Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Fiala (* 1955)

• narozen 11. ledna 1955 v Klatovech

• v letech 1973–1976 studoval Střední umělecko-průmyslovou školu v Praze

• v letech 1968–1970 člen skautského oddílu Šipka Klatovy

• v roce 1985 uskutečnil cestu do Indie, poté do Tádžikistánu

• v roce 1989 se stal spoluzakladatelem Galerie U Bílého jednorožce v Klatovech

• od roku 1992 se věnuje sochařské práci a účastní se mezinárodních sochařských sympozií a výstav a nakladatelské činnosti

• ocenění: Za zásluhy v oblasti kultury a umění (Julbach, Rakousko, 2004), hlavní sochařská cena Sculpture by the Sea (Sydney, 2005)

...říká Václav Fiala – bývalý skaut, který v osmdesátých letech procestoval „Indii jen tak“. Původně vyučený dekoratér se v devadesátých letech stal sochařem na plný úvazek, stál u zrodu klatovské Galerie U Bílého jednorožce a jeho sochařské realizace ve veřejném prostoru lze vidět u nás i daleko za mořem.

Prostředí, ve kterém vyrůstáte, vás nesmírně ovlivňuje

Václav Fiala vyrůstal v pošumavském městě Klatovy. Otci se stala osudná jeho živnost na broušení nožů, které se v padesátých letech nehodlal vzdát. Ještě před narozením Václava byl povolán k Pomocným technickým praporům na východní Slovensko, k rodině už se nikdy nevrátil: „Ve 28 letech jsem se za ním vypravil ze zvědavosti, kdo je ten člověk, kterého jsem nikdy nepostrádal a znal jen ze soudních obálek se spory o výživné. A zjistil jsem, že instituce otce se mě už netýká.“ Václav vyrůstal se svojí maminkou (roz. Brožová, 1926), dcerou mašinfíry, povoláním prodavačkou. Rodina Brožova se ještě před válkou přestěhovala ze severního Plzeňska do nádražního bytu v Klatovech. 20. dubna 1945 se budova nádraží stala cílem bombardování spojeneckými vojsky. Důvodem bylo zamezení pohybu německých transportů s vojskem a převozu munice. Muniční vůz se podařilo zničit, nálet nepřežilo několik železničářů, nikdo z rodiny Brožových mezi nimi naštěstí nebyl. Rodina však přišla o střechu nad hlavou, nádražní budova s jejich bytem byla zničena. „Maminka z toho bombardování měla trauma, do smrti se třásla, když se každý měsíc zkoušely sirény,“ dodává pamětník. Brožovi se později přestěhovali do malého bytu na spodním okraji klatovského náměstí, kde Václav Fiala vyrůstal. Na pohled z okna bytu ve druhém patře se váže i jeho dětská vzpomínka na rok 1968 a invazi vojsk Varšavské smlouvy, v tu dobu mu bylo 13 let: „Díval jsem se na náměstí, na křižovatce se otáčel sovětský tank a já si tehdy představoval, že je to letadlo, co zanechává bílou čáru na obloze – tank opisoval kanonem to krásné náměstí, pásy skřípaly na dlažebních kostkách.“ Zážitek se stal inspirací pro jeho pozdější realizaci pamětní desky připomínající příchod a odchod vojsk, kterou vyhotovil pro Konfederaci politických vězňů: „Vzpomněl jsem si na ten zvuk skřípajících pásů a rozhodl se, že ji nechám zčásti přejet právě tankem.“ Deska je umístěna na klatovské radnici.

