Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mojmír Fencl (* 1930  †︎ 2021)

• narozen 5. dubna 1930 v Jarově

• zemědělská škola, zaměstnán jako hlavní traktorista v Strojní a traktorové stanici v Oboře

• spolupráce s Václavem Kožíškem, údajná pomoc západnímu agentovi a parašutistům v Brdech, ale celá akce zinscenovaná Státní bezpečností - agenti provokatéři - cíl kolektivizace Jarova a okolí

• 28. října 1951 pokus o útěk do zahraničí - past, převaděč Tachovák byl agent StB

• zatčen a v březnu 1952 odsouzen Okresním soudem v Plzni k dvěma letům vězení za trestné činy pokusu opuštění republiky, obcházení branné povinnosti a neoznámení trestné činnosti

• lágry 12, Ležnice na Hornoslavkovsku

• propuštěn na amnestii v květnu 1953

• listopad 1953 až 1955 základní vojenská služba v Hradci Králové - technické prapory, vyučen zedníkem

• Jednotné zemědělské družstvo Jarov, Dobříč

• zemřel roku 2021

Mojmír Fencl

 

Mojmír Fencl se narodil 5. dubna 1930 ve vesnici Jarov u Kaznějova v západních Čechách, se kterou je spojen celý jeho život. V Jarově vychodil obecnou školu, pracoval a znovu a se do vesnice vracel. Jeho rodiče měli v obci malý statek, na kterém pracoval. Má ještě mladší sestru. K zlepšení dovedností potřebných v hospodářství absolvoval zemědělskou školu v nedalekých Kralovicích, kde byl na internátu.

 

Po dokončení školy našel zaměstnání v nově zřízené STS – Strojní a traktorové stanici. Absolvoval školení pro pracovníky STS, na kterém také sepisoval závěrečnou úvahu, jež byla dokonce otištěna v okresním plátku. Poté byl opakovaně přesvědčován ke vstupu do Komunistické strany Československa, ale odmítl. Z atmosféry ve vesnici a zkušeností ostatních rolníků pociťoval k straně antipatii. I toto mu pravděpodobně později přitížilo.

 

 

Sabotovali úsilí o socializaci naší vesnice^[1]

 

Příběh pana Fencla a Jarova je příběhem násilné kolektivizace vesnice, kdy vládnoucí komunistická moc využila k zlomení odporu a hrdosti sedláků i menších zemědělců všechny dostupné prostředky – agenty provokatéry, soudní procesy a uvěznění některých členů obecní komunity, vystěhování tzv. kulaků, vydírání, vyhrožování.

 

V Jarově mělo být jako v dalších obcích založeno jednotné zemědělské družstvo. Místní sedláci se ale nechtěli vzdát svých statků budovaných po generace a většina obyvatel vesnice byla proti JZD. Nejprve se komunisté snažili je přimět k založení družstva hospodářskými prostředky – museli odevzdat techniku do STS, stále jim byly zvyšovány povinné dodávky zemědělských produktů, které musel každý zemědělec plnit a odevzdávat. Pokud je neplnil, trestem byly vysoké pokuty i vězení. Zemědělští dělníci odešli osidlovat pohraničí nebo byli posláni na státní statky. Z vesnice odcházela i další pracovní síla – mládež, která byla nasazována na práci do průmyslu nebo odešla pracovat do strojní stanice, což byl i případ pana Fencla, jenž pracoval ve strojní stanici v nedaleké Oboře.

 

Starší hospodáři tak zůstali na statcích sami, neměli dostatek pomocníků a nezvládali sami obhospodařovávat pozemky a plnit povinné dodávky. Vzdát se části pozemků ve prospěch obce a snížit si tak dodávky, o což se v Jarově pokusil pan Kožíšek, také nebylo umožněno.^[2] Jediným východiskem pro rolníky mohl být vstup do družstva. Pan Fencl popisuje, že vstup do družstva pro zemědělce představoval vlastně ztrátu majetku, protože v družstvu měli mít všichni stejně bez ohledu na to, kolik pozemků a dobytka do družstva přinesli – tři krávy nebo patnáct krav, dva hektary nebo deset. Měli přijít o generacemi opečovávané grunty. Proto se založení družstva bránili.

 

Když v Jarově nepomohlo přesvědčování ani hospodářské sankce, byla zapojena Státní bezpečnost, která připravila propracovanou past s agenty provokatéry. Podobně jednala i v případě Babic, kde ovšem měla provokace dalekosáhlé a tragické důsledky.

