Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Hynek Faschingbauer (* 1961)

• narozen 20. dubna 1961 v Klatovech

• roku 1965 se rodina přestěhovala do Domažlic

• v období 1968-1970 členem skautského oddílu

• otec Pavel Faschingbauer kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací přišel o místo učitele

• roku 1976 nebyl přijat na gymnázium v Domažlicích; po odvolání se dostal na gymnázium do Tachova

• v roce 1980 nebyl přijat na medicínu do Plzně, díky známému lékaři přijat na odvolání

• roku 1987 nastoupil do domažlické nemocnice

• v letech 1988-1989 se účastnil protirežimních demonstrací v Praze a Plzni

• v létě roku 1989 podepsal petici Několik vět a šířil ji v Domažlicích

• 22. listopadu 1989 svolal demonstraci do centra Domažlic

• o dva dny později spoluzakládal OF

• roku 1993 odešel z nemocnice a zahájil provoz lékárny Pod věží v Domažlicích

Když Hynek Faschingbauer mluví o tom, že až do svých čtyř let žil v Újezdě (Oujezdě) - v rodišti chodského hrdiny Jana Sladkého Koziny – cítíte, co je to skutečná hrdost. Taková, která se opírá o odkaz předků i o činy z nedávné minulosti. Proto připomíná památnou pouť na sv. Vavřinečku nad Domažlicemi v srpnu 1939, kdy desetitisíce poutníků z Čech i Moravy povzbudil v době okupace svým statečným kázáním vyšehradský kapitulní vikář Bohumil Stašek. Skončil až do konce druhé světové války v koncentračním táboře v Dachau. Pouť byla v době komunistického režimu zakázána, přetransformovali ji pod názvem Chodské slavnosti, které se konaly přímo v Domažlicích. Ty jsou spojeny s chodským krojem a hrou na dudy. Sám Hynek má také kroj a pravidelně se těchto slavností účastnil a účastní stejně jako obnovené pouti na Vavřinečku.

Rodinné kořeny

Důvod k hrdosti odvozuje Hynek přímo od svých předků. Jeho prapraděda Wolfgang Štefek v Oujezdě dělal dudy a heligonky. Navštěvoval ho tam spisovatel Alois Jirásek, aby se od něj dozvěděl o chodských reáliích. Hynkova maminka Libuše narozená v roce 1937 v Újezdě byla šikovná po svých předcích, řemeslnících. „Prastrýc dělal heligonky, praděda a můj děda byli hodináři. Za dědou chodilo do Oujezda kvůli opravám půl Chodska. Dílnu měl v obýváku,“ připomíná pamětník to, co sám ještě zažil na vlastní oči, když u dědečka trávil víkendy.

V domě u prarodičů se seznámil s pozůstatky soukromého podnikání. Viděl prodejní pult, za kterým kralovala babička do doby, než rodině obchod vzali po Únoru 1948 komunisté. Prodávala potom v obchodech Jednoty. Dědečka nechali opravovat hodiny dál, dělal to však někdy spíše jenom za vajíčka.

Tatínek Pavel se narodil v Písku. Jeho předkové byli původem Němci, kteří kdysi osídlili okolí Lenory na Šumavě (Vlčí jámy, Houžná). Rodokmen je dohledatelný až k roku 1650. Později se část předků přestěhovala do Písku, kde jeden z nich byl předsedou správní rady měšťanského pivovaru. Hynkův dědeček Augustin Faschingbauer byl zvěrolékařem ve státních službách, takže rodina se často stěhovala, naposledy do Horšovského Týna.

Rodiče a jejich výchova – Solženicyn, Škvorecký, Foglar

Hynkovi rodiče se seznámili při studiu na domažlickém gymnáziu, oba potom absolvovali pedagogickou fakultu v Plzni, obor matematika a fyzika. Při studiích se rozhodli pro společný život. Nakonec oba učili v Domažlicích - maminka na zemědělské škole a tatínek na základce. V roce 1973 se jim narodil ještě mladší syn Pavel. To již Faschingbauerovi bydleli v Domažlicích, kam v roce 1965 přesídlili z Újezdu.

Rodiče byli pokřtěni jako římští katolíci. Své děti pokřtít nedali s ohledem na své učitelské povolání - v době komunistického režimu se to nehodilo. Do kostela také nechodili. V rodině o tom nikdy nemluvili, ale nějak to vyplývalo ze situace. Hynek dnes říká, že se v budoucnu pokřtít nechá, prý až dozraje čas. Rodiče se o vzdělání svého syna starali dobře, jejich výchova byla přirozená. Ovlivnily ho knihy autorů jako Solženicyn, Škvorecký nebo Foglar. V letech 1968-70 chodil do skautského oddílu, dokud nebyl úředně zrušen. Pozitivní vzor měl i ve svém otci, který byl reprezentantem Československa v běhu na středních tratích.

