Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Dr. PhDr. Ingeborg Fialová (* 1961)

• narozena 17. listopadu 1961 ve Frýdku Místku

• rané dětství prožila v Rýmařově

• má polsko-česko-německo-rakousko-židovské kořeny

• dědeček Erich Fürst zahynul za druhé světové války v Osvětimi

• dědeček Jan Lanc strávil několik let v komunistických kriminálech

• v roce 1985 vystudovala germanistiku a bohemistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci

• v roce 1986 emigrovala do Spolkové republiky Německo

• za svévolné opuštění republiky v nepřítomnosti v Československu odsouzena ke třem letům odnětí svobody nepodmíněně

• pět let pracovala jako odborná asistentka na univerzitě v Saarbrückenu

• v lednu 1992 návrat do Československa

• od roku 1992 působí na katedře germanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci

• ve svém oboru vydala několik knih a obdržela řadu ocenění

Prof. PhDr. Ingeborg Fialová, Dr. je významná česká germanistka, žena s pevnými názory, mnohonárodnostními kořeny, ale také emigrantka, která před totalitou utekla do svobodného světa, za což byla v nepřítomnosti odsouzena k třem letům vězení.

Polsko-česko-německo-rakousko-židovské kořeny

Ingeborg Fialová, rodným přijmením Fürstová, se narodila 17. listopadu 1961 ve Frýdku Místku. Její otec Tomáš Fürst pocházel z bohaté židovské rodiny podnikající v Olomouci ve sladovnictví. Po přeslici měl také české kořeny, protože jeho matka Filoména se narodila na jižní Moravě. Druhá světová válka a především zvrhlý plán nacistů o čisté rase a s tím spojeném vyhlazení Židů bolestně zasáhla do života rodiny. Dědeček Ingeborg Fialové Erich Fürst a jeho bratr Walter zahynuli v Osvětimi. Pod tlakem norimberských zákonů se prarodiče rozvedli, aby tak uchránili své tři děti a ty se tak vyhnuly deportaci do koncentračních táborů.

Ingeborg Fialová ale své židovské kořeny dlouhá léta vůbec nevnímala. „Po převratu v roce 48‘ až do roku 89‘ byl judaismus a nějaké přiznání se k židovským kořenům někdy i nebezpečné, rozhodně tabu. Takže já jsem během svého dospívání vůbec neměla tušení, že mám židovské kořeny. Můj otec, myslím pokřtěný katolík, se k žádnému náboženství nehlásil. Dozvěděla jsem se, že mám židovské kořeny, až na vysoké škole,“ vzpomíná pamětnice, která se poté tomuto tématu věnovala a věnuje i po odborné stránce a mimo jiné se zabývá německou židovskou literaturou a židovskými autory z Moravy.

Ze strany matky Kristýny Lancové má pamětnice kořeny na Třinecku, kde se odjakživa mísila česká, německá a polská krev a lidé tam mluvili slezským nářečím, které sami nazývali ponašymu. „Byli to Rakušané a napůl se v rodině mluvilo německy a napůl polsky a i já jsem jako dítě mluvila plynně německy a polsky.“

I tuto část rodiny neblaze zasáhla druhá světová válka. Třinecko se tehdy stalo součástí nacistického Německa a jeho občané podléhali branné povinnosti. Několik členů rodiny tak muselo narukovat do wehrmachtu a po válce se již do Československa nevrátili a zůstali v Německu. Část rodiny pak byla do Německa odsunuta v roce 1946. Dědečka pamětnice Jana Lance po válce dokonce uvěznili. „Označili ho za kolaboranta. Nedělal přitom nic jiného, než že za války učil v německé škole a zavřeli ho na Mírov na osm let. Dědeček prožil hrozná 50. léta ve vězení. Babička to se dvěma dětmi nemohla mít vůbec lehké,“ vzpomíná Ingeborg Fialová a posléze hodnotí, jak ji mnohonárodnostní kořeny ovlivňovaly v pohledu na svět. „Jsem ráda, že v sobě mám mnoho různých kořenů, že to není jednotné češství nebo němectví. Je to od všeho kousek a všech svých kořenů si velice vážím. Toho židovství, starého rakušanství, němectví a češství. Rozhodně se ale necítím být vlastenkou ani českou, ani rakouskou, ani německou. Naopak takovéto vlastenectví, byť je myšlené dobře jako patriotismus, je velmi suspektní, protože každá, byť dobře míněná vlastenecká akce, může končit nacionalismem, šovinismem, Šoa a vyvražďováním ostatních.“

Vychoval ji českobratrský kněz

Ingeborg se sice narodila ve Frýdku Místku, ale až do svých pěti let bydlela v Rýmařově, kde její rodiče učili na tamním gymnáziu. Ještě během pobytu v tomto městě se rodiče rozvedli. Oba se pak vydali svou vlastní cestou. Otec se přestěhoval do Olomouce, kde založil novou rodinu, a matka se provdala za rýmařovského českobratrského faráře Vladimíra Fialu. „Já jsem svého nevlastního tatínka velice milovala a v podstatě mě vychovával,“ dodává Ingeborg Fialová, že rozvod rodičů v jejím útlém věku jí rozhodně nezpůsobil žádné životní trauma.

