Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Fendrych (* 1957)

• narozen 10. ledna 1957 v Praze

• oba rodiče postiženi komunistickým režimem

• duchovně ho ovlivnilo prostředí střešovického evangelického sboru a osobnost faráře Jaroslava Vettera

• v letech 1976 - 1979 studoval vzduchotechniku na ČVUT

• do roku 1989 se živil manuálně jako sanitář, myč výloh, nakladač na letišti, topič

• ovlivněn prostředím undergroundové kultury

• podílel se na rozmnožování a šíření ilegálních Lidových novin a samizdatových časopisů Vokno a Revolver Revue

• 6. října 1980 se oženil, se ženou Alenou mají čtyři děti

• v letech 1990-1992 mluvčím ministra Jána Langoše na Federálním ministerstvu vnitra

• v letech 1993-1997 náměstkem ministra vnitra Jana Rumla

• od roku 1997 pracuje v médiích (Respekt, Týden, Aktualne.cz)

• je autorem několika románů a knih s autobiografickými náměty (Jako pták na drátě, Samcologie, Slib, že mě zabiješ: blogoromán, Šílenec)

Rodiče, jimž komunistický režim zmařil nadějné životní vyhlídky, duchovní dospívání ve střešovickém evangelickém sboru i přátelé z undergroundových kruhů. To vše formovalo osobnost Martina Fendrycha a utvářelo jeho životní cestu z kotelny v osmdesátých letech na ministerstvo vnitra v letech devadesátých a později do médií.

Narodil se 10. ledna 1957 v Praze v Břevnově, do rodiny s katolickými i evangelickými kořeny. Jeho otec Rudolf Fendrych vyrůstal v „břevnovském Vatikánu“, části Břevnova obývané převážně katolíky. Vystudoval práva, ale jeho kariéra v tomto oboru byla velice krátká. Po roce 1948 komunisté uvěznili jeho otce, Martinova dědečka Antonína Fendrycha, za údajné napomáhání nacistickým uprchlíkům. Dědeček Antonín Fendrych zemřel ve vězení a krátce vězněn byl také otec Rudolf. O tom, co tam zažil, své rodině ale nikdy nevyprávěl.

„Byl to dost uzavřený, nekompromisní člověk, který měl poměrně konzervativní představu o životě,“ popisuje svého otce Martin Fendrych. „Každý rok na Den matek mě a mého bratra Tomáše nutil naučit se nazpaměť báseň, kterou sám napsal. Tu jsme pak museli mamince recitovat. Kdo udělal při recitaci chybu, hned na místě dostal facku.“ Rudolf Fendrych měl klasické vzdělání, ovládal latinu a řečtinu, psal básně, ale byl také manuálně zručný, skvěle řídil a účastnil se motocyklových závodů, takže když nemohl vykonávat svou původní profesi, živil se jako řidič autobusu.

Represe po roce 1948 postihly také rodinu Martinovy matky Evy, rozené Kopičkové. Její otec byl špičkovým manažerem strojírenské firmy Mannesmann a kurátorem střešovického evangelického sboru. Po roce 1948 byl uvězněn na základě falešného obvinění, že ve firmě kradl benzín, a ve vězení zemřel na infarkt, při kterém se mu nedostalo patřičného lékařského ošetření. Eva Kopičková vystudovala srovnávací lingvistiku češtiny a francouzštiny u profesora Václava Černého, po roce 1948 však mohla učit jen na základních školách.

Prostředí, ve kterém Martin a jeho starší bratr Tomáš vyrůstali, dotvářeli také otcovi přátelé. Jedním z nejbližších byl hudební skladatel Emil Ludvík, s nímž otec v roce 1967 založil Společnost pro lidská práva, která mimo jiné rozesílala do škol deklarace OSN o lidských právech. Rudolf Fendrych se přátelil také s Ottou Wichterlem či Milanem Machovcem a k jeho blízkým patřili i někteří členové KSČ, například Bohumil Fojt či inženýr Kozák.