Vše důležité o výtvarném umění jsem se dozvěděl ve Skautu

V roce 1968 chodil Václav Fiala na základní školu do Klatov, volný čas trávil mezi mysliveckým kroužkem a Skautem, který po zákazu v roce 1950 mohl být opět obnoven. V Klatovech navštěvoval oddíl Šipka, do kterého jej přivedl jeho kamarád ze základní školy Petr Bratský (pozdější spoluzakladatel ODS, poslanec a senátor). „Skauting mě poznamenal na celý život. Ve vztazích je předpokládaná čestnost, toho se držím dodnes,“ říká. Vedle učení se mezilidským vztahům se zde však více začal věnovat i tomu, co se stalo jeho osudem – výtvarnému umění. Oddíl Šipka č. 4 vedl Stanislav Šťastný (přezdívkou Akila), amatérský výtvarník, který Václava začal zasvěcovat do kreslení a malířských technik, při stavbě tábora se Václav naučil konstruovat velké stavby ze dřeva: „Zkrátka vše důležité, co jsem potřeboval vědět o výtvarném umění, jsem se dozvěděl ve skautském oddílu. Pionýr neměl takový drive jako skauting,“ dodává. Nastupující normalizace však byla k alternativám režimního Pionýru nelítostná. V dubnu 1970 se ještě ve Vlastivědném muzeu v Klatovech uskutečnila výstava k 50 letům trvání Junáka na Klatovsku, před vchodem do muzea postavili skauti táborovou bránu i s věží, ale všichni začínali tušit, že letní tábor nedaleko Zborov v údolí Svornosti v roce 1970 možná bude ten poslední: „To už jsme věděli, že je konec. Když jsme pak tábor rozbořili a zůstaly tam v trávě jen čtverce po stanech, napadlo nás, že tam postavíme chatu, povolení jsme neřešili.“ I když se policie i StB pokoušely stavbu, která se stala symbolem přežívání zakázané organizace, zničit, kolibu – jak stavbě přezdívali – se podařilo uhájit a stojí dodnes: „Přežili jsme policajty, výslechy StB. A teď tam jezdí naše děti. Je to 51 let, co stojí.“ V roce 2021 o příběhu skautské koliby vydal stejnojmennou knihu.

Všichni jsme měli sebecenzuru, nikdo nechtěl spáchat sebevraždu

Václav Fiala se vyučil aranžérem a v letech 1973–1976 vystudoval Střední umělecko-průmyslovou školu v Praze. Během vojenské služby, kterou trávil v Kostelci nad Labem u stavebního útvaru, narazil v Mladé frontě na inzerát, který nasměroval jeho další životní cestu – byl přijat jako výstavář nakladatelství. Měl štěstí – při pohovoru do oddělení tiskové redakce a propagace Mladé fronty jej přijímala Ludmila Salačová, která Václava znala již ze středoškolských studií. Náplní jeho práce byla instalace výstav a výloh spojených s nakladatelskou činností, pro zajištění „ideové správnosti“ byl k ruce další člověk: „Věděli, že jsem popleta a vždycky se mnou jezdila zaměstnankyně, která mi říkala: ‚Vedle Spisování slavného frejíře nemůžeš dát knihu od Brežněva!‘ Zároveň jsme měli všichni při práci určitou sebecenzuru, nikdo nechtěl spáchat sebevraždu. Mě ale navíc nechávali hlavně malovat obrazy. Všichni věděli, že práci stihnu za jeden den v týdnu a zbytek dělám, co chci. V létě jsem si bral dva měsíce neplacené volno, byl jsem na Šumavě a maloval obrazy,“ vzpomíná na osmdesátá léta pamětník.

