání.

„V naší ulici byla postavena barikáda, a kdo mohl, tak nějak pomáhal. Můj manžel v tu dobu zmizel. Nevěděla jsem, co s ním je. V té době jsem byla už těhotná a v bytě jsem čekala s vystrašenou a těžce nemocnou maminkou, co bude. O manželovi jsem nevěděla pět dní. Pak už jsem chodila po nemocnicích, a dokonce i márnicích a hledala ho. On se mezitím zapojil do Pražského povstání. Působil například na Pražačce, ale i jinde. Po válce dostal za tuto činnost vyznamenání. Šestý den se pak doma objevil s ruskou vojínkou. Bylo mi to až divné. Říkal, že mu jí bylo líto. Byla k smrti unavená, doslova padala únavou. Vykoupali jsme ji, dali jsme jí čisté prádlo a najíst. Dívčina několik hodin tvrdě spala. Pak se probudila, oblékla, poděkovala a odešla. Měli jsme z toho dobrý pocit. Tenkrát, kdo zažil v Praze osvobození Rudou armádou, na to nemůže zapomenout. Na to se nedá zapomenout. Pak se z rozhodnutí Stalina situace vyvíjela jinak, ale to osvobození s těmi šeříky, to je nezapomenutelné. Nikdo se nemůže divit, že pak komunisté vyhráli volby. Tohle zlehčovat znamená nedívat se dobře na historii.“   

Válka skončila a doba se vracela do starých kolejí. Miroslav Linhart byl vzat zpět do armády. Stal se velitelem jednoho z nově vzniklých Pohotovostních pluků, později Pohraničních oddílů v Liberci. Tam se s ním pamětnice přestěhovala.

„Manžel prakticky nebyl doma, svědomitě vykonával svou profesi. Ale netěšilo ho to, to bylo na něm vidět. Asi si to všechno představoval jinak. Krátce po únoru 1948 dostal Řád 25. února. Nijak si toho však necenil, hodil ho do šuplíku. Nikdy neřekl a asi nevěděl, za co ho dostal. Asi si ho chtěli koupit.“

Na padesátá léta Anna Fidlerová vzpomíná jako na období strachu. Vykonstruované procesy přinesly hrůzu do každé rodiny. V tu dobu byl manžel pamětnice z hodiny na hodinu suspendován a propuštěn z armády.

„Manžel se strašně divil, co se stalo. Nikdy se nedozvěděl, proč k tomu došlo. Já byla šťastná, že nebyl odsouzený a popravený. Ale ta nejistota byla děsná. Okamžitě byl dán příkaz, kde měl pracovat. Tenkrát se ten podnik jmenoval Drobné spotřební zboží. Z váženého a mezi svými oblíbeného majora se stal inventurníkem. Jeho náplní práce bylo počítat jehly, knoflíky a gumy do kalhot. Myslím, že si každý člověk dokáže představit, jaké to bylo ponížení.“

Od té doby je dosavadní přátelé přestali zdravit. Původně přidělený byt museli i se dvěma dětmi vyměnit za malý periferní byt bez sociálního zařízení. Důvody této perzekuce nedaly pamětnici spát.

„Jednoho dne jsem toho měla už dost. Aniž by o tom manžel věděl, vydala jsem se do Prahy za jedním původně libereckým dobrým známým. Sídlil na ÚV KSČ, jmenoval se Jan Harus. Za naší velké slávy v Liberci se k nám velmi hlásil. Měli jsme ho za dobrého člověka a hrdinu, protože se ve svých více než padesáti letech nechal shodit jako parašutista na Slovensko a zapojil se do Slovenského národního povstání. Tak jsem ho vyhledala. Nakonec mě přijal. V kanceláři seděl za stolem a od dveří na mě zvolal: ,Soudružko, co si přeješ?!‘ Ptala jsem se ho, co můj muž provedl, že s ním bylo takto naloženo… Podíval se na mě z výšky a řekl: ,Soudružko, pokud ti můžu dobře poradit, tak se okamžitě vrať domů a nikomu nikdy neříkej, že jsi tady byla.‘ Co jsem měla dělat, odešla jsem.“  

Miroslav Linhart snášel ponížení a společenskou izolaci velmi špatně. V roce 1965 v Karlových Varech, kam se rodina přestěhovala, předčasně zemřel.

