Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Pavel Fiala (* 1964)

• narodil se 19. května 1964 v Havlíčkově Brodě

• od roku 1987 byl členem recesistického protirežimního spolku Havlíčkova mládež

• v září 1988 spoluorganizoval hudební festival Folková Lipnice

• v listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum v Havlíčkově Brodě

• je malíř a učitel výtvarné výchovy

• žije ve Svitavách

Jeho otec Jaroslav Fiala byl učitel z Pošumaví, který se za druhé světové války ocitl mezi studenty zatčenými 17. listopadu 1939 v souvislosti s pohřbem Jana Opletala. „Táta studoval v Praze na Filozofické fakultě,“ líčí válečné osudy svého otce Pavel Fiala. „Když k tomu došlo, tak je vybrali na kolejích a odvezli do Sachsenhausenu. Tam byli jaksi na „převýchovu“ – což tedy mnozí nepřežili – a když je propustili, tak byli totálně nasazení.“ Jaroslav Fiala byl nasazen v Bavorsku, pracoval v mnichovské společnosti BayWa. Vzhledem k nedostatku vzdělaných pracovníků, kteří by v podniku vedli administrativu, tam podle svého syna dosáhl vcelku „slušného postavení“.

Maminka Jiřina, rozená Němečková, vyrůstala v havlíčkobrodském lihovaru, kde byl její otec správcem, později se živila jako účetní. Na konci války – 5. května 1945 – patřila mezi první, kteří vyvěsili československou vlajku. „Vyhodili tu vlajku z okna, přes parapet,“ vypráví Pavel Fiala historku, která se v rodině tradovala, „a rolovali ten obraz Hitlera a trhali ho. Pod nimi měli kancelář Němci. Oni přišli nahoru – všichni se toho zbavili, jen maminka tam zůstala stát s tím kusem Adolfa v ruce. Ale oni už jenom, že dole nevidějí – jak jim ta vlajka šla přes okno. Už jim to bylo jedno.“

Mnohem svobodnější prostředí

Pavel Fiala se Jiřině a Jaroslavovi narodil 19. května 1964 v Havlíčkově Brodě a v tomto městě prožil i své dětství. Po základní škole se dostal na gymnázium, studium mu ale příliš spokojenosti nepřinášelo. „Byly to ještě léta normalizace, takže jsme nemohli chodit do školy v džínách, museli jsme mít vlasy dva centimetry nad límec košile a takové věci,“ líčí tehdejší tuhou normalizační disciplínu. Z gymnázia proto zběhl – a to rovnou do Prahy, na Střední odbornou školu výtvarnou na Hollarově náměstí. Tam bylo podle Pavla Fialy „mnohem svobodnější prostředí“. Vzpomíná si, že když do Prahy koncem srpna dorazil, na zdech Vinohradských hřbitovů se jako připomínka událostí z roku 1968 objevily nápisy „Pravda zvítězí“. V bohémském prostředí pražské umělecké školy prý postupně přestal věřit věcem, kterým dřív věřil.

Po střední škole se přesto do Havlíčkova Brodu vrátil, práci našel v propagačním oddělení firmy Pleas. V roce 1985 ale zároveň nastoupil vojenskou službu – „odkroutil“ si ji ve Slaném, v Příbrami a v Žatci. „V tom Slaném se mi stala taková věc,“ vysvětluje Pavel Fiala dvojitou změnu působiště, „že jsem dělal na štábu s mapami, a měl jsem tedy prověrku na ‚přísně tajné‘. A najednou kamarád ze školy, který mezitím utekl do Německa, mi na ten útvar napsal z Mnichova. Začalo vyšetřování vojenskou kontrarozvědkou a našli u nás v kanceláři nějaké neskartované mapy. Takže mi vyhrožovali, že za ohrožování utajovaných skutečností skončím někde na sedm let. No ale nakonec to dopadlo dobře.“

