Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Exner (* 1920  †︎ 2022)

• narozen 21. prosince 1920 ve Studenci u Nové Paky

• otec Karel byl domácí tkadlec

• matka Anna obstarávala hospodářství a čtyři děti

• po gymnáziu v Jilemnici nastoupil do semináře v Hradci Králové

• 3. června 1944 vysvěcen na kněze, o den později měl primici ve Studenci

• od roku 1946 se stal farářem v Horních Štěpanicích

• v létě 1950 ho zatkla StB a rok byl internován v Želivě

• v letech 1952–1953 byl v převýchovném klášteře v Hájku u Prahy

• v roce 1953 narukoval k PTP do Zvolena

• po návratu z vojny pracoval rok v továrně

• pak se vrátil do duchovní služby

• vystřídal farnosti Chřenovice, Světlá nad Sázavou, Hostinné a Nová Paka

• zemřel 16. srpna 2022

Novopacký kněz Karel Exner se narodil před sto lety v podkrkonošském Studenci. Zažil velkou změnu v životním stylu lidí. Jako malý kluk byl zvyklý šetřit s každým kouskem papíru, radoval se ze zavedení elektřiny a doma spával na podlaze na pytli vycpaném slámou.

Za války vystudoval kněžský seminář v Hradci Králové, a jen co po válce unikl strachu z nacistické hrozby, přišla další nepřátelská ideologie. V červnu 1949 se v kostelech četl pastýřský list, který varoval před blížícím se komunistickým pronásledováním a nabádal věřící k věrnosti církvi. V létě 1950 zatkla Karla Státní bezpečnost a spolu s dalšími kněžími ho odvezla do internačního kláštera Želiv. Po roce ho vybrali „na převýchovu“ a převezli do školicího kláštera Hájek u Prahy, kde strávil dva roky.

Snaha o převýchovu kněží na přisluhovače režimu se ale nezdařila, kněžskému poslání zůstal pamětník věrný po celý život. Říká, že za důležitý pro život považuje řád – v jídle, práci i pohybu.

Život v jedné světnici

Pamětníkův otec Karel (1880–1970) byl domácí tkadlec a maminka Anna, rozená Blažková (1884–1972), obstarávala domácí hospodářství. Ke každé chalupě tehdy patřilo nějaké domácí zvíře, které rodinu živilo. Karel měl tři starší sestry – Ludmilu (1909–1999), Anežku (1911–2002) a Cecílii (1913–2001). Všechny tři zůstaly svobodné.

Život v malé dřevěné chaloupce v Podkrkonoší byl podle pamětníka velmi prostý. „Celý den jsme žili v jedné velké světnici, která sloužila jako kuchyň, obyvák, pracovna i ložnice. Čtvrtinu světnice zabíral tkalcovský stav a věci potřebné ke tkalcování. V jednom rohu byla kachlová kamna, stůl, lavice a v dalším koutě jedna nebo dvě postele. Když bylo některé z dětí nemocné, mohlo spát v posteli. Jinak děti spaly na slamnících, které si každý večer přinesly z půdy a daly doprostřed světnice. Slamník byl velký voňavý pytel nacpaný slámou – říkalo se tomu německou zkomoleninou ‚štruzok‘. Časem se sláma vyměňovala za novou, protože slehla.“ Karel Exner také vzpomínal na to, jak doma se vším šetřili, a než se v obci začalo koncem dvacátých let elektrifikovat, svítili petrolejovou lampou a svíčkami.