 

Zdálo se, že svět okolo nás se hroutí

Martin Fendrych nastoupil do první třídy v roce 1963. Jeho spolužáky byli bratři Cyril a Josef Svobodovi (Cyril Svoboda se později stal předsedou KDU-ČSL), s nimiž mimo školu trávil hodně času venku, při hrách v břevnovských zahradách a v zimě při lyžování na svahu nad Motolem. Zároveň si ale uvědomoval, že vyrůstá ve čtvrti s mnoha významnými sousedy: jeho babička z matčiny strany se přátelila s Janem Patočkou i s Jaroslavem Seifertem.

Srpnová okupace roku 1968 ho zastihla jako jedenáctiletého chlapce. „Nad naším domem na Ladronce sídlila Rudá armáda. To jsme vnímali jako velké ohrožení, protože opilí sovětští vojáci se často potulovali po ulicích,“ vzpomíná Martin Fendrych. Bezprostředně po 21. srpnu 1968 se jeho otec čtrnáct dní ukrýval, poté se vrátil domů. Společnost pro lidská práva, kterou předchozího roku založil s Emilem Ludvíkem, byla záhy zrušena a otec se vrátil ke své práci řidiče autobusu.

Jedenáctiletý Martin na invazi vojsk Varšavské smlouvy reagoval po svém: po začátku školního roku oznámil, že na protest končí ve funkci předsedy třídy. „Naši kantoři byli slušní,“ konstatuje. „Nikdo z okupace neměl radost.“ Několik měsíců poté intenzivně pociťoval tísnivou atmosféru po sebeupálení Jana Palacha: „Byla to jedna z událostí, kterou jsem vnímal, jako by se něco zatřáslo. Zdálo se mi, že svět okolo nás se hroutí.“

Namísto dramatického zhroucení světa však přišla plíživá normalizace. V deváté třídě Martin vyhrál konkurz na studium v dijonském Lycée Carnot, kde se tradice československo-francouzské spolupráce datovala už od předválečných dob. Bylo však nutno žádat o doporučení uličního výboru a Martin Fendrych jeho požehnání nezískal. Namísto v Dijonu pak pokračoval ve studiu na sportovním gymnáziu v Přípotoční ulici; vedle studia se až do sedmnácti let věnoval závodnímu plavání.

„Nikdo se s námi neučil, byli jsme rodiči vedeni k tomu, že si máme všechno vyhledat sami. Vyrůstali jsme obklopeni knihami. Miloval jsem mayovky, verneovky, ale brzy jsem začal číst i vážnou literaturu. Na gymnáziu jsem jednou dostal k narozeninám Idiota od Dostojevského, knihu jsem začal číst odpoledne a četl jsem ji až do druhého dne ráno,“ vzpomíná Martin Fendrych. Oblíbil si americké autory jako Johna Updikea či J. D. Salingera, z českých například Ladislava Klímu. Brzy se sám pokoušel o literární tvorbu a jeho literárním mentorem se stal Pavel Keclík, kterému dával číst svá raná dílka. Sledoval tvorbu dobových písničkářů Jaroslava Hutky, Vlasty Třešňáka či Vladimíra Merty, se starším bratrem viděl na Karlově mostě vystupovat Karla Kryla. „Muzika byla naprostý základ,“ konstatuje.

 

Člověk cítil, že slovo Boží se ho osobně týká 

Už od dětství chodil Martin Fendrych do evangelické nedělní školy střešovického sboru, kterou vedl farář Bohumil Hrejsa. „Co je to víra, to jsme ale doopravdy začali nasávat až s příchodem faráře Jaroslava Vettera,“ říká Martin Fendrych. 