 

V Jarově nejprve místní komunisté spolu s tajemníkem dosazeným na místní národní výbor Beránkem vytipovali nepřátelsky založené osoby. Hlavním představitelem odporu k novému režimu byl Václav Kožíšek, hospodář a obchodník s koňmi. Kožíšek si neuvědomil, že se doba změnila, měl k ostatním občanům velkou důvěru, jaká v obci panovala za války, kdy se všichni obyvatelé sjednotili proti Němcům, i když všichni věděli o prasatech chovaných „načerno“, nikdo je neudal. Obyvatelé obce si vzájemně pomáhali a společně přečkali druhou světovou válku. Kožíšek dál žil v této důvěře v ostatní, netajil se svým postojem ke komunistické vládě, vyprávěl v hospodě protirežimní vtipy, historky a neuměl si ani představit možnosti Státní bezpečnosti. Kožíšek hodně cestoval, v rámci svých obchodů měl řadu známých, jeho spolupracovníkem byl také řezník pan Ulman z Bolevce. Po jeho smrti udržoval dále kontakty s vdovou paní Ulmanovou, která byla zapojená do činnosti protistátní skupiny vedené Vasilem Kosťou. Jejich skupina byla však infiltrována a řízena agenty Státní bezpečnosti, kteří se vydávali za představitele americké tajné služby CIC, a úkolovali odbojáře. Vasil Kosť byl instruován agenty zvanými Petr a Šéf, skrze něj prosazovali své zájmy.^[3] Paní Ulmanová seznámila Kožíška s Vasilem Kosťou a Kožíšek souhlasil se spoluprací na údajné protistátní činnosti.  „Údajný západní agent pak ukládal různé protistátní úkoly. Jedním z Kožíškových úkolů bylo opatřování potravin pro zásobování parašutistů v brdských lesích a jinde od spoluobčanů. Kožíšek musel psát seznam, kdo co věnoval pro tento účel, a seznam předával Kosťovi.“

 

Když měl Kožíšek shromážděné větší množství potravin, potřeboval je odvézt do Bolevce ke Kosťovi. V září 1951 se proto obrátil na Mojmíra Fencla. Fencl nejprve nevěděl, o co jde, soused ho požádal, aby mu připravil traktorový vůz pro odvoz hnoje na pole. Potraviny byly zamaskované jen trochou hnoje na povrchu. „Skutečný obsah  jsem zjistil až v Bolevci u paní Ulmanové, kde neznámý muž rozkazoval, kam co složit, a to co nejrychleji. Byly tam brambory, obilí, nádoby s masem, moukou, sádlem a vejci. Až při zpáteční cestě jsem se od pana Kožíška dozvěděl důvod jeho konání, a kdo je neznámý muž, který nemluvil dobře ani česky, ani slovensky.“

 

 

Za hranice

 

Tuto službu vykonal Mojmír Fencl pro souseda ještě několikrát. Nakonec se mu ale svěřil se svými obavami ze zatčení, zvláště když dostal povolávací rozkaz a v listopadu měl nastoupit na vojnu. Kožíšek mu navrhl, že mu může zařídit odchod za hranice. „Souhlasil jsem s tímto řešením s podmínkou, že půjdou i moji kamarádi, kteří se ještě chtěli 27. října zúčastnit v Dobříči naší rozloučenecké zábavy. (...) Po dvou dnech mi Kožíšek sdělil, že odchod za hranice je domluven na 28. 10. se srazem všech zájemců v ranních hodinách na plzeňském nádraží, kde nás bude očekávat převáděč, kterého jsme mohli poznat jen pod jménem Tachovák.“

 

Jeho motivací k odchodu za hranice byla kromě obav ze zatčení také nespokojenost s poměry na pracovišti ve Strojní a traktorové stanici, která podléhala třem různým funkcionářům újezdním tajemníkům, jejichž pokyny byly často v rozporu, docházelo tak ke konfliktům vedoucích s traktoristy, za které nesl zodpovědnost Fencl. Nesměli také pomáhat s polními pracemi soukromým zemědělcům, což někdy dělali v noci.

 

Situaci za železnou oponou neznal, nevěděl, co ho tam čeká, měl ale v zahraničí sestřenici Šárku Fenclovou, která po osvobození překládala pro americkou armádu a už v září 1948 emigrovala do Německa a poté do Spojených států. Při pokusu o útěk si vzal papírek s její adresou a počítal, že se s ní po útěku spojí a že mu sestřenice poradí a pomůže se začátky v emigraci. Chtěl se dostat do Ameriky, kde žili také příbuzní Fenclova dědečka, kteří tam odešli již v 19. století a se kterými byla rodina v kontaktu. O režimu na hranicích měl jen velmi skoupé informace, spoléhal se na převáděče.