Rodina žila z výdělku za plátno, které doma utkali a odevzdali faktorovi v Horkách u Staré Paky, a z toho, co vypěstovali na svých dvou hektarech: „Na polích a loukách bylo všude plno lidí. Mezi lidmi byla soudržnost a ochota. Když se šlo na pole, už tam někdo pracoval. Pozdravili se: ‚Pomáhej Pán Bůh.‘ Oni odpověděli: ‚Dejžto Pán Bůh.‘ Všichni si vzájemně pomáhali.“

Maminka Anna pocházela ze zbožné rodiny. Její bratr Ignác Blažek byl knězem v pražské arcidiecézi a v době první světové války, kdy byl Annin muž ve válce a ona sama doma se třemi dětmi, Ignác své sestře velmi pomáhal finančně i duchovně. Po válce Ignác zemřel na tuberkulózu, což jeho sestra těžce nesla. „Maminka na svého bratra hodně vzpomínala. Je možné, že když jsem se narodil, přála si, abych se stal knězem, a modlila se za to.“ I tak Karel Exner vysvětluje své tíhnutí ke kněžství.

Až Henlein rozpumpoval vášně

Hned po podpisu mnichovské dohody 30. září 1938 zahájili Němci zábor Sudet. Československo přišlo o své pohraničí, docházelo k pronásledování Židů, antifašistů a Češi byli vyháněni do vnitrozemí. Pamětník na tuto dobu vzpomínal: „Němci zabrali silnici z Trutnova do Liberce. Do Sudet spadla spousta českých vesnic: Horní Štěpanice, Poniklá, Benecko… Studenec zůstal v protektorátu. Když jsem jezdil domů ze semináře, musel jsem vždycky na propustku přes celnici, protože v okolí byly německé vesnice.“

Na otázku, jaké bylo před válkou soužití Čechů a Němců v Podkrkonoší, Karel Exner odpověděl: „Snášeli se dobře. Až Henlein rozpumpoval vášně a lidé se tím nechali ovlivnit. Přirovnal bych to ke komunistům u nás. Henlein lidem něco nasliboval, a tak se k němu přidali. Pak toho litovali, ale to už bylo pozdě. Když jsem byl kaplanem v Jaroměři, přišel za mnou jeden německý voják a říkal mi: ‚Já jsem tak nešťastný. Vidím, jak je válka nespravedlivá, jaký to je nesmysl.‘ Bylo mi ho líto. Němečtí vojáci měli své kaplany a bohoslužby. Plný kostel vojáků. Krásně zpívali.“

Po obecné škole ve Studenci odešel pamětník na reálné gymnázium do Jilemnice. Denně jezdil osm kilometrů na kole, v zimě na lyžích. Maturoval už za protektorátu a do kněžského semináře v Hradci Králové byl přijat na podzim 1939. Přestože Němci vysoké školy uzavřeli, seminář  fungoval dál.

Z primice se stala tichá manifestace

„Naši představení a učitelé měli ale pořád strach. Když jsme byli v pátém ročníku, v roce 1944, hodně se pospíchalo s vyučováním. Studium bylo některé dny až do večera,“ vzpomínal Karel Exner na tísnivou válečnou atmosféru. Podařilo se jim školní rok koncem května ukončit a po exerciciích byl pamětník 3. června 1944 vysvěcen na kněze. Druhý den měl ve Studenci primici: „Ta byla úžasná. Přestože všechno bylo zakázané, vydala se tehdy delegace farníků do Jičína na německé úřady žádat o povolení průvodu z domu do kostela. Byla to taková tichá manifestace, nic vyzývavého ani útočného. Ale už to, že tam byli lidé v národních krojích a orlové v krojích, bylo velmi odvážné. Němci to kupodivu nechali proběhnout.“

Karel Exner byl ustanoven kaplanem v Jaroměři k děkanu Solničkovi. Sestra Cecílie jim pomáhala učit náboženství, protože farnost byla velká a dětí ve školách hodně. Do farnosti patřily i německé obce Heřmanice a Zaloňov, kam také jezdil sloužit bohoslužby. Za války měli hodně práce v kanceláři, protože vystavovali doklady o árijském původu – rodné, křestní a oddací listy. Všechno psali česko-německy.

