Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tibor Farkaš (* 1921  †︎ 2009)

• Slovák židovského původu

• podstatnou část války strávil v Budapešti

• byl odveden do pracovní služby maďarské armády (obdoba našeho PTP)

• později v rámci 1. čs. armádního sboru působil převážně u zásobování

• po válce lesní inženýr

• v roce 1970 vyhozen z KSČ

• zemřel 17. září 2009 v Teplicích

Dětství a rodina

Tibor Farkaš se narodil 25. září 1921 v židovské rodině ve Velkých Kapušanech na východním Slovensku. V malém, asi třítisícovém, městečku žilo před válkou zhruba 20 procent Židů.Tibor Farkaš umí dodnes vyjmenovat 93 rodin z Kapušan (asi 550 lidí). Ale jak sám podotýká, kamarád z USA uměl vyjmenovat až 103 rodin!

Tibor Farkaš měl bratra Andreje a dvě sestry, Alžbětu a Agnesz. Otec Ludvík Farkaš, původem z Velkého Slemence, hospodařil na vlastním hospodářství a obchodoval s koňmi pro armádu. Čtyři až šest let staré koně dovážel z celé střední Evropy. Měl pro tento účel i stáje, kde se dalo ustájit až 27 koní. Matka Irena, roz. Grünbaumová (druhá žena Ludvíka Farkaše), se starala o domácnost.

Od tří let chodil Tibor Farkaš do židovské školy, chederu. V pěti letech již uměl číst hebrejsky, což bylo tehdy běžné. Pak následovala slovenská obecná, česká měšťanka v Užhorodě a posléze obchodní akademie s českým vyučovacím jazykem tamtéž, přestože chtěl být původně zvěrolékařem.

Adaptovat se na české jazykové prostředí pro něj zpočátku nebylo snadné. Jeho mateřštinou byla maďarština, češtinu mimo školu prakticky nepoužíval. Doma se hovořilo výhradně maďarsky. Zajímavostí je, že v předválečném Užhorodě existovaly školy s osmi různými vyučovacími jazyky – českým, slovenským, ukrajinským, ruským, jidiš, hebrejským, maďarským a cikánským.

Tibor Farkaš se v mládí aktivně účastnil činnosti kapušanské pobočky židovské mládežnické organizace HaShomer HaCair – Mladý strážce.

V období před první světovou válkou financoval otec Tibora Farkaše vystěhování šesti svých dětí a jejich rodin do Ameriky. Ludvík Farkaš, silný kuřák a diabetik, zemřel v roce 1939 na následky rakoviny plic, kterou trpěl asi od roku 1936. V posledních letech před smrtí se již nebyl schopen plně věnovat svému podnikání. Podstatnou část práce za něho museli převzít synové Andrej a Tibor.

V Budapešti 

V roce 1939, nedlouho před smrtí otce, ukončil Tibor Farkaš vzhledem k tehdejší politické situaci předčasně svá studia na obchodní akademii a odešel do Budapešti, aby se vyučil nějakému řemeslu. Ve městě tehdy žilo 350 až 400 tisíc Židů.

S podporou budapešťské židovské obce se začal učit kombinovaný obor instalatér – zámečník – stavební klempíř u firmy Wago M. Marton, která patřila Moritzi Weissovi ze Sedmihradska. Devět hodin denně pracoval. Na teoretickou část výuky muselo stačit jedno odpoledne týdně.

Zpočátku se mu nežilo snadno. Týdně dostával nuznou mzdu 8 penge, z toho padlo 5 penge na skromné ubytování, 3 zbývaly na živobytí. Jedno penge představovalo asi 5 prvorepublikových korun.

Jistou úlevou pro něho byla možnost vyzvedávat si ráno mléko a pečivo na poukazy od židovské obce. Možnosti chodit na obědy zdarma ale nevyužíval vzhledem k ošklivému prostředí v chudinské veřejné jídelně.

Raději si na živobytí přivydělával ráno před prací rozvozem mléka a pečiva, různými melouchy a sezonními námezdními pracemi. Například odklízením sněhu z ulic a ze střech, vypalováním štěnic letlampou, štípáním dříví nebo nošením uhlí. Také kradl po půdách odložené věci, například z módy vyšlé mosazné lustry a podobně. Přesto musel žít skromně. Aby ušetřil, jedl i koňské maso.

