Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Evaldová (* 1928  †︎ 2022)

• narozena 31. března 1928 v Praze

• dětství na Slovensku

• sokolská tradice v rodině

• 8. září 1943 otec popraven za protinacistický odboj v berlínském Plötzensee

• strýc popraven za protinacistický odboj

• 1944–1945 totální nasazení ve vlašimské zbrojovce

• obnova Sokola po válce

• práce s nevidomými dětmi

• 1988 asistentkou Marie Provazníkové v USA

• obnova Sokola po Sametové revoluci

• zemřela 25. dubna roku 2022

Rodina sokolů

Dagmar Evaldová se narodila 31. března 1928 v Praze. Matka Anděla, rozená Mančalová, pocházela z Mnichova, kam se její otec přestěhoval z Podblanicka za prací. Dědeček Mančal byl povoláním krejčí, kromě toho byl však i nadšeným cvičencem v tělocvičné jednotě Slovan, později přejmenované na Sokol. Se Sokolem byla spjata i rodina tatínka Dagmar Evaldové, jehož otec jako malý osiřel, načež byl přiveden do Sokola jedním z jeho zakladatelů, Josefem Barákem. Sokolství pak provázelo osudy obou rodin, dokonce zapříčinilo jejich spojení, když se otec pamětnice setkal se svou nastávající na Turnfestu v Mnichově, kam jel jako nejmladší člen sokolské výpravy z Prahy.

Bratři a vojna

Otec pamětnice Karel měl sestru Jarmilu a dva bratry, Jaroslava a Ladislava. Za první světové války byli oba nejstarší sourozenci, Jaroslav a Karel, odvedeni. Narukovat musel i jejich otec, který se však z války vrátil ještě před jejím koncem, zřejmě kvůli pokročilejšímu věku. Jaroslavovi se podařilo na ruské frontě přejít na opačnou stranu. Dostal se do zajetí a skončil na jistém panství, kde mu svěřili práci účetního. „Dokonce si ho ten ruský šlechtic vybral jako vychovatele svých dětí.“ Jakmile se dozvěděl o vzniku legií, přihlásil se a odešel s nimi na francouzskou frontu. Karel byl odveden na jeden rok jako takzvaný dobrovolník bojovat do Slovinska. Podle jeho zápisků byl na konci války uvítán svým otcem doma slovy: „To je dobře, že jsi tady, bratr Scheiner a Vaníček připravují sokolské vojsko pro Slovensko. Jdi se přihlásit do Sokola pražského.“ Na otcův popud tedy Karel nastoupil do 1. pluku Stráže svobody, dobrovolné vojenské organizace na ochranu nově vzniklé republiky.

Slovensko

Jak se Karel během své služby přesvědčil, nebyla tou dobou na Slovensku situace právě ideální. Zejména co se týče infrastruktury – panoval zde velký nedostatek lidí schopných zastávat úřady. Karel se proto rozhodl dostudovat v Praze práva a nechal se umístit zpět na Slovensko, do východoslovenských Sečovců, kde nastoupil soudcovskou praxi. „Musel se narychlo naučit maďarsky a rovněž se musel naučit maďarské právo, které se ve škole neučili. Většina obyvatel byli Maďaři, bylo tam i hodně židovských rodin.“ V zapadlé obci se mu podařilo během krátké doby úspěšně rozvinout Sokolskou jednotu. Matka pamětnice mezitím pracovala na konzulátu v Mnichově a později v Paříži. Budoucí manželé si čtyři roky dopisovali, až se konečně roku 1927 vzali.

Čehúnka

Dagmar Evaldová strávila dětství v Košicích, kde tatínek působil u krajského soudu. Meziválečné Košice popisuje jako velice kosmopolitní město s kavárenským životem, divadlem a samozřejmě velkým sokolským cvičištěm. „Tam na nějaký národnostní šovinismus snad ani nebylo místo, protože to byla tak smíšená společnost: veliká židovská komunita, Maďaři, Němci, Slováci, my Češi.“ S příchodem roku 1938 a hrozbou zabrání příhraničních oblastí Maďary dostali státní zaměstnanci pokyn k přesunu do vnitrozemí. Rodina Evaldových se proto vystěhovala do Liptovského Hrádku na středním Slovensku. Zde byly vztahy mezi Čechy a Slováky o poznání napjatější, jak malá Dagmar Evaldová poznala na vlastní kůži během prvního dne v nové škole. Učitel vyjádřil opovržení, když se dozvěděl, že je Češka a navíc bez vyznání. Spolužáci po ní cestou ze školy házeli kamení. „Volali: ‚Fůj, Čehúnka‘ a ‚Ty pohánka! Čo vy obetujete? Obetujete aj deti?‘ Domů jsem dorazila celá rozklepaná a do školy jsem tam už víckrát nešla.“

