Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gila Fatran (* 1929)

• 8. prosince 1929 narozena v Michalovcích

• šesté dítě židovských, nábožensky založených rodičů

• 1939 - vyloučena ze státní školy, pokračuje v židovské škole

• rodinný obchod arizován

• 1943 - odešla tajně se švagrovou a synovcem do Maďarska

• do jara 1944 se ukrývá v Maďarsku, pak útěk na Slovensko

• od května 1944 do května 1945 se ukrývá v Žilině a Novém Mestě nad Váhom

• rodiče odhaleni, posláni do Seredi a poté do Osvětimi, kde zahynuli

• květen 1945 - osvobozena v Žilině s bratrem a švagrovou

• studovala obchodní školu, členka Ha-šomer ha-cair

• 1947–1949 - pracovala v domově Ha-šomer ha-cair v Bratislavě

• podzim 1949 - vystěhovala se do Izraele s budoucím manželem

• studovala učitelství, později historii

• historička, zabývá se holocaustem slovenských Židů

• autorka studií a monografií, členka komise památníku Jad Vašem

• žije v Izraeli, návštěvy Slovenska

Izraelská historička Gila Fatran se zabývá holocaustem na Slovensku. Součástí její práce je dokumentace procesu postupného vyhlazování Židů. Je také členkou komise památníku Jad Vašem, která udílí čestný titul Spravedlivý mezi národy lidem, kteří Židům pomáhali. Za války na Slovensku poznala oboje na vlastní kůži – s rodinou a později sama se skrývala, aby se vyhnula jisté smrti, a přežít se jí podařilo i díky pomoci cizích lidí.

Nejlepší židovská škola

Pochází z východoslovenských Michalovců, kde se narodila v roce 1929 do židovské, nábožensky založené rodiny. Ella Goldsteinová, jak se tehdy jmenovala, byla šesté a už nečekané dítě. Je přesvědčená, že její dětství bylo šťastné i proto, že rodiče na ni zbytečně neplýtvali časem ani energií. Rodinu živil obchod s barvami, který od hlavy rodiny postupně převzali dospělí synové, a otec se věnoval sociální práci – zajišťoval hmotnou i finanční pomoc potřebným židovským rodinám, kterých v Michalovcích, kde čtvrtina obyvatel byla židovská, žilo dost.

Státní školu musela opustit ve čtvrté třídě, ale záhy vznikla v Michalovcích židovská škola, kterou založili učitelé vyloučení ze státních škol. Gila Fatran vzpomíná: „Židovská škola bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat. Byli jsme mezi svými, učitelé byli výborní a dodnes vzpomínám na různé aktivity, které pro nás vymýšleli, například Živé noviny, kdy měl každý nějaké téma, o kterém měl referovat a pak je i sepsat.“ Rodinný obchod byl arizován, ale dosazená arizátorka potřebovala odborné vedení, proto otec získal statut hospodářsky prospěšného Žida, který ho do jisté doby chránil před deportací a vztahoval se i na nezletilé členy rodiny. Starší bratři se buď skrývali před raziemi, nebo byli odvedeni do pracovních táborů. Razie namířené proti Židům prováděli členové Hlinkovy gardy spolu s četníky a zajaté Židy pak odváděli buď do sběrných táborů na Slovensku, nebo přímo deportovali do Polska. Pravidelné deportace do vyhlazovacích táborů začaly na Slovensku v březnu 1942 a do konce téhož roku bylo ze Slovenska deportováno na 57 tisíc lidí, tj. asi 2/3 populace.

Švagrová zvažovala sebevraždu

Koncem roku 1943, před očekávanými raziemi a dalšími deportacemi, rozhodla rodina Goldsteinova, že vyšle Ellu a její švagrovou Aurelii, zvanou Reli, do Maďarska. Švagrová tehdy byla těhotná a vzala s sebou i dvouletého syna Lacka. Gila Fatran vysvětluje: „Ačkoli mi bylo tehdy jen čtrnáct, věděla jsem si se vším rady, domluvila jsem se maďarsky a nebyl pro mě problém věci zařídit i pro švagrovou, kterou jsem doprovázela.“ Tajně se dostaly přes hranici s falešnými dokumenty a díky známým si našly byt v Debrecénu. V Maďarsku zůstaly několik měsíců, až do okupace země nacisty v březnu 1944. Tehdy bylo zřejmé, že se v zemi změní situace, a tak se raději rozhodly vrátit k rodině na Slovensko. „Odjely jsme tedy do Budapešti, abychom tam našly nějakého převaděče. Reli ale byla zoufalá, pro ni byla naše situace bezvýchodná. Těhotná, s dvouletým chlapečkem v náručí, uvažovala, že spáchá sebevraždu a že já si pak nějak poradím. Nakonec jsme našli známého z Michalovců, který nám dal adresu jídelny, kde se scházejí lidé, kteří by nás mohli spojit s převaděči,“ popisuje Gila Fatran.