Pravidelně jednou týdně se ale výborně najedl. To když mohl jít na oběd do podniku Royal, což mu zařídil bratranec jeho maminky pan Pastor, který se do rodiny majitelů podniku přiženil. „Tamní číšníci už mě znali, tak vždycky chudému učni přidali nějaké dorty nebo něco jiného, co zbylo.“

Ačkoli to sám neměl lehké, našel si v roce 1939 čas i na pomoc převážně židovským utečencům z Němci a Sověty okupovaného Polska, pro které sháněl v Budapešti nouzové ubytování. „Když říkám ubytování, neznamená to, že každý dostal svou postel. Šlo o to dostat ty lidi v prvé řadě pod střechu, třeba jen na zem položit, hlavně aby na ně nepršelo.“

V Budapešti se účastnil odbojové činnosti odborářské organizace kovodělníků, jejímž byl členem.

Postupně začal pracovat za lepší mzdu – dokonce až za 60 penge týdně – a přestěhoval se k příbuzným, kde sice také musel za ubytování platit, nebo si ho odpracovat, ale alespoň měl již k dispozici vlastní pokoj.

V Budapešti si Tibor Farkaš našel i vážnou známost. Židovskou dívku Katy, která se přistěhovala z Bratislavy a pracovala v kartonážce. Válka oba mladé lidi rozdělila. Ačkoli se Tibor Farkaš snažil po válce svou milou vypátrat, nebyl úspěšný. Její osud mu zůstal zahalen tajemstvím.

U maďarských „pétépáků“

Tibor Farkaš však musel 1. října 1942 opustit Budapešť a nastoupit v rámci 4. oddílu pracovní služby (Munko szolgálat) do zvláštního pracovně výcvikového tábora u města Bereck v Sedmihradsku, kde si vzhledem ke svému židovskému původu měl odsloužit náhradní vojenskou službu. V táboře byli židovští mladíci ubytováni ve velmi nuzných poměrech. Spali v prázdných betonových muničních skladech. Neměli ani matrace nebo slamníky. Museli si nejdřív nanosit z lesa různé traviny a větve, aby si měli na co lehnout. „Když je vám dvacet jedna, vydržíte všechno.“

Režim byl přísný, ale bez větších excesů, v rámci tehdejších předpisů. Ani strava, složená především z luštěnin, brambor a špeku, nebyla nejhorší. „Jídlo bylo lepší než později v československé armádě.“

Mimo různého fyzického a pořadového cvičení bylo osazenstvo tábora nasazováno na práce spojené se stavbou železnice a také v kamenolomu.

Nejčastějším kázeňským trestem bylo takzvané „vyvázání“ neboli vytažení za ruce svázané za zády do vzduchu tak, že se odsouzenec dotýkal země jen špičkami nohou. Trest, který se běžně používal i v maďarské armádě, trval většinou dvě hodiny.

Později, po převelení do Vereckého průsmyku v Karpatech, pomáhali mladí Židé místní dopravě zdolávat náročný horský terén. Jednoduše řečeno, museli v případě potřeby tlačit auta a povozy do kopce. Ubytování nestálo za nic. Bydleli ve vlastnoručně postavených zemljankách v lese.

Tehdy Tiboru Farkašovi hodně pomohlo, že se řídil radou dědečka Grünbauma, který mu před odchodem z domova říkal: „Dávej si pozor na ženy a starej se dobře o své nohy, to je pro vojáka to nejdůležitější.“ Vždyť zejména proto, že poctivě pečoval o svou obuv a onuce, se mu podařilo přečkat náročné období v horách ve zdraví.

Později se skupina znovu stěhovala, tentokrát do okolí řeky Bug. Zde Tibor Farkaš spolu s ostatními Židy vykonával různé terénní a opevňovací práce nebo pomáhal německým ženistům při pokládání min.

Útěk a působení v 1. československém armádním sboru

Na jaře 1944, v době všeobecného německého ústupu na západ, se měl evakuovat i židovský pracovní tábor. Během evakuace uteklo osm mladých Židů včetně Tibora Farkaše. Přemohli a svázali cikánského strážného a zůstali v lese, kde je našli Rusové. Pokud by pokračovali s oddílem dál do Rakouska, nejspíše by válku nepřežili.

