„Takže shánění místa, no. Já jsem prostě dostal nabídku, no, nabídku, to se nedá říct. No, prostě teplárnu náchodskou. Tam byli dva tři mistři a jeden ňákej ten, kerýho sem učil kdysi, tak jak při tý strojárně byla večerní průmka, že jo, a tam oni chodili. A pak tam byl Vlastík Čejp, kterýho sem na gymplu učil, kerý tam byl jako inženýr, tak tam pár takových bylo. Ale oni dali, to byly úkoly stranický, stranický úkol najít Fettersovi místo, přece když ho, my jsme humánní společnost, my nejsme, že by ho to, on nesmí akorát učit, ale jinak… a tak. Předsedou stranický organizace tam byl nebožtík Pepa Rotr, hodnej hoch takovej, a von mně skutečně to místo začal hledat. Zjistil na komunále v Náchodě, že je místo na pohřební službě. Já sem říkal, ty, Josko, já bych někoho docela rád pohřbil. No, von tam přišel a voni mu řekli, když pak řek, vo koho jde, že by to jako, na tom vedení komunálu, že to by nešlo, tam potřebují jako kádrově, na pohřební službě… Načež pak se tenkrát postavil ten novej, dnešní poliklinika, ten novej Kreml, že jo, a dům politické výchovy. Joska přišel, voni tam potřebujou knihovníka. Já sem říkal, prosím tě, Josko, neblázni. No, to bys moh, ne? Samozřejmě, že bych moh dělat knihovníka. Joska byl tak naivní, že teda skutečně šel na ten okresní výbor partaje, tam za tou soudružkou, a když jí to řek, tak se prej na něj podívala a říkala, soudruhu Rotře, mysli si, žes mně řek dobrej vtip. A tím to skončilo. No, voni jak měli kontakty, tak pravda, nabízeli mně místo, nevím, jestli se tomu říkalo inspektor přes ty hotely. Já jsem říkal, to absolutně nevemu, tam mě kdykoliv kdokoliv může utopit. Nerozumím tomu, to sou protřelý lidi, který jako, ty šéfici těch, velice uměli v tom chodit, že jo, já bych moh do něčeho vlítnout a eště by mě zavřeli, tak sem nastoupil do teplárny. Říkal sem si, když táta moh celej život chodit v modrákách, proč bych nemoh chodit v modrákách taky já.“