Osvobozující Američané a sovětská okupace

O tom, že Domažlice osvobodili Američané, se Hynek dozvěděl v květnu roku 1968. Byl svědkem pokládání věnců americkým vojákům u obnovené pamětní desky na radnici v Domažlicích. Brzy nato přišla okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Zlomil se mi dosavadní svět, kdy jsme byli obklopeni propagandou a filmy o tom, jak nás Rusové osvobodili,“ říká. Jeho otec okamžitě sundal rudou hvězdu z budovy školy a maloval po městě nápisy. 

Jak Hynek vzpomíná, měli se spolužáky každodenní kontakt se sovětskými vojáky, jejichž velitelství sídlilo nedaleko školní jídelny. Nesouhlas vyjadřovali tak, že plivali na projíždějící gazíky.

Sověti se usadili v tzv. Týnských hájích severně od Domažlic, z lesa koukaly hlavně tanků a děl, což lidem na náladě rozhodně nepřidalo. Hynek vzpomíná: „Když jsme jeli za babičkou do Horšovského Týna, museli jsme projet přes závoru, kde nás kontrolovali vojáci se samopaly, prohledali nám auto. Když nic nenašli, pustili nás a po pěti kilometrech byla další závora. Obrněný transportér s kulometem mířícím na vás. Bylo mi sedm let, ale vnímal jsem to velice silně.“

Otce vyhodili a syna nechtěli přijmout na gymnázium

Nastupující normalizace velmi silně postihla Hynkova tatínka, v Domažlicích oblíbeného učitele a sportovce. Děti ho měly rády, vždyť pro ně místo klasického výletu zorganizoval několikadenní tábor ve skautském duchu. Odolával tlaku při výsleších na StB v letech 1969-70 a neotočil. Nakonec ho přeřadili do školy do Blížejova, ale vyhazov ho stejně neminul. Nakonec zakotvil v melioračním družstvu Horšovský Týn jako dělník v maringotce. Vzhledem k tomu, že byl schopný, ustanovili ho po necelém roce mistrem. Objížděl stavby a zadával práci.

Maminka zůstala učit na škole. Zřejmě však jen proto, že ji nikdo na výslech nepozval, asi by reagovala podobně jako její manžel. Hynek ve škole nepociťoval nějaké kádrové postihy, ale jen dočasně. V osmé třídě v roce 1975 se pro jistotu nechal zapsat do Pionýra, ale stejně mu to nebylo nic platné. Úmyslně ho neinformovali o tom, že by se mohl hlásit na gymnázium.

A v deváté třídě, kdy měl samé jedničky? Na domažlické gymnázium ho prostě nepřijali. Už se smířil s tím, že půjde do Prahy na učební obor zedník s maturitou. Měl plán, že s maturitou by se potom na vysokou školu dostal. Nakonec to dopadlo jinak. Při inspekci na zemědělské školy se inspektoři zeptali jeho maminky, zda a kam se její syn hlásí. Ona vše po pravdě řekla. Protože ji měli zřejmě rádi, upozornili ji, že domažlický okres má vyhrazena dvě místa na gymnáziu v Tachově, ať to tam zkusí. „Podali jsme odvolání a já se na gymnázium do Tachova dostal,“ vzpomíná Hynek.

Odloučení od rodiny a od světa za železnou oponou

Znamenalo to však odloučení od rodiny. Do necelých sedmdesát kilometrů vzdáleného Tachova nebylo dobré spojení, takže byl Hynek celý týden pryč, dojížděl na víkend. Říká, že toto odloučení ho citově poznamenalo na celý život. Doma měl o dvanáct let mladšího bratra Pavla, kterého měl rád. Přestože rodina usilovala o možný přestup do domažlického gymnázia, byla žádost vždy zamítnuta. Přitom jedné Hynkově spolužačce, která také začala jezdit z Domažlic na gymnázium do Tachova, stejnou žádost vyřídili snad týden po nástupu do školy.

Protože Hynek hrál závodně tenis, podařilo se jeho otci přes známého domluvit pro něj přespávání v ubytovně tenisového oddílu v Mariánských Lázních. To proto, aby jeho syn nemusel spát v Tachově na internátu s pěti kluky – opraváři zemědělských strojů. Z Mariánek bylo spojení do Tachova dobré a navíc se tam mohl Hynek věnovat tenisu. Pocit odloučení, který si dnes v době mobilních telefonů stěží dokážeme představit, ale přetrvával. Dovolat se domů z mariánskolázeňské pošty, byť na účet volaného, nebylo vždy snadné.