 

Mojmír Fencl se domluvil na odchodu s kamarády ze Strojní a traktorové stanice. Chlapci doma nic neřekli a chystali se odejít za hranice rovnou po zábavě v Dobříči. Na zábavě se k nim připojili další kamarádi, celkem mělo odejít sedm mladíků. Na ranní vlak do Plzně na sraz s Tachovákem se ale nakonec dostavil jen Mojmír Fencl, Václav Krýsl a Zdeněk Matoušek.

 

 

Tajné zatčení pomocí agenta^[4]

 

S převáděčem se setkali na plzeňském nádraží, jak bylo domluveno, a předali mu domluvené peníze za převod – celkem 14 000 Kčs, což v té době představovalo značný finanční obnos. Tachovák si také „půjčil“ Fenclovy švýcarské hodinky, které už více nevrátil. Přechod hranic měl být uskutečněn v prostoru za Tachovem, kde měl mít převáděč coby dřevorubec spřátelené pohraničníky, se kterými byl domluven, že nechají při své službě skupinu projít. Tachovákovo chování však bylo v mnohém podivné a vzbudilo v pamětníkovi podezření.

 

Např. ještě na plzeňském nádraží koupil pro chlapce litrovou láhev rumu, aby mohli ve vlaku zapít rozloučení s vlastí. Na rozdíl od kamarádů Mojmír nepil, považoval za rozumnější být při přechodu střízlivý, i když je Tachovák ujišťoval, že se nic nemůže stát. Hlavní převáděčovou starostí bylo, jestli u sebe nemají žádné zbraně nebo větší finanční obnosy, ty mu měli odevzdat, protože domácí odbojové hnutí je údajně potřebuje, zatímco jim budou za hranicemi k ničemu. Na tachovském nádraží si převáděč dokonce vyzvedl kolo, prý proto, aby nemusel jít sám zpátky od hranic pěšky. V Tachově čekali do setmění, byli zde také na pouti. Poté se vydali do hraničního pásma. Již ve městě si pamětník všiml, že je sledují pohraničníci. Další podezřelou skutečností bylo, že před nimi šla lesem skupinka lidí, kteří se pohybovali jejich směrem a otáčeli se na ně. Když na to Fencl upozornil Tachováka, ten odvětil, že je v Tachově běžné chodit v podvečer na procházky do lesa. I když měl Mojmír podezření, že není vše v pořádku, neposlechl své instinkty a nevrátil se. Kamarády do celé akce zapojil on, tak je již dosti přiopilé nemohl opustit.

 

„Když jsme stanuli před hraničním pásmem a měli jsme pokračovat do pravotočivé zátočiny, za níž byla krátká rovinka a pak pokračovala zátočina doleva, Tachovák se rozhodl, že půjde napřed zjistit, zda jsou již na stráži pohraničníci, s kterými se dobře znal. Měl jsem s sebou větší tašku s různým osobním vybavením, nabídl mi, že mu ji mohu dát na řídítka kola. Když zajel s kolem za zátočinu, vykročili jsme všichni tři za ním, abychom odhadli délku rovinky k druhé zátočině, jak nám to vysvětlil. S údivem jsme zjistili, že Tachovák nikde není. V tu chvíli se rozevřelo po levé straně (ve vzdálenosti asi dvacet metrů) mohutné křoví a proti nám vyběhli tři esenbáci se samopaly a křičeli: ,Ruce vzhůru!‘ Stejný pokřik se vzápětí ozval i za našimi zády, kde byli tři, kteří šli před námi do lesa s dvěma ženami. Jeden z nich vyřkl ortel: ,Jste zatčeni pro podezření z útěku za hranice. Soudruhu mladší, dejte jim pouta.‘“ Zatčeným byly poté zakryty oči koženými plentami, byli naloženi do antonu a někam odvezeni.

 

Na stanici, kam je odvezli, pan Fencl zjistil, že celá převáděcí akce byla past, dozvěděl se, že o nich StB věděla již od chvíle, kdy opustili plzeňské nádraží. Toto dokazuje i materiál z vyšetřovacího svazku Mojmíra Fencla – instrukce Krajského velitelství Státní bezpečnosti pro StB Tachov ze dne 28. října 1951, kde se píše: „Krýsl Václav a spol., zadržení při pokusu o illegální přechod státních hranice z ČSR do Německa – vyrozumění. V případě zadržení Václava Krýsla, nar. 9. 11. 1930, Zdeňka Matouška, nar. 16. 1. 1933 a Mojmíra Fencla, nar. 5. 4. 1931 (správně 1930, pozn. ed.), hlásím, že se jedná o tajné zatčení pomocí agenta, a z tohoto důvodu je nutné o zadržení vyrozumět orgána I. odd. KV-StB Plzeň s. Cardu, který dá další pokyn, jak má býti se zadrženými dále postupováno. Do doby vyrozumění s. Cardy neprovádějte v tomto případě naprosto žádná opatření.“^[5]Pamětník si vzpomíná, že skutečně na stanici slyšel, jak příslušníci StB volají do Plzně: „Můžete si pro ně přijet, už je tady máme.“