Podzemní činnost

Na začátku roku 1939 se Evaldovi přestěhovali do Prahy. 15. března toho roku zde pamětnice zažila příchod německých vojsk. „Do školy se šlo, i když ulicemi pochodovaly davy šedivých uniforem s tím příšerným zvukem píšťal a bubnů. Přišli jsme do školy deštěm, sněhem a vánicí a paní učitelka nám hned krásně vysvětlila, co se stalo, tak abychom to pochopili.“ Již tou dobou se zřejmě otec pamětnice zapojil do příprav na odboj. Společně s dalšími sokolskými bratry se po zákazu Sokola stal součástí ilegální organizace Jindra. Brzy odešel z Prahy pracovat do Tábora, kam se za ním později přestěhovala manželka i s Dagmar Evaldovou a s její o tři roky mladší sestrou Jarmilou. „Tatínek tam byl jen krátkou dobu, ale už se na ulici nestačil zdravit s lidmi, které jsme potkávali. Myslím, že už tam plnil nějaký svůj úkol.“ Otec před rodinou svou činnost tajil, aby ji co nejméně ohrozil. Přesto si Dagmar Evaldová pamatuje několik momentů, při kterých vycházelo najevo, co tatínek doopravdy dělá. „Jednou mi řekl: ‚Půjdeš se mnou k Čermákovým a budeš si pamatovat, jak jdou po sobě slova, která nedávají v souvislosti smysl. Kdyby se mi stalo, že bych si nezapamatoval přesně, musíš mi pomoct.‘“ K Evaldovým domů chodila i skupinka sokolských dorostenců, které zřejmě otec zaučoval do odbojové činnosti. Pamětnice věděla, že kdyby se někdo ptal, musí tvrdit, že tam chlapci chodí za ní za účelem společného učení.

Hrůza heydrichiády

Do odboje byli zapojeni i oba otcovi bratři. V prosinci 1939 byl Ladislav zatčen, Jaroslav ho následoval v lednu příštího roku. V červenci pak odvezli poprvé i otce Dagmar Evaldové, po několika týdnech v Terezíně se však naštěstí vrátil. „Říkal: ‚My jsme tam byli jako na sletu, samí sokolové, jen místo cvičení jsme chodili házet šutry na silnici.‘“ Ke druhému zatčení došlo 8. října 1941 během velkého zatýkání sokolů, při kterém bylo uvězněno přes 1200 lidí, z nichž většina zemřela v Osvětimi. Karel Evald měl tentokrát štěstí, byl s několika málo lidmi propuštěn ještě před transportem z Terezína. Během vlny represí následujících po atentátu na říšského protektora Heydricha, tzv. heydrichiády, zažila rodina Evaldových velký strach z odhalení otcovy činnosti. „Bydleli jsme blízko kasáren, tak jsme večer počítali rány, kolik lidí zase zabili. Na rudých plakátech jsme pak našli ta jména. Nebylo tam jediné jméno, které bychom neznali.“ Strach ze zatčení byl takový, že matka sedávala v okně, aby Dagmar Evaldová již zdálky při cestě ze školy věděla, že rodiče jsou ještě doma.

Poslední zatčení

V noci z 23. na 24. října 1942 byl Karel Evald zatčen potřetí. Manželka se zhroutila, a tak se pamětnice musela nějakou dobu starat od domácnost sama, občas nosila do táborské věznice otci prádlo a jídlo. Navštívit ho však rodina směla, až když byl převezen do Prahy. „Táta byl úžasný, krásně s námi mluvil, ať se o něj nebojíme a že je všechno v pořádku. To bylo naposled, kdy jsem tatínka viděla.“ Nedlouho nato byl převezen do polského Gollnowa a posléze do Berlína k soudu, kde byl popraven. Po zprávě o tatínkově smrti se Dagmar Evaldová načas nervově zhroutila. „Dozvěděli jsme se, že tu noc hodně popravovali, protože se podařilo uprchnout několika vězňům při bombardování. Já jsem pak pořád v té bláznivé puberťácké dušičce viděla tátu mezi těmi uprchlými, až dokud teta po válce nepřinesla list vytržený z popravčí knihy.“ V Berlíně byl popraven i starší bratr Jaroslav, ze tří bratří Evaldových tak válku přežil jen nejmladší Ladislav.

