Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniel Fajfr (* 1952)

• narozen 8. března 1952 v Gottwaldově, dnešním Zlíně

• otec, laický evangelický kazatel, čtyřikrát přišel o státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti

• pamětník kvůli víře čelil na základní škole posměškům ze strany učitelů i spolužáků

• v roce 1970 odmaturoval na gymnáziu v Českých Budějovicích

• v letech 1970–1976 studoval na Fakultě strojní ČVUT

• v roce 1977 absolvoval základní vojenskou službu, kterou mu kvůli víře znepříjemňovali nadřízení

• po vojně působil jako laický kazatel

• v roce 1982 mu byl odebrán státní souhlas, který znovu získal roku 1988

• v osmdesátých letech se podílel na pašování ilegální náboženské literatury

• od roku 1988 kazatelem sboru Církve bratrské v Ústí nad Labem

• v roce 2023 žil v Ústí nad Labem

Jako malý chlapec se Daniel Fajfr styděl za to, že je jeho otec kazatelem. Cítil, že se touto skutečností odlišuje od svých spolužáků, z nichž někteří se mu dokonce posmívali. Trvalo mu značnou dobu, než si k víře sám našel cestu. Nakonec se tak stalo poté, co během lyžařského závodu zemřel jeden z jeho soupeřů. Od té doby začal myslet jako jeho otec a své přátele začal přesvědčovat, aby se obrátili k Bohu. Nakonec se stal také kazatelem, čímž na sebe upoutal pozornost komunistů. V následujících letech se s režimem dostával často do střetu a na počátku osmdesátých let přišel o státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Ani to mu ale nezabránilo věnovat se dál svému poslání.

Otce zbili do bezvědomí

Daniel Fajfr se narodil 8. března 1952 v Gottwaldově, dnešním Zlíně, Vladimíru a Jiřině Fajfrovým. Otec se narodil roku 1910 a pocházel ze smíšeného česko-slovenského manželství. Matka byla o rok mladší a stejně jako její manžel byla evangelického vyznání. Rodiče se brali na tehdejší poměry v pozdějším věku, když jim bylo pětatřicet let. Vladimír Fajfr působil jako právník a také jako laický cestující kazatel. Komunistický převrat v únoru 1948 rodina nevítala, dědečkovi z matčiny strany znárodnili komunisté jeho firmu. Fajfrovi se také museli vystěhovat z vily, která byla pro ně podle nového režimu nadrozměrná. Nový domov našli ve finském domku na kraji Zlína, kde obývali polovinu budovy.

Roku 1950 se otec poprvé dostal do přímého konfliktu s režimem. Tehdy jako cestující kazatel navštívil s manželkou východní Slovensko. „Na motorce, na péráku, projížděli nějakou vesnici, tuším Rimavskou Sobotu, a rozdali tam pár letáků ‚Boží láska objímá svět‘. Přišli do Banské Bystrice, kde se šli najíst do nějakého bufetu, vycházeli ven a tam se muž v koženém kabátě ptá: ‚To je vaše motorka? Tak pojďte s námi.‘ Někdo to tam asi řekl, že se rozdávaly křesťanské letáky,“ popisuje zatčení svého otce Daniel Fajfr a dodává: „Zajistili je a začalo peklo. Tátu zbili do bezvědomí, z uší a nosu mu tekla krev. ‚Jste špion, my to víme.‘ Poněvadž mu našli v batohu adresy lidí z Ameriky a Anglie, kteří podporovali finančně i šatstvem lidi na východním Slovensku.“ Vladimír Fajfr prošel krutými výslechy, Jiřině Fajfrové vyhrožovali, že pokud nebude vypovídat, odsoudí jejího manžela k trestu smrti. Informace o zatčení manželů Fajfrových se podle slov jejich syna donesla ke známým, kteří se proti jejich uvěznění začali vymezovat. Nakonec je po dvou měsících ve vazbě propustili, aniž by je obžalovali. I tuto etapu svého života popisuje Vladimír Fajfr, řečený Vlado, ve svých pamětech nazvaných Nádherný život, které vyšly roku 1998.

Styděl jsem se, že je táta kazatel

V jihomoravském městě prožíval Daniel Fajfr se svými dvěma staršími sourozenci šťastné dětství, ačkoliv rodina neměla mnoho peněz. S rodiči měl idylický vztah, otce ovšem děti často neviděly, protože cestoval po republice v rámci právnické i kazatelské činnosti. Volné chvíle věnoval sportu, a to hlavně lyžování a hokeji. Roku 1957 nastoupil pamětník do základní školy, kde musel trpět posměšky ze strany učitelů i spolužáků. Tehdy se styděl za to, že jeho otec působí jako kazatel, a přál si, aby se od svých kamarádů neodlišoval. „Ve druhé třídě pan učitel, když jsem něco neuměl, říkal před celou třídou: ‚Fajfr, Fajfr, blahoslavení chudí duchem.‘ Takže vždycky obrátil blahoslavenství, jako že jsem blbeček. To mi bylo líto, že se mi pak kluci smáli,“ vzpomíná. Nepříjemné pocity také prožíval, třeba když s rodinou jeli autem a otec zastavil stopaři. Během chvíle Vladimír Fajfr neznámému člověku začal kázat o víře. Podobné situace Daniel Fajfr jako malý chlapec nesnášel. Jeho pohled na věc se ale měl brzy změnit.