Po dvou letech strávených v Jaroměři se Karel Exner stal v roce 1946 samostatným duchovním v Horních Štěpanicích. K tomu měl na starosti dalších šest obcí. Učil na školách náboženství, které bylo tehdy ještě povinné. Proto byl stále na cestách mezi jednotlivými vesnicemi, v létě na kole, v zimě na lyžích. „Líbilo se mi tam,“ uvedl pamětník. „Bylo tam hodně práce – křty, svatby, pohřby, protože tam bylo hodně katolíků. V té době jsme tam také teprve zaváděli elektřinu do kostela.“ 

V hodině velké zkoušky

Poválečná doba se neúprosně sunula k otevřenému pronásledování církve. Karel Exner vzpomínal, že už během svého působení v Horních Štěpanicích chodily kněžím instrukce z konzistoře, které je nabádaly ke spolupráci s režimem. Komunisté po převzetí moci zahájili třídní boj a katolická církev pro ně představovala nepřítele číslo jedna. Po různých zákazech a omezeních nabrala komunistická strana na jaře 1949 ostře proticírkevní kurz. Představitelé katolické církve zareagovali 15. června 1949 vydáním pastýřského listu „Hlas biskupů v hodině velké zkoušky“, v němž informovali věřící o neutěšeném stavu v církvi a ostře odsoudili rozkolnou Katolickou akci, což byla státem řízená organizace kněží kolaborujících s komunistickým režimem.

Den čtení dokumentu, 19. červen 1949, je považován za den rozdělení českého kléru. Ráno před bohoslužbami každého faráře navštívil příslušník SNB a konfrontoval jej s tím, že přečtení pastýřského listu věřícím bude považováno za trestný čin. Čtení dokumentu se stalo záminkou úderu proti kněžím.  

Z národního výboru v Horních Štěpanicích zatím vyhrával obecní tlampač písně jako: „Pokrok, pokrok, pokrok, jsme zase o krok, o krok, o krok dál…“ Duch komunismu vnikl i do farnosti, přestože její jádro bylo dobré a v obci převažovali příslušníci lidové strany nad komunisty.

Slib věrnosti lidově demokratickému státu

Po nezdaru Katolické akce komunisté opustili myšlenku využít ve svůj prospěch aktivní laiky a zaměřili se na kněze. V roce 1951 zorganizovali vlastní Mírové hnutí katolického duchovenstva (1951–1966), ve kterém soustředili kněze kolaborující s komunismem, stejně jako následující Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (1971–1989) v čele s Josefem Plojharem. Někteří jedinci tam vstupovali z přesvědčení, ale valná většina ze strachu. Tak hodnotí účast kněží v těchto organizacích Karel Exner.

V rámci dohledu komunistického režimu nad církevním majetkem a výkonem jejich služby ukládal zákon složit slib věrnosti lidově demokratickému státu. Pamětník měl spolu s dalšími kněžími podepsat 18. a 19. května 1950 prohlášení, v němž slibovali, že budou ctít lidově demokratické zřízení a podporovat budovatelské úsilí. Biskupové tehdy doporučovali, aby složili slib s touto doložkou: „Pokud to není v rozporu s božskými a církevními zákony a přirozenými právy člověka.“ KSČ ale žádné doložky nepovolila. Pozvánky dostali kněží pouhý den před vykonáním slibu. Pamětník chtěl zmíněnou doložku připojit, ale po napomenutí od ní nakonec upustil a řekl si ji jen potichu pro sebe.

V této době si režim rozdělil faráře a duchovní do skupin podle poslušnosti: od těch, kteří režim podporovali, až po jeho odpůrce. Do té druhé patřil i Karel Exner.

