Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Manfréd Fabián (* 1934)

• narodil se 25. května 1934 v Oldřišově na Hlučínsku

• otec Jiří Fabián byl sedlák z Oldřišova, matka Alma pocházela z Kozmic z rodiny hospodského

• na podzim 1938 zažil pamětník jako dítě evakuaci z pohraničí na sever Německa

• během války se stal svědkem bombardování Horního Slezska americkou armádou

• začátkem roku 1945 narukoval otec do wehrmachtu, od dubna 1945 byl nezvěstný

• po válce se stal pamětník svědkem exhumace domnělých ostatků svého otce

• od roku 1949 studoval církevní učiliště Bruntál, které bylo v roce 1950 zrušeno

• v roce 1953 rodinu přinutili vstoupit do JZD – prvního na Hlučínsku

• od roku 1957 až do penze pracoval na stavbách po celé republice v podniku IPS

• v roce 2024 žil v Oldřišově

Sonderkraftfahrzeug 251 byl obrněný transportér německé armády, vyvinutý ve firmě Hanomag v Hannoveru. Vážil devět tun a uvezl deset pěšáků, kulometčíka, velitele a řidiče. Byl vyzbrojen dvěma kulomety vzor MG 34 nebo 42 a během války byl nasazen hlavně u tankových divizí. Jiří Fabián vlastnil v Oldřišově 20 hektarů polí, 25 krav, čtyři koně, traktor, chlév, stodolu a dům s etážovým topením. S manželkou Almou přivedl na svět sedm dětí a koncem války byl nasazen jako řidič sonderkraftfahrzeugu proti Rudé armádě. 

Pěchotní srub MO-S 36 zvaný „U Opavice“ byl vybetonován v listopadu 1936 a osazen dvěma zvony pro těžké kulomety vzor 37 a vzor 35. Na louce u Háje ve Slezsku stojí dodnes. Když tam v září 1938 narukovali českoslovenští vojáci, brzy zase zmizeli. Když tam v dubnu 1945 přinesl Manfréd Fabián tátovi chleba a mléko, parkoval německý transportér před bunkrem, zatímco otec s ostatními vojáky postávali okolo. Bylo to naposledy, kdy Manfréd tátu viděl. Ostatky muže s přilbou na hlavě vykopané po válce pod Hrabyňským kopcem totiž otci nepatřily.

Traktor u Dragouna

U Fabiánů byl Manfréd z dětí nejstarší. Když se narodil, bylo tátovi 20 let, vrátil se z povinné vojenské služby v Československé armádě, oženil se a začal hospodařit na rodinném statku. Postupně pak přišli na svět Jiří, Alfons, Margit, Gerda, Alma a Růžena. Na statku pracovaly dvě děvečky z Polska a také čeledín byl Polák. V létě přijížděli z Německa studenti zemědělství, aby se učili hospodařit v praxi. Fabiánův statek patřil k nejmodernějším. Obytné stavení mělo vodovod, splachovací záchod a koupelnu se sprchou. Celé přízemí vytápělo ústřední topení vyhřívané kuchyňskými kamny firmy Holuša z Dolního Benešova. Na vodovod byly připojené stáje s napáječkami pro zvířata.

Bývalo běžné, že statky a usedlosti nesly svá druhá jména. Fabiánovo hospodářství stojí v Oldřišově kousek pod kostelem, na dohled rybníku a parku s protilehlým zámkem, a říkalo se tam „U Dragouna“. Na staré fotografii z první světové války pózuje Manfrédův děda Johann v dragounské uniformě, proto byli Fabiáni prostě „dragouni“. „Kaj iděš?“ – „Do Dragouna,“ říkalo se v Oldřišově, když se šlo k nim, a Manfréd si to pamatuje. Obilí sklízeli samovazem od firmy Melichar z Prostějova a značku Melichar nesla také mlátička ve stodole. Z kravína na hnojiště vedla nad hlavami ocelová kolejnice se závěsným vozíkem. Uklízet hromady hnoje byla dřina, ale vozík na kolejnici stačilo jen tlačit. Jezdil téměř sám.