Čas plynul dál. Pamětnice v Karlových Varech pracovala jako novinářka. Zajímala se především o místní kulturní dění. Nastala uvolněná atmosféra jara roku 1968. V Karlových Varech se v březnu konala konference KSČ. Ta měla nejen v Karlovarském kraji vliv na uvolnění a demokratizaci všech sfér společenského života. Pořadatelům se konference vymkla a zazněla ostrá kritika nejen ke krajskému a okresnímu vedení strany, ale i k politickým procesům 50. let a pochybným justičním postupům. Místo plánovaných dvou dnů trvala tři. Tehdy celostátně šokujícím výsledkem konference bylo nezvolení ani jednoho z bývalých tajemníků a vedoucích pracovníků v okrese, kteří si byli obhajobou svých dosavadních stranických pozic více než jisti. Toto vše nemohlo všímavé novinářce uniknout. Den po konferenci vyšel v plzeňské Pravdě její článek s názvem Tři dny, které otřásly Karlovarskem.

„Tento text byl mým hřebíčkem do rakve. Pořád mi ho omlacovali o hlavu. Okresním vedoucím tajemníkem byl zvolen Leopold Pavelka, poctivý a slušný člověk. Dosavadní vedení sedělo jak opařené a na jejich místa byli zvoleni úplně jiní lidé. Teď byl problém, že před budovou čekala auta, která mají odvézt vedení domů. Pavelka se ujal slova a povídá, že by tedy měla služební auta odvézt i nově zvolené vedení. Nakonec prohlásil, že bývalému vedení dají přednost a sami domů dojdou, protože jsou zvyklí chodit pěšky…“

Konference skončila v radostném a nadějném duchu. Československem vanul závan svobody. To však netrvalo dlouho. Radost z uvolněné atmosféry rozdrtily tanky vojsk Varšavské smlouvy. Srpnové události roku 1968 zasáhly pamětnici, tehdy už s jejím druhým manželem Dr. Josefem Fidlerem, na jejich chatě nedaleko Karlových Varů.

„21. srpna jsme spali na chatě a asi ve čtyři hodiny v noci se ozvalo bušení na okno a sousedka nás přišla varovat. Rozjeli jsme se do Karlových Varů a cestou od Krušných hor jsme už potkávali tanky. Manžel šel do nemocnice, protože byl primářem dětského oddělení. Já jela rovnou do redakce. Ta už byla plná kamarádů a dalších novinářů. Radili jsme se, co budeme dělat. Telefonovali jsme do Plzně, kde nám tiskli noviny. Tam nám řekli, že redakce i tiskárna je obsazená vojskem a že noviny nebudou. Tiskárna v Karlových Varech byla také obsazená, ale nakonec se nám podařilo sehnat neoficiální tiskárnu v jednom podniku, tak jsme vydali jeden list, který jsme rozdávali v ulicích. Do redakce chodili lidé pro informace a nosili nám jídlo. Z kuchyně Imperial nám poslali obložené mísy, se vzkazem, ať vydržíme. Velké nepokoje se udály u karlovarské pošty. Rozlícený dav tam na kusy rozbil sochu rudoarmějce a naházel ji do řeky.“

Mezitím vyšel do ulic i manžel Anny Fidlerové. Ani on se se situací nemohl smířit. Na hlavní karlovarské třídě se dal do díla po svém. Od zedníků si půjčil kýbl s vápnem a hadr místo štětky a psal na ulici velké nápisy jako OKUPACE a SVOBODA. To neuniklo fotoaparátům novinářů ani Státní bezpečnosti.

„Měla jsem v životě štěstí na partnery-fanfarony. Musím poznamenat, že to byl člověk ve Varech jako dětský lékař velmi známý a vážený. Každý ho poznal. Lidé na to koukali a nikdo se nepřidal. Pak si to také pěkně odnesl.“ 

Na podzim roku 1968 se vyměnilo karlovarské stranické vedení a v celém Československu se život vrátil do starých totalitních kolejí. Nastala tzv. normalizace a pro ty, kteří se angažovali v odsouzení vpádu vojsk, nastaly těžké časy. Pamětnice na toto období nerada vzpomíná.

