Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

četař (dnes poručík) Martin Fejfárek (* 1973)

• narozen 17. února 1973 v Brně

• jeho dětství poznamenal rozvod rodičů

• v letech 1987 - 1991 absolvoval Vojenskou střední odbornou školu tankovou a automobilní v Nitře

• roku 1991 nastoupil k samostatnému výcvikovému tankovému praporu Boletice u Českého Krumlova

• roku 1993 absolvoval důstojnické zkoušky v Táboře

• v letech 1994 - 1995 sloužil na misi OSN ve válkou zmítané Jugoslávii

• v letech 1997 - 1998 sloužil na misích NATO v Bosně a Hercegovině

• po návratu z misí působil na opravárenské základně letectva České Budějovice

• roku 2001 opustil armádu

• roku 2013 se vrátil do Brna

Děda kožešníkem v Berlíně i v Rudé armádě

Martin Fejfárek se narodil 17. února 1973 v Brně. Jeho dědeček Jan Fejfárek neměl jako vyhlášený kožešník o práci nouzi a za první republiky si prý žil na vysoké noze. Život mu obrátilo vzhůru nohama povolání k transportu do Berlína, kam byl nuceně nasazen. “Říkal, že tam to bylo mnohdy horší než v nějakém lágru,” vybavuje si dědečkovo vyprávění pamětník. Na konci války se dědovi podařilo utéci a dostat se k Rudé armádě. Rád prý dával k dobru historku, kdy mu život zachránilo kožešnické řemeslo. Když se totiž “sovětský oficír” dozvěděl, co vše umí, neváhal a hned jej zaměstnal. Děda tak jen o vlásek unikl transportu neznámo kam. “Potom jim šil ty beranice, brigadýrky a takové,” vzpomíná na dědečkovo povídání Martin Fejfárek. Po válce se dědeček vrátil do Brna, kde nastoupil ke Sboru národní bezpečnosti. 

Pamětníkova babička Libuše Fejfárková pocházela ze Slavkova u Brna. S budoucím manželem se prý seznámila po válce v “šantánu”. O svých zážitcích z mládí a protektorátu nikdy nemluvila, ale její averze vůči Němcům byla natolik silná, že když se její dospělý syn po letech rozhodl, že pozve na návštěvu známého z NDR, nemluvila s ním několik let. 

Příběh rodiny z matčiny strany bohužel Martin Fejfárek odvyprávět nedokázal, jelikož jej od maminky nikdy neslyšel. 

 

Ani Husák nepomohl

Dětství Martina Fejfárka silně ovlivnil rozvod rodičů. Jako šestiletý chlapec velmi intenzivně vnímal rodinné neshody, které vyvrcholily odloučením rodičů. Vybavoval si, že jako děti museli absolvovat sezení před různými komisemi, které případ prošetřovaly. “Když soud v rozvodovém řízení rozděloval děti, tak z politického hlediska, protože otec byl ve Sboru národní bezpečnosti a ve straně, nás všechny svěřil raději jemu než matce,” vzpomíná pamětník na situace, které vnímal velmi silně. Chtěl zůstat s matkou, na přání dětí však nikdo nedbal. “Pamatuji si, že za mnou přišla do školy nějaká pracovnice s pánem, vyvedli mě ze třídy a řekli, že musím jít s otcem,” popisuje. Soudní pře o opatrovnictví se táhly několik let. Přestože se matka Jaroslava Fejfárková nechtěla dětí snadno vzdát, v kontaktu s nimi od té doby nebyla. Pamětníkovi se podařilo matku vyhledat až v dospělosti. Od ní se posléze dozvěděl, že dokonce psala osobní dopis tehdejšímu prezidentu Gustávu Husákovi, který případ vrátil k prošetření. I přes veškerou snahu však děti zůstaly v péči otce. Z neznámých důvodů matka kontakt se synem opět po krátkém čase přerušila.

 

Nikdo nechce být vojákem?

Martin Fejfárek navštěvoval základní školu v Kotlářské ulici, chodil do Pionýra a připravoval se na válku, o které se v té době v souvislosti s vrcholem studené války a koncem války ve Vietnamu velmi často mluvilo. „Pamatuji si, že ve škole nám pořád promítali takové ty fotky z Vietnamu, jak tam shazují bomby, utíkají lidé a podobně,“ popisuje.