V roce 1940 koupil Jiří Fabián traktor Hanomag. Německá továrna založená roku 1835 v Hannoveru vyráběla lokomotivy, traktory, auta a vojenskou techniku. Po Mnichovu 1938 zabral Hitler Hlučínsko, přičlenil ho k Třetí říši a muži museli do armády. Vlastnit traktor nebylo běžné. Válčící Německo však potřebovalo vojáky, pro vojáky jídlo, a sedláci měli povinnost orat, sít a sklízet pole svých příbuzných a sousedů, kteří museli na frontu.

Také Manfrédův otec takhle hospodařil. K 20 hektarům nafasoval dalších 20 a bez traktoru by to nezvládl. Když ale v lednu 1945 vyhlásil Hitler „totální válku“ a rukovat museli všichni, posadil wehrmacht Jiřího Fabiána do transportéru stejné značky, s jakou předtím oral pole a sklízel úrodu. Říše byla v troskách, Hitlerův konec se blížil, sousedé na frontě byli mrtví, v zajetí nebo zmrzačení, ale Jiří Fabián s šesti děcky doma a sedmým na cestě musel do sonderkraftfahrzeugu firmy Hanomag a místo hnoje vozil po poli vojáky. Deset pěšáků, kulometčíka a velitele v nejkrvavější bitvě druhé světové války na území Čech, Moravy a Slezska, v bojích Ostravsko-opavské operace.

Útěky z Oldřišova

Vedle plotny měla kamna od Holuši páku, kterou se ovládal rošt. Když se vařilo, zvedl se rošt pod plotnu. Když bylo třeba roztopit kotel, spustil se rošt dolů, aby se do kamen vešlo více uhlí. Manfréd si pamatuje, jak seděl s tátou na traktoru a jeli pro uhlí do Petřkovic v Ostravě, „tam, kde je dnes muzeum“. V zimě se rošt spouštěl hlavně večer, aby se nahřála voda v radiátorech. V kuchyni to vypadalo jako v kotelně a večeřeli tam všichni spolu. Otec, matka, děti, děvečky, čeledín i studenti. Po večeři se sedělo ještě tak půl hodiny a vedla se porada „co se bude zítra robit“. Manfréd už si nepamatuje, co bývalo na stole, ale všichni jedli stejné jídlo, a když chtěla matka přidat dětem něco navíc, dala jim to později, když je nikdo neviděl.

Stalo se dvakrát, že Manfréd z Oldřišova utíkal. V osmatřicátém na podzim mu byly čtyři roky, když poprvé spatřil moře. Československo vyhlásilo mobilizaci, do bunkrů přišli vojáci a „nevědělo se, jestli z toho nebude vojna“. Nedaleko Oldřišova leží polská vesnice Pilszcz. Tenkrát tam bylo Německo a obec se jmenovala Piltsch. A z té Pilště vyjel vlak, kterým děti, ženy a staří lidé cestovali na pobřeží Baltu, a „byl to víc než zážitek“, byť už se v té zimě „nedalo do moře lozit“. Manfréd nikdy nezapomněl na plátěné budky proti větru, ve kterých posedávali a dívali se do zelených vln. Jenže mobilizace netrvala dlouho, „vojna“ dostala odklad a všichni se vrátili do Oldřišova, kde čekal táta a místo moře se zelenaly ozimy.

Při druhém útěku už otec doma nebyl. Začátkem roku 1945 odmontoval z traktoru zadní kola a postavil Hanomag na špalky „tam, kde je klenba, aby se mu nic nestalo“. Obytný dům a půlka stáje měly mohutnou klenbu a Manfréd později zjistil, že to tak bylo podle zákona, a také na jiných statcích to pak viděl. Vzadu pod kůlnou měli Fabiánovi velký suchý sklep, do kterého otec zazdil kola i s pneumatikami. Přidal do zásoby pytel obilí a ve středu 3. ledna 1945 narukoval k německé jednotce do Wroclawi, která ještě chvíli byla Breslau. Statek zůstal bez hospodáře, připravený na nejhorší. “Jeden z vozů přikryl boudou, jako pro cikány,“ vypráví Manfréd Fabián. „Dodnes nad tím přemýšlím, jak mohl otec vědět, že to budeme potřebovat.“