Roku 1961 otci sebrali komunisté státní souhlas. Takzvaný státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti udělovaly komunistické úřady a povolovaly tak duchovním jejich činnost. Pokud farář vykonával svou práci bez souhlasu, neměl nárok na plat ani důchod a hrozila mu perzekuce ze strany režimu.[1] Podle slov Daniela Fajfra navíc otec už nemohl působit jako advokát a jako doktor práv musel pracovat na dělnických pozicích. O státní souhlas přišel Vladimír Fajfr opakovaně, a to dokonce čtyřikrát. Po pěti letech zažádala Českobratrská církev evangelická o to, aby mohl znovu kázat, a tak se také stalo. Duchovní činnost už však nemohl vykonávat na území Moravy, a proto se rodina roku 1966 odstěhovala do Českých Budějovic. Tam dokončil Daniel Fajfr základní školu a přijali ho na gymnázium, což bylo vzhledem k jeho kádrovému posudku překvapující.

Na vojně mi přitížilo, že si otec vzal Američanku

Zvrat v životě rodiny i celého národa nastal 21. srpna 1968, kdy hranice Československa překročila vojska Varšavské smlouvy a ukončila tak demokratizační snahy, které v Československu ve druhé polovině šedesátých let panovaly. Osudný den strávili Fajfrovi na letním bytě na Vysočině. „Ráno jednadvacátého srpna se probudím a slyším tlouct pana domácího: ‚Pane Fajfr, pane Fajfr, Rusáci nás obsadili!‘ To byl chlap jako hora a plakal jako želva. Začal nám popisovat, co jim sovětští partyzáni na statku dělali během války,“ vypráví pamětník. Asi po týdnu se rodina vrátila zpátky do Českých Budějovic a cestou projížděla okolo poničených směrovek, které měly cizí vojáky zmást.

Nastalo postupné upevňování režimu, i přesto ale po maturitě roku 1970 Daniela Fajfra přijali na Fakultu strojní Českého vysokého učení technického (ČVUT). Jeho život se tak přesunul do Prahy. V roce 1971 otci znovu úřady odebraly státní souhlas kvůli jeho přednáškám o víře během období politického uvolnění v roce 1968, tzv. Pražského jara. Vladimíru Fajfrovi nabídli místo domovníka ve sboru v Ústí nad Labem, kam se přestěhovali z Českých Budějovic. V té době už však Daniel Fajfr příliš času s rodinou netrávil, protože bydlel na kolejích v Praze. V roce 1973 zemřela po dlouhé nemoci jeho matka. O dva roky později se otec podruhé oženil, s Američankou Ruth Stewart, kterou znal už z předválečného období. Ta učinila velký krok, když se rozhodla následovat svého nového manžela do Československa. Ze Spojených států amerických, které byly pro mnohé synonymem svobody, se přestěhovala do totalitního státu, ve kterém platila za nepřítele.

Manželství otce se ženou pocházející z komunistickému režimu nepřátelské země přitížilo i Danielu Fajfrovi. Když roku 1976 úspěšně ukončil vysokou školu, nastoupil na roční základní vojenskou službu.  Ještě předtím ovšem našel svou ztracenou víru v Boha. Stalo se tak na lyžařském závodě, kde prožil silný duchovní zážitek poté, co zemřel jeden z účastníků závodu. Na vojnu šel tedy nejen jako syn kazatele, který je ve svazku s Američankou, ale také jako silně věřící člověk. Jako politicky nespolehlivý narukoval v Chrudimi k vojsku beze zbraně. Později sloužil v Teplicích a Olomouci, odkud se znovu vrátil do Chrudimi. Vojenské působení pro něj nebylo snadné. „Říkali, že jsem nastrčený a že si na mě musí dát pozor. Nesměl jsem být velitel družstva. Nic mi nepovolili... Ze začátku to bylo drsné. Kritizovali, co jsem udělal špatně, pořád jsem byl černou ovcí. Kdejaký voják mě seřval. Já jsem nikdy nebrečel, ale tehdy jsem se i rozplakal,“ popisuje pamětník své působení na vojně. Ačkoliv většina absolventů, tedy těch, kteří již prošli vojenskou přípravou na vysoké škole, nemívala na vojně problémy, Daniel Fajfr prožil nepříliš příjemnou službu.

