Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Fassati (* 1952)

• narozen 22. února 1952 v Praze

• v roce 1968 založil organizaci Dia-Film Praha, natáčel reportáže z protiokupačních demonstrací

• v roce 1970 pod nátlakem Státní bezpečnosti (StB) činnost organizace ukončil

• absolvent teorie vizuální komunikace a fotografie na FAMU a dějin umění a psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• v roce 1979 narukoval na jednoroční vojenskou službu do slovenské Banské Bystrice, kde se usadil

• v roce 1980 založil galerii fotografie a grafického designu s názvem Galéria F

• v roce 1990 založil Muzeum umění a designu v Benešově u Prahy, odešel z něj v roce 2017

• po roce 2000 působil také jako vysokoškolský pedagog

• roku 2021 ho uznalo ministerstvo obrany jako účastníka 3. odboje

• v roce 2024 žil v Praze

Ze zkušenosti svých rodičů věděl, že aby člověk mohl dělat to, co chtěl, nemusel být ve straně. Podle slov Tomáše Fassatiho stačilo komunistický režim nedráždit. On však takhle žít nechtěl. Proto se už na střední škole zapojoval do v jisté míře protirežimní činnosti. Kvůli tomu, že bojkotoval výuku ruštiny jakožto jazyka okupantů, ho vyhodili ze školy. I tato zkušenost pro něj byla impulzem k tomu, aby se snažil režimu alespoň trochu vzepřít. Jak sám ale říká, na to, aby seděl, neměl povahu. Proto ve své činnosti nepřekračoval jisté hranice.

Dědeček byl legionářem

Tomáš Fassati se narodil 22. února 1952 v Praze Olze a Milošovi Fassatiovým. Na svět přišel do české rodiny, ovšem jeho předci pocházeli ze severní Itálie, odkud do Čech odešli někdy v 17. století. Dědeček Miloslav Fassati se narodil roku 1887, byl legionářem, později generálem československé armády a prezidentem Československé lehkoatletické unie. Absolvoval pěchotní kadetní školu v Praze, sloužil v Praze, Jindřichově Hradci, během bosenské krize v letech 1908–1909 byl nasazen v posádce Zavidović.

Miloslav Fassati působil po vypuknutí první světové války jako velitel roty na východní frontě, první rok padl do zajetí a nássledně se přidal k československým legiím. Na jaře roku 1919 se zapojil do československo-polské politické mise, během které navštívil Spojené státy americké. Poté působil u Kulturního odboru Vojenského velitelství Velké Prahy a následně prošel mnoha vojenskými pozicemi napříč Československem. V roce 1938 se účastnil jako zástupce velitele stavby opevnění v pohraničí. Po okupaci byl převeden do Vládního vojska. Do výslužby odešel v dubnu roku 1942.[1]

V roce 1946 ho zvolili předsedou Československé atletické amatérské unie (ČSAAU). Později působil v propagačně-výchovné komisi, v komisi sportovně-technické, v komisích chodecké a maratonské. V letech 1957–1962 byl členem redakční rady časopisu Lehká atletika. Miloslav Fassati zemřel v říjnu 1962.[1]

Bavily nás reportáže, tak jsme je začali dělat

Oba rodiče Tomáše Fassatiho se věnovali vědecké činnosti. Olga Fassatiová působila v oblasti přírodovědecké – zabývala se studiem mikroskopických vláknitých hub. Podílela se na budování mykologického oddělení tehdejšího Botanického ústavu a později katedry nižších rostlin Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Její manžel Miloš Fassati se zaměřoval na lékařskou oblast. Byl vedoucím biochemické laboratoře na 3. interní klinice profesora Charváta Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Tam se podílel na budování laboratoře pro endokrinologii a metabolismus. Věnoval se výzkumné práci a vydal více než stovku publikací. Ve volném čase se věnoval své druhé kvalifikaci (RNDr.), tedy entomologii a botanice. Také aktivně sportoval a byl členem antidopingové komise. Od roku 1952 do roku 1981 působil na lékařské fakultě jako pedagog.

Právě rodiče byli Tomášovi Fassatimu vzorem v tom, že se věnovali svému oboru na vysoké úrovni, ale nikdy nevstoupili do komunistické strany. Podle něj stačilo režim nedráždit a členství ve straně pak nebylo nutné. Jelikož se do totality narodil, nevnímal zpočátku dění ve společnosti až tak intenzivně. Ovšem rok 1968 a s ním spojené uvolnění a nové možnosti ho jako šestnáctiletého poznamenaly. „Osmašedesátej byl fantastickej. [...] Já jsem tehdy založil tvůrčí organizaci mladých fotografů, filmařů, divadelníků a výtvarníků – jmenovalo se to Dia-Film Praha,“ popisuje pamětník a dodává: „Spoustu z nás, i mě, tenkrát strašně bavily reportáže z veřejnýho života, a tak jsme dělali z toho bohatýho, pestrýho kulturního i politickýho života reportáže.“

