Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Všechny zajímalo: Kdy odejdou Sověti?
narodil se 28. ledna 1942 ve Vysokém Mýtě
otec Bohuslav Fencl byl důstojníkem a bývalým legionářem
otce po roce 1948 propustili z armády a rodina se musela vystěhovat
pamětníka nepřijali k vysokoškolskému studiu
nastoupil do dělnické profese, postupně si doplnil odbornou maturitu
vypracoval se do vedoucích funkcí podniku Silnice Hradec Králové
po srpnu 1968 se Vysoké Mýto stalo posádkovým městem okupační sovětské armády
kvůli pracovní agendě podepsal spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou
po listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra ve Vysokém Mýtě
v roce 1990 se stal starostou města
podílel se na organizaci odchodu sovětských vojsk
z komunální politiky odešel v roce 2006
Osud Bohuslava Fencla se neoddělitelně pojí s Vysokým Mýtem. Narodil se zde 28. ledna 1942 v rodině důstojníka a ruského legionáře a dcery četnického velitele ze Slovenska. Po únorovém převratu v roce 1948 otce propustili z armády a jako mnoho dalších, komunistům nepohodlných lidí, i Fenclovi se museli potýkat s nepřízní režimu. Pamětníka nepřijali k vysokoškolskému studiu, s odbornou maturitou se přesto dokázal vypracovat k zodpovědné pracovní pozici.
Po okupaci Československa v srpnu 1968 se Vysoké Mýto stalo sídlem početné sovětské posádky. Bohuslav Fencl se dostal do hledáčku vojenské kontrarozvědky a podepsal s ní spolupráci, jež se týkala zpravodajské ochrany sovětské posádky. Tvrdí však, že odolal snaze kontrarozvědky, aby sledoval některé své známé. „Na nikoho jsem nedonášel, nikoho jsem neudal,“ říká. V listopadu 1989 se stal mluvčím Občanského fóra a na šestnáct let starostou města. Významně se zasloužil o hladký průběh odchodu sovětských vojáků a následnou obnovu kasáren.
Pamětníkův otec Bohuslav Fencl starší byl vojenský důstojník, který jako legionář prošel celou sibiřskou anabází po skončení I. světové války. V legiích plnil funkci zásobovače. Pamětník vzpomíná na jeho vyprávění o plavbě z Vladivostoku či obchodu s Japonci. Do Československa se vrátil až v roce 1921. Oženil se s dcerou velitele četnické stanice ze Slovenska a v armádě zůstal i nadále. Sloužil u 30. pěšího pluku ve Vysokém Mýtě a po německé okupaci tamtéž u 9. praporu vládního vojska až do roku 1943, kdy jej musel jako bývalý legionář opustit. Pracoval potom jako účetní ve firmě pana Richtera, kterého po roce 1948 komunistický režim uvěznil. V závěru války se Bohuslav Fencl starší podílel na protinacistickém odboji – spolu s vysokomýtským pekařem Josefem Smékalem zásobovali potravinami partyzány. Definitivně musel československou armádu opustit v roce 1948 po odmítnutí vstupu do KSČ. „Nemohu vstoupit do strany těch, po kterých jsem v Rusku střílel,“ prohlásil zásadově pamětníkův otec.
Rozhodnutí nestát se součástí režimního aparátu přineslo pamětníkovu otci a dalším důstojníkům propuštění z armády. Těsně před Vánoci v roce 1950 se museli vystěhovat ze služebních bytů ve Vysokém Mýtě a úřady je úmyslně rozmístily daleko od sebe, aby zabránily jejich případnému setkávání. Fenclovi dostali přidělený byt na statku v Chroustovicích. „Pro rodiče to byla obrovská rána, protože ze slušného bytu ve Vysokém Mýtě se přestěhovali na vesnici do bytu, kde byly naprosto nevyhovující podmínky. Suchý záchod, krysy na dvoře…“ vzpomíná pamětník.