Ať si vezmu pracovní šaty

O prázdninách, 25. července roku 1950, přišli Karla Exnera zatknout. „Ve čtyři hodiny ráno ke mně přišla maminka, která mně na faře vedla domácnost. Říkala, ať vstávám, že venku jsou tři muži a že má strach, že jdou pro mě. Přišel esenbák, církevní tajemník a člověk v civilu, který se představil jako příslušník StB, a že si jdou pro mě. Napadlo mě, že asi nepůjdu do kriminálu, ale do pracovního tábora, protože mi řekli, ať si vezmu pracovní šaty. Šel jsem se tedy ustrojit a jel jsem s nimi. Maminka brečela.“

Nasedli do auta a odjeli do Jilemnice, kde pamětníka na četnické stanici vysadili a odjeli. Po hodině přivezli děkana Sedláčka a všichni odjeli. Kdesi v polích auto zastavilo a nastoupil k nim další kněz. „Pak nás tři kněze vezli úprkem směr Kolín, Čáslav. Sedláček seděl vedle mě a jen šeptal: „Želiv, Želiv.“

Po akci „K“, kdy byly v dubnu 1950 obsazeny a násilně zlikvidovány kláštery v Čechách, zůstalo pět centralizačních klášterů a jeden internační v Želivě. Panoval tam tvrdý vězeňský režim, který zakusil i Karel Exner se svými kněžskými spolubratry. „Řeholníci byli v jedné části kláštera, my ve druhé a vzájemně jsme se nesměli stýkat. Když jsme tam přijeli, přišli jsme do prázdné světnice s několika lůžky. Celou noc a celý den vozili další kněze z Čech, Moravy i Slovenska. V srpnu vozili další a v září třetí příděl. Nás kněží tam bylo kolem stovky.“

Zpočátku nevěděli, co s nimi. Po čtyřech dnech měli nástup, na kterém je hlídali dva esenbáci s bajonety. Po nástupu šli do lesa: „Nevěděli, co máme dělat, a tak jsme přenášeli nějaké roští z místa na místo.“ Později už se organizace zlepšila a chodili pracovat do jednotného zemědělského družstva na pole. Až do zámrzu sbírali brambory a v zimě spravovali děravé žoky pro JZD. „Zavřeli nás do místnosti a zamkli. Když někdo potřeboval na WC, museli jsme zabouchat na esenbáka. Tam jsme si mohli povídat a zpívat, to bylo dobré. Pak nám vymysleli další zaměstnání – vozili nám balíky látek k čištění. To jsme dělali na tři směny. Na jaře jsme zase  vybírali brambory z krechtů a dělali práce na poli.“ 

Pokus o převýchovu kněží v Hájku nevyšel

V Želivě strávil Karel Exner celý rok. Poté odvezli část kněží do kláštera Hájek u Prahy. Protože převýchova řeholníků a kněží se v centralizačních klášterech nedařila, Státní úřad pro věci církevní změnil taktiku. Skupinu mladých kněží a řeholníků oddělil od starších a poslal je na převýchovu do přeškolovacího střediska, které vytvořili v klášteře v Hájku. Po několika týdnech politického školení jim tam režim zařídil „pracovní příležitosti“ v dolech, lomech, na stavbách přehrad nebo vojenskou službu u PTP (Pomocných technických praporů).

V Hájku je rozdělili na čtyři party. Jedna pracovala v kuchyni, druhá chodila na práce na státní statek, třetí zasklívala obrazy a čtvrtá pracovala na zahradě. Do poslední skupiny patřil i  Karel Exner. „V Hájku jsme měli větší volnost. Jezdili tam školitelé z Prahy. Říkali nám, že se všechno bude měnit, že nás ještě nechají dosloužit starým babičkám, ale pak už to bude všechno jiné. Další zase říkal, že to, co se nepodařilo nám křesťanům za dva tisíce let, jim se podařilo za dva roky, a sice: vymýtit ze společnosti vlky.“

Podle pamětníkových slov měli i dostatek volnosti a mohli sloužit mše. „Obvykle se toho ujal nějaký doktor teologie, kterých tam bylo dost. Byl tam rektor semináře z Olomouce, dva profesoři teologické fakulty, spirituál z Českých Budějovic.“

