Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Faberová (* 1935)

• narozena 14. října 1935 v Praze

• otec malíř-krajinář, matka ze smíšené česko-německé rodiny, účetní, živitelka rodiny

• nejstarší ze tří sester

• studium na VŠ neumožněno

• členkou vyšehradského chrámového sboru, který se stal platformou pro sdružování katolické mládeže

• po nešťastné náhodě vyšetřována StB

• vyhozena ze zaměstnání, prokurátorská důtka a ztráta důvěry

• provdala se za člena sboru Karla Fabera, dvě děti

• rodina se odstěhovala do jižních Čech

• mnoholetá práce na českobudějovickém biskupství

• spolupracovala s Ackermann-Gemeinde

• po roce 1989 práce v charitě, spolku proti obchodu se ženami a další

• v roce 2006 dostala za tuto činnost Německý záslužný kříž

Společný příběh Heleny a Karla Faberových začíná v padesátých letech minulého století účastí v křesťanském pěveckém sboru na Vyšehradě. Tam se spolu seznámili, vytvořili pevné vazby s ostatními členy, posilovali svou víru a posléze vydali svědectví svými životními postoji všude, kam je osud zavál.

Oáza

Helena Faberová pocházela z rodiny akademického malíře-krajináře, který svou víru bral spíše jako úběžník svého života. „Pánbůh je kavalír,“ říkával. Maminka pocházela ze smíšené česko-německé rodiny, byla účetní a také finanční jistota pětičlenné rodiny, neboť tatínkův příjem z prodeje obrazů nebyl stabilní, zvláště ve válečném období. Pamětnice navzdory poměrně vlažnému praktikování víry v rodině získala náboženskou formaci u bratrů dominikánů, a protože ji to stále táhlo do „kostela“, stala se posléze členkou sdružení českobratrské mládeže. Nakonec však poznala katolické společenství, s nímž začala jezdit na různé akce, brigády do lesa atd. Z tohoto spolku posléze vznikl vyšehradský smíšený pěvecký sbor.

Po podobném společenství toužil i Karel Faber, jehož rodinné zázemí bylo silně katolické. V padesátých letech minulého století, v době vlády komunistické strany, však nebylo pro tehdy dospívajícího Karla jednoduché nalézt místo, kde by vládla svoboda projevu. „Hledali jsme – kde jinde – než v prostředí okolo kostela. Založili jsme tedy pěvecký sbor, kde bychom se mohli scházet a kromě zpěvu žít ve společenství jiných mladých lidí. (...) Tento sbor jsme založili na Vyšehradě a byla to pro nás doslova oáza. Sbor byl smíšený a z tohoto společenství později vzešla řada manželství a křesťanských rodin.“ Zde se také Helena a Karel poznali a později se také vzali.

V hledáčku ministerstva vnitra

Při jedné letní akci sboru došlo k neštěstí – na lodi se utopil kamarád, když zachraňoval jiné děvče. Tato událost znamenala vyšetřování ze strany příslušných orgánů, které již delší dobu společenství sledovaly, neboť nebylo zařazeno pod žádnou přípustnou organizaci a navíc bylo silně nábožensky zaměřené. „Co jste zač?“ ptali se. „Svazáci nejsme, vybočovali jsme, tak co s námi. Ti, co nebyli odsouzeni, byli pozváni do Bartolomějské ulice a dostali jsme důtku od prokurátora, protože se chováme tak, že se to neslučuje se socialistickým smýšlením a chováním mladých lidí. Tato důtka půjde na pracoviště a fakulty a poneseme její důsledky. Mnozí z nás tehdy byli před koncem studia, takže jsme čekali, co bude. V mém případě jsem počítal s tím, že nedostuduji, měl jsem před státnicemi na ČVUT, na lesnické fakultě. Připravoval jsem se, že na ně nepůjdu, ale pozvali mě, státnice jsem složil a po jejich ukončení si mě zavolal předseda KSČ na fakultě, abych šel s ním do pracovny. ,Co máte s ministerstvem vnitra?‘ ptal se. Něco jsem blekotal, ale on řekl: ‚Ale to mě ani nezajímá, ale chci vám říct, že tady leží materiály ministerstva vnitra a na dně toho šuplíku také zůstanou!‘ Byl jsem jako opařený, bylo to zvláštní, řekl bych Boží řízení, že předseda komunistické strany na fakultě mi takovýmto způsobem pomohl. Ty materiály jsem už nikdy neviděl, po roce 1989 byly zřejmě skartovány i s mou složkou, o které vím, že byla na mě vedena,“ vzpomíná Karel Faber.