Organizace Dia-Film Praha spojovala různé tvůrce, pořádala vzdělávací programy, zajišťovala prostorové a technické zázemí pro autory a také jim dávala možnosti jejich prezentace. Nejprve uskupení působilo neformálně bez úředního zaštítění. Na podzim roku 1968 Dia-Film začal působit pod hlavičkou Svazu klubů mládeže. Členové v té době zakoupili profesionální kameru a další technické vybavení, které sloužilo k činnosti organizace. Autoři mimo jiné využívali prostory Stanice mladých techniků a různé fotografické a divadelní ateliéry v Praze.

Jako reportéři působili Vratislav Hýsek a Jan Svoboda, kteří dokumentovali také protiokupační protesty a vojáky armád Varšavské smlouvy. Vedoucím skupiny DEBUT byl Vladimír Kabelík, student FAMU. Spolu s ním tvořili Tomáš Fassati, Jiří Ptáček, Jiří Horák. Fotografii se věnovali Pavel Němec a Josef Žufníček.[2] V organizaci se ovšem angažovalo ještě mnoho dalších mladých tvůrců.

Ještě roku 1968 se Tomáš Fassati zapojil do odporu proti okupaci i ve škole. Tehdy chodil na střední školu a rozhodl se s přáteli bojkotovat výuku ruštiny. „To bylo ještě v období, kdy si dovolovalo proti okupantům nahlas vystupovat víc lidí,“ vysvětluje  a pokračuje: „My jsme se ruštinu neučili, a když si nás učitel vyvolal k tabuli, aby nás vyzkoušel, tak jsme jenom vstali, řekli jsme: ,Jazyk okupantů se neučím,‘ a sedli jsme si, nešli jsme k tabuli. Tomu učiteli to bylo jedno a zapsal pětku. Ke konci roku už to začalo být vážný. Polovička z nás to vzdala, aby prošli dál, ale polovička z nás to nevzdala a vyhodili nás ze školy.“ Tomáš Fassati měl ale štěstí, protože jeho otec znal ředitele jedné vysočanské střední školy. Jeho syn tedy v podstatě pouze přestoupil na jinou školu, kde později odmaturoval.

Neměl jsem povahu na to, abych seděl v base

S Dia-Filmem se Tomáš Fassati také účastnil demonstrací po vítězství československých hokejistů nad Sovětským svazem v březnu 1969. Jak Tomáš Fassati vzpomíná, tehdy se jim podařilo včas utéct, z protestu si ale odnesl kus skla z vitríny cestovní kanceláře Aeroflot. Během prvního výročí okupace se Tomáš Fassati opět účastnil demonstrací. „Zasáhl nás slzný plyn – to je opravdu nepříjemné. Chytili nás, odvezli mě antonem za město a tam nás pustili,“ popisuje tehdejší dění pamětník. Další následky ovšem tato událost pro něj neměla.

Přelom nastal v roce 1970, kdy si Tomáše Fassatiho předvolali do sídla Státní bezpečnosti (StB) v Bartolomějské ulici. Hned na začátku výslechu se ukázalo, jaký je jejich cíl. „Estébák mi říkal: ,Heleďte, všecko o vás víme, co děláte. V žádném případě v tom nepokračujte. Pokud budete pokračovat, zle dopadnete. Takže dávám vám na vybranou, buď budete pokračovat a dopadnete špatně, anebo vezmete zakládací listinu, razítko a hodíte mi to tady do schránky. A už se nemusíme vidět v životě.‘ No, tak jsem se vrátil a probral jsem to s kolegama,“ vzpomíná na svůj první výslech pamětník a dodává: „Říkal jsem si, že umění rozhodně jde dělat i individuálně, není třeba na to mít organizaci. Tak mi kluci dali razítko, vzal jsem dokumenty, šel jsem do Bartolomějský a hodil jsem to tam do schránky. Ale stejně ve mně vrtalo, protože důvěřovat policajtovi – všechno to mohlo být divadlo. Naštěstí to dopadlo dobře. Opravdu se už neozvali.“ Vzpírat se tajné policii Tomáš Fassati nechtěl, neuměl si totiž představit, že by skončil ve vězení. „Neměl jsem povahu na to, abych seděl v base. Psychicky bych to nezvládl,“ vysvětluje.