„Bylo to období neustálých prověrek. Na každém sebemenším pracovišti, na každé škole, v každé sebemenší instituci bylo oznámeno, že dne toho a toho bude prověrka, dostaví se ten a ten, a všichni lidi se museli dostavit. Byly jmenovány prověrkové komise z kovaných soudruhů, kteří zůstali věrní Sovětskému svazu. Nebo z těch, kteří byli velcí bouřliváci, ale rychle otočili. Takových bylo hodně. Já měla prověrky dvě, kde mi říkali: ,Nejseš blbá. Vždyť víš, že to bude tvůj konec… To je toho, tak se přidej k nám.‘ Když se přesvědčili, že jsem tedy dostatečně blbá, nasadili ostřejší tón. A už to nebyla sranda. Prověrkové komise jsou velkou ostudou českého národa. Ty vlastně udělaly špinavou práci Sovětům.“  

Anna Fidlerová měla svou hrdost, prověrkami neprošla a musela si hledat novou práci. Stejně tak její muž. Ten byl nucen opustit primariát na dětském oddělení v karlovarské nemocnici a působil jako lékař v okolí Karlových Varů podle toho, kde byl zrovna potřebný zástup. Se zvláštní rafinovaností si mocipáni vybírali místa, kam ho zařadit. Prošel tak ordinacemi v Sokolově, Lokti, Horním Slavkově a na dalších místech, jako například v Toužimi nebo Žluticích. Všude jen na pár měsíců. To bylo pro váženého lékaře, který zachránil stovky dětí a v nemocnici pracoval od roku 1945, velmi potupné a neustálé dojíždění se podepsalo na jeho zdraví.  

Anna Fidlerová našla práci v podniku karlovarské Becherovky. Paradoxní je, že předtím, v roce 1967, vydala o historii Becherovky knihu a teď zde pracovala jako uklízečka. Jak už má ovšem v povaze, i na tuto práci vzpomíná s radostí. Zachránila ji totiž od ztráty starobního důchodu. Ředitel Becherovky, pan Lupínek, se k ní choval velmi lidsky. Ale i tam se stala nepohodlnou. Při delegacích degustujících třináctý karlovarský pramen potkávala soudruhy a soudružky, kteří rozhodovali o jejím osudu. Těm byla trnem v oku. Musela proto toto zaměstnání znovu opustit a hledat si nové místo.  

„Našla jsem si práci v Karlovarském stavebním družstvu. Byly to krásné časy. Vážili si mě tam a skoro jsem tam nic nedělala. Jednoho dne si mě tam povolal tamní kádrovák, hodný a slušný člověk, a říká mi: ,Dejte si pozor, jsou tu lidé, kteří donášejí, a ke mně se to pak donese. Mě by vás pak bylo líto. Když zjistíte, že na vás někdo něco má, přijděte za mnou, ať to vím první.‘“ 

To ale nebylo všechno. Kádrovák přišel za Annou Fidlerovou s prosbou.

„Neuměl psát na stroji a říkal, že musí vést schůze a dělat zápisy. Tak mě poprosil, jestli bych mu to nepřepisovala a neupravovala. Tak mi nosil ty nejdůvěrnější zápisy ze schůzí a já to jako nespolehlivá vůči režimu přepisovala.“

V roce 1986 odešla pamětnice do důchodu. Ve společnosti začínaly být patrné signály, že totalitní život nemusí být na věčné časy. Vše vyvrcholilo v listopadu 1989.

„Že se něco změní, jsem poznala, při mé poslední návštěvě na StB, kam jsem byla zvána s určitou pravidelností. Víceméně si tam se mnou povídali. Až na jednu výjimku se ke mně chovali slušně. Výhrůžný tón byl jako vespod, navenek to bylo takové povídání u kávy. Nijak mě to neděsilo, neměla jsem ani strach, když jsem byla na StB předvolaná. Věděla jsem, že se ode mě nedozví nic jiného, co jsem jim od samého začátku říkala. A tehdy se mě chytrácky ptali, jestli když se to náhodou otočí, jak se jim budu mstít? Já byla úplně paf, takovou otázku jsem nečekala. Bylo to do jisté míry signifikantní, jaké oni měli tehdy myšlení.“

Nějaký čas před tímto rozhovorem zažila Anna Fidlerová nepříjemnou situaci s karlovarskou StB v souvislosti s Chartou 77. Tento text ve svém bytě přepisovala a předávala dál. Dala ho ale jednomu známému, ze kterého se později vyklubal konfident. To ona tenkrát nevěděla. StB si pro ni přijela do zaměstnání. Co následovalo, se zdá být až neuvěřitelné:

