Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Gejza Fehér (* 1939)

• narozen 27. listopadu 1939 v maďarské obci Bükkszentkereszt

• matka zemřela brzy po porodu, otec narukoval na frontu

• válečné období strávil v sirotčinci

• ve válce otec padl do sovětského zajetí

• po roce 1945 se otci podařilo nalézt opuštěného syna

• společně s otcem se v poválečném období přesunuli z Maďarska do Československa

• nejprve žili v Chlupaté Vsi v jižních Čechách

• poté přesídlili do Janové Lehoty na Slovensku

• v Košicích se vyučil pekařem

• od roku 1959 pracoval jako horník v černouhelných dolech na Ostravsku

• horníkem zůstal až do odchodu do důchodu

Příběh začíná 27. listopadu 1939, kdy se Pavel Gejza Fehér narodil v malé vesničce Bükkszentkereszt v okrese Miškovec (maďarsky Miskolc) v Maďarsku. Byl nejmladším synem svých rodičů. Měl dva bratry – Laca (Ladislava) a Oskara. Jeho dětství nebylo vůbec jednoduché. Nedlouho po jeho narození mu zemřela matka a otec musel na frontu. Proč se o něj nikdo další z rodiny nepostaral, sám netuší, ale jeho kroky dále směřovaly do sirotčince, ve kterém však dlouho nepobyl. Vybrala si jej rodina z okolí a odvezla domů. Tím do jeho života vstoupili další sourozenci, na které si ovšem téměř nepamatuje.

S koncem války přišel i návrat vojáků. Nicméně ne všichni měli to štěstí. Otec byl v sovětském zajetí na Sibiři. Zajatce, kteří už umírali – a nebylo jich málo, posílali na dožití zpátky domů, on byl mezi nimi. Byl zesláblý, stravu téměř nedostávali, živili se dokonce i kopřivami, zkrátka tím, co si našli. Poté co se vrátil, zasvětil svůj veškerý čas hledáním svého syna (zbylí dva synové už měli své vlastní rodiny). A povedlo se. Většina dokumentace se během války poztrácela, ale něco přece jen zůstalo, a tak si svého syna odvezl domů. Šťastný konec to však nemělo. Ještě asi měsíc pobývali v Bükkszentkeresztu, poté následoval odsun Nemaďarů z Maďarska. To se týkalo i této rodiny. Její kořeny totiž sahaly na Slovensko, kam také byli posláni. „Vyvezli nás na Slovensko. Tam nám hledali byty. Asi nenašli, protože nás pak odvezli do Čech – do Chlupaté.“ Přestože se mezi novousedlíky v Chlupaté Vsi v jihočeském pohraničí nacházeli i další krajané z Maďarska, začátky nebyly snadné. Uměli pouze maďarsky a zničehonic se ocitli v Čechách.

Cestování navíc brzy pokračovalo. Nedlouho poté, co přijeli do Čech, se vraceli zpátky na Slovensko – do Janové Lehoty, kde si otec našel práci a bydlení. Pavel Gejza Fehér tam dokončil školu, odešel do učení na pekaře do Košic, kde setrval dva roky. Poté se přesunul do Kremnice na praxi a posléze začal pracovat.

Když dnes porovnává situaci předtím a teď, tvrdí, že dnešní podmínky jsou úplně jiné. Jsou teď sice jednodušší techniky, ale zato horší kvalita. Za jeho doby se v pekárnách konaly neustálé kontroly, uvádí, že klidně i přes noc. Také se nepoužívaly žádné náhražky, všechno bylo poctivé, všude muselo být čisto. Za svou práci dostával mzdu, která však nebyla nikterak vysoká, „vystačilo to tak akorát na jídlo“. Aby se měl lépe, přivydělával si tzv. námezdním pečením – místní ženy mu přinášely již hotové těsto a on je pro ně pekl. Na dobu, kdy pracoval v pekárně, si dobře vzpomíná. Dokonce přispěl novým výrobkem. „Řezníci mi donesli škvarky, já jsem je zpracoval a udělal z nich škvarkové pagáče. Vedoucímu se to líbilo a dostal jsem odměnu – 200 korun. Zbytek shrábl on.“ Za svůj „vynález“ sice získal prémie, ale i tak toho nebylo moc.

Jeho snem bylo pracovat na tzv. Dunajské plavbě, ale osud s ním měl jiné plány. Jednoho dne se konal nábor do dolů. Jelikož neměl peněz nazbyt a práce v dolech by mu výrazně přilepšila, bez váhání se přihlásil a jeho stěhování začalo nanovo. Opět opustil Slovensko a vydal se za prací do Čech. Dostal přidělené bydlení a našel si manželku.

Konečně začalo svítat lepším zítřkům. Práce v dolech však byla náročná. Pracoval jako odstřelovač, kopáč, podle toho, co bylo zrovna potřeba. Památku na své působení v dolech má dodnes. Prořídlé vlasy na čele kvůli čelní lampě, kterou tam měl připevněnou, a důlní prach usazený na plicích. Asi deset let po svatbě se rozvedl a našel si novou manželku, se kterou vychovali dvě děti. Od té doby spokojeně žije v Česku.

Párkrát se byl podívat za svou rodinou na Slovensku, a dokonce i v Maďarsku, kde část jeho rodiny zůstala. Bydlet by tam ovšem znovu nechtěl. Situace se jistě zlepšila, ale nemůže zapomenout na to, jaká špatná situace tam byla například s vodou. Každý den museli pro vodu chodit až daleko za město. Nemyli se každý den, jak je tomu teď. S vodou museli šetřit. Elektřinu také neměli, svítili si pouze svíčkou. Většinu času trávil venku s kamarády. Jednou si tak hráli na dvoře a našli granát. Kamarádi ho naváděli, ať ho zvedne, on to udělal, zatáhl za pojistku a hodil ho před sebe. Naštěstí to odnesl pouze jeho prst, o který posléze přišel. V nemocnici mu pak ránu sešili. Místo odpočinku tam však dělal „číšníka“. Obstarával druhým to, pro co si sami dojít nemohli. Mnohokrát dokázal, že se dokáže postarat sám o sebe, nic jiného mu taky nezbývalo. Když byl jeho otec v lese, kde pracoval, a nebyla příznivá situace, aby se vrátil (například nasněžilo metr a půl sněhu), zůstával sám doma třeba i týden, týden a půl.

Je jasné, že kdyby býval mohl, takový život by si určitě nevybral. V životě měl mnoho snů, kterých nedosáhl, ale doba byla proti němu. Dnes je tam, kde je, a nestěžuje si…