Cyril Evans

"Nevím, jak dlouho byl v kině, ale v Rutově mlýně byl rozhodně mezi únorem a květnem 1945. Starali se o něj dobře, bylo to neuvěřitelné riziko pro tu rodinu. Jednoho dne přišla skupina Němců, hledali uprchlé válečné zajatce, přišli do domu a můj otec seděl u stolu. Předstíralo se, že je hluchoněmý a že je zaměstnán ve mlýně. A způsob, jakým se Josef Ruta dokázal Němců zbavit, byl, že německému důstojníkovi nabídl čerstvá vejce. Německý důstojník si vzal vejce a odešli. Ale to riziko, které na sebe brali, bylo neuvěřitelné, proto jsem věnoval tolik času tomu, abych našel obě rodiny, Rutovy i Pravdovy, abych jim poděkoval. Poděkovat nestačí, nikdy to nebude stačit. Ale prožil jsem teď neuvěřitelné dny, měl jsem možnost se setkat s potomky obou rodin, šel jsem k náhrobkům původní Rutovy rodiny, i Pravdovy. Tak jsem jim mohl prokázat úctu."

"Vím z vyprávění, že chodili po statcích a poslouchali u dveří. Pochopitelně během zajetí u Němců se naučili pár slov německy. Takže chodili dveře od dveří a poslouchali, jestli tam bydlí rodiny německé, nebo české, československé. Přišli k jedněm dveřím, předpokládám, že to byly dveře domu Josefa Ruty, ale stoprocentně jistý si nejsem. Zaklepali, protože si mysleli, že tam bydlí Čechoslováci. Někdo vyšel ven, ale nerozuměl jim. Nevěděli, co si počít. Ale Erik, ten britský mariňák, měl na paži vytetovanou britskou vlajku. Vyhrnul si rukáv a ukázal, že jsou Britové. Tak oni je pozvali do domu, schovali je a zapojili další lidi do toho ukrývání a všeho. Bylo to riskantní. Taky pro mého otce a Erika – nevěděli, kde jsou, někteří Čechoslováci byli spíš na straně Němců. Ale měli štěstí, že narazili na úžasné, hodné, statečné lidi."