Když potkali první sovětské vojáky, jeden z nich Tiboru Farkašovi málem utrhl prst, jak se mu z něj snažil sundat jeho vlastnoručně vyrobený mosazný pečetní prsten. Sovět se domníval, že je ze zlata. Později jim jiný sovětský voják, zásobovač náhradních dílů židovského původu Moritz Spiegel, radil, aby se moc nechlubili tím, že jsou Židé.

Tibor Farkaš dělal chvíli u Rusů tlumočníka. Potom se s jedním kamarádem vydali dále na západ.

Zhruba dva a půl měsíce po útěku, když se dozvěděl o existenci 1. československého armádního sboru, odešel k odvodu do Krosna. U odvodu nedal na radu Moritze Spiegela a hlásil se k židovské národnosti. „‚Seš blbej nebo co?‘ vyslechl jsem si. Tak jsem zkusil maďarskou národnost. ‚To jsi ještě větší blbec!‘ Tak se ze mě stal Slovák.“

Po zhruba třítýdenním výcviku v okolí Zindranowé se dostal k bojovému trénu 3. dělostřeleckého pluku, se kterým prošel celé osvobozování Československa. Působil převážně jako řidič-mechanik a zásoboval přední linie střelivem. Často také opravoval sobě i jiným řidičům brzdy u studebakerů s předním náhonem, na což si časem sehnal speciální nářadí. Absolvoval i krátký dělostřelecký rychlokurs.

Poprvé byl bojově nasazen během Karpatsko-dukelské operace, již na slovenské straně hranice, na podzim 1944. Dodnes vzpomíná na hustě zaminované okolí slovenského Vranova, kde jeho kamarád najel na minu. Měl štěstí, přežil. Později před Liptovským sv. Mikulášem byl sám lehce raněn střepinou do ruky.

Během pouličních bojů ve městě ho spolu s dalšími vojáky poslal sovětský velitel Albiščenko vyrabovat papírnictví, aby mohl domů poslat nedostatkový papír, za který se tehdy v Rusku dalo sehnat i jídlo. Nenechavý velitel Albiščenko se znovu „předvedl“ později ve Vrútkách, kde mu Tibor Farkaš našel dočasné ubytování v rodině železničáře. „Oni se o něho postarali a on, když odcházel, tak je okradl. Vzal jim věci. Ložní prádlo, ubrusy a co se mu tak líbilo. On to chtěl poslat domů. No a já jsem pak musel ukrást něco jiného jinde a přinést jim to. Ani nevím, co tam všechno bylo. Ale stejně už zůstal velký šrám. To se dalo jen tak ‚zarovnat‘, ale ne ‚vyrovnat‘. To by byl každý naštvaný, když někomu pomůže a on mu za to vrazí kudlu do zad.“

Situace na osvobozeném Slovensku nebyla dobrá. Lidé si nevěřili mezi sebou, nedůvěra a chlad panovaly i ve vztazích civilního obyvatelstva k našim vojákům. „Když jsme tahali děla ve Strečně nahoru na kopec, potřebovali jsme pomoc od civilistů. Přestože to bylo vyhlášeno, skoro nikdo nám nepomohl a museli jsme sami do koles a tlačit.“

Mezi stále živé válečné vzpomínky Tibora Farkaše patří velká dělostřelecká příprava u Jasla. „Byla hrozná zima. Dělostřelecká příprava, jak říkali Rusové padgatóvka, začala ráno v sedm a trvala déle než dvě hodiny. Bylo pak hodně zajatců. Němci v první linii, co to přežili, byli v šoku a šli do zajetí jak berani.“

Se svou paní, Jelenou Jakovlevnou Opanovič z obce Ďulinko ve Vinické oblasti, se seznámil v roce 1944, když sloužila jako zdravotnice u stejného útvaru. Vzali se rok po válce, 1. června 1946 v Doksech.