Jeho budoucí žena byla už v té době zaměstnána a prokurátorská důtka pro ni znamenala citelný postih. Helena nemohla studovat vysokou školu, neboť údajně neměla správný světový názor, a tak se musela spokojit s absolvováním jazykového kurzu a následně s prací v Strojexportu. A právě zde prokurátorská důtka a vyslovení ztráty důvěry zapříčinily její propuštění z práce. Po pranýřování vedením podniku se Helena rozplakala, což asi dojalo kolegy, kteří „mi pomohli hledat zaměstnání... Dostala jsem místo sekretářky v Národním podniku Kancelářské stroje, kde jsem předem řekla, že jsem měla potíže s ministerstvem vnitra. Můj budoucí šéf mi řekl, že ho to nezajímá, jen jestli na tu práci stačím... Asi po měsíci si mě zavolal na diktát z těsnopisu a diktoval mi dopis, v němž žádal, aby mi byla zmírněna tvrdost trestu, neboť jsem měla ztrátu důvěry. A on pak za mě žádal na ROH (Revoluční odborové hnutí byla dobová zaměstnanecká organizace na jednotlivých pracovištích, pozn. ed.), aby mi vrátili všechny zaměstnanecké výhody, o které jsem tímto přišla!“

V jižních Čechách

Už jako manželé Faberovi se posléze přestěhovali na Šumavu, kde Karel dostal umístěnku na Lipku u Vimperka. Tím začíná působení jejich rodiny v jižních Čechách „a tam za námi jezdili naši kamarádi z Prahy, pater Reinsberg (Jiří Reinsberg byl známým katolickým knězem, jehož působení je spojeno hlavně s chrámem Matky Boží před Týnem na Staroměstském náměstí, pozn. ed.), konala se tam utajovaná duchovní cvičení a za Kájou tam jezdili estébáci a dávali mu možnost utéct za hranice,“ vysvětluje Helena Faberová. Pamětník si vybavuje, jak za ním občas přijížděli, „brali mě do lesa, vyslýchali při různých příležitostech a tlačili na mě, abych spolupracoval. Tomu jsem nikdy nepodlehl. Samozřejmě, když mě přeložili do Českého Krumlova, tam za mnou dojížděli také. Přijeli na lesní závod, šli za ředitelem, aby vyklidil ředitelnu, a ten šel za mnou, ať jdu k výslechu. Lámali nás pořád, to už jsme měli rodinu, hlavně přes naše děti.“

Faberovi měli dvě děti, Magdalenu a Tomáše. Dcera posléze onemocněla revmatickou horečkou, a tak se v roce 1970 na doporučení lékaře odstěhovali ze studené Šumavy do Českých Budějovic, kde žijí dodnes. Stále se angažovali, neskrývali svou víru a právě její veřejnost pro ně byla tou nejlepší zbraní vůči tlaku státních orgánů. Občas museli k výslechům do tzv. Lanovky, sídla krajské StB v Českých Budějovicích. Zatímco manžel pracoval v lesním podniku, Helena Faberová si našla místo na místní konzistoři (biskupství). „Vyskytla se možnost pracovat na biskupství, přišel za námi Miloslav Vlk, tehdejší sekretář biskupa Josefa Hloucha (biskupem v Českých Budějovicích byl Josef Hlouch od léta 1968 do své smrti v roce 1972. Poté zůstalo až do roku 1990 biskupství neobsazené, pozn. ed.). Radila jsem se s Reinsbergem a on žertoval, holka, nelez tam, přijdeš o víru! Poznala jsem tam velké osobnosti, ale samozřejmě i lidi selhávající. Byla jsem tam devatenáct let, během té doby jsme zprostředkovávali rozdílení undergroundové literatury, tam jsem poznala i paní Marii Weiss, ale to jsem nevěděla, že je z Ackermann-Gemeinde, organizace, která vznikla v roce 1946 v Německu pro vyhnance z Čech. Oni sem vozili léky, knihy, oblečení, s osobním rizikem, samozřejmě, jednak pro německou menšinu, ale i pro další potřebné lidi. A s nimi jsem spolupracovala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.“

Seš spratek a potřebuješ dostat za vyučenou!

Manželé vzpomínají, jak na ně tlačili právě přes jejich děti. „Když naše Magdalena skládala přijímačky na střední školu, přišel k nám příslušník, který mě měl odvést k náčelníkovi útvaru, ale já se zeptal, co je zač. Vzal jsem si jeho průkaz, abych zkontroloval údaje, s tím jsem měl zkušenosti, znervózňoval jsem je tím. On se bál, abych mu ho nesebral. A pak jsem se zeptal: ‚A máte pro mě předvolání?‘ ‚Ne, nemám!‘ ‚Tak s vámi nikam nepůjdu!‘ na to já. ‚No, no, no, to ne, náčelník mě bude za to...‘ ‚Ne,‘ povídám já, ‚nemáte pro mě předvolání, tak já s vámi nikam nepůjdu!‘ Věděl jsem, co a jak. Ale pak jsem mu sdělil, že tam přijdu o své vůli, dostavím se ráno na vrátnici, kde bude pro mě předvolání. A šel jsem tam, u náčelníka jako vždycky, ‚co vaše rodina a co děti a tak‘, říkal jsem si, ‚už běž k věci, nezdržuj‘. Pak se ptal na Magdalenu, řekl jsem, že nepočítáme s tím, že by se mohla na gymnázium dostat, neboť jsme věřící a to je v tomto systému na překážku. Ale on se ohradil, že nic takového se tu neděje, že věřící zde nejsou v tomto ohledu diskriminováni. To už jsem pochopil, že je přijata!“