 

Že jsme takového vyvrhele lidské společnosti neodpráskli hned na hranicích neznamená, že to nemůžeme udělat ještě teď

 

Poté byli zatčení stále se zakrytýma očima převezeni do vyšetřovací vazby do budovy bývalého gestapa v Plzni, kde je rozdělili. Na cele se pamětník setkal se spoluvězněm, uvězněným důstojníkem, který se ale ukázal být udavačem, jenž vše, co mu Mojmír pověděl, předal vyšetřovatelům.

 

Druhý den byl Fencl vyslýchán. Vyslýchali ho dva vyšetřovatelé, kteří střídavě kladli otázky. Když nebyl estébák spokojený, vyskočil a křičel: „,Tak ty si z nás budeš dělat blázny? Kamarádovi na cele říkáš něco jiného a nám taky! Teď mne mrzí, že jsme takového vyvrhele lidské společnosti neodpráskli hned na hranicích, ale to neznamená, že to nemůžeme udělat ještě teď. Veřejnost je stejně přesvědčená, že jsi za hranicemi.‘ V tom momentě se mu objevila v ruce pistole.“  Vyhrožování smrtí bylo spojeno s fyzickým násilím, vyšetřovaný byl bit, až měl roztržený ret.

 

Vyšetřovatel nelhal, Mojmír Fencl byl přes dva měsíce držen ve vyšetřovací vazbě a poté v soudní věznici v Plzni, aniž o něm někdo věděl. Rodiče se dozvěděli, že není za hranicemi, jen díky anonymnímu dopisu, který jim v únoru 1952 přišel. Naopak státní moc se snažila ze všech sil rodinu i veřejnost přesvědčit, že je Fencl v Německu. Probíhalo údajné pátrání po něm, v prosinci 1951 zasedal Okresní soud v Plasích, který ho coby emigranta v nepřítomnosti odsoudil ke třem letům vězení za trestný čin opuštění republiky. V rozsudku se píše:„Soud vzal na základě tr. oznámení, svědectví Ladis. Matouška a Václava Mertla za zjištěno a prokázáno, že obviněný se 27. 10 1951 zúčastnil taneční zábavy v Dobříči, ok. Plasy, šel pak domů, ale pak 28. 10. 1951 zmizel, nevrátil se ani na své pracoviště, ani doma nebyl, a jelikož měl jíti na vojnu 1. 11. 1951, k čemuž se stavěl zamítavě, a měl i některé nesrovnalosti na svém pracovišti, je jasné, protože veškeré pátrání po něm zůstalo bezvýsledné, že překročil hranice státu směrem k americké zóně Německa, kde je v západních Čechách blízko.“^[6]

 

Dokonce byl zabaven jeho motocykl jako předmět doličný, na kterém měl údajně jet k hranicím. O tomto procesu se pan Fencl dozvěděl, až když v roce 1990 žádal o rehabilitaci. Měl velké štěstí, že přežil, protože Státní bezpečnost měla připravené jeho úplné zmizení, likvidaci, aniž by ho někdo hledal. K tomu ale nedošlo, nakonec byl v březnu 1952 odsouzen Okresním soudem v Plzni k dvěma letům vězení za trestné činy pokusu opuštění republiky, obcházení branné povinnosti a neoznámení trestné činnosti.^[7] Trest si odpykal v lágrech na Hornoslavkovsku – lágr 12 a Ležnice.^[8]

 

 

Provokace v Jarově

 

Ve vyšetřovací vazbě se Mojmír také náhodou dozvěděl o osudech zbylých čtyř kamarádů, kteří nepřišli 28. října na domluvený sraz. Snad omylem poslal bachař na chvíli k němu na celu kamaráda Václava Vaneše. Ukázalo se, že agenti provokatéři vlákali do pasti i další mladíky. Jeden známý přivedl ke Kožíškovi údajného uprchlého vězně z Jáchymova Miloslava Hasila, který se podle jejich legendy měl skrývat, než se dostane na Slovensko k partyzánům. Ukryli ho u jarovského souseda Krofty a další obyvatelé Jarova mu sháněli potraviny a životní potřeby. Jeden z Mojmírových kamarádů, Václav Mertl, údajnému partyzánovi zapůjčil svoji občanskou legitimaci. Když ji poté potřeboval kvůli údajnému dopravnímu přestupu na SNB, byl varován, že byl partyzán prozrazen a hrozí mu zatčení, proto musí s kamarády utéct do Německa. Při přechodu je pak převáděč zavedl přímo do připravené pasti a skupina byla 26. prosince 1951 zatčena a později uvězněna. Tentokrát byl zadržen i převáděč Tachovák. Konfrontaci s ním ale žádali Fencl a Vaneš marně. Estébáci úplně popřeli existenci převaděče.