Ve čtvrté třídě jeho oblíbená paní učitelka během výuky prohodila, že by byla ráda, kdyby se někdo z nich stal vojákem. A tak se rozhodl, že jí udělá radost. Z válečných filmů znal pouze tanky, proto v roce 1987 nastoupil na Vojenskou střední tankovou a automobilní školu v Nitře, kde působil v motostřelecké četě. Na tuto etapu života vzpomíná rád. Dalo by se říci, že tam našel “novou rodinu”. Ve škole fungoval kasárenský režim, zároveň si studenti plnili základní vojenskou docházku, domů takřka nejezdili. To Martinovi Fejfárkovi vyhovovalo. “Já si pamatuji, jak jsme měli první dovolenou až po třech měsících. Když jsem se dostal domů, tak jsem měl takový pocit, že jsem tu v podstatě jen na návštěvě, že sem ani nijak nepatřím,” snaží se pamětník popsat, proč mu tehdy bylo lépe mezi spolužáky.

 

Hoši, to vypadá na druhej osmašedesátej

V průběhu studia na střední škole prožil Martin Fejfárek i sametovou revoluci. Během prvních revolučních dnů listopadu roku 1989 byl na návštěvě doma, v Brně. Sotva se stihl rozkoukat, už se zase vracel na Slovensko. Cestou na nádraží potkával hloučky demonstrantů a policistů. Ve škole pak byla vyhlášena vojenská pohotovost. V plné polní museli dokonce i spát, nesměli opouštět kasárna. Starší důstojníci to komentovali slovy: “Hoši, to vypadá na druhej osmašedesátej, připravte se, možná půjdeme do ulic,” vzpomíná, jak tenkrát revoluční události prožívali někteří kolegové. Sami prý ale nevěřili, že by skutečně museli mezi demonstranty zasahovat. 

Nakonec opravdu nemuseli. Zhruba po týdnu byla nejvyšší pohotovost odvolána. Tajně pak poslouchali rádio a vybíhali do města zjišťovat, co se tedy vlastně děje. Když se pak z rádia dozvěděli, že režim padl, měli obrovskou radost. Bylo prý zajímavé sledovat změnu chování u různých velitelů. Zatímco jedni obraceli své názory okamžitě, někteří zůstávali “kovaní komunisté” a nechtěli věřit tomu, že režim padl. 

 

Boletice - tam, kde dávají lišky dobrou noc

Po maturitě se pamětník dostal do výcvikového prostoru Boletice u Českého Krumlova, kde bydlel a pracoval jako technik motostřelecké roty. Zanedlouho byl povýšen na podporučíka. 

Z nedaleké výcvikové základny Organizace spojených národů (OSN) v Českém Krumlově přišla nabídka odcestovat na zahraniční mírovou misi. Přihlásil se. Následovalo několik druhů testů, psychotestů a půlroční výcvik, který měl za cíl připravit účastníky na různé konfliktní situace, které by v terénu mohly nastat. “Nebral jsem to tak, že si tam člověk jede zastřílet nebo vydělat peníze. Ale že člověk někam patřil, že byl užitečný,” popisuje pamětník, proč se rozhodl na misi odjet.

 

Ostřelování mírových sil

Od roku 1991 probíhala na území tehdejší Jugoslávie série tvrdých etnicky motivovaných válečných konfliktů, které vedly k rozpadu bývalé federace na samostatné státy. Od roku 1993 se na území Jugoslávie vypravovaly první mírové mise OSN s názvem UNPROFOR. Vyjížděly pouze s lehkými zbraněmi s úkolem monitorovat pohyb znepřátelených stran a jednotlivých armád. 

V roce 1994 odletěl na tuto misi i Martin Fejfárek, do oblasti Republiky Srbská Krajina, na hranici, kde byla vyhlášena bezpečnostní zóna. Působili na straně srbské menšiny. V té době už v této oblasti nefungovala pravidelná armáda, ale působily tam především polovojenské jednotky. Často žoldnéři. Ve vzduchu prý bylo cítit napětí mezi jednotlivými stranami. Připravovala se muslimsko-chorvatská ofenziva Bouře, poslední velké střetnutí Chorvatské války za nezávislost. “Tam se nedalo říct, kdo byl ten hodný a kdo byl ten zlý. V té době to bylo tak, že nevraživost byla vzájemná,” snaží se vysvětlit tehdejší situaci pamětník.