Vladimír Fiala byl také rozvedený a z prvního manželství měl tři děti. V církvi to neviděli rádi, a tak musel se svou novou rodinou opustit působiště v Rýmařově a v roce 1964 se přestěhovali do Ostrova nad Ohří. Ingeborg Fialová vypráví, že její nevlastní otec neměl potíže s režimem ani s církevními tajemníky a ani jí ve škole nikdo nevyčítal, z jakých poměrů pochází. Vždy totiž studijně výrazně vyčnívala mezi svými spolužáky a často vyhrávala různé vědomostní soutěže pořádané mezi školami. „Premiantství mě také zavádělo do takových ambivalentních situací, které spočívaly v tom, že na jedné straně jsem byla z farářské rodiny a na druhé straně, když chtěl být tehdy člověk premiantem, tak musel být pionýrem, musel být svazák a musel se začlenit do kolektivu budoucího socialismu, což se mi dařilo. Naštěstí jsem o tom nemusela nějak přemýšlet a málokdo mě na to upozornil.“

Emigrace

Po studiích na gymnáziu přijali Ingeborg na německou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. I tam se stala premiantkou, ale postupně se měnil její pohled na život v Československu ovládaný tuhým normalizačním režimem. Netajila svou víru v Boha a pravidelně chodila na bohoslužby a na setkání evangelické mládeže v českobratrské církvi.

Během studia se seznámila s mnoha lidmi, kteří ovlivnili její soukromý i odborný život. Vzpomíná například na profesora Ludvíka Václavka, známého germanistu, kterého na počátku normalizace vypověděli z fakulty a zbavili možnosti vědecké a pedagogické práce. Přesto stále docházel za svými kolegy na univerzitu a Ingeborg s ním úzce spolupracovala. Především ale vzpomíná na svou vyučující germanistku Lucy Topoľskou, s níž se během studia spřátelila. „Směla jsem u ní sedávat v kabinetu. Sedávali tam další její kolegové jako Josef Jařab, Ludvík Václavek nebo Dagmar Knittlová. Zavřely se dveře a nadávalo se na bolševiky. To bylo hrozně hezký.“

Po ukončení studia s červeným diplomem v roce 1985 zůstala Ingeborg Fialová pracovat na katedře germanistiky na univerzitě. Pravidelně jezdila do Spolkové republiky Německo, což jí umožňovala tamní přítomnost blízkých příbuzných. Bydleli tam její strýcové a především také babička Filoména Fürstová, která tam emigrovala po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. „Vozila jsem z Německa hudební desky a džíny a potom jsem začala vozit zakázané knížky, například od Orwella a různých židovsko amerických autorů. Většinou batůžkáře a lidi s krosnama nekontrolovali,“ dodává.

Ingeborg Fialové tehdy přišla nabídka na doktorské studium v NDR. Nedostala ale doporučení od partajního výboru komunistické strany na univerzitě pro politickou nespolehlivost. Tehdy se také rozhodla pro emigraci, protože tušila, že by ji v Československu nečekalo nic jiného, než se podřídit tehdejším normalizačním výukovým metodám. V létě roku 1986 oficiálně vycestovala do NSR na pozvánku babičky, přestože ta zemřela již v lednu téhož roku. „Jela jsem na pozvání, které podepsala, ještě když žila, a jenom jsem si říkala, jestli to vědí nebo ne. Svoje studijní dokumenty jsem měla zatavené v krosně v těch plechových trubkách, které krosna drží.“ Nikdo na hranicích ale nepojal podezření, a tak zdárně dojela ke strýci žijícímu v jedné obci poblíž Brém v NSR.

Vlídně ji přijali

Po půl roce se pamětnice přestěhovala do Saarbrückenu, kde pak na tamní univerzitě pět let pracovala jako odborná asistentka v centru pro výzkum díla největšího rakouského romanopisce 20. století Roberta Musila. Získat toto místo jí umožnily nejen odborné znalosti, ale také to, že její prastrýc Bruno Fürst býval kdysi přítel a podporovatel právě Roberta Musila. Kromě odborné asistentky pracovala také na částečný úvazek v univerzitním nakladatelství Wernera Röhriga. Vzpomíná, že se k ní v Německu okolí chovalo s velkou vstřícností a výrazně jí usnadnilo začátky v nové zemi. Získala tam také přátele a mnoho odborných kontaktů, které přetrvaly i po návratu do Čech.

Odsouzení a návrat

Mezitím byla v Československu v nepřítomnosti odsouzena za svévolné opuštění republiky ke třem letům odnětí svobody nepodmíněně. Díky svému původu sice rychle získala německé občanství, přesto se ale obávala cesty do Československa. Měla však z médií a také díky tajné korespondenci s Lucy Topoľskou informace o dění v naší zemi, ale vlastně ani nedoufala v brzký konec totality. Devátého listopadu 1989 sice padl symbol železné opony – Berlínská zeď, ale v Československu se stále nic nedělo. Až několik dní po zásahu proti demonstrantům na Národní třídě v Praze Ingeborg Fialové došlo, že je to definitivní konec komunistické diktatury v Československu. „Všechno mi došlo asi až tři dny poté. Měla jsem samozřejmě naladěné československé rádio a hráli Matušku – Už koníček pádí… V tu chvíli mně to došlo a byl to takovej úlevnej pocit. Slzy, emoce… Takže to bylo fajn. V tu chvíli jsem si uvědomila, že chci zpátky domů, což mě předtím nikdy nenapadlo. Předtím jsem byla úplně spokojená v Sársku. Zapustila jsem tam kořínky.“

Často pak navštěvovala domov a v lednu 1992 se Ingeborg Fialová definitivně vrátila do vlasti. Od té doby nepřetržitě působí na katedře germanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a ve svém oboru vydala několik knih a obdržela řadu ocenění.