Jaroslav Vetter přišel jako farář do střešovického sboru roku 1973, v době, kdy Martinovi bylo šestnáct let. Vetter, který bral práci s mládeží nesmírně vážně, na něj silně zapůsobil. „Díky němu člověk cítil, že slovo Boží se ho opravdu osobně týká. Přišel jsem do kostela s nějakou otázkou a skutečně jsem tam dostal odpověď, i když ne vždy takovou, kterou bych chtěl slyšet,“ říká Martin Fendrych. „Člověk často odcházel z toho kostela úplně zpráskaný,“ dodává, ale zdůrazňuje, že právě Vetterovi vděčí za duchovní přerod, intenzivní napojení na víru, k němuž v té době dospěl. Stal se členem skupiny mladých lidí, kteří pod vedením střešovického faráře jezdili na víkendové akce a brigády: „Evangelická církev byla silným zázemím, vytvářela celou strukturu našeho života.“ Později, v osmdesátých letech, když se Martin Fendrych sblížil s undergroundem a dával lidem ze sboru podepisovat různé petice, míval s Jaroslavem Vetterem také názorové střety: farář se domníval, že akce politického charakteru jeho sbor zbytečně ohrožují. „Pro mě už v tu dobu ale mělo větší smysl vzpírat se režimu,“ říká Martin Fendrych. 

Vraťme se ale nyní na konec jeho gymnaziálních studií. On sám pod vlivem tehdejších spirituálních prožitků chtěl studovat teologii. Jeho matka se ale obávala, že v takovém případě by přišla o práci učitelky na střední průmyslovce. Martin žádné jiné studijní preference neměl, a tak se zapsal ke studiu na ČVUT, obor vzduchotechnika. „Po třech letech jsem odešel, neskutečně mě to nebavilo,“ konstatuje. Na tom, že skončil se studiem, se podepsala také jeho neúčast na prvomájovém průvodu ve třetím ročníku: „Proděkan mi sdělil, že to je bohužel problém, a za trest mě musí přeřadit na obor ,vysokotlaké nádoby’, tedy bojlery. Takže jsem raději odešel,“ říká Martin Fendrych.

 

Kultura v undergroundu, to je přímé setkání 

Dění okolo prohlášení Charty 77 sledovala rodina Martina Fendrycha s jistým odstupem: „Můj táta byl velký a zásadový antikomunista. Komunisti mu zničili rodinu i budoucnost. A protože Chartu vnímal částečně jako dílo bývalých komunistů, nebylo to nic pro něj. Vadilo mu také, že se Charta odkazovala na tehdejší československé zákony, které on neuznával.“ Sám Martin Fendrych také neměl k Chartě blízko. Více se sblížil s lidmi z prostředí undergroundu, zejména s Miroslavem Vodrážkou a Ivanem Lamperem. Později se seznámil také s Františkem Stárkem, „Čuňasem“, dostával od něj samizdatový časopis Vokno a nechával ho kolovat mezi svými známými.

„Neřekl bych, že jsem byl součástí undergroundu. Stýkal jsem se s lidmi, kteří do něj patřili, ale nebyl jsem klasický ,androš’,“ vysvětluje Martin Fendrych. Přesto se underground stal důležitou součástí jeho životního stylu i celoživotního pohledu na svět: „Undergroundová kultura byla ta, kterou jsem považoval za zásadní. Ta veřejná, oficiální, mě nijak neobohacovala. Underground dával možnost svobodné tvorby, což mě přitahovalo. Oficiální scéna pro mě byla naprosto uzavřená, což mi nějak nevadilo. Byli jsme zvyklí vyrábět si svoje věci doma na koleně a nabízet je kolem. Kultura fungovala přirozeně, tak, jak má.“ Zkušenost undergroundu ovlivnila také jeho pohled na kulturu v současnosti: „Oficiální kultura je dnes zatížená jinak než za socialismu, je zatížená penězi. To podle mě kulturu směřuje někam, kam nepatří. Underground pro mě byl zdrojem poznání, že kultura je to, co se děje mezi tvůrcem a lidmi okolo něj, kteří jeho tvorbu vnímají. A ne to, co se děje mezi tvůrcem a vydavatelem nebo tvůrcem a kritikem. Je to přímé setkání.“

Martin Fendrych už od doby dospívání psal povídky a básně, později pracoval na románu, který se pokoušel dostat k vydání za hranicemi. Nakonec se ale vydání svých literárních textů dočkal až po roce 1989. Na konci sedmdesátých let a v letech osmdesátých se živil nekvalifikovanou manuální prací, podobně jako jeho přátelé z undergroundové komunity: pracoval jako sanitář v nemocnici, nakladač na letišti, myč výloh a kotelník. Při mytí výloh pro podnik Úklid Praha se ocitl v dobré společnosti. V minulosti pro tento podnik pracoval Sváťa Karásek či budoucí kardinál Vlk, současně s pamětníkem myl výlohy budoucí ministr obrany Luboš Dobrovský či vydavatel ilegálních Lidových novin Rudolf Zeman. 

