„V Rusku jsem se dostal k samizdatové literatuře. Četl jsem o tom, co se v roce 1939 stalo v Polsku, o masakru polských důstojníků, o rozdělení Polska mezi Stalina a Hitlera. Také o moskevských procesech, o zavraždění Trockého. O tom všem jsem se dozvídal z ruské samizdatové literatury. Na Kubě jsme o tom neměli ponětí, neexistovala žádná možnost se k těmto informacím dostat. Dozvídal jsem se také, co se stalo v Maďarsku v roce 1956, v Československu v roce 1968, jak zavraždili afghánského prezidenta v roce 1978. Snažil jsem se to vstřebat a stal se skutečným antikomunistou. Stále jsem vděčný ‚vlkům z Tambova‘, tak se ti partyzáni nazývali, ale říkali si tak i jejich potomci. Ti už nevedli partyzánský boj, ale jejich boj probíhal na úrovni idejí. Stále jsem vlkům z Tambova vděčný. Díky nim jsem se stal antikomunistou.“
„V Los Camilitos vládla naprostá netolerance, plánovitě v člověku rozvíjeli násilnické sklony. Výcvik byl zaměřen na to, že budeme útočit na jiné země v Latinské Americe, v Africe. Člověku to začne docházet až později. Ve škole nesměli být homosexuálové. Bázliví spolužáci dostali takovou nakládačku, že raději odešli. Důstojníci ministerstva ozbrojených sil na nás byli velice tvrdí. Říkali, že nás musí připravit, abychom dokázali přežít v džungli bez cizí pomoci. Byla to cílená výchova k násilí. Kromě džuda jsme se učili zápasnické techniky, karate, kung-fu, celou řadu bojových umění, která z člověka udělají tvrdého chlapa. Co jiného je armáda než plánované násilí. To je smyslem každé armády. Měl jsem vynikající prospěch a patřil k nejodvážnějším, takže jsem dostal nabídku odjet studovat do Sovětského svazu na vyšší vojenské učiliště pro vzdušně výsadkové vojsko, slavné ruské modré barety. Pro mnohé z nás bylo studium v SSSR vytoužený sen. Podobně jako když Latinoameričan touží studovat ve West Pointu v USA. Tehdy byl můj světový názor marxistický, nesnášenlivý, totalitní. Byl jsem přesvědčený o tom, že to nejhorší na světě je kapitalismus a to nejlepší socialismus. Bohužel, když nám bylo šestnáct sedmnáct let, takhle jsme přemýšleli.“
„V roce 1995 došlo k definitivní roztržce s vedením nemocnice. V té době jsem začal využívat právě vznikající nezávislý tisk a upozorňoval jsem na bující korupci v nemocnici. Na šmelinu se sušeným mlékem, ručníky, prádlem, mýdlem, jež jsme získávali darem z Evropské unie. Ředitelka nemocnice, členka ústředního výboru strany, to se skupinkou svých patolízalů rozprodávala. Na jedné poradě jsem jí řekl, že je zkorumpovaná. A řekl jsem větu, které lituju: ‚Lidi jako ty, kteří připustí, aby se kradlo mléko nemocným dětem, které se nemohou uzdravit, protože nedostávají kvalitní stravu, si zaslouží jedině kulku do hlavy.‘ Takhle jsem jí to řekl. Prostě mi to vylítlo. Neměl jsem v úmyslu to provést, neměla to být vyhrůžka. Oni se toho ale chytli a dostali mě před soud.“
Guillermo Fariñas Hernández se narodil 3. ledna 1962 ve městě Santa Clara v centrální části Kuby. Otec byl bývalý příslušník komanda Hnutí 26. července, matka zdravotnice. Vyrůstal u dědy a v roce 1974 ho otec poslal do vojenské školy jménem Los Camilitos, kde se vojáci připravovali na boj v Latinské Americe a Africe. V roce 1981 byl odvelen do války v Angole a přiřazen k útvaru sestavenému z oddílů proti partyzánům a jednotek speciálního nasazení. Roku 1982 nastoupil na vyšší vojenské učiliště pro vzdušné výsadkové vojsko v Sovětském svazu, jejímž absolventům se říkalo ruské „modré barety“. Mezi civilními Rusy se dostal k samizdatové literatuře, poznal zamlčovanou historii a stal se antikomunistou. Roku 1985 se při nehodě zranil a vrátil se na Kubu. Začal studovat psychologii a už během studia se dostal pod dohled státní bezpečnosti. Přesto školu v roce 1988 dokončil. Jako psycholog pracoval ve zdravotnictví a postupně začal otevřeně kritizovat komunistický režim, protekcionismus, korupci a násilí vůči odpůrcům systému. V roce 1995 byl Guillermo Fariñas Hernández zatčen a po jedenácti měsících vazby se dostal před soud, byl odsouzen na stejně dlouhou dobu a vyhozen z nemocnice. Začal pořádat protestní akce, kontaktoval zahraniční novináře, držel hladovky trvající měsíce, stal se známým disidentem na Kubě i v zahraničí. Roku 2010 držel spolu s dalšími hladovku, která osvobodila 116 vězněných odpůrců režimu, v nenásilném boji s komunistickým systémem pokračuje dosud.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