Proti nudě a nezájmu

Zatímco byl Pavel Fiala na vojně, v Havlíčkově Brodě se začaly dávat věci do pohybu. Když se v roce 1987 vrátil, mohl se připojit k čerstvě se utvořivšímu neformálnímu hnutí, které si říkalo Havlíčkova mládež. Šlo o nezávislou iniciativu se sklony k recesi, která kulturními akcemi i nápaditými happeningy provokovala režim. Pavel Fiala vzpomíná například na výstavu, kterou pořádali v havlíčkobrodském parku: „Každý jsme přinesli nějaký výtvor – ode mě se samozřejmě očekávalo něco většího – rozmístili jsme to tam po lavičkách a představovali jsme to kolemjdoucím. Jako takový happening.“ Akce byla ukončena Veřejnou bezpečností, příslušníci podle pana Fialy honili organizátory po parku, později byli účastníci výstavy pozváni k výslechu – tentokrát už ovšem Státní bezpečností.

Recesí bylo do značné míry také chození na brigády – například angažmá Havlíčkovy mládeže na stavbě místního stadionu. „Myslím, že jsme tam byli akorát my a někdo, kdo nás hlídal,“ vzpomíná Pavel Fiala. „Dělali jsme to hlavně z takového důvodu, že potom mohli těžko vykládat, že jsme individua práce se štítící a že rozvracíme – když jsme budovali.“ Účastí na socialistických brigádách se tedy členové Havlíčkovy mládeže snažili předcházet očerňování ze strany komunistické propagandy. „V Brodě vyšly nějaké články – ‚Co chtějí?‘ a tak – byli jsme ti, kteří rozvrací republiku. Ale těžko člověk může rozvracet republiku tím, že chodí na brigádu. Ale zřejmě v jejich podání bylo i tohle rozvracení.“

V září 1988 stáli ovšem lidé z okruhu Havlíčkovy mládeže také za pořádáním oblíbeného festivalu Folková Lipnice – jednalo se o památný ročník proslavený nečekaným vystoupením Václava Havla. Toho tehdy konferenciér festivalu Jan Rejžek v přestávce mezi hudebními vystoupeními pozval na pódium. Mnozí z diváků ikonického disidenta viděli vůbec poprvé, podobně na tom byl i Pavel Fiala. „Stáli jsme v zákulisí v jedné frontě na panáka,“ líčí své setkání s budoucím prezidentem a dodává, že na něj Václav Havel působil sympaticky. „Byl to takový ten druh lidí, mezi kterými jsem se vyskytoval.“

Ať už k tomu víc přispělo organizování populárního festivalu nebo paradoxně pomluvy v komunistickém tisku, o Havlíčkově mládeži se vědělo čím dál víc. V červenci 1989 se konal další z větších happeningů – pochod do Havlíčkovy Borové – a toho už se účastnilo poměrně dost lidí. Účastníci zde měli kromě jiného možnost podepsat petici Několik vět či méně známou petici za náhradní vojenskou službu. Řada z nich byla později předvolána k výslechu.

Jestli to nedopadne, za tohle budu zavřenej

To už se ale blížil listopad 1989. Členové Havlíčkovy mládeže se ho aktivně účastnili. Takto si Pavel Fiala pamatuje okamžiky, kdy pro něj revoluce začala: „Samozřejmě informace tehdy nebyly. Ale my jsme měli zkoušku s ochotnickým divadlem. A přijel tam z Prahy Honza Klouček, který v té době v Praze studoval – to bylo osmnáctého listopadu – a přinesl nám informace o tom, co se v Praze dělo.“ Ještě téhož večera Pavel Fiala a jeho kolegové divadelníci zapálili u morového sloupu na náměstí první svíčky. Následně Havlíčkova mládež vyzvala prostřednictvím plakátu k zapalování svíček i ostatní veřejnost. „Druhý třetí večer už se tam potom začali shromažďovat lidi. A už to začalo. Počet lidí, kteří se toho zúčastňovali, den ode dne narůstal skoro geometrickou řadou.“