 

Legenda agentů provokatérů měla řadu drobných chyb – např. nepravděpodobnost působení partyzánů na Slovensku, v zapůjčené Mertlově legitimaci ani nevyměnili fotografie. Přesto nic z toho nebylo Kožíškovi podezřelé, na jeho značnou naivitu doplatila řada lidí – nakonec i on sám. Kožíšek byl zatčen 16. ledna 1952 v Jarově a v březnu 1953 odsouzen na 20 let vězení za velezradu a vyzvědačství. Vše zorganizovali agenti StB, připravili na něj perfektní past. Spolu s Kožíškem byli za pomoc údajným západním agentům odsouzeni k vysokým trestům také další sedláci: František Svoboda z Jarova, Emilián Winter z Radčic a Václav Austera z Ledců.^[9] Z vězení byl Václav Kožíšek propuštěn až při amnestii roku 1962, byl mu však zabaven veškerý majetek, žil u sestry. I po propuštění byl šikanován Státní bezpečností, což nakonec neunesl a roku 1967 spáchal sebevraždu.

 

Další lidé v Jarově, např. pan Krofta, byli Státní bezpečností vydíráni, že pokud nezaloží JZD, budou Kožíška následovat do vězení. Takto bylo v Jarově založeno jednotné zemědělské družstvo a jeho předsedou se stal pan Krofta. Kolektivizace byla spojena také s vystěhováním vesnických boháčů, místních kulaků, např. Miloslava Šimandla s rodinou.

Když Státní bezpečnost déle nepotřebovala Kosťovu skupinu pro své hry, všechny zapojené zatkla. Byli odsouzeni k vysokým trestům. Vasil Kosť byl zatčen stejně jako Kožíšek 16. ledna 1952. Dne 19. září 1952 byl Státním soudem v Praze odsouzen za trestné činy velezrady a vyzvědačství na doživotí. S ním byla souzena i Marie Ulmanová z Bolevce, která dostala trest 25 let vězení. Vasil Kosť byl vězněn ve věznicích Valdice, Leopoldov, na lágru Vojna a v Ostrově nad Ohří, propuštěn byl až na amnestii v roce 1964.^[10] Roku 1971 zemřel, a nedožil se tak své plné rehabilitace v roce 1990.^[11]

 

 

Závazek mlčenlivosti

 

Po vazbě na plzeňském „Gestapu“ byl pan Fencl v lednu 1952 přemístěn do věznice Bory a poté do soudní věznice v Plzni, kde na samotce čekal na soud. Soud s panem Fenclem, Krýslem a Matouškem se konal 6. března 1952. „Stále jsem byl rozhodnutý, že požádám o konfrontaci s převáděčem. Ale když jsme už byli na lavici obžalovaných, přišli k soudci dva esenbáci, podali mu obálku. A když ji otevřel, obrátil se na nás, ať přistoupíme a podepíšeme dopis. V dopise stálo, že obžalovaní svým podpisem stvrzují, že nebudou nikde hovořit o tom, co ve vazbě na StB a jinde viděli a zažili. A v případě prozrazení mohou být dle zákona určitého paragrafu znovu stíháni. Po podpisu tohoto dokumentu jsem si rozmyslel žádat konfrontaci s převáděčem.“ Protože by ho skutečně mohl čekat vyšší trest, jak vyhrožovali vyšetřovatelé. Takto čekaly pana Fencla dva roky vězení za trestné činy pokusu o opuštění republiky, dále vyhýbání se branné povinnosti, protože měl nastoupit na vojnu a místo toho se rozhodl pro emigraci. Odsouzen byl také za trestný čin neoznámení, protože nenahlásil Kožíškovu činnost a neudal údajnou protistátní skupinu.

 

 

Muklem

 

Dne 2. dubna 1952 byli pan Fencl a jeho společníci převezeni na Jáchymovsko do ústředního tábora, odkud byli dále posíláni do jednotlivých lágrů, kde si měli odpykat svůj trest. Pamětník byl převezen na lágr 12 na Hornoslavkovsku. Osoba se stala číslem A0383/0.