Skutečně se jim podařilo najít lidi s kontakty na převaděče a nakonec v noci složitě přejít hranici, ale člověk na slovenské straně, na kterého je převaděč odkázal, je bez okolků vydal celníkům. Celník se nad dívkou a těhotnou mladou ženou s dvouletým hochem slitoval, nechal je přespat ve své posteli, a přestože je měl správně předat maďarským četníkům, ráno po výslechu je zavezl do nejbližší chalupy. Tam je nasměrovali na židovskou rodinu lékaře v blízké vsi, která Reli i Ellu přijala. „Vysvětlili nám, že na východním Slovensku už žádní Židé nezůstali, že se museli přesunout na západ, ať domů do Michalovec ani nejezdíme,“ vypráví Gila Fatran. Za krátkou dobu odjely do Žiliny, kde měla rodina dobrého obchodního partnera, ke kterému se, jak správně předpokládaly, ukryl Ellin bratr a manžel Reli. V červnu 1944 se pak v Žilině sešla téměř celá rodina při příležitosti obřízky syna, který se Reli narodil. Bylo to poslední rodinné setkání.

Utečeš a zachráníš se

Ella zůstala s bratrovou rodinou v Žilině, úkryt našli u známé, která schovávala několik Židů. Největší potíže nastaly s dvouletým Lackem – jak vysvětlit malému dítěti, že nesmí chodit, promluvit, jen sedět a být zticha? „Rozhodli jsme se, že Lacka schováme k bývalé sousedce, která mamince nabízela pomoc. Odvedla jsem ho tedy k ní. Po nějaké době nám ale ta sousedka přišla oznámit, že u ní byla razie, Lacka sebrali a špatně to s ním skončilo. Později po válce jsme se dověděli, že ho odvezli do tábora v Seredi, kde už byli mí rodiče, jeho dědeček a babička. Ta ho v náručí odnesla na smrt,“ líčí osud svého synovce Gila Fatran. I ji málem chytili – vrátila se pro cosi do bývalého bytu, ale na odchodu ji někdo udal a sebral ji gardista. „Odvedl mě do nějakého bytu, kde už byli další zajatí. Okna byla vysoko, neskočila bych, a přede dveřmi stála stráž. Ale náhle se ozvaly sirény, hlásily poplach před bombardováním. Došlo mi, že i hlídač se půjde schovat, a skutečně, dveře byly volné. Rychle jsem to ohlásila i ostatním, vyběhla jsem ven a zmizela v davu,“ líčí jeden z mnoha dramatických okamžiků Gila Fatran.

Utekla do Nového Mesta nad Váhom, kde vyhledala rodiče. I v Novém Mestě probíhaly razie a sbírání Židů, sama navrhovala rodičům, že utečou dál, ale odmítli. Tvrdí, že otec byl založením determinista a vzepřít se osudu pro něj bylo nepřijatelné i s vědomím možné smrti. Při jedné razii gardisté sebrali otce, ale ji i matku zatím nechali. Gila Fatran vypráví: „Jakmile byl tatínek pryč, maminka rozpárala vnitřek mého zimního kabátu, všila mi dovnitř peníze, které jí ještě zůstaly, zase to zašila a řekla: ,Ty utečeš a zachráníš se.‘ Já jsem ji prosila, aby utekla také, ale namítala, že nemůže, že by tatínek nevěděl, co se s ní stalo. Maminka už neměla vůli, ale mě přinutila, abych se zachránila.“ Ella se pak ukrývala u cizí ženy, později u smíšeného manželského páru. V lednu 1945 vyhledala bratra a jeho rodinu v Žilině a s nimi zůstala až do plného osvobození země v květnu 1945.

Země s ručením omezeným

Do Michalovec se po osvobození nevrátila – věděla, že s rodiči a částí rodiny se už neshledá. Místo toho přijala nabídku ubytování u známé v Žilině, kde složila zkoušky na obchodní školu. Zároveň se zapojila do sionistického hnutí Ha-šomer ha-cair a dva roky pracovala jako vychovatelka v bratislavském sirotčinci spravovaném hnutím a připravovala své svěřence na nový život v Palestině. „Sionistkou jsem se stala až po válce. Na Slovensku jsme neviděli svou budoucnost, nic nás se zemí nespojovalo a naopak jsme usilovali o vystěhování,“ vysvětluje Gila Fatran. Do nově vzniklého židovského státu odjela na podzim 1949 spolu s rodiči svého budoucího manžela, také slovenského Žida Juraje Arjeho Fatrana. V Izraeli se za něj provdala, přijala nové jméno Gila i manželovo příjmení.

Krátce žili v kibucu, ale manžel brzy odešel a Gila ho po čase následovala. Její muž vystudoval architekturu, Gila vyučovala a později studovala historii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. „Když jsme sem přijeli, věci tu nefungovaly tak, jak jsme byli zvyklí v Evropě, a museli jsme se přizpůsobit. Izrael je zkrátka země s ručením omezením,“ uzavírá se smíchem Gila Fatran.