Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Fajmon (* 1964)

• narozen 21. dubna 1964 v Ústí nad Labem-Trmicích

• vyučen v železničářském učilišti v Nymburce

• pracoval jako strojník Českých drah

• roku 1982 byl odsouzen k podmíněném trestu za protiruský nápis

• během vojenské služby (1985) byl odsouzen k nepodmíněnému trestu za pobuřování a hanobení hlavy státu

• stal se jedním z nejmladších signatářů Charty 77

• členem Hnutí za občanskou svobodu na Liberecku

• vydával samizdatový časopis Nákup (Názory – kultura – politika)

• v 80. letech bydlel v Liberci a poté v Jeřmanicích

• roku 1988 byl odsouzen k nepodmíněnému trestu za účast na tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě (25. března 1988)

• stíhán za šíření manifestu Několik vět

• v době natáčení rozhovoru žil v Kryštofově Údolí

Jedním z typických projevů normalizačního režimu v osmdesátých letech byla malichernost, s níž pronásledoval sebemenší projevy vzdoru. Jiří Fajmon byl stíhán za celou sérii takových drobných rebelií: jednou za provokativní nápis ve výloze, jindy za to, že na vojně nepozdravil podle předpisů, anebo za to, že před televizní obrazovkou hrozil nožem prezidentu Husákovi během jeho novoročního projevu. 

Jiří Fajmon se narodil 21. dubna 1964 v Ústí nad Labem-Trmicích. Jeho dědeček z matčiny strany, legionář z první světové války, zde dostal jako slepý válečný veterán trafiku. Pamětníkova matka Eva Petrášová se sem za ním přistěhovala. Pamětníkův otec Alois Fajmon pocházel z Bystřice pod Pernštejnem. Vyrůstal jen s matkou a bratrem, jeho otec utekl za války před nuceným nasazením a už se nikdy neobjevil. Alois se vyučil obchodním příručím, později pracoval jako vedoucí prodejny a dětství bez otce ho přivedlo k tomu, že rodina pro něj byla nejvyšší hodnotou. 

Jiří jako čtyřletý chlapec zažil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Dochovala se mu fotografie, na níž skrze výlohu obchodu, v němž pracovala jeho matka, mává na tanky projíždějící na ulici. Vnímat, co skutečně příjezd okupačních vojsk znamená, však začal až o řadu let později. Až do svých deseti či jedenácti let prožíval v průmyslových Trmicích obyčejné dětství, hry v klukovské partě, sáňkování, rozdělávání ohníčků, bitky s místními Romy. Jak říká, mravně ho v této době nejvíce formovaly filmy o Vinnetouovi: „Dobro proti zlu, to bylo něco, co jsme si jako děti odnášeli do života. Na Vinnetoua jsme si často hráli.“ Na druhou stranu, kdyby přišel domů s pláčem, že mu někdo natloukl, rodiče by ho podle jeho slov příliš nepolitovali: „Řekli by mi: ,Proč ses nechal?’ Člověk se musel naučit vyhýbat se konfliktu.“ 

V Polsku jsme nabírali obrovskou sílu

Zhruba od páté třídy se z něj začal stávat raubíř či rebel, který občas dostával dvojky z chování. Byl citlivý na příkazy a zákazy, takže první odpor komunistickému režimu byl spojen se vzdorem proti autoritám obecně. Se spolužáky utíkali z prvomájových průvodů, společně začali poslouchat Svobodnou Evropu a v šesté, sedmé třídě už uměli drnkat na kytaru některé písničky Karla Kryla. K jejich oblíbeným stanicím patřila také BBC, kam ve čtrnácti letech napsali dopis s prosbou o zahrání jedné písničky od Johna Lennona. Písnička na BBC za několik týdnů skutečně zazněla společně s věnováním „posluchačům z Ústí nad Labem-Trmic“. 

Jako patnáctiletý se Jiří Fajmon s kamarádem zúčastnili neckiády na silně znečištěné řece Bílině. Vyrobili si vor, na který naaranžovali velkou maketu sovětské rakety středního doletu s nápisem SS-20. Tato provokace však ještě prošla bez povšimnutí. 