„Mirek Vodrážka mi řekl, že Ruda Zeman množí Lidovky,“ vypráví Martin Fendrych. „Jednou, když jsme šli po směně na kávu do kavárny Slavia, jsem mu řekl, že bych se rád zapojil do šíření Lidových novin. Dlouho se na mě zkoumavě díval, očividně zvažoval, jestli to není provokace Státní bezpečnosti. Potom řekl, ať pro ně přijdu o půlnoci k němu domů, na Nový Svět.“ Martin Fendrych posléze nechával Lidové noviny rozmnožovat v podniku Kovoslužba. Své známé, která tam pracovala, za to platil lahvemi tvrdého alkoholu. 

 

Estébáci tloukli na plechová vrata

V osmdesátých letech pracoval Martin Fendrych jako topič v kotelně ve smíchovském parku, který nazývá Buqoyka (jde o park známý také jako Portheimka). Kotelna měla vytápět šachty pro horníky, kteří tu v té době budovali trasu metra B. Práce kotelníka poskytovala značnou svobodu: bylo běžné, že topiči odpracovali dvě čtyřiadvacetihodinové směny po sobě a pak měli čtyři dny volno, v létě se toto střídání protahovalo i na delší intervaly. Během služby se mohl vyspat. V plechové boudě, ve které kotelníci přebývali, se pamětník věnoval psaní. 

„Jednou tam přišla na kontrolu Státní bezpečnost,“ vzpomíná Martin Fendrych. „Tloukli zvenčí na plechové dveře. Rychle jsem naházel do kotle plakáty a letáky, které jsem tam měl. Pak jsem je vpustil dovnitř. Prohlíželi si poličku s knihami a měli velkou radost, když narazili na knihu od tehdy zakázaného Pavla Kohouta. Jenže šlo o jeho stalinistické básně z padesátých let. Hned první báseň byla věnována Sovětskému svazu.“

Do kotelny si jednou StB pro Martina Fendrycha přijela a odvezli ho k výslechu do Bartolomějské. Výslech se týkal Františka Stárka, Čuňase. „Měl jsem zrovna roztopené kotle a varoval jsem je, že kotel může prasknout, když ho nebudu hlídat. Byl to hodně nepříjemný výslech, zmiňovali se o katakombách v podzemí Bartolomějské a o tom, že už se domů asi nepodívám.“

Jindy si pro něj Státní bezpečnost přijela do domu jeho rodičů: „Máš nějaké kamarády u branky, jdi jim otevřít,“ upozornil Martina otec. StB ho vzápětí odvezla k výslechu, kde ho obvinila z přípravy ozbrojeného povstání. „Nikdo netušil, kam jsem zmizel,“ konstatuje Martin Fendrych. Asi nejhumornější střet s StB přišel po jednom bytovém semináři, kde přednášel filozof Milan Machovec. Martina Fendrycha naložili do služební Volhy a přímo v autě ho začali vyslýchat. 
„Co jste probírali?“ ptal se estébák. „Stoiky,“ odvětil Martin Fendrych. „Nekecej, že jste se bavili o tělocviku!“ zpražil ho estébák, který si odpověď vyložil jako „stojky“. 

