Dalibor Fencl

* 1966

  • "Jsme tam jako tak seděli, potom už tam byli ti policajti s těma plexištítama, a tak nás tlačili, že abychom ustupovali... jsme tam nejdřív tak jako seděli, pak jsme se zvedli, oni nás tlačili zpátky, to jsem se dozvěděl až zpětně, že na tý druhý straně to bylo zavřený, to jsem nevěděl, že u toho divadla ti lidé nemůžou couvat. Ale já jsem ani couvat nechtěl, já jsem se nechtěl podvolovat tomu tlaku, ale zároveň jsem tak nějak nenápadně tam... takže najednou jsem byl u těch štítů, že jsem dělal, že na výzvy jako couvám, ale moc jsem necouval. A najednou jsem ucítil, jak se ty štíty rozevřely a takhle mě to vcuclo mezi ně. Protože oni pochopili, že to tam někdo nějak zdržuje a že jsem to asi já, tak mě to takhle vcuclo a byl jsem za těma policejníma kordónama. Vcuclo mě to zároveň s Margot Fialkovou, dcerou Dany Němcový, co pak byla v Polsku velvyslankyně, a vím, že ještě... ona na mě najednou zavolala, jak se vlastně jmenuju, protože jsme tam byli s tou Káťou Pajerovou, která mě neoslovovala ani křestním jménem, ale jako Borku, takže ona taky nevěděla, takže na mě zavolala, jak se jmenuju, a příjmením, že mě nechá vyhlásit na Hlasu Ameriky, že jsem teda taky zatčenej, když jí odváděli takhle vedle mě, nebo kus ode mě. Tak jsem to na ní křiknul, sice mi bylo jasný, že mi teda moc nepomohla, tak jsem to na ní křiknul a vzápětí teda byla sprška ran, kromě těch, co už jsem dostal, tak byla druhá sprška různejch ran obuškem, tak jsem koukal, jestli teda mlátěj i jí, a nutno říct, že jsem s uspokojením kvitoval, že teda aspoň jako ženskou ji nemlátili...“

  • "Potom se nějak otevřely hranice a my jsme měli dost peněz, v tý škole, že jo, protože lidi nám tam nosili peníze a my jsme tam měli krabici peněz. Tak to prostě bylo, krabice peněz, a kdo něco potřeboval zařídit, tak si tam takhle šáhnul pro ty peníze a šel to prostě zaplatit. Tak vím, že jsme takhle vzali nějaký peníze, sedli jsme do škodovky a odjeli jsme do Vídně nakoupit nový hlavy do tiskáren, který odešly, nevydržely tenhle styl života. Což bylo vtipný, protože ve Vídni jsem byl poprvý v životě, na Západě, nikoho jsem tam neznal, ale zato jsem měl v hlavě zafixovaný slogan Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň. Takže když jsme nakoupili ty hlavy, tak jsem vlezl do telefonní budky a normálně jsem v telefonním seznamu našel Ivan Medek, zjistili jsme adresu, nějak jsme na tu adresu dorazili a zazvonili jsme tam na dveře, že teda jsme ti stávkující studenti a že bychom si s ním rádi promluvili, protože nikoho jinýho v tý Vídni neznáme, než jenom toho Medka, protože slogan Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň, ten měl člověk hodně silně v hlavě. Přivítali nás nadšeně, byli hrozně milí, dali nám čaj, zákusky, tak jsme tam dvě hodiny seděli, povídali si s ním, vyptával se spíš on, protože my jsme přijeli z centra dění..."

  • "Potom už jsme zabavili klíče i od toho xeroxu. To bylo strategický, protože xerox byl hlídanej, zamčenej, k tomu se nikdo nesměl ani přiblížit. Pak nakonec... tam byl jeden, že jo, na celý fakultě. Pak už jsme ho teda zabavili. Před tím jsme tam vyštrachali nějaký cyklostyly, učili jsme se s tím zacházet, tiskli jsme na tom nějaký ty věci. Ze začátku se zaměstnaly ty jehličkový tiskárny, vy už asi nevíte, co je jehličková tiskárna. To je každý písmenko, jehličky tam byly, který tiskly ty písmenka, že to vybodávaly skrz nějakou tu černou pásku, jako psací stroj, na ten papír a bylo to nekonečně pomalý a byli tehdy lidi, kteří už měli i svoje tiskárny vlastní. Ty školní jsme zrekvírovali všechny, ty prostě jely, tiskly letáky, dokonce některý byly soukromý, ty lidi obětovali svoje tiskárny a tiskli to na nich taky. Měli doma to ZX Spectrum, tu tiskárnu, což byla neuvěřitelná cennost. A taky ty tiskárny postupně všechny odešly, ty na to nebyly stavěný tisknout takovýmhle způsobem, tisknout 24 hodin denně."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.07.2022

    (audio)
    délka: 01:45:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bylo jasné, že mě zavřou

Dalibor Fencl v roce 1995
Dalibor Fencl v roce 1995
zdroj: Archiv pamětníka

Dalibor Fencl se narodil 2. října 1966 v Praze Podolí. Jeho rodiče byli vysokoškolští profesoři na Elektrotechnické fakultě ČVUT. Dalibor Fencl se postupně seznamoval s undergroundem a sympatizoval s protirežimními názory. Ve Skautu poslouchali Karla Kryla, na gymnáziu měl spolužáka z disidentské rodiny, který mu půjčoval zakázané knihy a začal chodit na první demonstrace. Odpor k režimu rostl na vysoké škole, poslouchal režimem neoblíbený bigbít, dostal se k samizdatu, chodil na bytové semináře a dál se účastnil demonstrací. V roce 1989 se stal zástupcem Elektrotechnické fakulty ČVUT, díky čemuž se účastnil jednání v Disku a stal se tak jedním ze studentských vůdců Sametové revoluce. Aktivně se účastnil demonstrací a následujících jednání, vystupoval pro zvolení Václava Havla. V prosinci 1989 jel s humanitární pomocí vlakem do Rumunska. Záhy ale z politiky odešel, vystudoval FAMU a začal pracovat jako kameraman. S manželkou vychovali dvě děti. V roce 2022 žil v Praze.