„Naložili mě do auta a zavezli před dům. A že půjdou ke mně domů. To jsem v žádném případě nechtěla, protože doma na stole jsem měla ve stroji rozepsanou Chartu. Tak jsme se tam asi hodinu dohadovali. Říkala jsem jim, že je domů prostě nepustím. Byli tam tři chlapi a řidič. Situace začínala být velmi napjatá, pořád do mě hučeli a hučeli… řidič, který do té doby mlčel, zařval: ,Proboha, už s ní něco udělejte, už jsme tady strašnou dobu.‘ Nevěděli, co se mnou mají udělat. Byli jsme na náměstí, kde chodili neustále lidé.“

Anna Fidlerová si jejich váhavost vysvětluje tím, že byli lidem příliš na očích, než aby ji donutili k poslušnosti hrubou silou. Konflikt však nebral konce a ji napadla chytrá myšlenka a povídá:

„Pánové, je tolik a tolik hodin, v tuto dobu se vracívá z práce manžel a vy ho dobře znáte. A jakmile zjistí, co se tady děje, tak vás ujišťuju, že ztropí tady na tom náměstí takový povyk, že se budete divit.“

StB ve druhé polovině osmdesátých let již asi nepracovala s takovou horlivostí jako před pár lety, a tak nechali pamětnici jít, avšak s podmínkou, že jim donese svůj psací stroj. To udělala a oni odjeli. Anna Fidlerová byla tehdy vítězkou.

Zájem Státní bezpečnosti o rodinu trval. Dokonce navštívili souseda, který měl v sousedství oken rodiny garáž, s dotazem, jestli by si v ní StB nemohla zřídit monitorovací zařízení. Jejich soused se tehdy zachoval velmi statečně a odmítl.

V souvislosti s listopadovými událostmi roku 1989 v Karlových Varech Anna Fidlerová vzpomíná na Jindřicha Konečného, významnou postavu revolučních událostí v Karlových Varech.

„U pošty hovořil při pravidelných setkáních. Spolupracoval s disentem a měl plné právo takhle vystupovat a říkat lidem, jak se věci mají. Hlavním úkolem těchto setkání bylo předávání informací od účastníků pražských událostí. Lidé stáli se svíčkami, poslouchali a zpívali.“

Lidé tyto akce velmi vděčně přijímali. Časem však bylo zřejmé, že to stačit nebude. Že je potřeba konat.

„Sdružování a zpívání národních písní bylo důležité, ale za čas to omrzelo. Velmi jsme proto uvítali mítinky v divadle. Bylo tam úplně narváno, jednak tam hovořili sami herci, jednak další lidé z Karlových Varů a pak také lidé z Prahy. Pokaždé tam byl nějaký host. Ale ani u toho se nemohlo zůstat. Bylo důležité, a také to lidé z karlovarského Občanského fóra tehdy dělali, navštěvovat fabriky a závody v regionu a tam diskutovat se zaměstnanci. Tam nebyla situace jednoduchá, pořád tam ještě působily Lidové milice. Hlavní práce spočívala v tom, že se podchytila nálada lidí v celém okrese, nejen v okresním městě. Povedlo se to a bylo to šťastné období.“

Anna Fidlerová se účastnila všech zlomových historických událostí naší republiky. Její život je obsáhlá kniha dějin 20. století.

„Když si vzpomenu na nejkrásnější období svého života, musím samozřejmě zmínit narození svých dvou dětí. Pak to jsou zlomové okamžiky našich dějin. Ty když člověk aktivně prožije, tak v něm ten pocit štěstí a soudržnosti národa trvale zůstává. Jako když jsme v roce 1938 jako studenti manifestovali v pražských ulicích a šlo se na Pražský hrad. To je člověk šťastný, že se toho může účastnit. K témuž došlo ke konci války v Praze, kdy přijely ruské tanky zasypané šeříky. To je naprosto nezapomenutelné, záchrana života. Od ledna 1968 bylo krásné zažít společenské uvolnění. A v srpnu téhož roku zase neskutečná národní soudržnost, když přijely ruské tanky znovu, jak zpívá Kryl, už bez šeříků. A pak zažít listopad 1989 a konečně svobodu. To bylo veliké finále… jen nevím, co přijde teď…“

A co Anna Fidlerová se svou pětadevadesátiletou životní zkušeností vzkázala mladým lidem?

„Neberte sami sebe příliš vážně a buďte nad věcí. Přišly v mém životě chvíle ošklivé a tragické, ale nikdy mě to nesmělo porazit. Když se člověku nedaří, nesmí si myslet, že na něm stojí celý svět a vše končí. Vždy jsou lidé, kteří jsou na tom hůř. Skromný člověk se nedožije žádné deziluze. A nakonec je nejdůležitější se ze všeho hodně poučit…“