Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Fátor (* 1967)

• narodil se 23. března 1967 v Hradci Králové

• studoval na jazykové škole a Gymnáziu J. K. Tyla v Hradci Králové

• odmítl donášet na spolužáky, a vystoupil proto ze SSM

• na vysokou školu byl přijat až po roce práce u Československých státních drah

• pohyboval se v nonkonformním královéhradeckém prostředí okolo vinárny Bouda

• po událostech 17. listopadu se stal jedním z organizátorů studentské stávky

• k politice se dočasně vrátil v rámci výzvy Děkujeme, odejděte

Pavel Fátor pochází z Hradce Králové, narodil se 23. března 1967 v rodině spjaté s tímto krajem a bezmála celý život zde také prožil. Jeho rodiče a prarodiče vykonávali různá zaměstnání, kariéra některých souvisela s prací u Československých státních drah a několik let byl u železnice zaměstnán i pamětník, který na to zpětně vzpomíná s velmi kladnými pocity. V rodině nacházel inspirativní vlastenecké prostředí, většina příbuzných tíhla k levicovému uvažování, otec pamětníka byl z kariérních důvodů členem KSČ.

Pavel Fátor chodil i do Pionýra, který fungoval jako směs skautingu a sportovního kroužku, žádný ideologický nátlak se tam prý tehdy neobjevoval. Rodina tedy nijak antikomunisticky zaměřená nebyla, přesto pamětníka vedla ke kritickému uvažování a především k odporu vůči hlouposti. Osobní zkušenost se zvůlí režimu si z dětství žádnou nenesl, první výrazný konflikt se týkal až přímo jeho osoby v době středoškolských studií, kdy po snaze o donášení na spolužáky vystoupil ze SSM. Na vysokou školu se z toho důvodu dostal až s ročním odstupem po zaměstnání u drah, kdy dostal doporučení jako dělnický kádr. Po událostech 17. listopadu 1989 se stal jedním z organizátorů studentské stávky v Hradci Králové.

Ve starém seně vybuchovala munice ukrytá za války

Rodina pamětníkova otce pocházela z Novobydžovska, díky babiččinu původu měla i nějaký majetek, který však z různých důvodů z větší části rozprodala ještě před únorem 1948. Pradědeček z matčiny strany bojoval v první světové válce a později se zapojil do druhého odboje. Na svém statku ukrýval zbraně a munici, což rodina zjistila až mnoho let po válce při pálení starého sena, během kterého začalo nenadále docházet k explozím.

Pamětník vzpomínal i na dědečka, který ke konci války uprchl z totálního nasazení ve Vídni a v poválečném období vykonával prezenční vojenskou službu v uniformě šité původně pro německé jednotky Afrikakorps.

Vedli mě k pořádku, poctivosti a vlastenectví

Pavel Fátor se po celý život cítil být východočeským patriotem. Svoji výchovu označil jako přísnou. „Rodiče mě vedli k pořádku, poctivosti a vlastenectví,“ tvrdí. Podobně jako většina tehdejších rodin, ani Fátorovi nemohli jezdit nikam do zahraničí, o to intenzivněji však cestovali po Československu, často po památných místech s historickým významem. V rodině převládalo levicové smýšlení a některým příbuzným komunistická ideologie nijak proti mysli nebyla, pamětník přesto od dětství znal historické souvislosti spojené se jmény T. G. Masaryka či E. Beneše, a byť se doma neposlouchal zahraniční rozhlas ani nečetla zakázaná literatura, o věcech se hovořilo otevřeně a byl veden ke kritickému uvažování. „Antikomunismus se u nás moc neobjevoval, hlavně mě vychovávali k odporu vůči blbosti,“ prohlašuje Pavel Fátor.