Pocit odloučení se projevoval i v jiných rovinách. Chodové, obklopeni Železnou oponou, nemohli navštívit svůj symbolický vrch - Čerchov. „O to víc jsem toužil podívat se za hranice. Sledoval jsem německou televizi, poslouchal bavorský rozhlas. Získal jsem jiný pohled na svět, kde existuje svoboda. A díky tomu jsem se dobře naučil německy. Od patnácti let jsem sledoval muziku. A měli jsme u nás výhodu, že oblíbené skupiny jsme mohli občas sledovat v německé televizi,“ připomíná Hynek.

Zázrak – studium medicíny, smrt maminky

Po vzoru rodičů se chtěl hlásit na pedagogickou fakultu. To mu otec rozmluvil. Zvolil tedy variantu stát se lékařem. Protože Tachov byl brán jako pohraničí, domnívali se všichni, že Hynek bude mít plusové body při přijímačkách na vysokou školu. To však v jeho případě vůbec neplatilo. Přestože odmaturoval s vyznamenáním, na medicínu v Plzni ho nepřijali. Na doporučení příbuzného působícího na lékařské fakultě zde začal pracovat jako pitevní zřízenec. Přitom i nadále hrál tenis za Mariánské Lázně.

A díky tomu se dostal na medicínu. Na jeden tenisový zápas do Plzně přijel hrát za Mariánské Lázně doktor Beneš. Když zjistil, že Hynka na medicínu nevzali, vzpomněl si na jednoho spokojeného pacienta, který mu řekl, že když bude něco potřebovat, může se na něj obrátit. A protože se jednalo o náměstka ministra školství, obrátil se na něj, aby svému kolegovi z oddílu pomohl. Výsledkem bylo odvolání a nakonec dopis z ministerstva s oznámením, že Hynka přijali na medicínu. „Okamžitě jsem podal výpověď v práci a opožděně nastoupil ke studiu. Nebyl jsem jediný takový případ. Spolu se mnou nastoupily i děti komunistů a číšníků z Karlových Varů,“ připomíná způsob, jak se někteří lidé nestandardním způsobem v době minulého režimu dostávali ke studiu medicíny.

Když Hynkovi v roce 1982 umřela maminka Libuše na rakovinu, shodou okolností v areálu lékařské fakulty, kde studoval, uvažoval o ukončení studia. Mladší bratr měl teprve devět let a pro celou rodinu to byla obrovská rána. Nakonec v něm převládla zodpovědnost vůči rodičům a studium v roce 1987 dokončil. I dnes, když na maminku vzpomíná, neubrání se dojetí a slzám.

Zájem o věci veřejné a odhození čepice sovětského důstojníka

Hynek sledoval vše, co se dělo i mimo oficiální politickou scénu. Od 17 let poslouchal Hlas Ameriky. Jako výraz vzdoru vůči režimu nosil v době studia medicíny americkou leteckou bundu. V roce 1985 se zúčastnil kladení věnců americkým vojákům v Domažlicích. Poděkoval americkému velvyslanci a dlouze si s ním povídal. Jak se později od bývalého spolužáka, který pracoval u Bezpečnosti dozvěděl, natáčeli ho při tom estébáci. Jinak až do ukončení studia se z pocitu odpovědnosti vůči rodičům veřejně neangažoval. Jednou se však na pouti v Domažlicích, které se zúčastnil i sovětský důstojník, neudržel, sebral mu čepici z hlavy a hodil ji s nepříliš lichotivými slovy východním směrem. Vyšetřovalo se to, ale důstojník Hynka neoznačil a vše dobře dopadlo. Mohlo to taky znamenat vyhazov z medicíny. Po ukončení studia medicíny v roce 1987 nastoupil na internu v domažlické nemocnici. Chtěl se stát obvodním lékařem v Klenčí pod Čerchovem, místo tam však bylo obsazeno a tak během vojny přestoupil na ARO.

Demonstrace, Několik vět a 17. listopad

Po návratu z vojny se Hynek začíná veřejně angažovat. 28. října 1988 se zúčastnil demonstrace v Praze k 70. výročí vzniku Československa. Byl to pro něj první přímý střet s komunistickým režimem. Služby v nemocnici mu neumožnily jezdit do Prahy na demonstrace během takzvaného Palachova týdne v lednu 1989. Podařilo se mu vyjet s bratrancem až na demonstraci k výročí sovětské okupace do Plzně 21. srpna 1989. Skončilo to zatčením a výslechem na SNB a zavřením do cely. Pustili ho kolem půlnoci.