Rudá armáda obsadila Oldřišov 15. dubna. Manfréd Fabián už zapomněl, kdy to přesně bylo, ale několik dnů předtím otevřeli sedláci vrata chlévů, vypustili dobytek, koně zapřáhli do vozů a prchali z vesnice. Rusové létali nad střechami domů, na které házeli bomby. „Jedna spadla nedaleko a soused byl na kusy,“ vzpomíná. Na kozlíku krytého vozu seděl s mámou, druhý vůz kočíroval soused Janota. Sebrali se tenkrát všichni a bylo to za pět minut dvanáct. Hospodář Dedek i největší sedlák Kašný, všichni pryč z Oldřišova. Manfréd si pamatuje, že už byla tma, za vesnicí duněla děla, pištěly kaťuše a nebe zářilo, jako by to bylo ve dne. Všichni měli strach, jen koně zůstali klidní. „Ničeho se nebáli,“ říká.

Naposledy s tátou

Matka Alma pocházela z Kozmic. Za svobodna se jmenovala Kubná. U Kubných byla hospoda a velké hospodářství, proto máma s dětmi zamířila k rodičům. Zatímco Oldřišov leží tam, kde Hlučínsko končí, na hranici s Polskem nedaleko Opavy, Kozmice jsou u Hlučína, kde už je Ostrava přes kopec a Hlučínsko tam začíná. Nebo naopak. Řece Opavě tady nikdo neřekne jinak než Opavice. V Opavici u Kozmic těžili stavebníci štěrk, když budovali hraniční pevnosti, které pak byly k ničemu. V létě přijížděli lidé z Ostravy, slunili se u řeky a plavali v místě, kde po těžbě štěrku vznikla modrá hlubina. “Vraceli se večer žízniví, babička prodávala pivo a nestačila čepovat,“ vypráví pamětník. A právě Opavice byla hranice. Na levém břehu je Hlučínsko neboli Prajzká, protože před vznikem Československé republiky patřilo toto území Prusku. Na pravém břehu řeky začínala Cisarská, protože tam bylo Rakousko-Uhersko. Za války pak tvořila řeka hranici mezi protektorátem a Říší a hlídali ji financové.

Naproti Kozmicím leží za řekou Jilešovice a Háj ve Slezsku, ze kterého se do kopce stoupá k Hrabyni. Snad to byl záměr wehrmachtu nebo náhoda, jisté však je, že z výcviku v Breslau se Manfrédův otec se svým transportérem dostal právě sem. Za prvé uměl řídit traktor, proto se stal řidičem, za druhé znal značku Hanomag, proto řídil transportér, za třetí tu krajinu znal, protože nedaleko žil, a dokonce už v Československé armádě tady ve 30. letech sloužil, jak o tom jeho syn Manfréd vypráví. Tyhle důvody jsou sice spekulace, ale Manfréd Fabián si dobře pamatuje, že k bunkru u Háje ve Slezsku šel za tátou na druhý břeh Opavice dvakrát. Otec Jiří tam skutečně byl, Manfréd ho viděl a opravdu s ním mluvil.

„Oldřišov je rozbitý a vypálený,“ řekl otec, když se poprvé setkali. Máma se rozplakala. Jako voják o tom dostal zprávy, nebo to dokonce viděl na vlastní oči. O tom Manfréd nic nevěděl, ale otec se nemýlil. „Až přijdou Rusové sem, obleču civil a uteču za vámi,“ sliboval synovi, když za ním přišel podruhé, tentokrát už bez matky, zato s bratrancem a „ještě jedním“, aby tátovi přinesl mléko a chleba, netušil však, že se s ním vidí naposledy. Tanková bitva v okolí Hrabyně a Háje ve Slezsku patřila mezi nejurputnější boje během celé Ostravsko-opavské operace. Hrabyně leží nad okolní krajinou, dolů k Prajzké je odtud terén přehledný jak mapa a Němci se tam opevnili. Linie bunkrů podél řeky jim k tomu dobře posloužila.