Konec války a poválečná léta

Konec války zastihl Tibora Farkaše v moravském Holešově. Z jednoho z tamních statků vyvedli naši vojáci jalovici (majitel nebyl přítomen), zvíře pak porazili a maso připravovali na náměstí. „V Holešově jsme ukradli jalovici. A zpracovali jsme ji. Že se konečně pořádně najíme. Maso jsme vařili na náměstí. Nějaký soukromník nám pomáhal, něco jsme mu také dali. Takže to připravil a teď ti kuchaři nevěděli co s tím. Takový pěkný maso. Tak to bylo první pořádný jídlo, co jsme si dali.“

Po válce, ještě v rámci armády, působil Tibor Farkaš postupně v Praze, ve Frýdku-Místku,  v Hodoníně a Moravském Písku, kde byl v listopadu 1945 konečně demobilizován. V roce 1945 vstoupil do KSČ. „Velmi brzy jsem vystřízlivěl, ale už nešlo vystoupit. To bych se totálně zahrabal.“

Po odchodu z armády se s budoucí manželkou, která měla v Rusku vystudované tzv. hudební technikum (obor klavír) a zapsala se na pražskou konzervatoř, usadil v Dělnické ulici v Praze Holešovicích. V Praze se živil různě. I prodejem cigaret.

Kamarádi z války, kteří prošli gulagem, mu radili, aby nezůstával v Čechách. Manželka ale nebyla přesídlení na západ nakloněna. „Už jsem měl ‚afidevit‘ (vstupní povolení)do USA. Ale žena si myslela, že už je v Americe. Hlavně, když si mohla koupit boty na podpatku a klobouk.“

Po pár měsících se odstěhovali z Prahy do Doks, kde Tibor Farkaš působil půl roku jako účetní u soukromníka, obchodníka s obilím, ale ještě v roce 1946 začal pracovat u Lesů. Práci v lese pak zůstal věrný až do důchodu.

Tibor Farkaš vystudoval v letech 1963 až 1970 dálkově vysokou lesnickou školu v Brně. Postupně pracoval (i ve vedoucích funkcích) v Bělé pod Bezdězem, Mladé Boleslavi, v Litoměřicích a v Teplicích. Jeho kádrový profil poněkud pošramotil fakt, že byl v roce 1970 vyhozen ze strany za prohlášení že „v Rusku je všechno mimo socialismu“ a za podivování se sovětské okupaci před východoněmeckými i našimi soudruhy v roce 1968. Komunisté mu snížili platovou třídu z „třináctky“ na „devítku“ a musel přejít z jednoho podniku do druhého na nižší pozici.

Tibor Farkaš přesluhoval 23 let jako penzista! Jako bývalý voják mohl odejít do důchodu již v 57 letech, odešel ale až v osmdesáti.

Osud rodiny během Šoa

Bezprostředně po válce podnikl Tibor Farkaš s kamarádem cestu domů do Kapušan ukradeným studebakerem. Den jeli do Kapušan, den strávili ve městě a pak hned zpátky do Prahy.

Doma v Kapušanech nikoho z blízkých nenalezl. Až později se dozvěděl o osudech své rodiny během Šoa. Pronásledování Židů přežil jen starší bratr Andrej Jona Farkaš, který strávil válku ve slezské Wroclavi (Breslau), kde s falešnými papíry na jméno Josef Blažek pracoval na dráze. Po válce žil postupně v Izraeli a na newyorském Long Islandu. „Na dráze se dělaly každý rok zdravotní prohlídky. On byl obřezaný. Německá doktorka na něho koukala a zase koukala, on už myslel, že ho prozradí, ale neprozradila.“

Matka a obě sestry takové štěstí neměly. V květnu 1944 byly deportovány do cihelny v Užhorodě a poté do vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau. Jen sestra Alžběta se dle výpovědí svědků dožila samého konce války, ale bohužel zahynula během pochodu smrti kdesi v Německu.

Současnost

Od dubna 2005 je Tibor Farkaš vdovec. Žije v Teplicích. Ještě v roce 2007 byla naživu jeho 104 let stará teta v Budapešti.

Motto

„Po všech studiích jsem stejně nakonec přišel na to, že nejcennější životní zkušenosti a schopnost vyjít s lidmi jsem získal už doma. Neměl jsem mnoho střetů s lidmi a vždy jsem byl ochoten se dohodnout.“