Karel Exner vzpomínal na odvážného spolubratra Karla Bobu, který jednou odpověděl na školitelovu stať o tom, že komunisté vymýtili ze společnosti vlky: „Ano, vlky jste vymýtili, ale z lidí jste udělali hyeny!“ Tehdy ihned zakročil příslušník SNB a školení ukončil, jak popisoval pamětník: „Mezi esenbáky byli i někteří starší a slušnější. Jeden z nich Bobovi řekl, že si pro něj přijdou. Tak on nečekal a utekl. Ale nakonec ho našli.“

Vojna u rychlopalného krumpáče

Přeškolení se soudruhům nepodařilo ani za celé dva roky pobytu Karla Exnera v Hájku. Jednou jim důstojník oznámil, že kláštery převezmou vojáci, takže je přesunou jinam. Ti, kteří neměli splněnou povinnou vojenskou službu, šli k PTP, ostatní kněží museli podstoupit jednání na okrese, případně šli do vězení. Karla a dalších dvacet spolubratří odvezli začátkem roku 1953 na základní výcvik do Komárna. Po dvou týdnech je převezli do slovenského Zvolena na práci. Pracovali ještě na stavbách v Banské Bystrici, Trenčíně nebo Pezinku. „Říkali jsme, že jsme u rychlopalného krumpáče a dalekonosné lopaty. Pracovali jsme na stavbě paneláků pro horníky, stýkali jsme se s ostatními zaměstnanci, především se zedníky, dělali jsme přidavače, míchali maltu a lezli po lešení. Betonovali jsme i v mrazu.“

Ani na vojně se nevyhnuli politickému školení, které měli dvakrát v týdnu. „Přišli jsme unavení z práce a měli jsme ještě dvě hodiny školení. Tak jsme u toho spali. Četla se třeba brožura: Sovětský svaz, náš vzor. A pak jsme měli napsat důstojníkovi, politrukovi, který měl na starosti převýchovu vojáků, co si pamatujeme z toho předčítání.“

V květnu 1954 odešel Karel Exner z armády do civilu. Díky svému spolužákovi z gymnázia získal kněz bez státního souhlasu práci skladníka v továrně Sport v Zálesní Lhotě. „Vedoucím tam byl Mirek Jebavý. Nebýt jeho, těžko bych našel zaměstnání jako člověk, který byl zavřený.“

Nedělá dobrý dojem, když kněz pracuje v továrně

Po roce se ale stal zázrak. „Předseda závodního výboru KSČ pracoval v lakovně a občas jsme spolu debatovali. Byl to rozumný člověk. A on mi jednou řekl, že půjdu do duchovní správy. Já jsem mu říkal, že o tom nic nevím.“ Karel Exner je přesvědčen, že právě on zařídil, aby mu komunistická strana dala souhlas s výkonem kněžského povolání z důvodu, že nedělá dobrý dojem na veřejnost, když kněz pracuje v továrně.

Pamětník tedy odjel do Hradce Králové: „Tam už mě čekal státní dozorce pana biskupa. Ten mě přijal a říkal, jak se mám chovat v lidově demokratickém státě. Pak mě zavedli k panu biskupovi a dojednali, že půjdu do Chřenovic v Posázaví. Po roce a půl mě nový kapitulní vikář převedl do Světlé nad Sázavou, kde jsem byl osmnáct roků. Pak jsem se na šest let dostal do Hostinného a od roku 1982 jsem v Nové Pace.“

