Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor PhDr., CSc. Jiří Fiala (* 1944)

• narozen 3. dubna 1944 v Olomouci

• po roce 1948 bylo rodině Fialových znárodněno zahradnictví v Olomouci -Neředíně

• po studiu na SVVŠ vystudoval v letech 1962 -1967 Filozofickou fakultu UPOL, obor čeština a dějepis

• roku 1966 sňatek s Jarmilou Mandelíkovou, středoškolskou profesorkou, vychovali syny Hynka a Jiřího

• v letech 1968 -1972 působil na Střední odborné škole Ministerstva vnitra v Pardubicích

• od roku 1972 působil jako vědecký pracovník a později odborný asistent na FF UPOL

• v roce 1985 získal titul kandidát věd o umění

• roku 2002 jmenován profesorem pro obor Dějiny české literatury na FF UPOL

• roku 2012 jmenován emeritním profesorem na FF UPOL

• autor mnoha odborných publikací, věnuje se dějinám literatury 18. a 19. století, folkloru i regionálním dějinám města Olomouce

• roku 2012 získal Cenu města Olomouce za přínos v oblasti literatury, roku 2022 Cenu Olomouckého kraje za celoživotní přínos v oblasti kultury

• v roce 2023 žil v Olomouci

Jiří Fiala pochází z rodiny zahradníků, provozujících svoji živnost v Olomouci-Neředíně již od roku 1908. Rozkvět rodinného podniku zastavil nástup Komunistické strany Československa k moci. Začalo znárodňování, které se rodinného zahradnictví dotklo na počátku 50. let. František Fiala vedl znárodněné zahradnické provozovny až do svého penzionování, zahradnictví i dům v Neředínské ulici musely v polovině 70. let 20. století ustoupit rozrůstající se výstavbě panelových domů.

Fialovo zahradnictví na Neředínské ulici č.3

Jiří Fiala se narodil 3. dubna 1944 v Olomouci, jako starší ze dvou dětí Františka a Boženy Fialových. Matka, původně manikérka a kadeřnice, pocházela z Pouchobrad u Chrudimi, kde její rodiče provozovali zájezdní hostinec. Po svatbě se vyučila zahradnicí a pomáhala svému muži v zahradnictví, které založil už Jiřího dědeček, Oskar Fiala, po vzniku Olomouckého hřbitova v Neředíně. „Neředín byla vesnice většinou německá, ale děd Oskar Fiala byl velký národovec, podporoval místní českou školu v Neředíně, existují ‚Paměti Neředína‘, kde je jeho podíl důkladně popsán. Jako majitel zahradnictví poskytoval škole květiny zdarma. Tuším, že zemřel v roce 1947,“ vzpomíná Jiří Fiala. Od roku 1939 vedl zahradnictví jeho otec, František Fiala. Ten chtěl původně spíše studovat, ale kvůli rodinnému podnikání zanechal studia na reálce a vystudoval zahradnickou školu v Chrudimi. Docházel i do jazykové školy, mluvil několika jazyky. Věnoval se také boxu, v němž získal titul mistra Moravy v bantamové váze.

Rodinný podnik záhy po převratu znárodnili komunisté

Matčini rodiče se přistěhovali z Pouchobrad u Chrudimi do Neředína, aby pomáhali Fialovým. Později bydleli v zahradnickém domě. „Byl to obrovitý dům na zvýšeném podlaží z pálených cihel, takže vypadal jako podlouhlá anglická vila, byl vybaven dokonale. Otec rozšiřoval skleníky, nechal vybudovat i tzv. hangáry, velkoprostorové pěstírny. Pěstoval kdeco, měl speciální květinové skleníky, kaktusy a sukulenty nevyjímaje. Dům měl ve sklepě kotelnu, otec musel v noci přikládat koks, aby se ve sklenících udržela tropická teplota,“ vzpomíná Jiří Fiala. Babička vařila pro rodinu i pro zaměstnance zahradnictví, měla proto i kuchařskou pomocnici paní Dvořákovou. První část Neředínské ulice počínaje křižovatkou se Třídou Míru tvořily vily, jejichž tehdejší majitele si dodnes vybavuje. Kamarádil se hlavně s dcerou papírníka Drábka Miladou. Rodiče se s Drábkovými přátelili také, do vily dodávali květiny. Jedna z nejstarších vzpomínek, které si z dětství vybavuje, pochází asi ze tří let. Pamatuje si, jak si s bratrem Petrem hráli na obrovském pískovišti. „Písek, hnůj, to vše patřilo k zahradnictví, nechyběly ani chlívky pro domácí zvířata - králíky, husy, kachny a slepice, ale mívali jsme také prasata, která ukrutně kvičela, když je táhli na porážku,“ vybavuje si.

