Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Feuersteinová (* 1922)

• narozena 1. 1. 1922 jako Marie Brücknerová

• vyrůstala v Kobylicích u Nechanic

• 1938–1942: studium na obchodní akademii v Hradci Králové

• od roku 1947 pracovala v obchodní firmě, seznámení s Karlem Feuersteinem, budoucím manželem

• 1949: vystěhování manželů do Izraele

• žili v Ramat Gan, práce ve spolku pro opuštěná zvířata

• od 60. let návštěvy Československa

• 1971: úmrtí manžela

• 1983: návrat do Československa

• pracovala jako úřednice

• žije v Hradci králové

Některá setkání změní člověku život. Platí to i v případě Marie Feuersteinové. Jako pětadvacetiletá sekretářka se v Praze zamilovala do svého šéfa a o dva roky později za ním odjela do Izraele. V zemi, kde všechno bylo jiné než v Evropě, zůstala víc než třicet let.

Narodila se v roce 1922 v malé obci u Nechanic jako Marie Brücknerová do rodiny lesníka. Vyrůstala spolu se dvěma sestrami a po ukončení měšťanky zamířila na obchodní akademii v Hradci Králové. To už se psal rok 1938 a o rok později, jako sedmnáctiletá, prožívala březnovou okupaci, kdy s přítelkyněmi sledovala pochodující německé vojáky. Maturovala uprostřed války v roce 1942. Válkou nebyla její rodina nijak výrazně postižena, přesto si paní Marie dodnes vybavuje atmosféru strachu především v období heydrichiády. Od nasazení na práci do Německa ji zachránilo to, že pracovala jako úřednice na pile, tedy v provozu, který byl důležitý i pro válečný průmysl.

Otevřely se dveře…

Po skončení války našla práci v Hradci Králové ve sklářském podniku a v roce 1947 přestoupila do firmy Centrokomise v Praze, která se zabývala dovozem a vývozem zboží. Právě tam došlo k osudovému momentu zmíněnému v úvodu. Své setkání s Karlem Feuersteinem popisuje podobně jako v románech: „Otevřely se dveře a vešel nový ředitel našeho oddělení. Zrovna přijel z Anglie. Okouzlil mě svými znalostmi i vystupováním,“ usmívá se dnes při vzpomínce na seznámení se svým budoucím manželem paní Marie. Karel Feuerstein, nový ředitel oddělení firmy, pocházel z Prahy a zahraničnímu obchodu se věnoval už před válkou. V roce 1939 stihl opustit Československo, kde však nechal svou manželku s tehdy sedmiletým synem, oba později zahynuli v Osvětimi. Karel Feuerstein se dostal do Anglie, asi rok byl u československé vojenské jednotky, ale kvůli vyššímu věku (narodil se v roce 1900) byl podle slov své ženy „v armádě spíš jako na penzi“.

Paní Marie vysvětluje, proč ji o dvaadvacet let starší Karel Feuerstein okouzlil: „Když jsem ho potkala v kanceláři a pracovala pro něj, tak mi imponovalo, že byl zcestovalý. Já jsem tenkrát toužila podívat se někam do světa. Žil v Anglii, byl i v Persii, protože spolupracoval s perskou firmou, líbilo se mi, že tolik zná svět. Uměl perfektně anglicky i německy, byl společenský a světaznalý člověk. Zajímal se také o náboženství, jak o křesťanské, tak o židovské, ale do synagogy nechodil. Byl mi sympatický, přestože byl o tolik let starší,“ vypráví paní Marie. Snad i díky svým bohatým zkušenostem Karel Feuerstein po komunistickém převratu v únoru 1948 usoudil, že totalitní režim nebude pro něj to pravé, a rozhodl se k emigraci.

Do Izraele

Ačkoli Karel Feuerstein pocházel z asimilované židovské rodiny a své židovství bral formálně, vznik Státu Izrael v květnu 1948 mu byl impulzem k podání žádosti o vystěhování – ostatně v zemi žil už od předválečné doby jeden z jeho bratrů. Jeho žádosti bylo vyhověno a na jaře roku 1949 odjel legálně do Izraele. Vztah s Marií Brücknerovou byl v té době natolik vážný, že se i ona rozhodla odjet. Nebyli sice ještě manželé, jejich svatba proběhla v zastoupení v létě roku 1949 v Praze, ale už v prosinci téhož roku odjížděla do Izraele také paní Marie.

Karel Feuerstein pracoval ze začátku pro firmu svého bratra, později se osamostatnil. Paní Marie chodila do kurzu hebrejštiny, takže se naučila číst a psát i základní konverzační jazykovou úroveň. „Mohla jsem chodit sama nakupovat a podobně, ale na velké hovory to nebylo. Stejně jsme měli většinu českých přátel, takže to šlo i bez hebrejštiny,“ přiznává pamětnice. Pracovat nemusela, vystačili s manželovým příjmem, přesto si našla místo ve spolku pro opuštěná zvířata, kde pracovala ráda a s chutí. Manželství Feuersteinových bylo šťastné. Neměli děti, hodně cestovali po Izraeli, od 60. let vyjížděli i do Evropy, každoročně trávili několik týdnů v Rakousku, odkud Marie jezdila do Československa: „Manžel se bál, komunistům nevěřil, takže čekal v Rakousku, ale já jsem strávila v šedesátých letech vždy pár týdnů u své rodiny v Hradci Králové,“ vypráví pamětnice.

Nikdo po mně nic nechtěl

Karel Feuerstein zemřel v roce 1971 po několika letech potíží se srdcem. Paní Marie zůstala v Izraeli sama, ale ne opuštěná: „Měli jsme mnoho přátel, se kterými jsem se stýkala, měla jsem svou práci u kočiček a pejsků a v Izraeli jsem byla déle doma než v Československu,“ připomíná. Přesto se začátkem 80. let rozhodla pro návrat do Čech. „Tehdy onemocněla maminka, o niž se dosud starala moje sestra. V roce 1983 jsem sem jela na půl roku, abych sestře s maminkou pomohla, a nakonec jsem tady zůstala nastálo.“ Prodala byt v Ramat Gan a vrátila se do staré vlasti. Na otázku, zda jí komunistický režim nedělal potíže, jednoznačně odpovídá: „Nikdo mě neobtěžoval ničím, nechali mě žít v klidu, neměla jsem žádné potíže, starala jsem se o maminku. Nikdo po mně nic nechtěl. Snad jen když jsem přijela, tak se pokoušeli, abych vstoupila do strany. Já jsem nechtěla, tak proti tomu nic neměli a nechali mě být,“ uvádí Marie Feuersteinová.

Do Izraele se už nikdy nevrátila, ačkoli na víc než třicet let strávených v zemi vzpomíná moc ráda. „Byla to velmi přátelská země, lidi si byli blízko. Většina mých přátel z Izraele jezdila po roce 1989 sem, ale teď už jsou často po smrti. Já jsem zůstala tady,“ uzavírá pamětnice.