Ve Světlé prožil Karel Exner nadějný rok 1968 a následné utažení poměrů. Pocítil to jako farář i jako učitel náboženství ve škole a uvedl příhodu z roku 1976. „Měli jsme hodně dětí přihlášených na náboženství. Ředitelka školy byla kovaná komunistka a té se to nelíbilo. Svolala proto na 14. června rodičovské sdružení, protože 15. června se začaly dávat přihlášky k výuce náboženství na příští rok. Na schůzi chtěla rodiče odradit od náboženství. Já jsem na tu besedu šel taky. Sedl jsem si dozadu s učiteli. Nejdřív děti měly nějaké básně a tanečky. Pak byla přednáška o škodlivosti náboženství pro děti, protože děti se prý učí vědecké poznatky, které nesouhlasí s náboženstvím a dělá se jim zmatek v hlavě.“

Za pár dní volal pamětníkovi církevní tajemník s tím, že se dopustil provokace, protože byl na rodičovském sdružení, kde neměl co dělat. „Říkal jsem, že mi to paní ředitelka dovolila a navíc tam byli učitelé a já tam taky učím. On nic neřekl. Čekal jsem, co bude dál. Za pár dní volal kapitulní vikář, ať přijedu, že mně chtějí vzít státní souhlas a že bojuje za to, aby mě jen přeložili.“

Pouhá účast na školní schůzi stačila k perzekuci kněze. Karel Exner měl štěstí. Protože se politicky neangažoval v roce 1968, dostal i nadále souhlas a „pouze“ ho přeložili do Hostinného. V rodném kraji pobyl šest let a v roce 1982 se stěhoval naposledy – do Nové Paky. Každé stěhování bylo pro kněze vysilující. Mimo jiné proto, že v novém působišti musel většinou brzy začít stavět a opravovat: nehostinné fary proto, aby mohl žít jako člověk, kostely ve farnosti proto, aby nechátraly. 

Pod dohledem všemocných církevních tajemníků

Kněží byli ve své službě pod velkým tlakem a neustálým dozorem státního církevního tajemníka. Církevní tajemníci na úrovni krajů a okresů udržovali kontakty s jednotlivými duchovními, podávali nadřízeným orgánům zprávy o jejich činnosti, namátkově navštěvovali bohoslužby a kontrolovali, zda nedochází k „nežádoucím jevům“. Tvrdě pronásledovali zejména kněze, kteří se stavěli do opozice vůči komunistickému režimu.

Pamětník k tomu uvedl: „Pořád jsme byli hlídáni. Všechno se muselo hlásit. Když jsme chtěli dovolenou nebo vypomoci kolegovi, schvaloval to církevní tajemník. Jinak to nebylo povolené. A pokud někdo něco dělal načerno a přišlo se na to, měl s tím těžkosti. Někdy došlo i k zatčení a jako důvod se uvedlo „maření státního dozoru“. Z toho se pak mezi kněžími vytvořila zkratka „mařenka“, „byl jsem zavřený kvůli mařence“.

Na vikariátních konferencích, které svolával církevní tajemník, museli kněží vždycky na začátku přečíst nějaký politický příspěvek. Každý musel něco vypracovat. „Většinou se mluvilo o míru, protože pro nás to bylo dvojznačné. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“ Církevní tajemníci všechno poslouchali a jednotlivé kněze si označkovali. Když pak měli dávat státní souhlas, kněze, kteří byli vůči komunismu odbojní, dávali do pohraničí, povahově měkčí kněze naopak do větších měst.

V roce 1991 jmenovali pamětníka proboštem královéhradecké kapituly sv. Ducha. V roce 2003 získal titul monsignor a o tři roky později se stal čestným občanem Nové Paky. Karel Exner s vděčností vzpomínal na své tři sestry, které se o něj v určitých životních fázích obětavě staraly. Že se dožil sta let, považuje za Boží dar a svůj vliv na to má podle něj pevný řád, který dodržoval celý život – pravidelná prostá strava, práce a pohyb. „Jsem jen obyčejný venkovský kněz,“ uzavřel skromně své vyprávění Karel Exner, který v roce 2020 žil na římskokatolické faře v Nové Pace a těšil se obdivuhodné psychické kondici.