Po příjezdu do tábora byli vězni seznámeni s vězeňským řádem a také dostali stravenky – nováčci dostali zelené stravenky, které se dostávaly za plnění normy na 100–125 %. Pokud později tuto normu nesplnili, dostali bílé stravenky na chudší stravu. Pokud naopak plnili normu lépe, dostali červené stravenky a vydatnější stravu.

 

Režim na lágru do značné míry určoval jeho velitel. V táboře 12 došlo v říjnu 1951 k útěku dvanácti vězňů, z nichž přežili jen dva.^[12] Po hromadném útěku přišel do tábora nový velitel Jiří Machota, který se po lágru procházel v dlouhém koženém kabátu a měl image statného gestapáka. Režim v táboře byl zpřísněn, vězni byli přepočítáváni ráno, večer, ale také v poledne. Tvrdý táborový režim trval i v době, kdy v něm byl držen pan Fencl.

 

Mojmír Fencl pracoval na šachtě 14, kam chodilo z lágru na práci 600–650 muklů, kteří byli spoutáni dohromady provazem. Zatímco dozorci šli po zpevněné cestě, vězni museli přes bažír. Mojmír pracoval přímo na šachtě, jeho úkolem bylo bagrování. Šachta má strukturu kříže, „je označen východ, západ, sever a jih. Toto široké ražení se jmenovalo překop. A z překopu se nacházely rudné žíly a dělaly se takzvané rozrážky. Pořád se muselo jít po rudné žíle, až byla vyrabovaná. Takto jsme se mohli prokopat až do dalšího překopu. (...) Překopy šachty byly po padesáti metrech hloubky, a když šla žíla nahoru, muselo se po ní postupovat nahoru.“

 

Pamětník nezažil zával na šachtě, ale vzpomíná, že byly časté, někdy se také stalo, že sonda navrtala podzemní jezero a šachta byla zaplavena. Ani na lágru neskončily úklady o jeho osobu. V červenci 1952 zažil podivnou cestu do Plzně. „Byl jsem povolán k veliteli tábora, který mi řekl: ,Budete eskortován do Plzně. Co o tom víte?‘ – ,Co o tom mohu vědět? Já jsem zavřený v lágru.‘ – ,Požádal jste o obnovu procesu? Vy nebo rodiče? Měl byste o tom něco vědět.‘ – ,To tedy nevím.‘ – ,My zatím také ne. Ale dostali jsme příkaz vás eskortovat, tak buďte ráno připravený. Tábor vám dá eskortní šaty.‘Druhý den mne převezli do ústředního tábora, kde mne předali esenbákovi, který nás vezl na vlak do Ostrova. A ten mi povídá: ,Považuji tě za rozumného, že když ti nedám pouta, tak mi neutečeš.‘ Jako by chtěl něco napovědět.” Esenbák byl velmi přátelský, koupil vězni pivo a v hospodě mu dal otevřenou příležitost k útěku, nechal ho samotného s volnou cestou pryč. Zatímco Fencl čekal v chodbě, „esenbák vlítl do výčepu: ,Kde tu máš telefon? Vězeň mi utekl!‘‘Hospodský mu povídá: ,Co blázníte, člověče? Vždyť mi teď vracel sklenici, někde tu musí být.‘ Vyšel na chodbu a tam jsme se potkali.“ Další příležitosti k útěku mu esenbák dával i v ulicích Plzně. Když došli do věznice na Borech, nikdo nevěděl, co si s vězněm počít, neměli o něm žádné instrukce. Potom Fencla napadlo, jestli ho nevolá vojenský soud kvůli jeho roztrhanému povolávacímu rozkazu. Vojenský prokurátor ho ale jen poslal zpět na Jáchymovsko, že nemá zájem na zvýšení trestu. Až ostatní vězni na lágru jeho anabázi vysvětlili jako pokus o likvidaci na útěku – návrat nežádoucí.

 

Z lágru 12 by Mojmír přeřazen do dalšího lágru v hornoslavkovské oblasti Ležnice. Ležnice byla menší lágr, kde byly lepší životní podmínky. Vězni dostávali tolik jídla, kolik potřebovali, bez ohledu na plnění pracovních norem. V dobře zásobené kantýně si také mohli dokoupit třeba masové konzervy. Velitel dokonce dovolil vězňům promítání filmů, na které se chodili dívat i místní obyvatelé z vesnice Ležnice. Také nastudovali divadelní hry a hráli divadlo.