Křesťanský ostrůvek, ve kterém to i během tvrdé normalizace žilo

Po návratu do civilního života nastoupil do státního podniku Konstruktiva. Brzy si hledal jiné zaměstnání, ale kvůli kádrovému posudku ho všude odmítali. Nakonec ho přijali do podniku Setuza v Ústí nad Labem.  Při zaměstnání začal shromažďovat mladé lidi, které chtěl nasměřovat k víře. Akce propojoval se sportem. V zimě například jezdili na hory, dopoledne uspořádal seminář o víře a odpoledne se lyžovalo. „Byla tam i děcka z nekřesťanských rodin a psala domů pohledy, že je to tam fajn. Když to přišlo domů jedné mamince, která byla soudružka, tak podala stížnost do Setuzy: ‚Máte tam člověka, který mate mladé lidi. Věší jim bulíky na nos.‘ Pak jsem musel chodit na výslechy,“ říká pamětník. Už v té době se na Daniela Fajfra zaměřila Státní bezpečnost (StB). Ta na jeho jméno vedla svazek s archivním číslem 7132 UL (kategorie svazku S – signální), kde figuroval pod krycím jménem Matouš. Svazek byl ovšem zničen, a to bez uvedení data. Nedochoval se ani svazek s registračním číslem 20489 UL (kategorie svazku NO – nepřátelská osoba), který byl zrušen dne 8. prosince 1984.[2]

V následujících letech stále pracoval v Setuze a při zaměstnání působil jako laický kazatel. Roku 1982 mu však sebrali státní souhlas (ve stejné době o něj znovu přišel i jeho otec). Důvodem byly tři skutečnosti. Podle režimu se dopustil trestného činu maření státního dozoru nad církvemi, a to tak, že církevní činnost vykonával i mimo modlitebnu. Přitížilo mu také to, že nechal kázat cizince, kteří neměli povolení k činnosti. Posledním důvodem bylo podle slov Daniela Fajfra to, že se setkával s mladými lidmi a mluvil s nimi o víře, čímž se podle režimu dopouštěl kažení mládeže. Po odebrání souhlasu se ale i nadále věnoval svému poslání a pořádal bohoslužby v domácím prostředí. V zaměstnání o jeho činnosti sice věděli, ale nikdo to prý neřešil. V osmdesátých letech se také podílel na pašování náboženské literatury do Československa. „Dělo se to proto, že byl zákon, že církev mohla za rok vydat pouze jeden titul. Nikdy jsme se nepředstavovali celým jménem, říkali jsme pouze křestní, kdyby někoho chytili, tak aby nemohl nikoho prozradit,“ vysvětluje pamětník a dodává: „Jednou se stalo, že do Ústí přijela dodávka z Vídně se zásilkou – ve dvojité podlaze bylo plno Biblí a další literatury. Řidič mi volal, že se sejdeme tam a tam. Když jsem tam přišel, tak jsem si uvědomil, že je to hlavní třída směřující k náměstí.  Zaťukal jsem, vešel jsem dovnitř, nacpali mi dva kufry a já jsem s tím vyšel přímo na náměstí. Naštěstí to nikdo neviděl. Klidně nás mohli zabásnout.“ Náboženskou literaturu do Československa vozily slovanské evangelijní společnosti. Daniel Fajfr zásilky přebíral, vozil knihy na svou chalupu, kde je ukrýval pod podlahou, a poté se tituly distribuovaly.

V roce 1988 získal Daniel Fajfr zpět státní souhlas. Tehdy odešel ze Setuzy a začal se naplno věnovat práci kazatele sboru Církve bratrské v Ústí nad Labem. O rok později přivítal s nadšením sametovou revoluci, která mu konečně otevřela dveře k duchovním aktivitám, které do té doby musel dělat jen tajně. Roku 1990 se mu s manželkou Janou narodila dcera Doris, o rok později přibyla Olga a roku 1993 přišla na svět třetí dcera Ráchel. Devadesátá léta věnoval mimo jiné práci s Romy, které se snažil přivést k víře, což se mu dařilo. Svou pozornost upřel také na narkomany, kterým se snažil duchovně pomáhat při odvykání od drog. Působil také jako předseda Rady Církve bratrské a  předseda Ekumenické rady církví v České republice. Mimo jiné vyučoval předmět evangelizace a učednictví na Evangelikálním teologickém semináři. V roce 2023 žil v Ústí nad Labem, byl již v důchodu, ale stále se věnoval víře.

 

[1] Státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023, 2001-2023 [cit. 2023-10-18]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C3%A1tn%C3%AD_souhlas_k_v%C3%BDkonu_duchovensk%C3%A9_%C4%8Dinnosti

[2] Odpověď Archivu bezpečnostních složek (ABS), dokument uložen v sekci Dodatečné materiály.