Chlapci na tancích

Po uzavření pražské obchodní školy (táborské gymnázium musela pamětnice opustit kvůli otci již během heydrichiády) byla Dagmar Evaldová nuceně nasazena ve vlašimské zbrojovce Sellier & Bellot. Naštěstí se díky příbuznému dostala k práci v kanceláři, ne přímo ve výrobě. „Tam nebylo dne, kdy by nepřijela sanitka a neodvážela někoho přinejmenším s utrženými prsty.“ Konec války ji zastihl u prarodičů v Ostrově. Vzpomíná na příjezd sovětských vojáků – mladí kluci, kteří ani nevěděli, kde jsou, ani jestli ještě stojí jejich rodná ves, a kteří rozhodně nevěřili, že válka končí. Dagmar Evaldová okamžitě sbalila do kufru jídlo a matčin kyjovský kroj a spolu s dědečkem vyrazila na sovětském tanku do Prahy.

Polibek od Eisenhowera

Praha oslavující konec války byla krásná, ačkoli i zde pamětnice narazila na dozvuky hrůz. „Na náplavce jsem viděla lidi s háky, jak vytahují utopené esesáky z řeky a stahují jim holínky. U Národního divadla na kandelábru visela ohořelá mrtvola hlavou dolů. To bylo strašné zklamání z českých lidí, ač si myslím, že bych během povstání byla sama zabíjela.“ Jinak bylo město plné euforie, všude spousta krojovaných lidí, chodilo se vítat nejrůznější delegace. „Na soše Husa na Staroměstském náměstí jsem měla vysezenou jednu hlavu. S kamarádkou jsme si daly kroje ke školníkovi, a když se vyhlásilo, že se bude někdo vítat, tak jsme vlezly do krojů a hurá na Staroměstské. Když tam byl Eisenhower, postavili nás zrovna za něj a tam mi dal tenkrát pusu.“

Odvrácená tvář

Po válce se pamětnice ihned aktivně zapojila do pražského Sokola. Několik měsíců po komunistickém převratu v únoru 1948 probíhal v Praze XI. všesokolský slet. Dagmar Evaldová vzpomíná na známou demonstraci sokolského odporu, kdy celý průvod volal hesla podporující bývalého prezidenta Beneše a jako na povel před tribunou odvrátil tvář od novopečeného komunistického prezidenta Gottwalda. „Rovnou z toho průvodu zatýkali. Někteří odtamtud přímo utíkali za hranice, ještě v sokolském kroji.“ Komunisté dobře věděli, že Sokol je pro ně nebezpečná organizace, a tak do něj začali na pokyn shora v roce 1947 houfně vstupovat. Po převratu pak díky těmto „infiltracím“ začaly v rámci sdružení vznikat akční výbory, které kádrováním Sokol brzy rozložily, několik let nato byla celá organizace zakázána.

Sokol vstává z popela

Během následujících let pracovala Dagmar Evaldová v nejrůznějších továrnách, neboť jí nebylo dovoleno studovat. Zároveň vedla dětský divadelní soubor, díky čemuž posléze dostala místo v Domě pionýrů a mládeže. V šedesátých letech směla i dálkově vystudovat střední pedagogickou školu. Po roce 1968, kdy se rozvedla s prvním manželem, se stala vychovatelkou v Klárově ústavu pro nevidomé děti. Souběžně působila i v SOS dětských vesničkách, zajišťujících péči ohroženým dětem. Po smrti druhého manžela odešla do důchodu. V roce 1988 se dostala do USA, kde dělala pečovatelku a asistentku Marii Provazníkové, významné exilové postavě sokolského hnutí. Po sametové revoluci se Dagmar Evaldová po vzoru svého otce podílela na obnově Sokola v Československu. „Kdybych mohla dokázat, aby členové Sokola byli zase to sokolstvo, jaké bývalo a které vychovalo ty spousty sokolských rodin, a aby to ty další generace dokázaly táhnout dál, to by bylo asi nejkrásnější.“ Dagmar Evaldová žije v Praze a má dvě děti.