Když byly Jiřímu čtyři roky, k moci se dostali komunisté. Rodinné zahradnictví bylo znárodněno na počátku padesátých let, ale jeho otec to nebral nijak tragicky, později Jiřímu vyprávěl, že z něj spadla obrovská zodpovědnost. Nadále zahradnictví vedl, pro rodinu se tak prozatím tolik nezměnilo. Zahradnictví se stalo součástí Hospodářského podniku města Olomouce, později spadalo pod zahradnický podnik Lotos. Také Drábkovým byl majetek znárodněn a byli vystěhováni do pohraniční Vidnavy.

Z amplionů zněly svazácké písně

Do školy nastupoval Jiří v roce 1950. „To byl zážitek, na to si pamatuji přesně. Mladí učitelé nastoupili ve svazáckých košilích, my ještě nebyli ani v Jiskrách, ale ty masové písně, které burácely z amplionů po městě, si pamatuji, hlavně tento text Vítězslava Nezvala: ‚Modré a bílé průvody mužů a žen, červené šátečky Pionýrů,‘ odvlekli nás na Sokolák, pak jsem musel bloudit zpátky, rodiče neměli čas. To bylo shromáždění všech škol na dotyčném stadionu, byla tam oslava,“ vzpomíná na první školní den. Počátek padesátých let provázely politické procesy, Jiří Fiala si pamatuje, jak v čítankách zalepovali fotografie Slánského. Jako dítě netušil, z jakého důvodu, rodiče doma politickou situaci neprobírali.

S bratrem Petrem prožívali klasické, hezké dětství na okraji města. Jiří, na rozdíl od svého bratra, nebyl příliš sportovně založen. Otec po pár pokusech usoudil, že na box se nehodí, protože se neumí dostatečně krýt. Instaloval mu tedy mezi dveře cvičící kruhy, aby měl nějaký pohyb. Bratrovi se podařilo později kruhy rozkomíhat tak nešťastně, že jedním z nich vyrazil Jiřímu Fialovi zub. Raději než sportem trávil Jiří čas čtením. Už ve třetí třídě přečetl knihu paleontologa Josefa Augusty o dinosaurech a uspořádal ohromeným spolužákům přednášku. Učitel jeho znalostí využil a vzal jej přednášet ještě k páťákům. Ti ale pro malého génia takové pochopení neměli a spíše ho pak šikanovali.

Na prázdniny jezdívali s bratrem k matčině mladší sestře Jiřině do Mokropes u Prahy, kde žila v pronajaté vile. „Jako dítě jsem už znal Prahu a okolí, na ty prázdniny ve vile mám vzpomínky celkem živé. Jenom vím, co mě udivilo, že tam nebyl vodovod. Ač vila, měla pumpu na zahradě, musely se tahat kýble vody do patra a zalévat vše, včetně WC. V Neředíně už jsme měli koupelnu s plynovým ohřevem vody, zahradník se bez koupelny neobejde“. Z dětství si vybavuje i častého zákazníka květinářství generála Kopu. „Nejvíce oblíbený zákazník, neboť měl peněz jako želez, byl generál Kopa, jehož přivezl vojenský řidič Tatraplánem do Neředína, generál s lampasy vystoupil a šel koupit množství květin pro manželku a dceru, to bylo něco! Mohl si to dovolit, ale bůhví jak skončil,“ vzpomíná.

