Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Boleslav Fiala (* 1929)

• narozen 24. prosince 1929 v Moravské Huzové

• člen Sokola v Moravské Huzové

• v roce 1949 zatka StB tři jeho spolužáky z Průmyslové školy dřevařské a stavební v Olomouci

• v říjnu 1950 zařazen do 53. PTP

• v PTP práce v Dole Antonín Zápotocký a Dole Darkov

• v PTP se upsal na práce ve stavebnictví

• v roce 2018 žil ve Štarnově

Kolem padesáti tisíc mladých mužů prošlo v letech 1950–1954 pomocnými technickými prapory (PTP). Komunistický režim potřeboval do vybraných hospodářských odvětví levnou pracovní sílu a také zastrašit pro něj politicky nespolehlivé osoby. Místo zbraní tak tito branci vyfasovali krumpáče, lopaty a zednické lžíce, aby těžili uhlí, kopali výkopy a stavěli různé civilní i vojenské objekty. Tehdy stačilo jen velmi málo a člověk se stal třídním nepřítelem. Boleslav Fiala dodnes netuší, proč ho do PTP zařadili. Mohlo to být kvůli jeho víře v Boha, aktivnímu členství v Sokole nebo jen kvůli tomu, že jeho spolužáky ze školy poslali po vykonstruovaném procesu na několik let do vězení.

Na hranicích protektorátu

Na Štědrý den 24. prosince 1929 v Moravské Huzové přišel na svět Boleslav Fiala jako nejmladší ze tří dětí rodičů Jana a Viktorie Fialových. V obci ležící v hanácké rovině nedaleko Šternberka rodina vlastnila malé hospodářství s dvěma hektary zemědělské půdy, o nějž se většinou starala matka, protože otec se živil jako zedník. Boleslav Fiala vzpomíná, že žili sice skromně, ale vždy měli doma dostatek jídla. V zimních měsících totiž otec pomáhal při domácích zabijačkách, za což si odnášel výslužky.

Boleslav nejprve docházel do huzovské obecné školy a pak do měšťanky ve vedlejším Štěpánově. Už od pěti let také cvičil v místním Sokole. Krátce po nástupu do třetí třídy ale v říjnu 1938 Moravskou Huzovou obsadila vojska wehrmachtu. Tuto čistě českou obec totiž po podpisu mnichovské dohody přičlenili k oblasti, kterou zabralo nacistické Německo. Až po protestech ji ze záboru vyňali a hned za obcí postavili hraniční přechod, přes nějž museli mnozí sedláci přejíždět na své vzdálenější polnosti.

Z válečných let Boleslav Fiala vzpomíná hlavně na tragickou smrt čtyř místních obyvatel. Za války Josefa Opíchala poslali na práce do tabákové firmy v Hodoníně, kam se také přestěhovala jeho manželka Terezie a tři děti Eva, Markéta a Josef. Dne 20. listopadu 1944 ale Spojenci podnikli nálet na Hodonín, při němž na město svrhli přes čtyři sta padesát bomb, které zničily sto tři domy, přes tisíc jich poškodily a zabily osmdesát lidí. Mezi oběťmi byla i Terezie Opíchalová a její tři děti. Pohřbu v Moravské Huzové se účastnilo mnoho lidí a také Josef Opíchal a jeho rodiče, kteří už v roce 1942 v koncentračním táboře Mauthausen přišli o syna Vojtěcha, kam ho za napojení na odbojovou organizaci Obrana národa nacisté poslali. „Vzpomínám si, jak strašně plakali, že jim válka sebrala tolik členů rodiny,“ dodává Boleslav Fiala.

StB zatkla spolužáky přímo ve škole

Moravskou Huzovou osvobodili sovětští vojáci 5. května 1945. Nedlouho poté v obci obnovili nacisty zakázanou tělovýchovnou organizaci Sokol. Boleslav byl jejím aktivním členem a také se ve dnech 19. až 27. června 1948 zúčastnil XI. všesokolského sletu v Praze, kde cvičil a také vedl dorosteneckou skupinu. Tento slet se do dějin zapsal jako jediný masový projev proti nastupující totalitě. Čtyři měsíce předtím totiž komunistický režim uzurpoval veškerou moc ve státě. „V Sokole nás vedli k lásce k vlasti,“ dodává pamětník.

Boleslav Fiala se po ukončení měšťanské školy vyučil truhlářem a v letech 1947–1949 studoval Průmyslovou školu dřevařskou a stavební v Olomouci. Ke konci roku 1948 si StB přišla přímo do školy pro jeho tři spolužáky – Jana Stašu, Ladislava Černotského a Jana Tomančika, které později za šíření protistátních letáků odsoudili k několikaletému vězení. Během krutých výslechů prý Ladislav Černotský prozradil několik jmen svých spolužáků, kteří měli být přítomni, když znevažoval vládnoucí garnituru. Figuroval mezi nimi i Boleslav Fiala. StB si pak přijela i pro ně a prošli pak několikahodinovým výslechem. Pamětník vzpomíná, že ho vyslýchající tehdy neustále fackovali, ale dávali pozor, aby mu nezůstaly modřiny, které by svědčily o jejich brutálních metodách. Nakonec ale všechny bez dalšího postihu propustili.

