Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ThMgr. Štěpán Faber (* 1947)

• narozen 13. října 1947 v Praze

• rodiče pomáhali perzekvovaným kněžím po návratu z vězení

• v letech 1962 až 1965 studoval lesnické učiliště v Prachaticích

• v roce 1966 maturoval na lesnické mistrovské škole ve Vimperku

• srpen 1968 prožil v kasárnách, kde je přepadla vojska Varšavské smlouvy

• angažoval se v podzemní církvi, tajně po bytech vyučoval děti náboženství

• roku 1993 vysvěcen na jáhna

• pomocník a „průvodce“ Matky Terezy při její návštěvě Československa v letech 1990 a 1992

• v červnu 2016 farářem, působil v Hostivicích

Příběh Štěpána Fabera je příkladem lidského odhodlání a morálky. Za komunismu se nikdy netajil svou vírou v Boha ani odporem k režimu. Zásadně nechodil k volbám, návrhy na vstup do KSČ odmítal. Naopak se velmi intenzivně zapojoval do činnosti podzemní církve. Vedl skautský oddíl i tajnou výchovu náboženství pro děti, sám se vzdělával na tzv. malé teologii, seminářích organizovaných po bytech. Rád přispíval do samizdatového časopisu Čtení do krosny. Přes všechna úskalí šel svou vytyčenou cestou, kterou považoval za správnou.

Z Podkarpatské Rusi do Prahy s holýma rukama

Štěpán Faber přišel na svět 13. října 1947, celé dětství i většinu dospělosti prožil v pražských Dejvicích. Rodina se zde usadila na konci třicátých let 20. století.

Tatínek Karel Faber, vystudovaný geodet, musel kvůli své profesi často cestovat. Během první republiky působil na Podkarpatské Rusi, která byla součástí tehdejšího Československa. Řada odborníků z Čech byla často pracovně vysílána do tohoto východního regionu, aby pomohla jejímu rozvoji. Karel Faber měl na starosti kartografické práce, vyměřoval mapy.

Politická situace se však přiostřovala. Po vídeňské arbitráži v listopadu 1938 získalo část území Podkarpatské Rusi Maďarsko, spojenec Adolfa Hitlera. Situace brzy využilo také Slovensko a o několik měsíců později za podpory nacistického Německa vyhlásilo samostatný Slovenský stát. Tatínek Karel Faber se s manželkou Aloisií (rozenou Rudyšovou) a prvorozeným synem rozhodli vrátit zpět do Prahy. „Museli to tam opustit. Měli to tam dost složitý, protože Slovenský štát je nepouštěl, museli přes Maďarsko, Rumunsko. Bylo to nějak komplikované. Někde se jim [cestou] zřítila auta s nábytkem, takže přijeli do Prahy s holýma rukama,“ vzpomíná pamětník na rodinnou historii, kterou zná pouze z vyprávění.

Tatínek pracoval za protektorátu na zeměměřičském úřadu, těsně po válce také jako ministerský rada při ministerstvu zemědělství a lesnictví. Po únoru 1948 nastaly na těchto pozicích politické čistky: „Přišli se stranickou knížkou, tak tu odmítl. Potom se věnoval vyměřování všech přehrad v Čechách i na Slovensku. Jednak zátopové oblasti, a když ty hráze stály, tak měřil pohyby a sedání, což vyžadovalo přesnou geodézii, kterou tady moc lidí nedělalo. Tam se tak uschoval a nebyl ničím konfrontován.“

Dětství s rodinou a přáteli kapucíny, tam byl svět ještě v pořádku…

Manželé Karel a Aloisie Faberovi měli celkem čtyři syny. Na své rané dětství prožité s rodiči a bratry vzpomíná Štěpán Faber dodnes s láskou: „Otec pro mě zůstal do dneška osobou, ke které se neustále vracím. Měl v sobě takovou moudrost… Byl člověk, který toho mnoho nenamluvil, ale když něco řekl, tak to sedělo – jak zadek na hrnec… Nepoznal jsem něžnějšího člověka, než byl on. To nebylo jen v těch gestech, ale takovou vlídností, tím pohledem. Maminka byla trošku exekutor, protože pět chlapů v chalupě, to někdo musel držet opratě.“

