Dagmar Evaldová

„Hácha měl z posledních sil prosadit, že sokoly z Terezína pustí, jenže Heydrich už vzal věci pevně do svých rukou a zabránil tomu. Tu noc zatkli asi sedmnáct set lidí, činovníků jednot, žup i ústředí. A místo aby je pustili domů, jako pustili tátu a asi pět dalších, v lednu je všechny odvezli do Osvětimi, vrátilo se jich zhruba pětašedesát.“

„Když začala okupace, postupné zabírání Sudet, tak tatínek přinesl velikou mapu. Byla přes celý stůl a byla to mapa okresů. Mě zaujala tím, že je celá bílá, jenom s písmenkama, že tam nejsou hory, řeky, že není barevná. A každý den, když ve zprávách hlásili, o které obce jsme zase přišli, tak je tatínek v té mapě označoval. A já když jsem viděla, jak nám té republiky ubývá, tak mně to připadalo, jako když mně berou maminku nebo jako když mně berou kus těla. Prostě jsem z toho jako desetileté dítě byla strašně nešťastná… Bylo to tou výchovou.“

„Strýček Láďa, nejmenší tatínkův bratr, byl tehdy na lesní správě v Liptovském Hrádku, takže jsme tam s maminkou odjely. A tam jsem měla velkou smůlu, že když jsem přišla do třídy, pan učitel si mě zavolal jako nové dítě na stupínek a začal mě zpovídat. Zeptal se na národnost, a když jsem řekla ‚Češka‘, celá třída začala řvát: ‚Tfůj, Čehúnka!‘ Pak se mě ptal na náboženství, já jsem tehdy byla bez vyznání, tak jsem to řekla, děti vyletěly ze třídy a řvaly na mě: ‚Ty pohanka, čo vy obetujete, obetujete aj dětí?‘ To proto, že se v náboženské výchově učily o Baalovi. A pan učitel řekl: ‚Tak si sedni tam dozadu, tam už je jedna Čehúnka, ale ta je aspoň katolička.‘ A když jsme šly ze školy, děti se zhoufovaly, házely po mně kamením. Vím, že nejvíc jsem brečela proto, že mi utrhly krajkový límeček z halenky, kterou mi maminka oblékla, když jsem šla poprvé do školy, abych byla v parádě. Přišla jsem domů celá rozklepaná a víc jsem do školy už nešla. Strýček mě učil, co bylo nezbytné, po práci doma.“