V sedmdesátých letech musela rodina opustit dům i zahradnictví

Roku 1958 byl přijat ke studiu na gymnáziu v Olomouci-Hejčíně, které díky školským reformám opouštěl v roce 1962 s maturitním vysvědčením z dvanáctileté střední všeobecně vzdělávací školy. I v době středoškolských studií nejraději trávil čas nad knihami. Četl hlavně klasiky. Často se stávalo, že kromě své slohové práce psal ještě několik dalších za méně talentované kamarády. Když pak s otcem zvažovali, kam zamíří na další studia, volba padla na Filozofickou fakultu UP v Olomouci, obory čeština a dějepis. Přesto, že otec po roce 1948 vstoupil do KSČ, na Jiřího stále pohlíželi jako na syna bývalého živnostníka. U zkoušek se mu však povedlo oslnit profesora Jiřího Daňhelku, bohemistu, debatou o Šaldově díle. Byl přijat, přestože pohovor z ruštiny už tak slavně nedopadl. Součástí přijímacího řízení byl i dotaz na vyrovnání se s náboženskou otázkou. To ale Jiří očekával. Po dohodě s otcem týden před přijímacími zkouškami vystoupil z římskokatolické církve. Předložil tedy osvědčení, které obdržel od hejčínského faráře, a tím pádem nemohla komise nic namítat.

Na počátku šedesátých let 20. století si olomoučtí architekti vyhlédli terén neředínského zahradnictví a sousedících zahrad pro výstavbu panelového sídliště s mateřskou školou. Dům Fialových byl určen k demolici a na jeho místě postavilo bytové družstvo olomouckých architektů činžovní cihlový dům. Fialovým byly přiděleny náhradou dva byty (3+1 a 1+1) na Nové Ulici. Otec pak pracoval v zahradnictví umístěném přímo v areálu neředínského hřbitova, kde pěstoval kaktusy. Byl v této oblasti ceněným odborníkem.

Vstup do KSČ před příjezdem tanků

Šedesátá léta Jiří Fiala prožíval jako vysokoškolský student. „Nejdřív jsem se zaměřoval na kritiku dvacátého století a surrealisty. Teige byl přítel Bedřicha Václavka, takže se toleroval můj zájem o Teigeho, který se projevil v tematice mé diplomové práce - komentované edice jejich korespondence. Končil jsem studium roku 1967,“ vzpomíná. Studium absolvoval s výborným prospěchem, získal tak Hakenovo stipendium. V roce 1966 se oženil, vzal si Jarmilu Mandelíkovou, se kterou se seznámil na studiích, absolvovala obor výtvarná výchova a český jazyk. „Kromě toho, že jsem byl vedoucí studijní skupiny, jsem se nijak neangažoval. Do KSČ jsem vstoupil po dlouhodobém nátlaku odborného asistenta Františka Hladiše, který svoje ‚revizionistické‘ postoje odnesl vyhazovem z univerzity, to byla doba Dubčekova, to mohlo být tak v roce 1965 či 1966. Omluva to není, protože jiná perspektiva nebyla, všichni byli pro,“ vzpomíná. Školu končil Jiří Fiala s nadějí na absolventské místo, které nakonec nevzniklo.

Roční vojenskou službu absolvoval jako četař-absolvent v Brně na letišti v Tuřanech. „Protože jsem napsal ve svém armádním dotazníku, že hraji na klavír, usmyslel si náčelník zdejší vrtulníkové jednotky, že s nimi budu hrát dechovku. Byli to piloti, něco strašného, ale byl jsem v podstatě začleněn při štábu divize jako učitel psychologie pro důstojníky. Jezdil jsem učit i do Olomouce a přespával jsem doma jako četař absolvent a pak podporučík,“ vzpomíná. Poté mu lékaři našli ledvinový kámen a řešil tak hlavně zdravotní potíže.

V srpnu roku 1968 se po operaci zotavoval v Mariánských Lázních. 21. srpna jel zrovna se svou manželkou na chalupu do Dačic za jejími rodiči. Zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy na naše území zastihla lidi naprosto nepřipravené. Většina byla v šoku. Autobus celou cestu provázely tanky. V Brně v prostoru u hotelu Grand viděl, jak jeden z nich přejel osobní auto. Lidé údajně dál čekali na autobus, jakoby se nic nedělo. „Tak jsme sedli do autobusu a jeli do těch Dačic, od hotelu Grand, kde je dnes menší autobusové nádraží. Čili přes Třebíč dolů, za Telč, kolem silnic byly tedy rozmístěny tanky, sem tam čouhala hlaveň děla. Bylo chladno, pršelo, důstojníci měli na sobě ohromné gumové pláště, s nárameníky jako plackami, „létající talíře“ na hlavách. Byli jsme tak nějak otupělí,“ vzpomíná na dramatické události srpnových dní.