Rodina Faberových byla věřící, na pravidelné mše docházela na pražskou Loretu. Zdejší klášter, kaple i kostel Panny Marie Královny andělů patřily pod Řád menších bratří kapucínů. „Chodili jsme ke kapucínům. Měli tam pimprlové divadlo, promítali filmy. V zimě tam byli na kluzišti, hráli hokej s kapucínama. Celou tu komunitu řeholníků jsme znali, to byli ti pánové, kteří nás navštěvovali o Velikonocích, Vánocích.“ Mezi Faberovými a kapucíny se vytvořilo přátelské pouto. V dubnu roku 1950 proběhla v Československu tzv. akce K, během níž komunisté násilně zlikvidovali mužské řeholní řády i kláštery. Většina kapucínů z pražské Lorety byla internována, z kláštera byl zřízen úřad československé rozvědky. Po návratu z internace našli kapucíni podporu právě u rodiny našeho pamětníka. Do kostela Panny Marie Královny andělů chodila rodina na bohoslužby i nadále, malý Štěpán zde také ministroval.

Škola základ režimu      

V roce 1954 nastoupil Štěpán Faber do první třídy, navštěvoval školu v tehdejší Bachmačské ulici (dnes Kafkova). Bouda, které místní neřekli jinak než „myšárna“, fungovala během první republiky jako skautská klubovna, za protektorátu jako výdejna potravinových lístků. Školou se stala až po roce 1945. Kromě nevyhovujících prostor zde vyučovala řada nekvalifikovaných kantorů. Mnoho dobrých učitelů bylo po roce 1948 vyhozeno pro své politické názory.

Navzdory všudypřítomné komunistické propagandě bylo možné přihlásit děti ve škole na hodiny náboženství. Rodiče Štěpána Fabera tak v dobrém úmyslu učinili. Pamětník si až komickou situaci vybavuje i po mnoha letech: „Měli jsme takovou zvláštní paní katechetku, nosila manšestrové sako, dlouhou sukni a zásadně nosila kříž přes rameno, protože ho přenášela ze třídy do třídy. To vidím jako dneska: pověsila ho mezi Stalina a Malenkova, na druhé straně byl Zápotocký, a něco nám tam povídala… Když se mě otec zeptal, co jsme brali, bylo to něco v tom smyslu, že Pán Ježíš hypnotizoval, že zázrak v Káně galilejské byla hypnóza. Tatínek řekl: ,Tak dost! Tam už chodit nebudeš!‘“

Rodiče zařídili tajné soukromé lekce u Stanislava Sršně. Pater Pacifik, jak znělo jeho řeholní jméno, byl jedním z kapucínů, kteří po propuštění z internace museli pracovat po stavbách. Svoji víru a boj za ni však Stanislav Sršeň nevzdával a stal se součástí podzemní církve: spolupodílel se na tajném vzdělávaní a svěcení kněží: „Chodil k nám co 14 dní, vždycky ve čtvrtek. Co mi povídal, to si moc nepamatuji, neměl příliš atraktivní způsob výkladu, měl dost velký tik, ale byl to člověk, kterého jsem potom v dospělosti zhodnotil jako jednoho z uhelných kamenů mé vnitřní konverze. On chodil v zimě, v létě, sedřený jako kůň, takže ta jeho oběť byla taková.“ Stanislava Sršně a jeho aktivity sledovala Státní bezpečnost, v roce 1961 byl zatčen a odsouzen k pěti letům za sdružování proti republice a jejímu podvracení ve skupinovém procesu Sládek a spol.