 

Mojmír Fencl byl odsouzen k dvěma letům vězení, po 18 měsících byl v květnu 1953 propuštěn na amnestii, kterou udělil nový prezident Antonín Zápotocký po svém nástupu do funkce vězňům s kratšími tresty. Nejprve byli vězni svezeni na ústřední tábor v Jáchymově, kde čekali na rozhodnutí, koho se amnestie týká. Odsud byl pan Fencl propuštěn. Protože měsíc po jeho návratu z lágru byla měnová reforma, byly mu vydělané peníze a poslední mzda vyplaceny již v nové měně. Vydělaných 30 tisíc mu ale bylo vedením tábora proměněno ve výhodnějším kurzu 5:1, takže dostal 6 tisíc korun, což byla po měnové reformě značná suma. Vše zlé bylo alespoň k něčemu dobré.

 

 

Vojenská služba vykonána

 

Když se vrátil domů do Jarova, dozvěděl se pan Fencl další podrobnosti o osudech místních občanů. Navštívil ho známý z obce, který mu vyprávěl o zatčení pana Kožíška, které podle něj zorganizoval Vasil Kosť, ve skutečnosti jen člověk manipulovaný StB a týž den zatčený.^[13] Fencla navštívil také soused Krofta, který se mu svěřil s tím, jak jej Státní bezpečnost vydírala a že se musel stát jejím konfidentem. Měl nyní pamětníka hlídat a podávat StB zprávy o jeho činnosti. Nebyl však ve vesnici sám. Estébák ho varoval, aby podával dobré zprávy, protože je v obci i další spolupracovník, který zase hlídá Kroftu. Ve vsi vládl strach a napětí.

 

Po propuštění se měl Mojmír hlásit na pracovním úřadě. Protože před svým pokusem o útěk za hranice měl povolávací rozkaz, který na rozlučkové oslavě roztrhal, počítal, že bude muset brzy narukovat. Zatím si našel zaměstnání v Chemických závodech Julia Fučíka v Kaznějově, měl pracovat jako řidič. Když to však šel nahlásit na pracovním úřadu, dělali mu problémy, že jako pokračování trestu musí jít pracovat do uhelných dolů. Po konfliktu s úředníky mu nakonec byla dovolena práce v Chemických závodech, ale nesměl dělat řidiče, jen skladníka – vykládat a nakládat vagony na rampě.

 

Stále mu ale nepřicházel povolávací rozkaz, proto, když v říjnu 1953 přijela do podniku kontrola záložníků z vojenské správy, šel se zeptat na svoji situaci. Major dlouho hledal v evidenčních knihách a nakonec povídá: „Heleďte, kdy jste byl naposledy na psychiatrii?‘ Já mu říkám: ,Proč tak míníte?‘ On povídá: ,Vy říkáte, že chcete jít na vojnu. A tady v té knížce je zapsáno, že máte vojenskou službu vykonanou.‘ Já říkám: ,Já nevím, nemohu za to, co tam máte zapsáno, ale opravdu jsem na vojně nebyl.‘ – ,Když na tom trváte, dobře. Mám několik marodů, kteří nemohli nastoupit na vojnu a musí se sejít v 18. kasárnách v Plzni. Tak se tam také 23. listopadu dostavte a tam se dozvíte další.‘ Ale představte si, co se stalo. Z okolí nás mělo jít do Budějovic kolem deseti, nejlépe mne znal Václav Růžička ze Břízka, který byl v kanceláři. Až když jsem se po dvou letech vrátil z vojny, stala se náhoda. Někdo v Plzni na mne křičí: ,Mojmíre!‘ Otočil jsem se a nikoho známého jsem neviděl, tak jsem pokračoval. A znovu: ,Mojmíre!‘ Tentokrát už zvedl ruku: ,Já si nebyl jistý, jestli jsi to ty. Promiň, že jsem se hned neprozradil. Poznáváš mne?‘ – ,To víš, že jo, jsi Véna Růžička. Odsloužil jsi vojnu tam, kde jsem měl sloužit i já.‘ A on povídá: ,Kvůli tomu s tebou musím mluvit, když jsem tě tu odhalil. Jestli máš čas, pojď, sedneme si tady pod Kontík (hotel Continental v Plzni) na lavičku. Musíš mi něco vyprávět, já ti také něco řeknu.‘ Tak jsme se bavili, tahal ze mne, jak jsem byl na vojně. A když jsem mu povídal o své předehře vojny, povídá: ,To jsem rád, že major s tím nic nedělal. To byl můj podvod. Když jsme nastoupili, byl jsem v kanceláři a měl jsem vypisovat vojenské knížky. A tam zůstala ta tvoje, nic jsem tam nevypsal, jen jsem tam ze srandy, protože jsem se o dovolené od rodičů dozvěděl, že jste za hranicemi, tak jsem tam napsal: Vojenská služba vykonána. Služba to odvezla do Plas a holky to zapsaly do (evidenční) knížky.‘“