Jiří již v teenagerském věku začal chodit do kostela. Jeho duchovním učitelem se stal kněz a pozdější biskup Karel Otčenášek, jemuž ministroval a v sedmnácti letech se od něj nechal pokřtít. 

Protože neměl dobré školní výsledky, po základní škole nastoupil do železničářského učiliště v Nymburce. Přísnou disciplínu, jíž se řídil život v učilišti i v internátu, velmi těžko snášel: „V tom učilišti se komunizmus snad narodil. Už v neděli večer jsme museli na internát přijíždět v tesilkách. Vlasy musely být krátké. To byla katastrofa. Vycházky jsme měli jen na dvě hodiny denně, samozřejmě taky v tesilkách a v polobotkách, a potom dýchnout na recepční na vrátnici. Učit jsme se museli v ,kulturní místnosti’ pod dozorem vychovatele. Všechno se dělalo z donucení, i sport.“ 

O prázdninách však Jiří vyrazil s kamarádem na brigádu na Slovensko a s vydělanými penězi potom zamířili do Polska. Karel Otčenášek jim svěřil dopis, který tam měli předat jedné jeho známé. Dostali se až do kostela sv. Stanislava Kostky ve Varšavě, kde působil později umučený kněz Jerzy Popiełuszko. V Polsku v té době právě vrcholila vlna stávek, rodilo se hnutí Solidarita a v porovnání s Československem se poměry jevily svobodnější: „Tam jsme nabírali obrovskou sílu a snad i nenávist vůči komunizmu. Kdyby v té době existovali nějací bratři Mašínové, snad bych se k nim přidal. Mě to tak nakoplo, protože co z toho života máte, když je všechno zavřené a nesmíte využívat svoje schopnosti,“ říká Jiří Fajmon. Díky cestám do Polska objevil také svůj talent pro drobné obchodování: nakoupil tam hodinky, které v Československu prodal a přišel si na pěkné peníze. Podobné cesty za zbožím později ještě mnohokrát opakoval. Do Maďarska prý dokonce jezdil odevzdávat vratné lahve od piva, protože za ně dostal více peněz než v Československu. 

Postavit se komunistům čelem

V roce 1982 oslavil Jiří Fajmon osmnáctiny. V předvečer výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy toho roku se s kamarády vraceli z vinárny v Ústí nad Labem. Na budově krajské správy SNB byla rozbitá výloha, do které Jiří Fajmon napsal heslo, které znal ze starých novin z roku 1968: „Dubček vás nevolal, táhněte za Ural.“ Jedna z přítomných dívek do výlohy napsala jméno svého bývalého přítele, podle kterého je později našla policie. 

V nadcházejících dnech odjel Jiří Fajmon sám na dovolenou do Jugoslávie. Zde se pokusil o emigraci – chtěl přejít legálně do Itálie na hraničním přechodu Nova Gorica, ale jugoslávští pohraničníci ho přes hranici nepustili. Vydal se tedy „přes kopec“ lesem směrem k italskému Terstu, ale jugoslávská pohraniční stráž ho zadržela a zavřeli ho do cely s třiceti dalšími vězni. Vzápětí byl ale propuštěn a učinil ještě jeden pokus: chtěl projít tunelem Karavanky ze Slovinska do Rakouska. Než se k tomu ale odhodlal, přenocoval venku pod slunečníkem, prožil velkou bouřku a rozhodl se, že se plánů na emigraci vzdá. „Rozhodl jsem se, že se komunistům postavím čelem,“ říká. 

To ovšem ještě netušil, že ho doma už hledala Státní bezpečnost. Za provokativní nápis na budově krajské správy SNB byl odsouzen k podmíněnému trestu. 