Soudruzi učitelé přitvrzují

Náboženské přesvědčení rodiny nenechalo chladnými uvědomělé soudruhy na základní škole. Domnívali se, že by se měl Štěpán Faber dostat ze „zhoubného vlivu rodiny“, nejlépe do polepšovny. Tehdy dvanáctiletý chlapec se stal terčem šikany ze strany některých pedagogů. Nehezké vzpomínky v pamětníkovi dodnes probouzí osobnost učitele ruštiny a tělocviku: „My jsme měli učení někdy dopolední vyučování a odpoledne dílny a tělocvik… Tak jsme s klukama chodili hrát fotbal tam do ďolíku, byla tam škvára. Přišel jsem do školy, nebyl jsem sám, tak jsem měl nohy špinavé od škváry… a tenhle soudruh Ponomarev mě vzal, musel jsem si vyzout cvičky…, a vodil mě od třídy ke třídě, vždycky mě tam postavil na stupeň před tou třídou a říkal: ,Tak podívejte se na toho dobytka, jaký má hnáty, a to chodí ministrantovat!‘ Takhle mě vodil jako medvěda.“ Škola byla pro své nevyhovující kapacitní podmínky zrušena. Štěpán Faber ukončil svou povinnou školní docházku jinde a bez šikany. Posudek na střední školu on ani jeho bratři nedostali, vyučil se proto lesním dělníkem na učilišti v Prachaticích. Politická situace se v průběhu šedesátých let uvolnila natolik, že po vyučení si mohl dodělat maturitu na lesnické mistrovské škole ve Vimperku.

Růženec ve vojenské skříňce

Základní vojenskou službu sloužil v letech 1966 až 1968 u ženijního útvaru v Hrdlech u Litoměřic. Jeho vztah k víře byl ve vojenském prostředí tolerován. Pamětník si vybavuje překvapivou reakci velitele při kontrole skříněk: „Já jsem otevřel tu skříň a na polici jsem měl růženec. On se podíval na ten růženec, na mě, a povídá: ,Víte, na co to je?‘ A já říkám: ,Kdybych nevěděl, tak bych ho tu neměl.‘ On: ,Od této neděle a každou další neděli máte dopoledne vycházku.‘ Mně spadla brada.“ Štěpán Faber tak mohl každou neděli svobodně na mši, až po letech zjistil, že velitel praporu byl bývalým studentem kněžského semináře v Litoměřicích.

Noční překvapení

Invaze vojsky Varšavské smlouvy přišla pro mnohé občany jako blesk z čistého nebe, ještě větší šok zažil Štěpán Faber s ostatními vojáky v Hrdlech u Litoměřic. Jejich kasárna byla umístěna v polích nedaleko hlídaného muničního skladu. Tento strategický bod chtěli okupanti obsadit v noci z 20. na 21. srpna 1968 jako první, poněkud se však spletli: „Takže nás tam v noci vytáhli, my jsme mysleli, že je to nějaká legrace… Všichni jsme byli vytažení na chodbu, oni tam lítali s těma automatama, říkali jsme jim bareťáci, oni měli takové barety, ale obrovské. Trika zelenobílá pruhovaná… a teď takhle dvě nebo tři hodiny tam řádili. Pak přišel nějaký komandýr, odvolal je a odjeli… Oni nakonec ten muniční sklad obsadili až za 14 dní, nevím, kde tam bloudili.“

Vojáci stále nevěděli, která bije. Po odchodu „bareťáků“ si proto pustili rádio, aby se dozvěděli o právě probíhající okupaci celého Československa. Ráno přijeli na útvar českoslovenští důstojníci, kteří se vzniklou situací ostře nesouhlasili. Vojáci tak dostali rozkaz nakládat na auta pytle s pískem a blokovat jimi silnice proti postupujícímu vojsku Varšavské smlouvy.

Strach a život ve stínu okupantů

Ty nejtěžší chvíle spjaté se srpnovou okupací však na mladého Štěpána teprve čekaly. V těchto srpnových dnech mohl jezdit z vojny domů do Prahy. Velitel praporu ho pouštěl, aby posádce popsal nálady a situaci v hlavním městě. Vozil do kasáren různé protiruské letáky, které tehdy v metropoli mezi lidmi kolovaly. Město bylo tehdy plné tanků a ozbrojených okupantů, kteří neváhali použít zbraně proti civilistům. Toho byl Štěpán Faber náhodným svědkem: „Šel jsem směrem na Smíchov a jenom jsem slyšel takové pleskání, prostě tam jel nějaký obrněnec a střílel po těch lidech, co byli na mostě. Takže na druhém chodníku jsem viděl, jak padl člověk. Už nevím, jestli to byla žena, nebo muž. Já jsem byl tak vyšumělý, že jsem zdrhal zhruba z té třetiny Jiráskova mostu směrem na Smíchov. Tam jsem vlítnul do nějakého baráku, skončil jsem snad až ve sklepě, srdce v krku.“  