Tohle zažijete jen jednou. Pak už vás bolševik nikam nepustí

V té době bydlel Václav – s tichou tolerancí své vedoucí – na detašovaném pracovišti Mladé fronty na Pankráci a do nedaleké hospody Na Veselí chodil na oběd: „Tam chodila samá ‚vybraná společnost‘ – propuštěnci z vězení, dělníci. A mezi nimi sedával takový ušlechtilý pán, co si pořád něco psal. Jednou jsem si k němu sedl a koukám přes talíř a on četl sanskrt.“ Onen stařičký pán byl Vladimír Miltner – český indolog, který učil na Sorbonně a při jedné z návštěv republiky již nesměl zemi opustit a odjet zpět za rodinou do Francie. Věci se daly do pohybu a Václav Fiala se rozhodl jít za dalším svým snem: „Indie pro mě byla země opředená mystikou, přitažlivá v mnoha ohledech, a hlavně těžko dostupná. Člověk si má dávat vysoké cíle, aby mělo smysl je plnit.“ S přípravou na cestu mu pomohl Vladimír Miltner spolu s dalším indologem Miloslavem Krásou. Cestu měl naplánovanou přes západní Německo, k vycestování do nesocialistické země však bylo třeba získat tzv. devizový příslib – povolení čerpat prostředky zahraničních měn. To se mu podařilo až v roce 1985 díky malé lsti: „Napsal jsem jim, že jsem výtvarný redaktor Mladé fronty a najednou to šlo, dostal jsem 14 dní. Jel jsem do Německa a odtud jsem odletěl do Nového Dillí. Shodil jsem 15 kilo, ale ten prožitek, když víte, že tohle zažijete jednou v životě a pak už vás bolševik nikam nepustí, za to stál!“ Z Nepálské ročenky se dozvěděl, že zemi v tom roce navštívilo pouze 52 Čechoslováků. Překročení schválené doby pobytu neušlo pozornosti tehdejší policie: „V noci po návratu pak začaly chodit ‚návštěvy‘, to bylo blbé. Zazvonil ve dvě hodiny v noci policajt, že jde zkontrolovat občanský průkaz. V tu dobu jsem si říkal, že pokud to nepřestane, emigruji. Pak mě ale nechali.“ V roce 1994 vydal ve svém nakladatelství Kovalam (pojmenovaného dle indické vesnice) vzpomínky na tuto cestu pod názvem V Indii jen tak.

Paříž má Centre Pompidou, Klatovy Bílého jednorožce

Rok 1989 prožil Václav ve svém ateliéru v Praze na Žižkově. „A pak mi zavolal kamarád z Klatov, který dělal údržbáře v budově připravované pro Muzeum revolučních tradic na Klatovsku. Zda mám stále ten nápad, že by z té budovy na náměstí byla dobrá galerie. Okamžitě jsem jel do Klatov a muzeum jsme obsadili a vyvěsili nápis: ‚Paříž má Centre Pompidou, Klatovy Bílého jednorožce!‘“ (V roce 2022 byla galerie součástí Galerie Klatovy / Klenová) Jedna z prvních výstav, kterou inicioval, nesla název Šedá cihla. Na výstavě se prvně mohli prezentovat autoři, kteří před rokem 1989 měli zakázáno veřejně vystavovat, např. Adriena Šimotová. Následovala výstava věnovaná exilovým umělcům.

Velká socha ve veřejném prostoru strhne vždy velký příběh

Pádem železné opony se Václavu Fialovi také otevřela cesta k západnímu umění. Vzpomíná na jednu z návštěv Amsterdamu, kam jako galerista zavítal: „...socha na zemi, složená jen z tyčí. A já byl jak v kostele, to nám všechno bolševik zatajil, že sochařství má i takový náboj. My tady furt jen tleskali, když se odhalovala socha Zápotockého.“ V tvorbě jej toto setkání velmi ovlivnilo a rozhodl se pro tvorbu velkých instalací, využíval při tom různých materiálů. Svoji první velkou konstrukci ze železa svařil na sympoziu ve Škodových závodech v Plzni. Na mezinárodní sympozium v Horních Rakousích si vyzkoušel prvně větší realizaci do veřejného prostoru – Oblouk pro Adalberta Stiftera, tentokrát ze dřeva. Právě sochy a objekty interagující s veřejností, nikoli díla uzavřená za stěnami galerií, se staly hlavní náplní jeho umělecké práce: „Velká socha ve veřejném prostoru strhne vždy velký příběh. Člověk nesmí být při tvorbě pyšný egoista.“ Václav Fiala je etablovaným sochařem a jeho díla nalezneme v uměleckých sbírkách u nás i ve světě (např. USA, Austrálie). V roce 2005 obdržel hlavní sochařskou cenu v Sydney v rámci výstavy Sculpture by the Sea, do Austrálie směřovala též jeho socha, která je dedikována Janu Palachovi (2019). V roce 2022 žil v Klatovech, kde měl svůj ateliér Hangár F a stejnojmenné nakladatelství.