Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Fiala (* 1939)

• narodil se 28. března 1939 v Poličce

• rodina žila v Samotíně na Vysočině, kde vlastnili malý statek a pole

• za války ve vesnici působili partyzáni ze skupiny Zarevo (Záře)

• vystudoval Průmyslovou školu strojní ve Žďáru nad Sázavou

• většinu života prožil v Samotíně

Jako děti si hrávali na četníky a zloděje a také na vojáky. Za humny přitom působila skutečná partyzánská skupina Zarevo.

Maminčin oblíbenec

Jiří Fiala se narodil v březnu roku 1939. Tou dobou už jeho početná rodina hospodařila na malém statku u chalupy, kterou koupili v roce 1935, v obci Samotín na Vysočině. V téhle rodinné chalupě, uprostřed malebných Žďárských vrchů, prožil Jiří Fiala většinu svého života. „Jsem nejmladší ze čtyř sourozenců, mamince už tou dobou bylo 46 let, když jsem se narodil a byl jsem takový její oblíbenec,“ vypráví. I přes svůj status benjamínka musel Jiří odmala pomáhat při práci na rodinném hospodářství, jak bylo tehdy zvykem. Zejména ve válečných letech, kdy byl jídla nedostatek, znamenalo vlastní soběstačné hospodářství s polem a domácími zvířaty velkou výhodu.

K vyzrazení stačilo málo

Válku jako dítě nevnímal, do té podivné doby se už narodil. Strach a nejistotu prožívali především dospělí. V posledních dvou letech války se v obci objevili partyzáni ze skupiny Zarevo a při vyzrazení jejich činnosti hrozil postih celé obci. „Stačilo, aby někdo něco řekl, a mohli jsme skončit jako Lidice nebo Ležáky,“ připomíná Jiří Fiala nebezpečnou dobu. Samotín měl pouhých 85 obyvatel, ale ne všichni o partyzánech věděli. Utajení byla nutnost důležitá pro přežití. „Pamatuju si, že si nás děti velitel partyzánů seřadil a řekl nám: ‚Pokud něco vyzradíte, na téhle borovici budete viset,‘“ vybavuje si děsivou dětskou vzpomínku Jiří.

Štěstí a náhoda

Na samém konci války se zátahu gestapa nevyhnul ani Samotín. V březnu 1945 partyzáni vysílali z Malínské skály vysílačkou zprávu směrem do Kyjeva a jejich vysílání příslušníci gestapa zachytili. „Hned potom přijelo komando a partyzány hledalo. Jen souhrou náhod byli partyzáni v půl druhé v noci varováni a komando sem přijelo někdy v šest nebo v sedm ráno,“ vypráví Jiří Fiala zážitek z doby, kdy mu bylo šest let. Všechny domy v Samotíně čekala důkladná prohlídka, stopy po odbojářích ale nacisté nenašli. S partyzány se v obci minuli jenom o pár hodin díky štěstí a náhodě.

Z konce války si Jiří Fiala vybavuje radost a úlevu, která mezi dospělými zavládla. Dodnes si statečnosti obyvatel Samotína váží a obdivuje je. „Riskovali životy, abychom my mohli žít v lepším světě,“ přidává pamětník uznání svým sousedům.

Na závěr Jiří Fiala vyslovuje přání a vzkaz dalším generacím: „Chtěl bych, aby lidé přemýšleli nad tím, co vidí a slyší. Každý by měl o svém chování a životě přemýšlet.“