Učil budoucí kriminalisty

1. září 1968 nastoupil na Střední odbornou školu Ministerstva vnitra v Pardubicích v hodnosti podporučíka jako odborný učitel. Učil zde budoucí kriminalisty. Vzpomíná, že škola byla výborně technicky vybavena, v přízemí se nacházela velká kriminalistická laboratoř. Zkušenosti, které zde nasbíral, se mu později hodily např. při práci na úspěšné knize ‚Olomoucký pitaval‘. Manželka dojížděla z Pardubic do Stěžer učit na střední školu. Roku 1972 se vrátili do Olomouce, kde Jiří Fiala působil jako vědecký pracovník a později odborný asistent na tehdejší Katedře bohemistiky a slavistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Manželka učila na gymnáziu v Uničově a později na Slovanském gymnáziu v Olomouci výtvarnou výchovu a český jazyk.

Na fakultu přišel v době počínající normalizace. I zde došlo po roce 1968 k personálním změnám. Doc. PhDr. Josef Bieberle, CSc., děkan Filozofické fakulty UPOL v letech 1962–1964, musel kvůli svému zapojení do reformního procesu pražského jara v roce 1970 z fakulty odejít, měl zakázáno publikovat. Na své názory doplatil po srpnu 1968 i odborný asistent František Hladiš, který také bojoval za své kolegy, určené k odchodu z akademické sféry. Hladiš od roku 1972 nesměl vyučovat a v roce 1975 musel univerzitu opustit. Jiří Fiala zmiňuje také docenta Josefa Galíka, který na fakultě šířil samizdatovou literaturu. Díky němu se Fialovi dostal do rukou mj. třeba přepis Škvoreckého Inženýrů lidských duší. Jiří Fiala se věnoval hlavně své vědecké práci, jeho tématem byl folklor a 19. století, tedy nic, co by muselo procházet politickou cenzurou.

Polsko – nejveselejší barák v táboře socialismu

Roku 1974 odjel jako lektor češtiny na stáž do Polska, kde strávil i s rodinou tři roky na varšavské univerzitě. Dění v Československu tehdy nijak zvlášť nesledoval. S manželkou už měli v té době dva syny, Hynka a Jiřího. Polsko je zaskočilo svou otevřeností. Oproti svázaným poměrům v Československu se zde dalo daleko svobodněji dýchat. Starší syn Hynek docházel do české diplomatické školy, která zde fungovala pouze do čtvrtého postupného ročníku, další ročník by už musel absolvovat na škole při velvyslanectví SSSR, s ruským vyučovacím jazykem, což si rodiče nepřáli. Pobyt by jim pravděpodobně stejně nebyl prodloužen, i když na univerzitě o Jiřího Fialu stáli. Bývalo zvykem, že povolení bylo udělováno pouze na tři roky. Vrátili se tedy do Československa. V roce 1987 ještě působil rok jako lektor češtiny na Slezské univerzitě v Katovicích.

„V Československu stále panovala tvrdá normalizace, ale já jsem veplul do přípravy kandidátské práce, která se týkala vyloženě kramářských písní, moje rigorózní práce byla věnována veršotepci Václavu Jaromíru Pickovi a jeho zlidovělým písním. Přednášel jsem Dějiny české literatury 19. století a Úvod do studia literatury,“ vzpomíná. S kolegou vymysleli studijní obor Ediční technika, zaměřený na přípravu editorů pro nakladatelství, nikoliv tedy středoškolských češtinářů. Vybudovali na fakultě také první počítačovou učebnu. Titul kandidáta věd získal roku 1985 a připravoval se na docenturu ve stejném oboru - folkloristice 19. století. Začal také knižně i časopisecky publikovat. „To bylo hlavní: ‚Publikuj nebo zhyň!‘ A navíc nepublikovat by byla ostuda vůči těm dosud působícím profesorům, jako byli Jiří Skalička, Eduard Petrů, Miroslav Komárek, kteří pak v těch devadesátých letech odcházeli do nenávratna, ale v tu dobu ještě působili. Já na ně hleděl jako na vzory převeliké, hlavně po stránce odborné, po stránce politické měli utrum,“ vzpomíná na osmdesátá léta na fakultě.

