Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilona Ferková (* 1956)

• narodila se v roce 1956

• 1986–1989 – vedla ženský sbor Amare Neni

• od konce 80. let se věnuje psaní

• 1994–1998 – koordinátorka romské mateřské školy

• 1999–2003 – život v Anglii

• 2016 – odchod do důchodu

• 2003 – dosud – pěstounka

• 2017 – členka ženského spolku Manushe

Ilona Ferková, za svobodna Daňová, se narodila 25. června 1956 v západočeských Rokycanech do romské rodiny. Pochází ze sedmi sourozenců, má pět bratrů a jednu sestru.

Život na Slovensku

Rodiče se narodili na východním Slovensku. Otec Karol (1918) v okrese Bardejov, v obci Kurima, mladé vdově. „Babičce Heleně v té době bylo osmnáct, když se jí táta narodil, ale to už děda – její tehdejší muž – nežil, padl v první světové válce, ještě za Rakouska-Uherska,“ vypráví Ilona Ferková. Její babička tak byla mladá žena s malým dítětem, která se nakonec rozhodla, že se opět vdá za vdovce Andreje Giňu, který žil s téměř dospělými dětmi v obci Šarišské Sokolovce/Tolčemeš v okrese Sabinov. „Tenkrát přišla za babičkou nějaká známá nebo teta, že v Tolčemeši je vdovec, šikovný kovář, a že se o ni i s dítětem postará. Byla to taková svatba z rozumu.“ Paní Helena se přestěhovala i se synem Karlem asi do čtyřicet kilometrů vzdálené Tolčemeše. Žili poklidným životem společně se Slováky. „No, moc Romů v té vesnici nežilo, asi čtyři nebo pět rodin. Teta mi vyprávěla, že by nikdo nepoznal, že v té vesnici žili také Romové, babička měla velký dům, a dokonce měla i podlahy a okna.“ Heleně a Andrejovi se narodily ještě tři děti. „Táta byl už odmalička pracovitý a hlavně soběstačný. Neměl to v dětství lehké, i když ho otčím vychovával odmalička, neměl se k němu tak jako ke svým dětem. V deseti letech pásl husy a dělal, co se dalo.“ Po vypuknutí druhé světové války byli Romové nuceni opustit své domy a stěhovat se za vesnici. „Tohle se stalo asi ve čtyřicátém druhém roce i naší babičce. Museli zbourat dům a postavit si chatrč pod Hineškou, asi dva kilometry od Tolčemeše. Starosta přišel za dědou a řekl mu, že se musí všichni Romové odstěhovat, protože kontaminují vodu ve vesnici. Chtěli se jich za každou cenu zbavit.“

O tatínkovi

Po roce 1942 se Karol Daňo přidal k partyzánům. Schovával se v lesích, v bažinách. „Z toho měl táta velké zdravotní problémy, trpěl astmatem.“ Později se k němu přidal i jeho budoucí švagr Štefan Tomáš. Nakonec se připojili k brigádě Ludvíka Svobody a bojovali na jižní straně Dukelského průsmyku. V armádě zůstali až do konce války a dorazili do Prahy. „Už si nepamatuji, v jakém roce to bylo, ale tatínek byl vyznamenán Svazem protifašistických bojovníků.“ Po šesti letech bojů a útrap se v roce 1945 Karlu Daňovi naskytly nové možnosti s vidinou lepšího života. „Po té válce táta v té Praze zůstal. Vojáci se rozcházeli domů, ale on se strejdou hledali práci a uspěli. Byli zaměstnáni na stavbě. Bydleli v nějakém skladu a teta Irena za nimi brzy přijela.“ Vše bylo lepší než živoření v chatrči. Při práci na stavbě se toho hodně dozvídali, i o nových pracovních příležitostech. Zajímali se jen o ty, u kterých bylo také ubytování. Ve třech už bydlet nemohli. Se švagrem proto nasedli do vlaku a jeli směrem na Plzeň. V Rokycanech na nádraží si všimli velké cedule „Práce a ubytování“, vystoupili a už neodjeli. V kovohutích/Patronce získali zaměstnání. Vedoucí závodu sháněl spoustu lidí. Karol Daňo nabídl, že by mohla přijet i rodina ze Slovenska, pokud bude ubytování. „Nakonec přijeli všichni z Tolčemeše.“ Žili ve vagonové kolonii a v prázdné cihelně, která byla z druhé strany vagonů. Pracovali v kovohutích. Zanedlouho začali přijíždět i další Romové. „No, prostě romský telegraf funguje na sto procent. Nepotřebuješ telefony, nic. Mimoto jezdili na Slovensko ti náboráři a slibovali lidem hory doly. Nakonec do Rokycan přijeli Romové i z okolí Prešova. Jsou tu zastoupeny rody Mikovců, Giňovců, Dudovců, Horvátovců a dalších.“

