Mgr. Jan Fatka

* 1955

  • "Taky dělal postulátora řádu, to znamená, staral se o ty kauzy, které směřují k blahořečení – svatořečení lidí, které je třeba vypíchnout nebo které ten řád nebo diecéze se rozhodne podpořit v tom procesu beatifikace. Tak se staral i z pověření biskupství olomouckého – nevím, jestli jako postulátor nebo vicepostulátor – o kauzu Aničky Zelíkové. A tam v 70. letech Koláček napsal životopis ,Moravské exultet‘, a oni vydali to české vydání a měl zájem, aby ta kauza šla dál, tak bylo potřeba tu knížku dostat ještě ve větším množství do republiky. A věděl, že jak jsou svobodné ty poměry, tak těžko tomu bude někdo dávat přednost z těch sponzorů, když už je svoboda, jsou důležitější věci zase, v těch nesvobodných státech, tak říkal: ,Heleďte, máte svobodu, jste karmelitáni, tady máte karmelitku, která může být blahořečena, tak se o ni postarejte, tam už vám nikdo teď vydávat knížky v češtině nebude. Kdo se toho ujme?‘ No, bylo nás tam pár, bohoslovci… Tak ,Matěj‘ Jan řekl, že to zkusí. Že sice má práce dost, neví, kam dřív skočit, ale právě takovým je třeba práci svěřit, poněvadž když člověk práci nemá, tak nejspíš ji ani neudělá.“

  • „Jak jsem to před tím kněžským svěcením – někdy v květnu – rozeslal různým lidem, jak jsem měl adresy, tak jsem ještě vždycky k tomu připsal, že prosím, aby se lidi modlili za to, aby dobře dopadla primice a aby zlý duch z Prachatic odešel. Proč jsem to řekl, co jsem tím myslel, Pánu Bohu poručeno, trošku vím. No ale jeden kněz, pak mi to řekli – kdo asi, ale takových mohlo být víc, tak pro to neměl pochopení a odnesl to krajskému církevnímu tajemníkovi. A to byl takový raubíř, takový grázl, Drozdek se jmenoval. Ve dvaasedmdesátém vlastně utrápil [biskupa] Hloucha k smrti. Protože jednou odpoledne ho chtěl vydírat, už trochu nalitý, a řval tam na něj celé odpoledne, a on potom dostal mrtvici a do rána zemřel. Takže on byl takový pán na svém smetišti a člověk nekulturní. Tak ten to dostal. Sice nebojkotoval to kněžské svěcení, to už bylo předdomluvené na úrovni ministerstva, ale druhý den, v pondělí, za mnou přišel pan farář z Klatov, a říkal: ,Hele, Drozdek tě zve na koberec. Máme tam být s plzeňským tajemníkem a já tam mám být s tebou.‘ Tak jsme tam přišli odpoledne, a on spustil – co to má znamenat, co jsem tím myslel a že to tak nejde. A už byl pod parou, už byl nalitý. A já jsem se snažil být korektní, ale pak jsem taky zvýšil hlas. Tak jsme se tam asi tři hodiny hádali, a on potom bouchl do stolu a říkal: ,Tak, a přes moji mrtvolu, do Jihočeského kraje nepůjdeš!“

  • „No, a když to tam léta nešlo, dva roky možná nebo tři tam nešlo udělat JZD, tak nakonec to udělali tak, že mu zabavili to, co měl, víc nemohli, a odvezli nejlepší zvířata a nejlepší stroje – mlátičku měl, on byl už takový moderní, že se nebál do toho investovat. Takže máma tam zůstala svobodná. Jí bylo 23 let a nejmladšímu synovi dědy, jejímu bratru, bylo 13 let. Takže tam nebylo kam utéct. Tak ona dokonce na půl roku vstoupila sama do družstva, ze zoufalství, protože oni veškeré ty věci, které tam měli, odvezli. Tak on potom napsal prezidentovi nebo komu dopis o milost, aby mu to vrátili, že tam má dobytek, dokonce i psa, dvě prasnice a tak dál a že tomu nemá co dát nažrat. Že ta zvířata se koukají, co by žrala, a ona nemá sama nic pro sebe. Tak když to nemohli vyvlastnit jí, nic nevyvedla, tak jí to udělali tak, aby si nic nevydělala, takže musela tam jít. Ale to byla zase výhoda toho určitého sousedského nebo vesnického způsobu nebo mentality, že ona tam šla, oni to teda odvezli nebo tam zůstaly ty krávy dokonce v té maštali, ale prohlásili to za JZD. Ale po půl roce byla tak z toho vynervovaná a nešťastná, jak to nefunguje a jak prostě nic nešlo, a ještě jí dali práce za nic. Takže řekla, že chce zpátky, a oni jí to umožnili. Takže ona, mladá holka, se po půl roce družstevníkování vrátila zpátky do soukromého stavu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.03.2024

    (audio)
    délka: 01:35:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 21.03.2024

    (audio)
    délka: 01:39:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 04.04.2024

    (audio)
    délka: 02:07:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 4

    Praha, 02.05.2024

    (audio)
    délka: 02:05:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 5

    Praha, 14.05.2024

    (audio)
    délka: 02:03:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 6

    Praha, 28.05.2024

    (audio)
    délka: 01:55:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nepočítám rány – když je třeba něco udělat, tak se rozběhnu

Jan Fatka bohoslovcem 3. ročníku Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích
Jan Fatka bohoslovcem 3. ročníku Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Fatka se narodil 14. května 1955 jako jediný syn manželů Jana a Ludmily Fatkových. Své dětství prožil na rodinném hospodářství v Žernovicích u Prachatic. Po maturitě na střední zemědělské škole v Dubu u Vodňan nastoupil základní vojenskou službu, během které v něm uzrálo rozhodnutí pro kněžství. V roce 1977, ještě před nástupem do semináře v Litoměřicích, vstoupil do ilegálně působícího karmelitánského řádu. Po přijetí kněžského svěcení z rukou kardinála Tomáška sloužil ve farnostech českobudějovické diecéze, v nichž se, za pomoci svých přátel, neúnavně pouštěl do oprav zanedbaných církevních objektů. Po sametové revoluci se spolupodílel na obnově života Řádu karmelitánů, pod jehož záštitou založil Karmelitánské nakladatelství, v jehož čele stál celých 22 let. Od roku 2013 pamětník působí jako kaplan v pražských nemocnicích.