Krátce nato nastoupil vojenskou službu v Plzni na Slovanech, kde působil jako řidič. I zde, když měl příležitost, poslouchal Hlas Ameriky, a s ostatními vojáky sledoval západoněmeckou televizi, kterou se jim podařilo naladit ve společenské místnosti. „Běžně tam jezdili v autech, která u nás ukazovali jako hudbu budoucnosti. A vy si říkáte, proč to u nás není? To všechno podkopávalo ten socializmus. Nikdo ani nemusel říkat nic ideologického, stačilo ukazovat ty věci – myčku, mikrovlnku. To bylo jako ve fantazii.“ 

Když byl na vojně asi rok a půl a skoro už „stříhal metr“ před odchodem, měl dostat pochvalu před nastoupenou jednotkou. Předpisová odpověď na pochvalu v té době zněla: „Sloužím socialistické vlasti.“ Jiří Fajmon však odpověděl jenom: „Sloužím vlasti.” Velitel se pokusil celý rituál dvakrát zopakovat a když Jiří Fajmon stále říkal jen „Sloužím vlasti“, vzal si ho stranou a snažil se mu domluvit. „Ale já opravdu sloužím vlasti, nejsem komunista,“ namítal Jiří Fajmon. „Nemusíte být komunista, ale sloužíte socialismu.” „Ale vždyť já říkám, že sloužím té zemi, tomu lidu. Je v tom nějaký rozdíl?“ „Ano, je.“ 

K tomuto incidentu se přidaly další, mimo jiné šlo o to, že Jiří Fajmon nazval prezidenta Gustáva Husáka „ťavou“ a vojáci si to mylně přeložili jako „osel“. Jiří Fajmon tak byl ještě během vojny odsouzen za pobuřování a hanobení hlavy státu na rok nepodmíněně. Trest si odpykal v plzeňské věznici na Borech, kde pracoval na nechvalně proslulých „šatonech“ – tedy jako brusič skleněných korálků. I když ve vězení ho čekalo tvrdé přivítání v podobě několika ran pěstí, brzy si tam zvykl a naučil se v místním prostředí přežít. „Tohle byl první zážitek, kdy jsem pochopil, že kriminál dostanete jenom za to, že něco řeknete,“ konstatuje. 

Chtěl Husáka zapíchnout přes televizní obrazovku

Po návratu z vězení pracoval Jiří Fajmon v Ústí nad Labem na dráze. Měl službu také na Nový rok 1986, kdy s dalšími železničáři v místnosti u nádraží sledovali v televizi novoroční projev prezidenta Gustáva Husáka. Jiří Fajmon zahrozil prezidentovi na televizní obrazovce nožem. O týden později si pro něj přišla policie a odvedli ho k výslechu. Ukázalo se, že jeden z kolegů ho udal a další dva policie přinutila svědčit. „Byl jsem obviněn z útoku na prezidenta republiky. Že jsem mu v té televizi chtěl vypíchnout oči. Viděl v tom nebezpečí, že jsem ho chtěl přes televizi zapíchnout,“ směje se Jiří Fajmon. 

Tentokrát se ovšem obrátil na Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a jeho procesu se účastnil zástupce VONS Ladislav Lis. Pamětníkovo jméno zaznělo i ve vysílání Svobodné Evropy. I díky této publicitě Jiří Fajmon tentokrát nebyl odsouzen. 

Ladislav Lis byl podle Jiřího Fajmona první „živý chartista“, se kterým se setkal, a v následujících měsících se stýkal také s Václavem Bendou a Petrem Uhlem, v jehož bytě na Vinohradech o rok později podepsal prohlášení Charty 77. 

V roce 1986 se Jiří Fajmon přestěhoval do Jeřmanic u Liberce a spřátelil se s místními příslušníky undergroundu. Distribuovali časopis Vokno, scházeli se v hospodách, začali vydávat vlastní samizdatový časopis Nákup (Názory – Kultura – Politika). Jiří Fajmon si tady našel partnerku Petru a narodil se jim první syn (vzali se v roce 1990). 

Příslušník SNB by přece nelhal

Pětadvacátého března 1988 se Jiří Fajmon zúčastnil takzvané Svíčkové demonstrace, poklidného protestu za náboženskou svobodu na Hviezdoslavově náměstí v Bratislavě. „Přespával jsem u nějakých vysokoškoláků. Měli zakázáno tam chodit, ale stejně tam skoro všichni šli, z přesvědčení. Šel jsem tam a viděl jsem, jak zleva doprava jezdí obrněné transportéry. Dostal jsem se k prvnímu zátarasu u Hviezdoslavova náměstí. Slyšel jsem, jak zpívají náboženské písně. Byla tam hromada lidí, policajti, tajní,” vzpomíná. Jiřího Fajmona oslovil policista, když stál asi osm set metrů od náměstí v průchodu u kina Kyjev.