S okupanty byli často v kontaktu také v Hrdlech u Litoměřic. Po obsazení nedalekého muničního skladu docházelo k častým provokacím vojáků z obou stran. Českoslovenští vojáci rádi pouštěli z amplionů nahlas Radio Luxembourg nebo Svobodnou Evropu. Pamětník vzpomíná na tragikomické situace, k nimž docházelo: „Dokonce si pamatuju, že přijeli s tankem pro sůl, protože oni tam nějak neměli sůl. Přišli normálně, náš velitel provianťák řekl, že ne, jedině pod nátlakem zbraní. Takže přijeli s tankem, tak jim dali soudek soli a zase odjeli.“ V říjnu 1968 se rozhodli, že zaberou také kasárna, kde byl náš pamětník na vojenské službě. Štěpán Faber tak mohl odejít do civilu o týden dřív.

Práce v ateliéru Václava Hilského

Po návratu z vojny studoval na ČVUT obor vodohospodářské stavby, po čase přešel na dálkové studium, aby mohl začít pracovat v Krajském projektovém ústavu Praha. Dostal se do ateliéru architekta Václava Hilského. Jak pamětník uvedl, architekt Hilský byl sice komunista, ale také „člověk se zdravým jádrem“, nikdy proto Štěpána Fabera nenutil kvůli práci vstoupit do KSČ. Ve vztahu ke komunistické straně byl Štěpán Faber velmi zásadový, za éry komunistického režimu nebyl nikdy u voleb. „Nedělal jsem nic, z čeho bych měl pocit, že by mě znečišťovalo,“ dodává.

Pamětník pracoval pro ateliér architekta Hilského bezmála dvacet let, měl na starosti provozně ekonomické záležitosti stavebních projektů. V tomto období vznikaly realizace, jako byla např. výstavba budovy Centrotexu na Pankráci, které se říkalo „obrácená kalhota“, nebo „KOKOS – komunistický kostel“, objekt tehdejšího Krajského výboru KSČ v Kladně.

Výchova dětí ke křesťanským hodnotám byla směrodatná

Ve svém volném čase se věnoval mládeži. Spolupodílel se na organizaci již zakázaných skautských táborů pro děti. S manželkou Ivou měli celkem tři potomky, které se snažili vést a vychovávat ke křesťanským hodnotám. Tehdy si uvědomil: „Já jsem rodič, jsem zodpovědný za to, aby povědomí o těchto věcech měli. To není jen výchova, ale taky vědomostní penzum.“ Stejný názor sdíleli také přátelé z kostela, bezprostředně se tak utvořila skupinka asi čtyřiceti dětí, které bylo potřeba vzdělávat v otázkách náboženství. Štěpán Faber se tohoto úkolu velmi rád zhostil. Vyučoval své mladé žáky tajně po bytech. Aby byla jeho výuka co nejkvalitnější, rozhodl se pro teologická studia.

Během skautování poznal salesiány, řeholní společenstvo, které se věnovalo mládeži i tajnému vzdělávání. Štěpán Faber se tak dostal mezi skupinu mladých mužů, kteří navštěvovali tzv. malou teologii (malý seminář). Většina z nich se připravovala na tajné kněžské svěcení. Vyučování vedly významné osobnosti katolické církve, jako např. František Míša, Josef Zvěřina či Oto Mádr, které byly komunistickým režimem perzekvovány. Studium probíhalo ilegálně, studenti se se svými učiteli scházeli po bytech. Své prostory nabídl také Štěpán Faber: „My jsme bydleli na Jugoslávských partyzánů a naproti nám byl obvodní partajní výbor. My jsme si říkali, že pod svícnem je největší tma. Nemohlo to být přehlédnutelné. Na chodbě bylo dvacet párů chlapských bot. Ale kdyby měl člověk furt stažené půlky, tak neudělá nic… Samozřejmě se to střídalo po těch bytech, ale u nás to bylo dost často.“ Zároveň přispíval do samizdatového občasníku Čtení do krosny, který vydávali salesiáni.