Různými neoficiálními materiály jej zásoboval správce tenisového hřiště. Díky tomu se dostal k petici Několik vět, kterou společně se dvěma kolegy z práce podepsal. Rozmnožil ji na stroji v nemocnici a v obálkách jich několik desítek vhodil v Domažlicích lidem do schránek. Velké naděje vkládal do 17. listopadu, i když sám kvůli službě nemohl do Prahy jet. „Dnes, anebo nikdy, jsem řekl kolegům. O všem, co se v Praze dělo, jsem byl informován poslechem zahraničního rozhlasu a německé televize. O aktivitách herců a studentů a o založení Občanského fóra,“ vzpomíná.

Pohyb v Domažlicích a první demonstrace

Měl odhodlání něco udělat, a tak se stal hybatelem dění v Domažlicích. V pondělí 20. listopadu sepsal krátké prohlášení, ve kterém odsoudil zásah na Národní třídě. Obešel všechny zaměstnance nemocnice a tehdejšího OÚNZu (Okresní ústav národního zdraví). Mohl to udělat díky tomu, že primář Petružálek mu dal náhradní volno. V úterý 21. listopadu zajel do Prahy se svým bratrancem a předali v Melantrichu text domažlického protestu i s podpisy. „Byli jsme opojeni atmosférou, která v Praze panovala, společně s ostatními jsme si to užívali, skandovali jsme až do půlnoci,“ vzpomíná. Potkal tam spolužačku Maškovou, která mu donesla letáky z bytu Saši Vondry.

Ve středu 22. listopadu dal primář Hynkovi náhradní volno, aby mohl zorganizovat veřejnou demonstraci. Informace o ní rozšiřoval během dne, obcházel lidi. Zašel i na gymnázium, ale kantoři byli opatrní. Poprosil však studenta Víta Podestáta, který znal jeho bratra Pavla, ať přečte provolání pražských gymnázií v Městském kulturním středisku, kde ten den byla připravena kulturní akce pro gymnázium. On to udělal a vyvolalo to prý velké pozdvižení. V domluvenou hodinu přišel Hynek s vlajkou v podpaží na domažlické náměstí, lidé začali vycházet z podloubí a sešli se u věže. On začal skandovat, vylezl na lavičku a přečetl prohlášení. Po demonstraci musel jít do služby do nemocnice. Večer mu kdosi naléhavě volal, aby se vrátil na náměstí, že se tam shromáždili lidé a jeho přítomnost je tam nutná. Odmítl. Jeho přátelé se tam šli podívat a na náměstí nikdo nebyl. Šlo zřejmě o poslední pokus StB hlavního aktéra zkompromitovat tím, že opustil službu v nemocnici. Nepodařilo se. Demonstrovalo se potom každý den, v pátek 24. listopadu založili místní Občanské fórum (OF).

Syn Hynek opouští veřejné angažmá, otec Pavel nastupuje

Hynek Faschingbauer nakonec do politiky, i když se mu otvíraly dveře, nešel. Začal postupně z veřejného dění vycouvávat, viděl, že kancelář OF vzali do rukou jiní lidé, u nichž cítil kariérismus. Připomíná však velkou událost pro celý region, když došlo po otevření hranic k prvnímu setkání se zástupci blízkých bavorských měst Waldmünchen a Furth im Wald. Důležitou roli při tom sehrál Hynkův otec, který uměl dobře německy a překládal. Od té doby se rozvinula trvalá spolupráce mezi radnicemi přes hranice. „Nejdůležitější je však přátelství mezi lidmi. Sám mám za hranicemi řadu přátel,“ dodává Hynek.

Jeho otec byl ten, kdo za rodinu vstoupil do politiky. Byl OF kooptován do funkce místopředsedy Okresního národního výboru (ONV) a později jmenován přednostou Okresního úřadu v Domažlicích. Skončil, až když okresní úřady v roce 2002 zrušili. „Otec měl mezi lidmi obrovský kredit a navíc i manažerské zkušenosti zřejmě z doby, kdy pracoval u meliorací. Oblíbili si ho i na bavorské straně. Dodnes na něj vzpomínají a zvou ho na akce,“ říká jeho syn Hynek. Ten v roce 1993 odešel z nemocnice a zahájil provoz lékárny Pod věží v Domažlicích.

Je třeba si vážit svobody a bránit ji

A co sám na závěr říká? „Odpor a nesouhlas vůči režimu měl význam. Získali jsme svobodu. Je chybou, že KSČ nebyla zakázána. Uráží mě, když v televizi promlouvá člen komunistické strany a bývalé Státní bezpečnosti Vojtěch Filip. Vadí mi, že předsedou vlády je bývalý estébák.“

Kromě komentáře k aktuální politické situaci má pro nás i povzbuzující slova: „Mám však do budoucna naději. Že se lidem otevřou oči. Je třeba si vážit svobody a bránit ji. Tím, že se budeme chovat čestně a nebudeme si navzájem závidět. A budeme si pro tuhle zemi přát to nejlepší, co si dovedeme představit.“