Matka byla účetní u Československých státních drah, otec jako inženýr chemie pracoval ve výzkumném ústavu s technickou keramikou a počátkem sedmdesátých let z kariérních důvodů vstoupil do KSČ. Bral to jako určitou morální úlitbu a oběť pro zajištění rodiny. V rozhovoru Pavel Fátor vzpomněl na prastrýce Otčenáška, který žil ve dvacátých letech v New Yorku, hrál jazz a živil se jako barový hudebník. S americkými hudebníky si dopisoval i později a pamětníkovi později věnoval výtisky časopisu 100+1 a Květy z roku 1968.

Sportoval jsem a učili mě schůzovat

Pavel Fátor byl od dětství členem Pionýra, měl štěstí na dobré vedoucí, „bylo to jako Skaut a žádnou ideologii tam do nás necpali“. Do oddílu chodili hlavně kluci, „hráli jsme si na vojáky a stříleli jsme ze vzduchovky“. Tíhl ke sportu, na přání otce zkusil fotbal, prostředí tohoto sportu mu však nesedělo a vyhodili ho už z přípravky. Měl rád tenis, kvůli plicním problémům s ním prarodiče jezdili na hory, a později si dokonce udělal osvědčení lyžařského instruktora. S tím souvisela i horská turistika, ježdění s kamarády na vandry a také horolezectví, v jehož prostředí se setkal se signatářem Charty 77 Františkem Čejkou.

Učil se dobře, bavil ho zejména dějepis a po dokončení základní školy pokračoval ve studiu na gymnáziu, kde se seznámil s pozdějším spoluorganizátorem studentské stávky Robertem Novákem. Z důvodu, který mu prý dodnes zůstává záhadou, jej vybrali pro kurz instruktora SSM, v jehož rámci musel absolvovat školení pro ideově-výchovného referenta. „Týden mě tam učili správně schůzovat,“ podotýká pamětník.

Nikoho špiclovat nebudu, prohlásil a vystoupil ze SSM

V roce 1983 začalo probíhat rozmísťování amerických raket Pershing II na základnách v Německu, které vyvolalo četné protesty v mnoha městech západní Evropy i USA. Komunističtí představitelé Československa takové nálady nejprve vítali a různé manifestace především mladých lidí byly podporovány oficiálními orgány. Pavel Fátor se jako nový funkcionář SSM ocitl u přípravy jedné z nich, než však mohla proběhnout, objevila se obava, aby si manifestaci proti americkým raketám někdo nevykládal zároveň jako protest proti odvetnému kroku SSSR, který počítal s rozmístěním svých vlastních střel i na území Československa. Svazáky na přípravných schůzích vyzývali k tomu, aby zjišťovali názory svých vrstevníků k této otázce, Pavel Fátor to však odmítl a po konfliktu ze SSM vystoupil s tím, že nikoho špiclovat nebude.

Tento incident měl pro něj nepříjemnou dohru v podobě nedoporučení ke studiu vysoké školy. Zkusil si podat přihlášku na pedagogickou fakultu, přijímací zkoušky úspěšně splnil, kvůli nedoporučení však nebyl přijat u ideologicko-politického pohovoru a řekli mu, že v úvahu přichází pouze studium na vojenské škole ve Vyškově. Ve Svazarmu totiž dříve skákal s padákem.

Rok pracoval na dráze

Po maturitě nakonec dál studovat nešel, namísto toho nalezl zaměstnání u státních drah jako výhybkář-signalista. Jeho „rajonem“ byla malá stanice v Rychnově u Jablonce nad Nisou, kde strávil spokojený rok. Pracoval na historickém zařízení z 19. století, inspirativní byli lidé kolem něj a během nočních služeb měl dost prostoru k četbě a přípravě na další přijímací zkoušky. O rok později se už ke studiu hlásil jako kádr z dělnického prostředí s doporučením Československých státních drah, přijali ho na pedagogickou fakultu v Hradci Králové na obor historie – výtvarná výchova. Přijetí mu však zkomplikoval povolávací rozkaz, který obdržel ve stejné době, kyticí květin se mu však podařilo přesvědčit pracovnici na vojenské správě, aby obálku s jeho jménem přesunula do jiného „šuplíku“.