O mamince

Maminka pamětnice Etela Daňová, za svobodna Dudová, se narodila v roce 1931. Pocházela z pěti sester a byla z velmi chudé rodiny žijící v chmiňanské osadě na Slovensku. Její tatínek byl příležitostný muzikant a kovář a maminka dělala, co se dalo, aby nasytila rodinu. „Babička byla šikovná, chodila žebrat, a když ženské ve vesnici praly, tak si pro ni posílaly. Žehlila jim, no prostě vše, co se dalo. Ony jí na oplátku dávaly brambory, tvaroh. To, co zrovna bylo, takže nějaké to jídlo domů donesla. Babička se jmenovala Maria, ale ve vesnici jí říkali Maričko, měli ji rádi a byla moc hezká. Často nebylo co jíst. Někdy se stávalo, že když někdo vařil v osadě halušky, tak několik ženských s kastrůlkama čekalo na to, až z těch halušek bude vylévat pomyje, aby alespoň něco dětem daly.“ Do Čech se Etela dostala s rodinou po roce 1948. Krátce po příjezdu byla zaměstnána v Hrádku u Rokycan jako míchačka malty u stavebního podniku Armabeton. „Míchala maltu a vozila ji zedníkům v takovým vozíku, kterému se říkalo japonka.“ Karol se do Etely zamiloval, byl zajištěný a představoval pro ni pocit bezpečí. Během let se jim narodilo pět synů a dvě dcery.

Dětství a okupace v roce 1968

Ilona Ferková vyrůstala ve vagonové kolonii. Když jí bylo pět let, přestěhovali je a vagonku s cihelnou srovnali se zemí. Na tom samém místě byla postavena škola – Jižní předměstí, do které později začala chodit. S češtinou problém neměla. Starší bratři češtinu používali i doma, obzvlášť při řešení domácích úkolů. Na školu neměla špatné vzpomínky, ale někdy se stávalo, že jí děti nadávaly. „No, tak to bylo a je to pořád, to nám nadávali – cikáňata černý vrata, ale potom na tom druhým stupni už ne. Bylo to tím, že do třídy přišli o přestávce moji starší bratři, udělali pořádek a byl klid. Jo, a dělali nám křížky, křížky, abychom je náhodou neuhranuli.“ Ve škole měla nejraději hodinu čtení. „To jsme četli úryvek z nějaké knihy a já jsem se přihlásila a ptala se soudružky učitelky, jak to dopadne? A řekla mi, že jestli chci vědět, jak to dopadne, tak musím do knihovny a tu knížku si půjčit. To jsem také udělala a do té knihovny asi v deseti letech zašla a knížky, které jsme načli ve škole, já dočítala doma.“ Ilona Ferková si dobře pamatuje na příjezd okupačních vojsk do Rokycan v roce 1968. „Vůbec jsme nechápali, co se děje. Byla jsem ještě dítě a pro mě to byla ohromná událost. S kamarádkou jsme se toulaly kolem jejich velitelství nedaleko náměstí, byly jsme zvědavé. Hodně se tam pilo a chodily za nimi české i romské holky. V Rokycanech byla taková partička mladých českých kluků, taková místní elita. Holkám hrozili, že jestli ještě jednou uvidí nějaké holky, jak tam k těm Sovětům jdou, tak je ostříhají dohola.“ Podle slov pamětnice ta samá skupina chlapců na důkaz nesouhlasu s okupací strhla za podpory rozhořčeného davu lidí bronzovou sochu rudoarmějce na náměstí. „Myslím si, že to ale bylo potom, když už ty okupační jednotky z Rokycan byly pryč. Na náměstí bylo hodně lidí i policajtů, no a ti kluci hodili lano na tu třímetrovou sochu a strhli ji. Hlava se ulomila. Po nějaké době se začalo s vyšetřováním a nakonec ti kluci byli odsouzeni.“