Matka Bohuslava Fencla Irena Fenclová, rozená Ráchelová, pocházela z rodiny velitele četnické stanice ve Skalici na Slovensku. Prošla slovenskou, českou, německou a také maďarskou školou a Fenclovi zejména díky jejímu bratrovi, profesoru Szalatnayi žijícímu v Bratislavě, měli dobré informace o maďarských událostech roku 1956. Bohuslav Fencl tou dobou dokončoval základní školu a dnes se domnívá, že právě kvůli dění v Maďarsku poměry vůči rodině trochu polevily – zkrátka se tenkrát asi tolik nekádrovalo. Fenclovi se mohli přestěhovat zpět do Vysokého Mýta a Bohuslav se dokonce dostal ke studiu na gymnáziu. Maturoval v roce 1959 a pokusil se o přijetí na vysokou školu, což už ale komunističtí kádrováci nepovolili.
Rok proto pracoval v městském stavebním podniku jako zedník a když nepřijali jeho přihlášku na vysokou školu ani napodruhé, šel si udělat odbornou maturitu na Střední průmyslovou školu stavební ve Vysokém Mýtě, takzvanou „vodárnu“. Při studiích si přivydělával jako vychovatel na internátě, kde díky tomu mohl i bydlet, a po maturitě nastoupil k Vodním stavbám Teplice. Zde pracoval rok a následovala vojna.
Po vojně se Bohuslav Fencl vrátil do Vysokého Mýta, kde dostal místo u podniku Silnice Hradec Králové, a postupně se vypracoval do vedoucích pozic. Do jeho života a do života celého Vysokého Mýta záhy významně zasáhly události, které následovaly po sovětské okupaci roku 1968. Před invazí bylo ve městě umístěno několik útvarů Československé lidové armády (ČSLA). Do okolí proto v srpnu dorazily mohutné polské síly, které na kasárna namířily hlavně svých zbraní a pod hrozbou krveprolití donutily československé vojáky, aby nepomysleli na odpor. Mezitím probíhalo jednání mezi sovětskou a československou stranou, jehož výsledek měl být pro Vysoké Mýto fatální – město se stalo místem pobytu jednoho z pěti divizních velitelství včetně podřízených útvarů.
Rozhodnutí a rychlost dislokace okupačních jednotek vysokomýtské šokovala. ČSLA musela kasárny vyklidit do konce září. Několik dní na to přijeli Sověti a desetitisícové město se o svůj prostor muselo dělit s více než pětitisícovou masou cizích vojáků včetně jejich těžké techniky.
Po svém nastěhování si sovětští vojáci začali kasárny upravovat. Budování nových staveb cvičišť v okolí probíhalo neřízeným a improvizovaným způsobem. Stavělo se svépomocí a materiál se opatřoval všelijak, mimo jiné i prostou krádeží. Podnik, ve kterém Bohuslav Fencl pracoval, skladoval písek, štěrk či makadam v nehlídaných prostorech podél silnic a pamětník po čase na svých úsecích zaznamenal znatelný úbytek materiálu. Vlastním pátráním zjistil, že na skládky přijíždějí sovětská nákladní vozidla, nabírají materiál a odvážejí jej do kasáren k budování ploch. Pokusil se problém řešit upozorněním bezpečnostních orgánů, které v atmosféře strachu a servility v době nastupující normalizace vymyslely velmi originální systém. Sovětské nákladní automobily mohly stavební materiál zcizovat i nadále. Pamětník měl však právo ztrátu vykázat bezpečnostním orgánům a ty ji předávaly krajskému velitelství ČSLA v Pardubicích, které vše uhradilo.
Podle vzpomínek pamětníka jej tato kauza přivedla ke spolupráci s vojenskými bezpečnostními orgány. V roce 1975 podepsal spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou a až do roku 1985 se asi jednou za měsíc scházel s jejími příslušníky. Spolupráce se údajně týkala problémů majetkového charakteru souvisejících se sovětskou posádkou ve Vysokém Mýtě. Během rozhovoru připustil, že si styky s kontrarozvědkou alibisticky obhajoval možností pomoci některým lidem, které režim více či méně skrytě pronásledoval. Přiznal, že určitou roli hrála i myšlenka zabránit perzekuci svých dětí. „Nechtěl jsem, aby moje děti dopadly jako já. Chtěl jsem, aby mohly studovat na vysoké škole,“ vysvětluje Bohuslav Fencl.
V hledáčku bezpečnostních orgánů se Bohuslav Fencl poprvé ocitl na vojně. V prosinci roku 1962 jej vojenská kontrarozvědka vedla jako KI, tedy možného kandidáta informátora. Již v březnu roku 1963 však spis skartovala a ke spolupráci s největší pravděpodobností nedošlo.