Helena Faberová si vybavuje jeden okamžik o rok později, kdy si opravdu užila strachu. „Když byla dcera v prvním ročníku gymnázia, volal mi zástupce ředitele do školy, myslela jsem, že se dceři udělalo špatně, ne, ne, ne, to ne, ale přijďte, paní Faberová. Vyvolejte si ji za třídy, byla tady Státní bezpečnost a mluvili s vaší dcerou. Tak jsem si ji vyvolala ze třídy, na chodbě mi padla kolem krku, začala plakat a říkala: ‚Mami, před nima jsem nebrečela.‘ Říkala, že má strach. ‚Magdo, neboj se, oni nepřijdou.‘ ‚Ale mami, oni mi říkali, že jsem spratek a že bych potřebovala na prdel...‘ ‚To je pro tebe čest, z toho si nemusíš nic dělat.‘ Oni z ní tahali, kdo k nám chodí, jací kněží a další. Začali vyslýchat patnáctileté dítě! To jsem považovala za nejhorší věc.“

Létající univerzita

„Naše rodina byla otevřená všem, hlavně mladým křesťanům, a proto nás stále sledovali, hlídali. Kdo k nám jde, kdy, kolik lidí atd. Občas i je zvali k výslechům, hrozili jim, že vědí, ‚že Faber vás školí‘. Řada slz se pak u nás probrečela, tlačili na ně, přesto myslím, že se všichni dobře drželi. Při různých příležitostech se u nás sloužily mše, tajně, neboť platil zákon o maření dozoru nad církvemi. Byla to posila pro nás pro všechny a také příklad toho, že nejsvětější oběť se může sloužit i mimo církevní prostor, i na výletech na pařezu v lese... Z kněží sem chodili například kolegové mé ženy, Helena pracovala jako ekonomka na českobudějovickém biskupství. Vytvořili jsme studijní kruh a připravovali jsme se tajně na teologická studia, neboť jsme předpokládali, že situace se nezmění, a tak vznikla tzv. Létající univerzita. Přesunovali jsme se z rodiny do rodiny a přednášející jezdili za námi. Tuto formaci prováděly špičky tehdejší teologie jako Oto Mádr či Josef Zvěřina. Jednou večer k nám přijel Josef Zvěřina a povídá: ‚Tak jsem v Praze dělal všechno možný, abych tajné setřásl. A myslím, že jsem je opravdu setřásl.‘ Pak si šel v klidu lehnout. Vykoukli jsme s Helenou z okna a koukáme, tam jsou dvě hlavy. Hlídali nás až do rána.“

Životním krédem Heleny a Karla Faberových byla, jak často zmiňují, otevřená křesťanská rodina. „Veřejně jsme se k víře hlásili, nebojácně, a to byla naše protizbraň, neboť i z toho věděli, že těžko s námi hnou.“ A zároveň i víra v to, že může-li člověk něco dobrého vykonat, nemá váhat. Jejich postoje se staly příkladem pro mnohé a i v polistopadové době pokračovali ve svém díle. Helena Faberová se nejdříve stala zakladatelkou a ředitelkou českobudějovické charity, což byla tvrdá a vyčerpávající práce. Když už měla načase jít do důchodu, přesvědčila ji paní Marie Weiss, ať se stane členkou nadace Ackermann-Gemeinde, s níž, jak víme, spolupracovala již dříve. Nakonec zde založila českou pobočku a stála po nějaký čas v jejím čele. V roce 2005 dostala za tuto činnost a za práci v organizaci bojující proti obchodu se ženami vyznamenání Německý záslužný kříž. Lesní inženýr Karel Faber byl vysvěcen na jáhna a působí v českobudějovické diecézi.

Jedna věc manželům Faberovým dodnes vrtá hlavou. „Mluvil jsem o tom, že jsem před rokem 1989 sloužil také jako lesní inspektor, v době polomů na Šumavě museli všichni pracovníci pomáhat v postižených oblastech a tomu jsem velel. Každý musel mít propustky do pásma před dráty a pak za dráty s doprovodem – pes, pohraničník atd. Dodneška nechápu, že tuto propustku jsem dostal i já, úplně volnou až na hranici, dokonce bez doprovodu. To nikdo neměl. Přijel jsem k drátům, otevřela se brána a já dojel na hranici Německa. Tam jsem si zul boty, šplouchal nohy v potoce a říkal jsem si, že mě všichni pozorují. Nechápu, jak je to možné, snad chtěli, abych utekl, abych zdrhnul a abych už dal pokoj!“