Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Etzlerová (* 1936)

• Jarmila Etzlerová (roz. Goišová) se narodila 16. února 1936 ve Žlutavě

• byla svědkem osvobození Napajedel rumunskou a sovětskou armádou v roce 1945

• kvůli matčině původu dostala na začátku 50. let zákaz studia na všech středních školách, po několika odvoláních jí však bylo umožněno studovat zdravotnickou školu

• jako zdravotní sestra pracovala postupně v tehdejším Gottwaldově, Valašském Meziříčí a Ostravě-Porubě

• ve Valašském Meziříčí vycvičila družinu Československého červeného kříže, jež v roce 1954 pomáhala při místní epidemii tyfu

Kdoví, jakým směrem by se odvíjel život Jarmily Etzlerové (roz. Goišové, nar. 17. února 1936 ve Žlutavě), kdyby jej mohla žít podle vlastních představ… Jenže dospívala v době, kdy mnoho chytrých dětí mělo zákaz studia jen kvůli tomu, kdo byli jejich rodiče. Naštěstí se i v temných 50. letech našli odvážní a dobrosrdeční lidé a díky nim mohla Jarmila absolvovat alespoň zdravotní školu. Stala se zdravotní sestřičkou a z jejího vyprávění se zdá, že z prvotní nezbytnosti či nutnosti se v jejím případě stalo skutečné povolání.

Válka v Napajedlech

Když byly Jarmile tři roky, Napajedla, kde její rodina žila, dříve jedno ze středisek Baťova koncernu, získala pod svůj dohled německá armáda. Také proto trávila Jarmila hodně času v horní části města, kde vládlo menší nebezpečí bombardování než v centru.

Z německých vojáků Jarmila nejčastěji vídala dva, kteří se chovali velmi civilně, ba přímo přátelsky. Jeden z nich byl profesorem matematiky. „Vždycky říkal, že se máme schovat, a ptal se, jestli se nechceme doučit nějaké věci. Pocházel z Vídně, a tak se dokonce domluvil česky. Babička o něm povídala, že má helmu jen od toho, aby do ní nakupoval vajíčka,“ vzpomíná pamětnice.

V posledních měsících války Napajedla bombardovala spojenecká letadla a ve zdejších hlubokých lesích zesilovala činnost partyzánských skupin. Neohroženost místních se podepsala na vysokých ztrátách na životě: osvobození se nedočkalo 89 občanů města.

Zatímco jiní pamětníci s hrůzou připomínají sestřelení amerického bombardéru a popravu dvou členů posádky nebo poválečný chaos, pro Jarmilu představovala největší šok jatka, jež se na přelomu dubna a května 1945 odehrála přímo nad Napajedly. „Na protějším kopci, který dělil údolí od Přerova k Napajedlům, měli Němci kulometné hnízdo a stříleli Rusy jak na běžícím pásu. Bylo to hrozné,“ vrtí hlavou Jarmila Etzlerová a dodává, že když bylo po všem, místní lidé zajatce týrali. Nikoho přitom nezajímalo, že spíš než skuteční vojáci jsou to děti v uniformách…

O rudoarmějcích mluví Jarmila Etzlerová nerada – o lecčems vypovídá, že před nimi obyvatele Napajedel varovali Rumuni. Zatímco problémy s Rumuny si nevybavuje, sovětští vojáci hodně pili, neovládali se, a když se začali prát, důstojník rovnou sahal po pistoli.

Zákaz studia

Jako dítě platila Jarmila za vzornou žačku. V poválečných letech mohla pomýšlet na dobré středoškolské vzdělání, pak na univerzitu… tyto sny ale překazil komunistický režim. Když Jarmila na začátku 50. let dokončovala základní školu, školská komise premiantku třídy krutě a nesmyslně potrestala za to, že její matka – ač se sama zemědělství nijak zvlášť nevěnovala – pocházela ze statkářské rodiny. „Byla jsem vyloučena ze všech středních škol, takže jsem nemohla studovat nikde. Jedním z členů komise byl Ludvík Vaculík a pamatuju si, že mi říkal, že mám pochopit – bylo mi tehdy 14, 15 let –, že náš stát potřebuje dělnickou inteligenci a že dělnická inteligence nemůže pocházet z rodiny kulaků,“ líčí pamětnice.

Vrcholem absurdity bylo, že nehledě na velmi drobnou postavu Jarmile doporučili, aby se vyučila zednicí nebo koželužkou. Naštěstí se učitelé Jarmily zastali a napsali jí nejlepší hodnocení, jaké mohli. Po několika odvoláních se potom dostala alespoň na zdravotnickou školu. Ředitelka ji sice „vítala“ jako černou ovci, Jarmila se ale nedala odradit a studovala opět se samými jedničkami.

Na vysokou školu po maturitě nepokračovala – bylo jí řečeno, že jestli má o to zájem, musela by nejdříve zaplatit státu náklady na středoškolská studia. A tolik peněz pochopitelně neměla.

Epidemie ve Valašském Meziříčí

Místo vysoké školy tak Jarmila nastoupila do nemocnice v Gottwaldově (dnes Zlín). Tam v 50. letech ještě působily řádové sestry, například jako sálové sestry či instrumentářky. „Byly nesmírně pracovité a skromné, nic nepotřebovaly. Proto se také špatně nahrazovaly: pro nahrazení jedné abatyše bylo potřeba sehnat dvě ne-abatyše.“

V Gottwaldově Jarmila vydržela poměrně krátce: vdala se a s manželem se odstěhovali do Valašského Meziříčí. „Meziříčí bylo tehdy rozkopané… Podnájem jsem měla v domě, kde jinak byli ubytováni dělníci, a v porovnání se Zlínem to pro mě byl šok. Pak ale do Meziříčí přišli noví lékaři a nové sestřičky a situace se postupně zlepšovala,“ říká pamětnice.

Jarmila na Valašsku sloužila na pohotovosti, navíc učila první pomoc a vycvičila družinu Československého červeného kříže, jež pomáhala třeba při epidemii tyfu.

Propuknutí epidemie v roce 1954 souviselo s pracemi na městské kanalizaci: do studny, z níž brala vodu cukrárna U Koňaříků, kvůli výkopům pronikly fekálie, kontaminovaná voda se dostala do zákusků a z těch se nakazili zákazníci. Nemoc dostalo celkem 258 lidí, přinejmenším 11 z nich zemřelo – mezi nimi i pracovníci cukrárny. V roce 2017 o této události vyšel román Hana od místní rodačky Aleny Mornštajnové.

Sestřičkou v Ostravě

V roce 1960 se Etzlerovi přestěhovali do Ostravy, kde získali byt i práci. Jarmila našla zaměstnání v nemocnici v Ostravě-Porubě, zůstala tu dobrá tři desetiletí a ještě v 90. letech v nemocnici – už jako důchodkyně – vypomáhala.

Z působení v Porubě si vzpomíná na jistého doktora Engliše, s nímž pracovala v první polovině 70. let. Ten jí často vyprávěl o Englišových z nedaleké Hrabyně – byl prý synovcem národohospodáře a státníka Karla Engliše, který strávil posledních osm let svého života ve vyhnanství v rodné Hrabyni.