Bitva u Hrabyně trvala týden a bojovalo se o každý metr, o každé stavení. Pamětníkovi Josefu Exnerovi (https://www.pametnaroda.cz/cs/exner-josef-1939) z Hrabyně bylo šest let a dokumentaristům Paměti národa o tom v roce 2019 vyprávěl: „Schovávali jsme se ve sklepě, než byl náš dům srovnán se zemí. Podařilo se nám vyhrabat a schovali jsme se do jiného sklepa. Potom jsme utíkali směrem na Budišovice. Táta mě nesl v náručí, Hrabyně hořela a já jsem viděl Sověty střílet z minometu. Chvíli utíkali, pak zalehli, několikrát vypálili a zase běželi dál. Byla noc. Nebe bylo ozářené miliony střel. Není tolik hvězd na nebi, kolik bylo tenkrát těch světel,“ vzpomínal Josef Exner.

Jak potvrzuje například historik Slezského zemského muzea v Opavě Ondřej Kolář, německé jednotky měly v okolí Hrabyně výhodu, že využívaly československé bunkry postavené před válkou. „Nejhorší byl lesní bunkr v Háji směrem na Hrabyni,“ vyprávěl Josef Exner. „Po válce jsme se dozvěděli, že z něj do Hrabyně vedla chodba. Tak Němci pronikali Rusům do týlu. Prošli tunelem a zezadu je napadli. Čerstvé posily vozil wehrmacht na nádraží do Háje.“ 

Po sedmi dnech bylo dobojováno, Hrabyně zůstala rozbitá a spálená. Směr na Ostravu byl volný a Sověti ji obsadili 30. dubna. U Hrabyně padlo téměř 300 rudoarmějců. Ztráty v řadách wehrmachtu nejsou přesně známy. Koncem dubna už slunce hřálo a těla padlých rychle mizela v masových hrobech, aniž by se někdo staral o jejich počet a evidenci. Někde mezi těmi těly ležel také jednatřicetiletý sedlák Jiří Fabián z Oldřišova, řidič obrněného transportéru německé armády vyvinutého ve firmě Hanomag v Hannoveru, stejně jako jeho traktor. A v srpnu se mu narodila dcera Růžena.

Vyvstala hrozba odsunu

Když se těhotná matka s Manfrédem a dalšími dětmi vrátila domů, tancovali na dvoře opilí Sověti, kolem se válely ohořelé trámy v hromadách břidlice, která ještě nedávno pokrývala střechy statku. Přespali v sousedních Hněvošicích a přišli druhý den, až když vojáci zmizeli. Z domu právě vycházela žena ze sousedství se štosem porcelánových talířů na rukou. „Rusové mi je ukradli,“ bránila svou kořist. Obytný dům měl granátem proraženou střechu, kamna s pákou a zvedacím roštem od firmy Holuša Sověti zničili.

Všechna hospodářská stavení byla v troskách, jen stáj pod klenbou zůstala a v ní traktor Hanomag. Barvu měl plnou puchýřů popraskaných žárem, ale byl v pořádku. Kola Rusové našli, přestože byla zazděná ve sklepě stodoly. „Na tohle byli machři. Proklepávali stěny a všechno objevili. Pneumatiky rozřezali na kusy,“ vzpomíná Manfréd Fabián. Vyhlíželi tátu, ovšem hospodář nepřicházel. Švagrové z Kozmic i příbuzní z Oldřišova pomáhali dostat statek z nejhoršího. Pak přišla hrozba odsunu. Vznikl národní výbor a revoluční garda, komisaři rozhodovali, kdo musí nosit označení N.