„Čo to robíte?“

„Stojím.“

„A prečo máte sviečku?“

„Abych si posvítil, kdyby zhasl proud.“

Vzápětí ho policista legitimoval a odvedl na stanici, kde se tísnilo asi sto padesát zatčených. „Z těch sto padesáti lidí jich obvinili dvacet šest. A z těch dvaceti šesti odsoudili jenom jednoho. To jsem byl já,“ konstatuje Jiří Fajmon. 

Za účast na nepovoleném shromáždění byl odsouzen na dva měsíce do druhé nápravně výchovné skupiny. „Osolili mi to jako chleba s máslem. U soudu jsem řekl, že jsem na tom shromáždění ani nebyl – zatkli mě osm set metrů odtamtud. Najednou přišel svědek, jmenoval se Katora, nebo tak nějak. Řekl, že je příslušníkem SNB. Podíval se na mě a řekl: ,Ano, tohoto člověka jsem zatýkal přímo na náměstí.’ A soudce dodal: ‚Vidíte, máme svědka. Příslušník SNB by přece nelhal.‘“ Slovenští disidenti, Ján Čarnogurský a František Mikloško, kteří byli přítomni v soudní síni, mu později řekli, že se domnívají, že byl vybrán k odsouzení právě proto, že byl jediný zatčený Čech. 

K výkonu trestu však Jiří Fajmon nastoupil až na jaře 1989. Mezitím na jaře a v létě 1988 si musel odsloužil zbývající půlrok vojenské služby, odkud byl roku 1985 předčasně propuštěn kvůli odsouzení k výkonu trestu. Léto 1988 trávila jeho jednotka na brigádě na sběru kamení v Lipníku nad Bečvou. Protože o víkendech se nepracovalo, Jiří Fajmon každý víkend vyrážel stopem na výlety za moravskými a východočeskými disidenty. Navštívil Augustina Navrátila, Tomáše Hradílka, Stanislava Devátého či Jarmilu Stibicovou. 

Chlapi, oni na vás přijdou s obuchama

V lednu 1989 se Jiří Fajmon účastnil jedné z demonstrací Palachova týdne. O Velikonocích pak musel nastoupit k výkonu dvouměsíčního trestu za účast na demonstraci v Bratislavě. Trest si měl tentokrát odpykávat ve Slavkově u Karlových Varů. Vězni v druhé nápravně výchovné skupině měli většinou mnohem delší tresty, od tří let výše, takže vtipkovali na jeho účet: „Stačilo by, kdybys poslal fotku.“ Jiří Fajmon dostával do vězení mnoho povzbudivých pohlednic a korespondenčních lístků od disidentů, řádových sester i neznámých lidí. Nesměl si je však ponechat. Dozorce mu vždy dovolil si pohlednici přečíst a potom ji před jeho očima roztrhal. 

V polovině června se Jiří Fajmon vrátil z vězení domů a krátce nato začal mezi známými na Liberecku šířit manifest Několik vět. Petiční arch nechal vždy nejprve podepsat několika chartistům a potom teprve dalším lidem, aby viděli, že jejich podpis není osamocený, že bude jedním z mnoha. „Říkal jsem si, že teď, bezprostředně po propuštění, po mně možná nepůjdou. Pod svícnem je tma,“ vysvětluje Jiří Fajmon. Ale i tentokrát si pro něj přišla policie. Stíhali ho ovšem na svobodě a v říjnu nebo v listopadu 1989 mu oznámili, že obvinění bylo staženo. 