 

Demonstrace jako občanská povinnost i sport

V roce 1980 se Martin Fendrych jako třiadvacetiletý oženil. Jeho žena Alena pocházela z rodiny přesvědčených komunistů, kteří se se sňatkem své dcery nemohli smířit. Rychle po sobě se jim narodily tři děti, čtvrté dítě - dcera - přišla na svět s větším časovým odstupem po roce 1989. Přestože v kotelně slušně vydělával (díky přesčasům až 2500 korun měsíčně), rodina žila velmi skromně: bydleli v suterénním bytě, neměli auto, všude cestovalil autobusem nebo vlakem s batohy na zádech. „Nároky jsme měli minimální, nic nám nechybělo. Po tom se mi svým způsobem stýská, byl to dobrý čas,“ říká Martin Fendrych.

Od prosince 1987 se začal zúčastňovat demonstrací v centru Prahy. Ty ale pro něj vždy byly provázeny velkým strachem ze zatčení a uvěznění: „Měl jsem tři děti a živil jsem rodinu. To byla existenciální záležitost, pro rodinu by to znamenalo velký problém,“ konstatuje. Zmiňuje, že na demonstrace často chodil se svým romským sousedem z Břevnova, Frantou Horvátem, a oba na tyto příležitosti nosili pracovní vatované kabáty, jež skýtaly dobrou ochranu proti obuškům. „Demonstrace jsem bral jako občanskou povinnost i určitý druh sportu. Bylo důležité mít dobrou taktiku, jak zdrhnout. S postupem času jsem své šance hodnotil nevalně, byl jsem čím dál víc přesvědčený, že mě zavřou.“

Na demonstraci během takzvaného Palachova týdne v lednu roku 1989 se Martin Fendrych stal účastníkem emotivního incidentu: v uzavřeném prostoru na Václavském náměstí uvízl malý chlapec s houslemi v pouzdře, který se zřejmě právě vracel z lekce v hudební škole. Všechny východy z náměstí zablokovaly kordony policistů. Chlapec plakal, nevěděl, jak se dostat pryč. „Vzal jsem ho za ruku a šel jsem s ním k policejnímu kordonu. Zvedl jsem ho do výšky a prosil jsem policisty, jednoho po druhém, aby ho pustili na druhou stranu. Žádná reakce. Až teprve poslední policista chlapce vzal a postavil ho na chodník na druhé straně. I mezi nimi byli slušní lidé,“ říká Martin Fendrych. 

 

Zpochybňování, dezinformace, to je styl práce StB 

Nejdramatičtější zážitek si Martin Fendrych odnesl z demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989. Ve chvíli, kdy na dav na Národní třídě zaútočil oddíl červených baretů, se ještě s jednou dívkou ocitl v Mikulandské ulici, kde průchodu ven bránil policejní kordon. „Řekl jsem, že to musíme proběhnout. Rozběhl jsem se proti nim. Roztrhli mi kabát, utrhli mi kapsu, ale utekli jsme jim,“ říká Martin Fendrych.

Z dnešního pohledu, po zkušenostech a vědomostech o práci StB, které nasbíral jako náměstek na ministerstvu vnitra, je přesvědčen, že události listopadu 1989 v Československu rozhodně neprobíhaly „v režii Státní bezpečnosti“, jak tvrdí některé konspirační teorie. Je si vědom toho, že StB měla mezi demonstrujícími své lidi, provokatéry, kteří se snažili vyvolat násilné akce. Rozhodně se ale podle něj nedá říci, že StB byla iniciátorem celého převratu. Nicméně rukopis Státní bezpečnosti podle něj nesou fámy, které se později šířily na toto téma: „Státní bezpečnost vždy uměla vyvolávat pochybnosti. To je ten rusko-estébácký styl. Vše, co se zpochybní, ztrácí hodnotu. Dnes se podobným způsobem šíří dezinformace. Zpochybňování demokracie, zpochybňování Evropské unie - tak tomu bylo i v případě 17. listopadu.”