Po úspěšné maturitě vystudoval Tomáš Fassati u profesora Jána Šmoka teorii vizuální komunikace a fotografii na FAMU. Právě Ján Šmok byl pro něj společně se skautem Janem Šimáněm (zvaným Galén) formující osobností. Tomáš Fassati později vystudoval také dějiny umění a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1979 jakožto vysokoškolák nastoupil na jednoroční vojenskou službu do slovenské Banské Bystrice (konkrétně do Armádního střediska vrcholového sportu Dukla v Banské Bystrici). Tamní okolí ho nadchlo a byl rád, že může žít blízko přírody. Kvůli tomu se rozhodl po ukončení vojny v Banské Bystrici zůstat a začal pracovat v Československé televizi (ČST).  Na Slovensku se seznámil s Annou Gíretovou, se kterou se vzali roku 1981 na Staroměstské radnici v Praze. O dva roky později se manželům narodila dcera.

Společně se svou ženou založil v roce 1980 Tomáš Fassati v Banské Bystrici galerii fotografie a grafického designu s názvem Galéria F. Fassatiovým se brzy podařilo navázat kontakt se zahraničními autory a galeriemi. Snažili se podporovat různorodou tvorbu a propojit fotografii a grafický design. Jejich cílem byla také emancipace oboru fotografie a její oproštění od propagandistického účelu. Galerie se od počátku pořádala velké množství výstav, ale kvůli nedostatku prostoru často probíhaly i na jiných místech (například ve vysokoškolských klubech). Galéria F měla sbírku umění, archiv, knihovnu, kavárnu, reprodukční laboratoř a prodejnu publikací. Ve spolupráci s kinem se postupně rozvíjela do podoby Domu filmu a fotografie. Její aktivity a kontakt s některými západními státy nebo Polskem, které stále více budily pozornost StB, vedly v roce 1986 k jejímu předčasnému uzavření. Poté pokračovala
už jen jako cenzurovaná malá výstavní síň a Tomáš Fassati dostal zákaz výkonu kvalifikovaného povolání a pracovat jako topič v kotelně.

Po sametové revoluci jsem zažil totalitní překročení pravidel

V roce 1990 se Fassatiovi přestěhovali do Benešova u Prahy, kde založili Muzeum umění a designu (pod správou města). „Měli jsme netradiční vizi, chtěli jsme s pomocí umění vzdělávat. Zaměřili jsme se na významné oblasti života – společenské vztahy, duchovní rozměr jedince a životní prostředí,“ říká Tomáš Fassati. Problémy, s nimiž se potýkali se dařilo úspěšně překonávat. Jedním z nich byl třeba nedostatek financí. Jak říká, ačkoliv porevoluční vláda kulturu neovlivňovala přímo, mohla na ni působit skrz obnos financí, které do ní dávala. Podle svých slov zažil v následujících letech řadu „totalitních překročení pravidel“.

Muzeum si vybudovalo během let řadu mezinárodních vazeb a postupně se rozvíjelo. Přibyla stálá expozice regionálního umění, čajovna a trvalé instalace českého umění 20. století – grafiky, fotografie, grafického designu, plastiky a malby. Po roce 2010 pak začaly vznikat speciální expozice designu a výukové laboratoře pro návštěvníky. V období největšího rozvoje muzea došlo na benešovské radnici k politické změně. „Noví zastupitelé chtěli muzeu svévolně vnutit řadu neprofesionálních postupů. Když se nepodařilo ani s masívní podporou tuzemské odborné veřejnosti muzeum obhájit, opustili jsme jej,“ říká Tomáš Fassati. Po následujících volbách se na radnici vrátilo vedení, které bylo vůči muzeu vstřícné, a tak se mohlo nadále rozvíjet. Tomáš Fassati obdržel za úspěšné dlouholeté vedení muzea mimořádné uznání od Rady galerií ČR, ocenění od vědeckých společností za výsledky odborné práce muzea a později také eticky orientovanou Cenu Jiřího Kohoutka.

Po roce 2000 mimo jiné působil jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde založil výukovou laboratoř ergonomie designu a později začal učit i na Fakultě architektury ČVUT. Roku 2021 ho uznalo ministerstvo obrany jako účastníka 3. odboje (v souvislosti s aktivitou v banskobystrické Galérii F). Od roku 2019 žil Tomáš Fassati v rodné Praze. „Totalita mizela postupně, nejvíce právě přežívala v myšlení lidí a pak tu beztrestně přežívala totalitní KSČM, které se z mocenských důvodů podřizovaly některé skupiny. [...] My pamětníci chápeme pokračování totalitních praktik, současně jsme naštvaní, že nás stále doprovázejí, ale víme, že zmizí jen tehdy, když se o nich bude kriticky mluvit,“ říká na závěr svého vyprávění.

 

[1] Miloslav Fassati. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2024. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Miloslav_Fassati. [cit. 2024-09-17].

[2] Dia-Film Praha. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2024. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Dia-film_Praha. [cit. 2024-09-17].