5. srpna 1995 došlo k minometnému ostřelování stanovišť OSN. Nastal zmatek. Ztratili spojení s velením. Počítali mrtvé, zraněné. O výhodné stanoviště Tango 23, které tvořilo demarkační čáru mezi znepřátelenými stranami (Srby a Chorvaty), se strhl boj. Velitelé rozhodli o stažení celé české jednotky. Vojáky mírové mise zachránili zdravotními transportéry. Následovala ohromná radost všech přeživších. „Dodneška nikdo neví, kdo konkrétně nás tehdy ostřeloval. Všichni místo opouštěli, zůstala jen místní domobrana. Chorvati si asi mysleli, že tam zůstali Srbové,“ zvažuje důvod ostřelování mírových sil.

 

Masové hroby a čističi

Za nejnepříjemnější chvíle z této mise považuje pamětník odkrývání masových hrobů, při němž asistoval, a také setkání s tzv. „čističi“, což byly vyčleněné chorvatské jednotky, které dohlížely na to, aby v opuštěných srbských vesnicích skutečně nikdo nezůstal. “Tam třeba všechny civilisty nahnali do stodoly, polili ji benzínem z cisterny, podpálili, odjeli,” líčí pamětník tehdy běžné praktiky. Bohužel vojáci z jednotek OSN nemohli nijak zasahovat. Mohli pouze přihlížet a informovat velení. Všechny tyto zločiny se vyšetřovaly až po válce.

Po ukončení mise v roce 1995 se Martin Fejfárek vrátil do vojenského prostoru Boletice a pokračoval v práci pro armádu. Zanedlouho se rozhodl přihlásit k dálkovému studiu na Vysokou školu pozemního vojska, fakultu řízení vojenských systémů ve Vyškově. Studia však nedokončil, protože jeho pracovní pozice v Boleticích byla zrušena, a tak využil nabídky odjet na další misi, tentokrát do Bosny. A to i přes to, že si právě našel na inzerát přítelkyni Jiřinu z Českých Budějovic, kterou si po návratu z další mise vzal za manželku.

 

Dodnes se chtějí mstít

V roce 1997 tedy odjel na druhou misi, tentokrát však pod záštitou Severoatlantické aliance (NATO), na území Bosny. V té době už byla uvedena v platnost Daytonská dohoda, která měla ukončit krvavý konflikt mezi jednotlivými znesvářenými stranami.

Přímo v Bosně, na rozdíl od Republiky Srbská Krajina, nefungovaly tzv. checkpointy, ale celé základny. V té době na místě stály celkem čtyři české. Dvě na srbské straně a dvě na muslimské straně. Zatímco v první misi OSN měli za úkol pouze monitorovat situaci na místě a k dispozici měli pouze lehké zbraně, v této misi (SFOR 1) dostali k dispozici klasickou těžkou munici a byla vyhlášena vojenská pohotovost. 

Martina Fejfárka povolali na základnu Bosanska Krupa, což bylo městečko na muslimské straně, kde sídlilo i velení jejich kontingentu. Byl součástí bojové čety, na pozici tzv. staršího řidiče. Tvořili tzv. demarkentační linii. Měli za úkol monitorovat oblasti pod anglickým velením, hlídali příměří, hledali válečné zločince, spolupracovali s humanitárními organizacemi jako UNHCR a Člověk v tísni a dělali ozbrojené doprovody uprchlíkům i utečencům.

Hodně vypjaté situace nastávaly, když převáželi Srby přes muslimské území. Útočili na ně, blokovali cesty, chtěli je prý dokonce lynčovat. “V té občanské válce každý přišel o někoho. Není rodina, která by o někoho nepřišla. Podle mě to je v těch lidech zakořeněné dodneška. Chtějí se mstít za tu svoji rodinu, za ty svoje padlé a je jim jedno, jestli to je voják, nebo nevoják. Prostě se chtějí mstít,” snaží se pamětník přiblížit důvody oné nesnášenlivosti.