Prověřovanou osobou

Někteří z účastníků malé teologie byli sledováni Státní bezpečností. „Jeden ten mládenec, co byl vyšetřovaný, mi říkal: ,Hele, byl jsem u výslechu a ptali se na tebe, tak abys věděl…,‘“ vzpomíná pamětník. O skutečnosti, že se o Štěpána Fabera na konci osmdesátých let začala zajímat StB, svědčí též vyhrocená situace, kterou zažil v práci. Tehdy pracoval pro SÚRPMO (Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů). Kolegové a nadřízený na něho chtěli nachystat past, že zpronevěřil peníze. Podezřelé situace si však pamětník včas všiml a kolegy se situací konfrontoval. Až po letech se na celou záležitost tázal tehdejšího ekonomického náměstka: „Tak jsem se ho zeptal: ,Pane inženýre, kdo měl na mě tenkrát takovou pifku?‘ A on říká: ,To vy nevíte? To bylo veřejný tajemství! Ředitel dostal stranický úkol vás dostat na kriminálku!‘ Bylo to pro mě skutečně několik probděných nocí.“

Také v Archivu bezpečnostních složek existují záznamy o tom, že byl Štěpán Faber dvakrát na seznamu prověřovaných osob pod krycím názvem „Ministrant“ a „Štěpán“. Všechny materiály byly v letech 1988 až 1989 zničeny.

Sametová revoluce a cesta k náboženské svobodě

Listopadové dny roku 1989 prožívali s manželkou intenzivně, přestože zprvu nevěřili, že by totalitní režim vzal definitivně za své. „Bylo to novum, já jsem tam chodil i s dětma na ty různý setkání. Na té Národní třídě, už nevím, ve kterém to bylo baráku, když už to začalo houstnout, oni ještě nedělali úplný pres, ale nedovolovali opustit prostor. Našli jsme skulinu v baráku, někdo nás pustil do toho domu a my jsme přešli dvorama [pryč].“ Z nejhoršího se tak mladé rodině podařilo uniknout bez následků.

V devadesátých letech se život Štěpána Fabera změnil, po zralé úvaze se nechal vysvětit na jáhna, svobodně studoval teologickou fakultu a spolupracoval s pražským arcibiskupstvím. K jeho nejkrásnějším životním vzpomínkám patří setkání s Matkou Terezou. V roce 1990 byla tato nositelka Nobelovy ceny míru pozvána do Československa prezidentem Václavem Havlem. Zakládala zde svůj řeholní řád Misionářky lásky, který má za cíl pomáhat chudým a nemocným lidem na okraji společnosti. „Prostřednictvím kardinála Tomáška jsem se seznámil s Matkou Terezou. Když tady zakládala komunitu, tak jsem jí byl k dispozici. Jezdili jsme vyřizovat po úřadech… Když jsme se potom loučili, tak mi říká: ,Kdybys neměl rodinu, tak si tě vezmu hned s sebou.‘ To jsem si říkal, že je víc než Nobelovka,“ uvádí s úsměvem Štěpán Faber.

Po smrti manželky se rozhodl, že se bude plně věnovat pomoci lidem a službě Bohu. Ve svých 69 letech se proto nechal vysvětit na kněze. V roce 2024 působil při římskokatolické farnosti Hostivice. Společně s duchovní činností mu dělá radost také jeho rodina.

 

 

 

Použité zdroje:

 https://www.ustrcr.cz/uvod/odboj-a-perzekuce-krestanu-v-dobe-nacismu-a-komunismu/rimskokatolicka-cirkev/statistiky-seznamy-rimskokatolicka-cirkev/#add1

 https://old.sfr.cz/clanek_poutnik.aspx?a=1714