 

Po úvodních peripetiích nastoupil tedy Mojmír Fencl v listopadu 1953 základní vojenskou službu u Technických praporů. „Nám už dali bouchačky.“ Nejprve byl odvezen do Rumburku. Když velitelé zjistili, že má řidičský průkaz na nákladní vozidla, přiřadili ho jako řidiče tatry. Byl listopad, zima a situace nevypadala nejvlídněji. Poté ale našel u jednotky četaře, který byl také z okolí Kaznějova a zajímal se o situaci doma. Ten ho doporučil jako dobrovolníka pro Severostav. Mojmír Fencl pracoval pro Severostav v Hradci Králové jako zedník, stavěli v Orlické kotlině domy pro vojáky z povolání. Výhodou bylo, že zároveň získal na vojně zednickou praxi a také výuční list zedníka a omítkáře, což poté využil v civilu. Když nebyla v zimě práce v JZD, pracoval jako zedník v Chemických závodech v Kaznějově.

V Hradci Králové byl v partě vojáků, která v nových domech dělala omítky. Protože s nimi byl velitel spokojený, dostali za úkol testovat strojní omítání, které začínalo. Strojní omítačku i vylepšovali. Zároveň dělali i melouchy. „Lidé ve městě, když viděli černé výložky, klepali nám na rameno, zastavovali nás, jestli děláme zedničinu: Stavím garáž, nemám zedníka. Potřeboval bych opravit omítku atd.“ Bylo to rizikové, mohli být odhaleni a mít malér, ale byli mladí a hazardovali.

 

 

JZD 8. března

 

Z vojny se vrátil roku 1955 a poté pracoval v JZD v Jarově, kde kromě zemědělské činnosti (traktorista) zajišťoval i stavební úpravy (např. stavbu kravína). Nějaký čas později působil i jako předseda družstva. Na vojně v Hradci Králové se také seznámil se svou budoucí manželkou, která za ním přišla do Jarova, kde po svatbě zůstali. Měli dva syny.

 

Úsilí vládnoucích složek o založení družstva v obci nebylo nakonec příliš úspěšné. I když bylo družstvo založeno, zvláště ze začátku příliš neprosperovalo, chyběly zkušenosti i nadšení. Výdělky byly v družstvu malé a mladé lidi museli donutit k práci v družstvu, aby jim neutekli do Plzně do továrny. Zatímco předtím, když nutili zemědělce ke vstupu do družstev, vyhnali mládež budovat těžký průmysl, nyní rolníci zestárli a v družstvu chyběla pracovní síla, proto mladým poručili se zase vrátit z Plzně do zemědělství a fabrika je propustila. Pan Fencl by také raději pracoval v továrně než v družstvu, ale nebylo mu to umožněno. Další obtíží bylo, že rolníci raději a nejprve pracovali na svých malých záhumencích, kde si pěstovali brambory, zeleninu, co potřebovali k životu, než na družstevním. Když chtěli okresní funkcionáři záhumenky zrušit, starší rolníci se bouřili, ale brzy je nezvládali opečovávat. Družstvo se potýkalo s existenčními problémy, nakonec ale přežilo. Sloučila se družstva z okolních obcí a nové jednotné družstvo mělo netradiční název JZD 8. března se sídlem v Dobříči, podle Svátku žen, protože ženy měly na družstvu velkou zásluhu, nejvíce se v něm nadřely. S návrhem přišel pan Fencl a jednalo se o narážku na podniky pojmenované podle různých socialistických výročí (VŘSR, 1. máj atd.) Mzda v družstvu byla malá, ale panu Fenclovi finančně pomáhaly zimní brigády v Chemických závodech v Kaznějově, kde pracoval jako zedník.

 

Roku 1968 se pan Fencl zapojil do hnutí K 231 a usiloval o svou rehabilitaci – neúspěšně.

Plně rehabilitován byl až roku 1990 a 1993, také až při žádosti o rehabilitaci se dozvěděl některé podrobnosti svého případu, např. o svém odsouzení v nepřítomnosti v Plasích.

 

V současnosti žije Mojmír Fencl stále ve své rodné vesnici, je členem Konfederace politických vězňů a roku 2005 sepsal se svým sousedem Zdeňkem Kroftou kroniku obce „Jak jsme žili v Jarově“, kde popsal také svůj životní příběh a přiložil řadu dokumentů k akci Státní bezpečnosti v Jarově. Aby se již historie neopakovala.

 

Pro Post Bellum natočila a zpracovala Eva Palivodová, 30. května 2012.

---