Jednadvacátého srpna 1989 se Jiří Fajmon chystal na další demonstraci, tentokrát do Prahy na Václavské náměstí. Šlo ovšem o jedno z těch významných dat, kdy policie preventivně zatýkala disidenty, aby jim zabránila účastnit se protestních akcí, a tak si toho dne v půl osmé ráno policisté přišli také pro Jiřího Fajmona. „V té době u mě bydlel kamarád, takže jsem se za něho přes dveře vydával a řekl jsem jim, že nejsem doma. Prostě jsem jim neotevřel. Čekali za dveřmi tak dlouho, až mi ujel vlak do Prahy. Nakonec jsem vyskočil z okna a utíkal jsem na vlak někam k Turnovu,“ vzpomíná. Na pražské demonstraci se připojil k početnému hloučku lidí v dolní části Václavského náměstí. Jakýsi Maďar zde přečetl omluvu za účast maďarských vojsk na invazi roku 1968. „Nebyla taková brutalita jako na Palachův týden,“ domnívá se Jiří Fajmon. „Vzadu byli policajti, před námi šli milicionáři, takoví starší chlapi. Pětapadesát let, jako dnes já. Oni nás prosili: ,Chlapi, běžte, oni přijdou s obuchama, oni vás zbijou.‘“

Na začátku října se Jiří Fajmon rozhodl uspořádat demonstraci v Liberci. Šlo o setkání u příležitosti návštěvy biskupa, který měl požehnat Liberečanům. Demonstrace se účastnilo okolo pěti set lidí, které Jiří Fajmon se svými spolupracovníky předem sezvali pomocí letáčků, které vhazovali do schránek. 

O několik dnů později, na začátku listopadu 1989, se Jiří Fajmon ještě stihl zúčastnit festivalu nezávislé československé kultury v polské Wroclawi, kde vystoupilo mnoho exilových písničkářů – Karel Kryl, Jaroslav Hutka, z domácích například Jaroslav Nohavica. Jiří Fajmon se radoval, že dostal kartičku VIP a byl tak přizván mezi prominentní disidenty. V jednom baru ho však čekal nepříjemný zážitek. Chtěl přijít „slušně oblečen“, a tak si vzal kravatu a tesilové kalhoty. Karel Kryl a Jaroslav Nohavica, kteří tam popíjeli, ho však právě kvůli jeho oblečení ohodnotili jako „estébáka“. 

Tady jsem skončil, půjdu si svou cestou

Události bezprostředně následující po masakru na Národní třídě 17. listopadu 1989 sledoval Jiří Fajmon nejdřív jen prostřednictvím zahraničního rozhlasu. Už v pondělí 20. listopadu po cestě do práce však byl svědkem demonstrace libereckých středoškoláků. „Musím ty mladé lidi ocenit. Měli větší odvahu, neměli život ještě tak nalinkovaný jako vysokoškoláci, kteří se báli, že je vyhodí ze školy – ti se přidali až ve středu,“ konstatuje. 

On sám se k demonstracím rychle připojil, jednal s místní vojenskou posádkou, účastnil se debat, ale revoluční dění pro něj skončilo už v den generální stávky 27. listopadu 1989. „Řekl jsem si, tady jsem skončil. Šel jsem si svou cestou,“ konstatuje. Podle svých slov necítil potřebu se zapojit do politiky, protože na to neměl potřebné vzdělání, neuměl jazyky. Jeho zájem byl jiný: chtěl co nejlépe využít svůj obchodní talent, který mohl dříve rozvíjet jen pokoutním kšeftováním. 

Ihned dal výpověď v práci a zkoušel se živit různými jinými způsoby. Přes Polsko jezdil do západního Berlína pro zboží, které potom v Československu prodával. Přiznává, že také veksloval a načas si s kamarádem otevřeli směnárnu. Jezdil také pracovat k jednomu pekaři v Rakousku. Nakonec v první polovině 90. let koupil chalupu v Kryštofově Údolí, kterou zrekonstruoval jako penzion, jenž pojmenoval po své matce – Penzion Eva. Provozuje ho dodnes. V roce 2016 získal ocenění ministra obrany jako příslušník třetího odboje. 

„Lidský život strašně rychle utíká. Měli bychom si víc vážit duchovních věcí než věcí materiálních. Doba je urychlená, příbuzenské vztahy jsou rozvrácené. Někteří lidé se ale dokážou zastavit a přemýšlet,“ říká závěrem Jiří Fajmon a dodává, že právě proto každoročně pořádá ve svém penzionu tříkrálovou sbírku, jejíž výtěžek odevzdává na charitu.