Druhý svazek vedený od roku 1975 částečně odpovídá tomu, co Bohuslav Fencl zmínil během natáčení. Zájem vojenské kontrarozvědky o jeho osobu, vedenou pod krycím jménem „Aleš“, se skutečně týkal sovětské armády. Příslušníci kontrarozvědky se ho ptali na osoby, jejichž pracovní činnost souvisela například se správou budov využívaných Sověty či s majetkovou agendou provázející pobyt sovětských vojáků. Postupně se jej pracovník kontrarozvědky začal dotazovat i na vysokomýtské občany, kteří mohli mít kontakty na někoho v emigraci.
V jednom případě dokonce Bohuslav Fencl dostal za úkol během zájezdu v Rakousku navázat zdánlivě přátelský styk s tamním Čechem, ale ve spise se píše, že tak neučinil. Po nějakém čase se v hlášení objevuje výtka, že by mohl vzhledem ke svým možnostem být přínosnější, ke schůzkám dochází méně často. Spolupráci s Bohuslavem Fenclem kontrarozvědka ukončila po změně jeho pracovního zařazení v roce 1985, díky níž musel více cestovat a pro zpravodajce se stal neužitečným.
Po událostech 17. listopadu 1989 došlo i ve Vysokém Mýtě k založení Občanského fóra. Je však třeba říci, že ve městě vlastně vznikly buňky dvě a ještě jedna navíc v podniku Karosa, dominantním zaměstnavateli regionu. Bohuslav Fencl se stal mluvčím jedné z nich a jeho činnost v této roli jej v prvních komunálních volbách vynesla na post starosty města. Inspirací pro práci prý bylo především OF v Hradci Králové, jehož členové poskytovali Vysokému Mýtu podněty i zdroj informací o dění v Praze.
Při rozhovorech s většinou vysokomýtských pamětníků zaznívá v souvislosti se sametovou revolucí stejná vzpomínka: „Nejvíc nás zajímalo, kdy odejdou Sověti.“ Přítomnost početně zcela přemrštěného vojska představovala nejpalčivější problém života občanů a pouhá jeho provozní zátěž se koncem 80. let stávala nesnesitelnou, a to i bez ohledu na její okupační charakter a morální rozměr celé věci.
Členové nově vzniklého Občanského fóra proto jako jednu z prvních akcí uspořádali v lednu 1990 demonstraci za odchod vojsk spojenou s předáním petice sovětským velitelům. Do Vysokého Mýta pozvali poslance Michala Kocába, který v té době pro mnoho lidí představoval určitý symbol snahy zemi okupačních vojsk co nejrychleji zbavit. „Vysokomýtská“ sovětská vojska byla záhy zařazena do první skupiny odsunu a poslední voják město opustil již v červnu 1990.
Občanské fórum, které tou dobou přebralo vedení města, muselo proto řešit neodkladný problém revitalizace opuštěných kasáren a výcvikových prostor. Vysokomýtsko je regionem s důležitou zásobou podzemních vod, likvidace ekologických škod po vojenské technice se proto stala prvním důležitým úkolem. Sověti si v místech dnešního autodromu vybudovali úložiště pohonných vod, kde dlouhá léta docházelo k masivnímu úniku nafty. Během odchodu vykopali Sověti zapuštěné netěsnící nádrže a nové vedení města řešilo situaci podobou ropné havárii.
Další problém představovala správa opuštěných kasáren. Formálním vlastníkem byla československá armáda, ta ale neměla prostředky na jejich zajištění a ani zájem na jejich užívání. Začalo docházet k rabování a jejich další devastaci. Naštěstí se brzy podařilo dosáhnout bezplatného převodu na město a to se v následujících letech dokázalo postarat o jejich smysluplné využití. Některé budovy začaly sloužit vysokomýtským školám, jiné městskému úřadu a pro další městská rada upřednostnila podnikatelské projekty zajišťující jejich oživení.
Bohuslav Fencl zastával starostenský úřad šestnáct let a stal se druhým nejdéle sloužícím starostou v dějinách Vysokého Mýta. Ve městě, vyjma vojny a několik let práce v Teplicích, strávil téměř celý život.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Zdeněk Horák)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Michaela Pechancová)