Servírkou jsem se nestala

Pamětnice ve škole dobře prospívala a přála si jít na střední školu. V té době bylo velice módní povolání servírky. „Chtěla jsem jít na tu školu do Plzně, ale bohužel zasáhl otec a já na školu nešla.“ Její otec trpěl onemocněním plic a byl v invalidním důchodu. Staral se o děti. „Máma s náma nebyla doma, ta pořád pracovala, po porodu pár měsíců a zas do práce, dřela se. No a tatínek doma vařil, staral se o nás, byl prostě v domácnosti. Když už mi bylo čtrnáct let a rozhodovalo se, kam půjdu, tatínek zasáhl. A v té době neexistovalo, abych byla jen tak doma a nechodila do školy nebo do práce. Hrozilo by mi vězení za příživu. Otec zašel za paní na odboru školství, paní Vítková to byla, a velice podrobně na okrese vylíčil svoji situaci: ‚Já jsem chorý člověk a moje dcera musí zůstat doma a starat se o mě.‘“ Nakonec se otci podařilo vybojovat pro mě výjimku, byla jsem pečovatelka v domácnosti.“ Pamětnice z toho byla zklamaná, nicméně zůstala doma a starala se se svým otcem o rodinu. V šestnácti letech byla přesto nucena nastoupit do zaměstnání. „Byla jsem mladá, chtěla jsem se oblíkat jako každá holka a pak mi táta řekl, že kdyby věděl, že to takhle dopadne, tak jsem klidně mohla studovat. To už bylo bohužel pozdě.“ Pamětnice se s manželem Jiřím Ferkem seznámila v sedmnácti letech na taneční zábavě. „Moc se mi líbilo, jak tancoval boogie – rock and roll, začali jsme se scházet, zamilovali se a jsme spolu dodnes a máme čtyři krásné dcery.“

Amare Neni a začátky psaní v 80. letech

Maminka Ilony Ferkové toužila po kulturním vyžití. Byla dobrá zpěvačka, měla ráda společnost a neustále pamětnici přesvědčovala, aby seskupila romské ženy a společně vytvořily sbor. Ta chvíli váhala, ale po nějaké době se touto myšlenkou začala vážně zabývat a oslovila některé, které již byly v důchodu nebo ve středním věku, které rády zpívaly. Sbor vznikl někdy v roce 1986 a dostal název Amare Neni. „A to bylo pořád: ‚Ilono, udělej něco a dej nás dohromady, my chceme zpívat.‘ A pořád dokola. Tak nakonec jsme obešly pár ženských, pak už přicházely další a další, nakonec nás bylo třicet. Zpívaly se staré romské, skoro zapomenuté skladby.“ V té době se seznámila s doc. Milenou Hübschmannovou, která v ní probudila literární talent a díky níž si uvědomila krásu romsky psané literatury a romštiny samotné. „Já jsem jí říkala: ‚Ale Mileno, já neumím psát.‘ A ona na to: ‚Ale jo, krásně vyprávíš, tak tak, jak vyprávíš, to i napiš.‘ Zkusila jsem to a opravdu mě to začalo bavit. Od té doby jsme byly stále v kontaktu. S Amare Neni jsme měly několik úspěšných vystoupení. Zkoušely jsme zpočátku po bytech každé z nás a pak nám škola zapůjčila tělocvičnu.“ Sametová revoluce znamenala konec souboru Amare Neni, který se definitivně rozpadl koncem listopadu 1989. Ilona Ferková tvrdí, že osmdesátá léta pro ni byla nejkrásnější. V té době potkala mnoho skvělých lidí, vznikl soubor, začala psát a žili oba její rodiče. Během těchto let vyzkoušela několik dělnických profesí, v kovohutích, na jatkách v Plzni, na dráze a v pekárně.

Život v demokracii

Devadesátá léta s sebou přinesla nové možnosti. Pamětnice se stala členkou Rady rokycanských Romů. Úzce spolupracovala s Ondřejem Giňou starším. Zapojili se do programu „Step by Step“ a stala se koordinátorkou romské školky. Po čtyřech letech tento projekt skončil. „Bylo málo dětí jak romských, tak českých a ke všemu mi začaly chodit do kanceláře i domů rasistické anonymy, tak jsme to museli ukončit.“ V roce 1999 pamětnice odešla do Anglie. Od roku 2003 až do dnešní doby se věnuje vnoučatům, které má v pěstounské péči. Od roku 2016 je v důchodu a společně s Květou Tůmovou se aktivně v roce 2017 zapojily do spolku romských žen s názvem Manushe. Po dlouholeté pauze na popud romisty a fotografa Lukáše Houdka opět začala psát romské povídky.