Martin Fendrych poukazuje na to, že sametová revoluce bývá interpretována jako výsledek studentské revolty. To ale podle něj není celá pravda: „Na předchozích demonstracích bylo studentů pomálu, tam chodili spíš dělníci, kteří byli státní mocí těžko napadnutelní. Samozřejmě je skvělé, že se studenti zapojili. Ale bez toho, co předcházelo 17. listopadu, bez toho, co vykonal underground a Charta 77, by to nikdy nenastalo.“

Násilný zásah proti demonstraci na Národní třídě byl podle něj „hrubou chybou režimu“, který si podle něj snadněji mohl zachovat tvář, kdyby nechal demonstranty dojít na Václavské náměstí, kde by se zřejmě pozvolna v klidu rozešli. „My jsme byli zvyklí na použití obušků a vodních děl. Ale ti studenti s tím nepočítali. Když seděli na Národní třídě s těmi svíčkami, mysleli si, že se nic dít nebude. A když tam pak naběhly červené barety, bylo zajímavé pozorovat ten úděs kolem. Ten strach a chaos, který vznikl. To byla skutečně obrovská chyba ze strany režimu.“

 

Rozdělení federace? Známka, že selháváme

Na přelomu let 1989 a 1990 Martin Fendrych stále ještě pracoval v kotelně, ve střešovickém evangelickém sboru vybíral peníze pro Občanské fórum, psal texty pro samizdatový časopis Sport a na něj navázaný Informační servis, které se časem přeměnily v časopis Respekt. 

Na jaře 1990 jej však oslovil Ivan Lamper s nabídkou, aby šel dělat mluvčího Janu Rumlovi, který se v té době stal zmocněncem federálního ministerstva vnitra pro otázky uprchlíků. Martin Fendrych souhlasil a po několika týdnech se stal mluvčím celého ministerstva vnitra. Spřátelil se s ministrem Jánem Langošem, ke kterému dodnes pociťuje velký respekt: „Byl to člověk hluboký, velmi přemýšlivý, skutečný chlap. Když dnes slyším politiky mluvit o ,férových chlapech’, Ján Langoš takový byl ze své podstaty.“

Na FMV (Federálním ministerstvu vnitra) v té době probíhaly obrovské změny, zejména likvidace struktur Státní bezpečnosti. Úkolem Martina Fendrycha byla zejména komunikace s médii, jednou za týden se účastnil schůzek s prezidentem Václavem Havlem. „Byla to doba přerodu k lepšímu. Měl jsem pocit, že věci se ubírají dobrým směrem,“ konstatuje.

Rozpad federace ale podle něj vyslal i do české politiky negativní impulz: „Byla to známka, že selháváme, že se v nedávno nabyté svobodě neumíme chovat normálně. Stále to vnímám jako chybu,“ říká Martin Fendrych o rozdělení Československa. Svou roli v něm navíc sehrál nacionalismus, který pamětník pokládá za jednu z nejnebezpečnějších sil v současném světě: „Je to postoj, který v negativním pojetí naprosto devastuje společnost. Je to antagonismus - my ano, vy ne. To je v dnešní době nesmysl, hloupost. A ta hloupost se dnes považuje za hodnotu.“

 

Sedm tisíc lidí vycvičených ničit životy

Po rozdělení Československa přešel Martin Fendrych na české ministerstvo vnitra jako náměstek ministra Jana Rumla. „Je to zvláštní typ bejka, který umí věci zajímavě zjednodušit. Díky tomu je schopen jednoduchého rozlišování dobra a zla. Dokáže cítit a vědět, co je černá a co je bílá. Pod jeho vedením policie dobře věděla, co má a co nemá dělat,“ říká o svém někdejším nadřízeném.

Na českém ministerstvu vnitra už nicméně nevládla tak jednoznačně pozitivní atmosféra a víra, že se odehrává změna k lepšímu. „V polovině devadesátých let jsme se často setkávali s nedůvěrou. Josef Lux [tehdejší ministr zemědělství] za námi například několikrát přišel a prosil nás, ať ho nesledujeme. Byl posedlý představou, že je sledován, a nechtěl si nechat vysvětlit, že ho nikdo nesleduje,“ říká Martin Fendrych. 

