Mgr. Jan Fatka

„Jak jsem to před tím kněžským svěcením – někdy v květnu – rozeslal různým lidem, jak jsem měl adresy, tak jsem ještě vždycky k tomu připsal, že prosím, aby se lidi modlili za to, aby dobře dopadla primice a aby zlý duch z Prachatic odešel. Proč jsem to řekl, co jsem tím myslel, Pánu Bohu poručeno, trošku vím. No ale jeden kněz, pak mi to řekli – kdo asi, ale takových mohlo být víc, tak pro to neměl pochopení a odnesl to krajskému církevnímu tajemníkovi. A to byl takový raubíř, takový grázl, Drozdek se jmenoval. Ve dvaasedmdesátém vlastně utrápil [biskupa] Hloucha k smrti. Protože jednou odpoledne ho chtěl vydírat, už trochu nalitý, a řval tam na něj celé odpoledne, a on potom dostal mrtvici a do rána zemřel. Takže on byl takový pán na svém smetišti a člověk nekulturní. Tak ten to dostal. Sice nebojkotoval to kněžské svěcení, to už bylo předdomluvené na úrovni ministerstva, ale druhý den, v pondělí, za mnou přišel pan farář z Klatov, a říkal: ,Hele, Drozdek tě zve na koberec. Máme tam být s plzeňským tajemníkem a já tam mám být s tebou.‘ Tak jsme tam přišli odpoledne, a on spustil – co to má znamenat, co jsem tím myslel a že to tak nejde. A už byl pod parou, už byl nalitý. A já jsem se snažil být korektní, ale pak jsem taky zvýšil hlas. Tak jsme se tam asi tři hodiny hádali, a on potom bouchl do stolu a říkal: ,Tak, a přes moji mrtvolu, do Jihočeského kraje nepůjdeš!“

„No, a když to tam léta nešlo, dva roky možná nebo tři tam nešlo udělat JZD, tak nakonec to udělali tak, že mu zabavili to, co měl, víc nemohli, a odvezli nejlepší zvířata a nejlepší stroje – mlátičku měl, on byl už takový moderní, že se nebál do toho investovat. Takže máma tam zůstala svobodná. Jí bylo 23 let a nejmladšímu synovi dědy, jejímu bratru, bylo 13 let. Takže tam nebylo kam utéct. Tak ona dokonce na půl roku vstoupila sama do družstva, ze zoufalství, protože oni veškeré ty věci, které tam měli, odvezli. Tak on potom napsal prezidentovi nebo komu dopis o milost, aby mu to vrátili, že tam má dobytek, dokonce i psa, dvě prasnice a tak dál a že tomu nemá co dát nažrat. Že ta zvířata se koukají, co by žrala, a ona nemá sama nic pro sebe. Tak když to nemohli vyvlastnit jí, nic nevyvedla, tak jí to udělali tak, aby si nic nevydělala, takže musela tam jít. Ale to byla zase výhoda toho určitého sousedského nebo vesnického způsobu nebo mentality, že ona tam šla, oni to teda odvezli nebo tam zůstaly ty krávy dokonce v té maštali, ale prohlásili to za JZD. Ale po půl roce byla tak z toho vynervovaná a nešťastná, jak to nefunguje a jak prostě nic nešlo, a ještě jí dali práce za nic. Takže řekla, že chce zpátky, a oni jí to umožnili. Takže ona, mladá holka, se po půl roce družstevníkování vrátila zpátky do soukromého stavu.“