Sametová revoluce na univerzitě

Přišel rok 1989 a s ním listopadové události, do kterých se samozřejmě zapojila i univerzita. Režimu už zbývalo pár týdnů. Jiří Fiala si vybavuje, že František Hladiš, který musel fakultu roku 1975 opustit, po práci přicházel za studenty, opravoval jim psací stroje a nosil občerstvení. Na fakultu se pak vrátil hned v roce 1990 a téhož roku prošel habilitačním řízením. Jiří Fiala vzpomíná také na univerzitní shromáždění v aule, kde docent Josef Jařab přerušil řeč prorežimního děkana Motyky kritikou jeho postojů. Zúčastnil se i shromáždění ve sportovní hale a demonstrací na Horním náměstí. „Byla příšerná zima, sníh. Vím přesně, kde jsem na náměstí stál. Pamatuju si, že mluvil pozdější primátor Hořínek, Josef Jařab, byl tam i  herec Petr Haničinec,“ vzpomíná na revoluční dny v Olomouci.

Roku 1992 se Jiří Fiala habilitoval na základě souboru studií věnovaných českým písním kramářským. Deset let pak působil na katedře bohemistiky jako docent, od roku 2002 jako profesor, v letech 2005 –2007 jako profesor s částečným úvazkem v Ústavu české literatury a knihovědy Masarykovy univerzity v Brně. V roce 2012 byl jmenován emeritním profesorem pro obor dějiny české literatury s orientací na českou literaturu 18. a 19. století, folkloristiku, textologii a ediční techniku.

Léta svobody

V devadesátých letech působil jako člen redakční rady a posléze šéfredaktor kulturního měsíčníku Kdy-kde-co v Olomouci. Byl členem redakční rady regionálního kulturního měsíčníku ZIP, členem redakční rady Žurnálu Univerzity Palackého a Zpráv Vlastivědného muzea v Olomouci. Spolupracoval i s rozhlasem a televizí. Televizní studio Kabel Plus Olomouc natočilo v letech 1994 -1998 podle scénářů Jiřího Fialy tři dokumentární filmy. Rozhlasové studio Český rozhlas Olomouc vysílalo od dubna 2002 jednou týdně jeho seriál Putování za moravskou lidovou písní, s uvedeným rozhlasovým studiem spolupracoval Jiří Fiala též jako externí redaktor.

Roku 1995 se stal společníkem nakladatelství Danal. „Začal jsem dělat první edice i pro vydavatelství, které jsme založili s kolegy archiváři - doktorem Zdeňkem Kašparem a dnešním ředitelem Archivu UP doktorem Pavlem Urbáškem. Vydali jsme řadu knih, takže jsme k tomu kulturnímu rozvoji, zejména v oblasti regionální historické literatury, přispěli podstatně, třeba i pracemi vynikajícího olomouckého archiváře Vladimíra Spáčila,“ vzpomíná. Roku 1995 vydalo nakladatelství dvě publikace Jiřího Fialy – Olomoucký pitaval s podtitulem Dva tucty kapitol z kriminální historie města Olomouce (1072-1853) a Dějiny města Olomouce v datech I (Do roku 1526).

Jiří Fiala je autorem velkého počtu statí, odborných studií a článků, publikoval mj. monografie o obrozenci Václavu Jaromíru Pickovi a o českých slovesných reflexích pruských válek. Podílel se na vzniku několika desítek vědeckých i popularizačních knih (např. Dějiny města Olomouce v datech, Jezuitský konvikt – sídlo Uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci, Olomoucké proměny, Chrámy, kostely, svatyně a kaple v Olomouci, Univerzita v Olomouci (1573–2009), Olomouc ve víru válek – od počátků do zrušení olomoucké pevnosti, Voda pro Olomouc – Z historie zásobování města Olomouce vodou, na kolektivních Dějinách Olomouce I, II a na dvou svazcích publikace Olomoucké baroko) a na kolektivních zpracováních dějin Uničova, Litovle a Šternberka. V roce 2012 obdržel Cenu města Olomouce za rok 2011 v oblasti literatura a v roce 2022 Cenu Olomouckého kraje za celoživotní přínos v oblasti kultury za rok 2021. V roce 2022 Jiřímu Fialovi vyšla další kniha – Olomoucký pitaval: Skutečné kriminální příběhy ze 14. až 20. století.

S manželkou PhDr. Jarmilou Fialovou, středoškolskou profesorkou češtiny a výtvarné výchovy, vychovali dva syny, Jiřího a Hynka. Jiří vystudoval UMPRUM a restaurátorství, vlastní restaurátorskou firmu, z Hynka se stal lékař. V roce 2023, v době natáčení pro Paměť národa, žil Jiří Fiala v Olomouci.