„Dostali jsme papír, že se máme připravit, až pro nás přijede auto a odveze nás do Opavy. V Opavě na východním nádraží byly připravené vagóny na odsun,“ vypráví Manfréd Fabián a pokračuje: „Měli jsme kufry sbalené. Sedm rodin už odjelo, byly odsunuté v Německu a teď měl jet další transport. Dneska si to nedovedu představit. Tolik děcek, já nejstarší, nejmladší pár měsíců, a měli jsme jet do neznáma. Bez táty. Jak by nás tam přivítali? Co bychom tam dělali? Potom přišel zase nějaký příkaz a přišel nám to říct pan Urbanský. Že to projednávali v radě národního výboru, že když nechceme, tak nemusíme. Kdo chce, ať zůstane.“

Strach z odsunu obyvatel byl na Hlučínsku v prvních poválečných týdnech a měsících velký. Zprávy o přípravách na deportaci se rozcházely, vyjádření československých úřadů nebyla jednoznačná. Většina obyvatel mohla nakonec zůstat. Téměř všichni museli odejít pouze z Třebomi a Sudic. Byly to původně německé obce s německým obyvatelstvem, podobně jako v bývalých Sudetech. Zůstat mohly pouze rodiny ze smíšených manželství. Trauma, nejistota a ponížení z té doby však mnohým zůstaly po celý život. V roce 2016 zaznamenali dokumentaristé vzpomínky Zuzany Blahetkové (https://www.pametnaroda.cz/cs/blahetkova-zuzana-1936) z Bolatic, která na hrozbu odsunu vzpomínala takto:

„Měli jsme na zádech černý kruh a bílé písmeno N. Já ho cítím ještě dnes. Maminka šla poprosit o potravinové lístky, ale pán v kanceláři se ani neohlédl, kdo že to přišel. Seděl u okna, díval se ven a řekl: ‚Vyhlížím ta auta. Každou chvíli tady musí být auta, která vás budou odvážet na odsun.‘“ Také Blahetkovi zůstali, ale tím to pro pamětnici neskončilo.

„Měla jsem takový strach, a nevím proč. Měla jsem strach vrátit se do školy a říct, že zůstávám, že nebudeme odsunuti. Celou hodinu jsem s hrůzou stála u školy pod oknem a měla jsem strach do třídy vstoupit. Nevím proč, ale cítím tu hrůzu pořád. A to, co vám vyprávím, jsem nevyprávěla ani svému muži, ani svým dětem. To vyprávím, když mně je 80 let, poprvé.“

Tak dlouho doufali

Nedaleko Hrabyně leží Suché Lazce. Manfréd Fabián už si nedokáže vzpomenout, jak dlouho po válce to bylo, ale ze Suchých Lazců dostali zprávu, že tam žije člověk, který tátu pohřbíval do hromadného hrobu. „Měl tam být táta a čtyři další vojáci,“ říká. Vyjednali povolení k exhumaci, zajistili asistenci lékaře Trupara z Opavy, koupili rakev, také hrob byl nachystaný a u faráře Baránka v Oldřišově objednali pohřeb. U silnice pod Hrabyňským kopcem, to místo si Manfréd Fabián stále dobře pamatuje, pak vykopali ostatky mrtvých. Tělo, které naložili do rakve, mělo na hlavě helmu a obličej k nepoznání. Žádná vojenská známka, žádné doklady. V ústech viděli stříbrný zub, ovšem otec žádný neměl.

V Oldřišově pohřbili tělo do hrobu s nápisem Jiří Fabián. „Všechno bylo nachystané. Co jsme měli dělat?“ vzpomíná. Když Alma Fabiánová zemřela, psal se rok 1997 a bylo jí 88 let. „Pořád tátu čekala, že se nám vrátí,“ říká pamětník. Po čase pak Fabiánovi přenechali hrob příbuzným, ale později už tam neležel nikdo. Na zdi kostela v Oldřišově visí pamětní desky se 120 jmény padlých nebo nezvěstných mužů. Jméno Jiřího Fabiána tam chybí. „Tak dlouho jsme doufali… Až místo pro tátu zůstalo nakonec prázdné,“ dodává pamětník.