Režim byl prý hlavně hloupý

Na vysoké škole se Pavel Fátor setkal s několika bývalými spolužáky a brzy se stal součástí královéhradeckého nonkonformního prostředí, scházejícího se mimo jiné v prostředí vinárny Bouda. Ve škole museli dál zdolávat předměty jako vědecký ateismus, semináře o marxismu-leninismu, bylo však již patrné, že komunistickému režimu dochází dech. Stárnoucí funkcionáři na studenty působili často spíše komicky než hrozivě a režim byl pro studenty především nesmírně hloupý. Podle pamětníka tehdy komunismus ztratil pro studenty poslední zbytky jakékoli autority.

Sám Pavel Fátor se do jakýchkoli protirežimních aktivit dlouho nepouštěl, pražské demonstrace na něj působily vzdáleně. „Prostě jsme si užívali studentského života a měli jsme úplně jiné starosti,“ upozorňuje. Věděl o Chartě 77, zajímaly ho události z roku 1968, ale například jméno Václav Havel zachytil pouze v souvislosti s kauzou „blahopřání k narozeninám Vaňkovi“. Z antirežimních vystoupení vzpomněl na kritická vyjádření tehdejšího prognostika Miloše Zemana v televizním rozhovoru v roce 1988. Změna v jeho postoji přišla až po událostech na Národní třídě 17. listopadu.

Stávkový výbor vlastně vznikl tak trochu sám

Roznětkou prý byla především skutečnost, že 17. listopadu nešlo o žádnou protikomunistickou akci, ale o povolený projev úcty studentům – obětem nacismu, proti kterému zasáhla policie s nepochopitelnou brutalitou. Od známého studenta získal nějaké letáky již během prvního víkendu, s Robertem Novákem a Jindřichem Vedlichem se záhy stali čelnými postavami studentské stávky. Došlo k velkému setkání v menze, vylepování letáků a postupně i vystoupením před občany Hradce Králové.

Jednou z prvních veřejných akcí byl „úklid města“; ve snaze nepůsobit jako flákači si studenti opatřili pracovní nástroje a vyrazili do ulic uklízet město, během čehož šířili informace a diskutovali s lidmi. Stávkový výbor původně tvořilo jen několik málo osob, většina záležitostí se nejprve řešila kolektivně a různé role se ve výboru utvářely postupně.

Mezi studenty se pokoušeli proniknout příslušníci Státní bezpečnosti (StB). „Jeden z těch pokusů byl, když se u nás objevil člověk s tím, že ví, že máme málo aut, a že nám tedy nechává svoje auto po dobu revoluce,“ prozrazuje pamětník. „Dal nám nádherného žigulíka. Ale lidi, co ho začali používat, zjistili, že kamkoli se hnou, tak pořád se za nimi objevuje to samé auto. Zřejmě mělo nějaké sledovací zařízení.“

Na Pavla Fátora vyšlo během sametové revoluce zejména jednání s oficiálními orgány a posléze i se zástupci Občanského fóra. Setkal se s velitelem 6. letecké armády, který ho ujistil, že armáda proti studentům zasahovat nebude. Na okresním velitelství SNB na něj čekal důstojník StB a na setkání s ním získal pamětník dojem, že bezpečnostní složky berou pád režimu již jako jistou věc. Vyvrcholením a jakýmsi symbolickým ukončením činnosti studentského výboru byla organizace návštěvy Václava Havla v Hradci Králové, kterou organizačně zajišťovali.

Po pádu režimu dokončoval Pavel Fátor zkrácenou vojenskou službu. I přes změny ve společnosti zůstali na škole stejní pedagogové a někteří se prý bývalým členům stávkového výboru snažili mstít. Dokončit studia se ani jemu, ani jeho ženě, která měla dosud výborný prospěch, nepodařilo. Našel si práci v Hradci Králové a později začal podnikat. I přes různé nabídky Pavel Fátor do politiky nevstoupil, vyjma krátkého období výzvy „Děkujeme, odejděte“ v roce 1999.