Místo vojny doly

V říjnu 1950 Boleslava Fialu povolali do základní vojenské služby. Tehdy uvažoval, že se stane profesionálním vojákem. To ale ještě netušil, že ho zařadili k pomocným technickým praporům, konkrétně 53. PTP v Libavé. Za celou dobu „vojny“ nedostal do ruky zbraň. Místo uniformy vyfasoval omšelý a již několika lidmi použitý pracovní oděv a každý den nastupoval na různé práce v okolí. V únoru 1951 ho poslali do Orlové, kde měsíc pracoval na černouhelném Dole Antonína Zápotockého. Poté se opět vrátil na Libavou, kde před dalším nasazením do dolů prošel lékařskou prohlídkou. „Ten, kdo měl jakékoli brýle, tak se z toho dostal a nemusel na šachtu. Můj kolega Bořek Vejpustek našel v domku malé, dětské brýle. Velkej dvoumetrovej chlap a si je nasadil. Jak ho uviděli s brýlema, poslali ho pryč. Já jsem šel vedle něho o půl těla menší. Podívali se mi na nohy, omakali svaly a řekli: ,Dobrý,‘“ vypráví Boleslav Fiala.

Hned následující den pamětníka převezli do Karviné, kde nastoupil na práce v Dole Darkov v šachtě Mír. Dalších několik měsíců pak rubal uhlí. Vzpomíná, že šlo o nebezpečnou práci s častými, mnohdy smrtelnými úrazy. Například jednou pomáhal kamarádovi, kterému vozík pod kolenem utrhl nohu. Boleslav Fiala ale dodává, že si ji možná pod vagon strčil schválně, aby se dostal z PTP. „Prostě chtěl strčit obutou nohu pod vagon, že mu to ujede palec, jenže mu to vzalo kus nohy.“

I po uplynutí dvouleté „vojenské služby“ Boleslava Fialu dál nezákonně drželi v PTP. Velitelé pak vojáky přesvědčovali, aby podepsali smlouvu na práci v dolech či ve stavebnictví s tím, že pak budou hned propuštěni z armády. Pamětník měl obavy, že v dolech přijde o život, a tak se upsal jako dělník do stavebnictví.

Boleslav Fiala pak stavěl finské domky pro havíře. Několikrát se pokoušel odejít do jiného zaměstnání, ale svolení dostal až po roce. Nastoupil pak do podniku Výzkumný a vývojový ústav dřevařský ve Štemberku, v němž pracoval až do odchodu do penze.

Moravští Chorvati v příbuzenstvu

Bratr pamětníka Oldřich Fiala v té době zastával vyšší funkci ve Sboru národní bezpečnosti (SNB). Za manželku měl Hildu Andresičovou pocházející z komunity moravských Chorvatů v obci Dobré Pole. Před druhou světovou válkou žili moravští Chorvati v obcích Nový Přerov, Dobré Pole a Frélichov (nyní Jevišovka) na Mikulovsku na jižní Moravě, kam jejich předkové přišli již v 16. století, kdy opustili Balkán kvůli hrozícímu tureckému nebezpečí. Na jižní Moravě se jim dařilo po dlouhá staletí udržovat a rozvíjet svou identitu, tradice i vlastní jazyk. Po roce 1948 je však komunistický režim prohlásil za „politicky nespolehlivé“ a nařídil jejich vysídlení do téměř dvou set obcí na severní a střední Moravě. Touto cestou mělo dojít k jejich nucené asimilaci. Vystěhovali také rodiče Hildy Andresičové a bratr pamětníka se angažoval ve snaze o navrácení rodičů manželky a dalších moravských Chorvatů do jejich domovů na jižní Moravě. V roce 1957 ho za to vyhodili z SNB a dlouhá léta pak pracoval na různých dělnických pozicích.

Jak se z biskupa Františka Tomáška stal zedník

Do roku 1962 zůstal Boleslav Fiala v Moravské Huzové. V roce 1954 do obce StB tajně přivezla biskupa Františka Tomáška, pozdějšího kardinála a pražského arcibiskupa. Komunistický režim ho potřeboval dostat z očí veřejnosti, a tak v Moravské Huzové působil do roku 1965 jako administrátor. Boleslav Fiala vypráví, že mezi místními se stal oblíbeným, a když pak obec opouštěl, aby nastoupil službu apoštolského administrátora pražské arcidiecéze, přišli se s ním rozloučit snad všichni obyvatelé. Pamětník ho pak v Praze třikrát navštívil. Vzpomíná, že jako první vždy zapnul rádio, aby tak vyrušil nainstalovaná odposlouchávací zařízení.

Ještě jednu úsměvnou vzpomínku na Františka Tomáška má Boleslav Fiala v paměti. Tehdejší biskup s jeho otcem sami opravovali zdevastovaný kostel v Moravské Huzové. „Biskup Tomášek tátovi namíchal kalfas malty, svázali dva žebře a až po římsu otec kostel zamítal. Bylo to hrozný. Žebře navázaný do výšky osmi až desíti metrů a na tom kladka, po níž biskup posílal maltu. Tak to flikovali,“ vypráví Boleslav Fiala, který se svou manželkou Jitkou žil v roce 2018 v blízkém Štarnově.