České ministerstvo vnitra roku 1993 ještě nebylo očištěné od příslušníků bývalé Státní bezpečnosti. „Když začalo propouštění estébáků, postavili jsme si proti sobě sedm tisíc lidí vyškolených v tom, jak ničit životy druhým. Chodily nám výhružné koresponďáky, začali proti nám používat média,“ popisuje Martin Fendrych. Mnozí propuštění příslušníci StB ale překvapivě reagovali emotivně a lítostivě: „Musel jsem si zvyknout, že do mé kanceláře chodili plakat estébáci. Jak odhalení tajní spolupracovníci, tak bývalí příslušníci StB. Ten mužský pláč jsem si tam užil.“ On sám pohlíží na spolupracovníky Státní bezpečnosti v závislosti na tom, jestli svým jednáním někomu ublížili: „Člověk se musí ptát sám sebe, jestli ten dotyčný lidem škodil. Jestli jeho spolupráce měla nějaké škodlivé důsledky. Byli agenti, kteří byli totální svině. A byli lidé, které to mrzelo a většinou nikomu neublížili.“

Skutečnost, že je někdo evidován jako spolupracovník StB, by se podle něj měla zveřejňovat v těch případech, kdy se dotyčný člověk uchází o veřejné funkce. „V tom případě veřejnost má právo vědět, co má ten člověk za sebou. To, že byl někdo agentem StB, není nějaká intimní informace. Oni chtěli prostřednictvím agentů získávat informace na další lidi, takže se to týkalo jejich širokého okolí,“ říká Martin Fendrych. Zároveň oceňuje, když je někdejší spolupracovník StB ochoten doznat svou vinu a litovat jí: „Je dobré, když bývalý agent nebo komunista dokáže říct: ,Bylo to špatně, neměl jsem to dělat, mrzí mě to. Byl jsem blbej, byl jsem srab.’ Takové doznání má smysl. Když to lidé tají nebo říkají, že o nic nešlo, je to podle mě špatně.“

Jedním z důležitých úkolů ministerstva vnitra v letech 1993-1997, kdy Martin Fendrych působil jako náměstek, byla také reforma policie a policejního školství. Šlo o to, aby instituce, která před rokem 1989 sloužila především k mocenským represím proti občanům, pochopila, že jejím úkolem je sloužit obyvatelstvu. „Museli jsme předělat pocit těch policistů, vysvětlit jim, že tady nejsou pro státní moc, ale pro občany,“ vysvětluje Martin Fendrych. Zároveň bylo potřeba nabídnout tento nový pohled na policii očím veřejnosti, přesvědčit ji, že policie je apolitická a nepracuje pro politické strany. Pozitivní posun, k němuž došlo v první polovině 90. let, ovšem byl podle Martin Fendrycha do značné míry „infikován“ tím, že se začaly vytvářet nové korupční vazby mezi policií, politiky a podnikatelským prostředím. 

 

Bez kvalitních médií společnost nefunguje

Martin Fendrych opustil ministerstvo vnitra roku 1997 a začal pracovat v médiích, nejprve v Respektu, kde rok působil jako šéfredaktor. „Moc jsme si nesedli, redakce už byla usazená a strukturovaná, měla své neoficiální lídry a já jsem mezi ně nezapadl,“ říká Martin Fendrych. Později působil ve zpravodajském týdeníku Týden, v České televizi a rozhlase. Až do současnosti je komentátorem zpravodajského webu Aktualne.cz. Zároveň se věnoval vlastní literární tvorbě, vydal několik románů a knih s autobiografickými náměty.

„Bez kvalitních médií nemůže společnost fungovat. To bychom za chvilku mohli být v autoritářském systému,“ uvažuje Martin Fendrych. „Už teď jsme pod tlakem, nezávislá média čelí tlaku politiků. Prezident na novináře neustále útočí. Je to souboj, je to střet, a masa nekvalitní produkce je obrovská.“ On sám se nicméně stále řídí mottem, které si zapamatoval na bytových seminářích filozofa Milana Machovce: „Žijte složitě.“ Toto heslo vnímá jako výzvu k tomu, aby si člověk nehledal nejjednodušší cestu a nesnažil se usnadňovat si život neférovými zkratkami.