Pavel Fiala byl také při zakládání havlíčkobrodského Občanského fóra. „Schůzovalo se každý den, každý večer. Skoro pořád chodily zprávy. Ubytovávali jsme studenty z Prahy, kteří sem jezdili, objížděli jsme s nimi obce v okolí Havlíčkova Brodu – vždycky s nimi jel ještě někdo z Havlíčkovy mládeže a potvrzoval jejich slova. Zkoušeli jsme tímhle způsobem předávat lidem informace, protože ještě panovalo takové to embargo.“ Výtvarníku Pavlu Fialovi přitom během revolučních dnů připadla trochu nevděčná role – vyrábět plakáty: „Nebyly rozmnožovací přístroje, tak se ze začátku všechno dělalo ručně. Takže většinou všichni šli jednat a já jsem maloval.“

Přesto se dostával i do konfliktních situací. „Nebylo to vždycky úplně jednoduché,“ hodnotí dnes Pavel Fiala a líčí, jak se ještě před pětadvacátým listopadem, kdy o revolučních událostech začala v přímých přenosech informovat Československá televize, pokoušeli uspořádat první ozvučenou schůzi: „S nějakým estébákem jsem se přetahoval pod pódiem o kabel. Říkal jsem si: ‚No teda, jestli to nedopadne, tak za tohle budu zavřenej.‘ Ale dopadlo to.“

Zajímavý okamžik nastal před generální stávkou, která se konala 27. listopadu 1989. Pavla Fialu si zavolalo vedení Pleasu, v jehož propagačním oddělení pracoval. „Já jsem se nejdřív vyděsil, co zas je – že bude zas nějaký průser a problémy. Ale oni, že ne, paní sekretářka mi udělala kávičku a ‚Co si dáte, pane Fiala?‘ A pak tam seděli ti šéfové a říkali: ‚Prosím vás, pane Fiala, vy jste z té Havlíčkovy mládeže, máte ty styky. Co bysme měli teď dělat?‘ Já jsem nevěděl, co jim mám říct. Tak jsem řekl: ‚No tak, co se týče té generální stávky, tak proti tomu nezasahujte, nedělejte radši nic.‘“ Vedení Pleasu dalo na radu svého zaměstnance a nechalo generální stávce volný průběh.

Svobodná a divoká léta

Devadesátá léta, která s odstupem hodnotí jako „opravdu svobodná, i když divoká“, prožil Pavel Fiala částečně ještě v Pleasu, později podnikal v reklamě a nakonec se ve svých třiceti letech rozhodl k dennímu studiu Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích. Přivydělával si provázením na hradě Lipnice, studoval výtvarnou a občanskou výchovu a vedle toho se na škole seznámil také se svou budoucí ženou Ivanou – tehdy řádovou sestrou. V té době ovšem ještě neměla plné sliby, z řádu později ze zdravotních důvodů odešla, a teprve poté, jak říká Pavel Fiala, spolu navázali plný vztah. Ženin vstup do řádu podle něj souvisel s tím, že se její konverze potkala s obdobím svobody, kdy bylo všechno možné.

V roce 2001 se Pavel a Ivana vzali – svatbu měli na Lipnici, v kapli, kde byli v patnáctém století vysvěceni první husitští kněží. Po sňatku odešel Pavel Fiala za ženou do nedaleké Poličky, pořídili si byt, Pavel učil na místní Masarykově škole výtvarnou výchovu. Později se přesunuli do Svitav a Pavel Fiala si přibral úvazek na svitavské Základní umělecké škole. Maluje podle svých slov pořád, i když jen zřídkakdy má čas věnovat se vlastní volné tvorbě. Pro studenty výtvarných škol pořádá takzvané Štáflovy palety – výtvarná sympozia s již mnohaletou tradicí. Za důležité považuje prožít život dobře a smysluplně. „Žít a nechat žít,“ uvádí Pavel Fiala, čím se v životě snaží řídit. „Člověk si přece jen v životě chce něco užít – ale nechtěl bych to na úkor někoho druhého.“