 

Měl jsem štěstí, že jsem přežil

Velké nebezpečí představovaly všude nastražené nevybuchlé miny. Armáda je sice hledala, ale s pohybem front přibývaly další a další a dodnes není přesně zmapováno, kde všude se nacházejí zapomenuté miny. Přestože měli vlastní pyrotechnickou jednotku, která je dokázala zneškodnit, museli být obezřetní. 

Pamětník během mise zažil také na vlastní kůži velmi dramatický pád vrtulníku. “Po vzletu z té naší základny Bosanské Krupy, tak asi 50 nebo 60 metrů, došlo k poruše - zaseknutí hřídele i rotoru vrtulníku a k pádu. Naštěstí jsme to všichni přežili. Kdybychom dopadli jen pár metrů vedle, už bych tady asi nebyl,” vypráví Martin Fejfárek příhodu, podle které unikl smrti jen o vlásek.

Nejvíce ze všech hrůz, které na místě zažil, se ho ale dotýkalo, když viděl různě zmrzačené děti, děti bez rodin, děti, které si hrají s municí nebo minou. „V Čechách se učí přírodopis, tam se učili, jak zneškodnit minu,“ pojmenovává své zážitky pamětník.

 

Návrat do reality

Během této roční mise byla jeho pracovní pozice ve vojenském prostoru Boletice definitivně zrušena. Neměl se proto kam vrátit. I kvůli ženě si přál zůstat v jižních Čechách. Přijal tedy práci v Českých Budějovicích, kde mu nabídli pozici technika nadzvukových stíhaček MiG 21. Tam pracoval až do roku 2001. Následně ukončil své působení v armádě.

Návrat do civilního života pro něj znamenal emočně náročné období. “My jsme vůbec nevěděli, jak to v tom civilu chodí. Jak si najít práci. My jsme to vlastně neznali. Pro mě to bylo hodně těžké, že jsem první měsíce trávil na úřadu práce. Měl jsem pocit, že nás odepsali,“ shrnuje své tehdejší pocity. Po nějaké době našel zaměstnání v domově pro seniory v Českých Budějovicích, kde zůstal sedm let.

Po dlouhodobých neshodách se rozešel s manželkou. Nastoupil do firmy Linde v Českém Krumlově, kde vyráběl pohonné osy na vysokozdvižné vozíky. Tam se na noční směně seznámil s druhou ženou, Eliškou Fryčovou. Brzy spolu počali dceru, ale ani tento vztah dlouho nevydržel. “V té armádě, pro mě to byla taková rodina a do těch vztahů jsem se hrnul hodně bezhlavě. Mermomocí jsem chtěl ten vztah a rodinu a snažil jsem se to udržet, protože mi to chybělo,” zamýšlí se Martin nad důvody komplikovaného osobního života.

 

Cesta zpět

Do Brna se vrátil v roce 2013, když mu bylo 40 let. Díky sestřenici, za kterou jezdil, se seznámil s novou partnerkou. Po rozchodu s manželkou se za ní přestěhoval do Brna, manželka s dcerou zůstaly v Českém Krumlově. Po nějaké době ho kontaktoval Orgán sociálně-právní ochrany dětí, že má pochybnosti ohledně způsobu výchovy jejich dcery Liběny. OSPOD tehdy nařídil znalecké posudky celé rodině, z nichž vyplynulo, že jeho bývalá žena trpí psychickou poruchou. Na základě tohoto zjištění si pamětník vzal dceru do péče. Po čase se do Brna přestěhovala i její matka, aby byla dceři blíže a mohla se na výchově podílet.

V roce 2019 pracoval Martin Fejfárek v budově brněnské káznice pro organizaci Tripitaka, kde využívá své životní zkušenosti jako mentor v projektu Moje první práce. Pomáhá znevýhodněným dospívajícím s nástupem do pracovního procesu, hledáním bydlení, ale snaží se jim být nápomocný i jako přítel, jelikož to nejdůležitější, co se prý na misích naučil, byla především schopnost empatie, porozumění a respekt před tím, co život v míru nabízí.