Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Tatínek se s Čechy tak sžil - a nikdo mu nepomohl
narozena 14. února 1926 v Ledochovce, okr. Ostrožec, Volyňská gubernie
je židovského původu
za Sovětů byla rodina na seznamu určeném k transportu na Sibiř
po příchodu nacistů byli posláni do ghetta v Ostrožci
pamětnice musela jít z ghetta na práci ke Kreislanwirtovi Fritzi Vogelovi do Ostrožce (F. Vogel byl později zapleten do vypálení Českého Malína)
z ghetta rodina utekla na Peremilovku a potom se ukrývala na Ledochovce, kde je lidé vyhazovali a nakonec jeden udal
nacisté vyvraždili celou rodinu: matku Soňu, otce Ajzyka, sestru Pavlu, bratra Michala a veškeré příbuzenstvo
pamětnice se nejdříve v 15 letech v mrazu ukrývala v lese
jediný, kdo jí poskytl úkryt, byla rodina Lipských, u kterých se 5 měsíců ukrývala v tmavé komoře pod slámou
potom se ukrývala ještě v několika rodinách (byli to příbuzní Lipských)
jako spojka spolupracovala s polskými partyzány
s falešnými doklady pracovala v lese s ruskými zajatci
na konci války zažila bombardování Rovna a Lucku
dostala skvrnitý tyfus a málem zemřela při bombardování nemocnice
v září 1945 se vdala za Adama Esterkese, který měl také židovský původ
zemřela 19. prosince 2022
Helena Esterkesová (rozená Rivcová) se narodila v roce 1926 v Ledochovce na Volyni (Ukrajina). V období druhé světové války prožila až neuvěřitelně bolestný příběh. Nejenže jí nacisté zavraždili rodiče Ajzyka a Soňu (Chýšovou), bratra Michala, sestru Pavlu a veškeré příbuzenstvo, sama se musela několik let skrývat a jen zázrakem unikla smrti. Lidé ji udávali, vyháněli, okrádali, jako by sama byla nositelem zla, které do jejich domovů přišlo. Nakonec se našla polská rodina Lipských, která jí s nasazením vlastního života poskytla úkryt a tím ji zachránila od osudu její rodiny.
Dětství Helena prožila v Ledochovce. Rivcovi byli v této malé obci jedinou židovskou rodinou. Vesnice byla obydlena vesměs českými osadníky a malým počtem Poláků a Ukrajinců. Rodiče vlastnili velmi prosperující hospodářství. Otec Ajzyk začínal od nuly. Půdu dostal od hraběte Ledochovského, u kterého byl ve službě a který si ho velmi oblíbil. A to nejen pro jeho pracovitost a spolehlivost, ale také lidskost. „Tatínek byl výborný hospodář a výborný člověk. Vzdělaný, chytrý a každému poradil…On byl velmi oblíbený člověk.“ I když byla rodina židovského vyznání, vždy se snažila přijímat zvyky svého okolí. „My jsme světili všechny svátky, i ty křesťanské, Vánoce. Protože jsme tam byli jediná rodina, tak když přijdou kamarádi, aby věděli, že světíme ty svátky, a cítili se u nás dobře. Napečeno bylo. Za Poláků jsme se ani necítili, že jsme nějací jiní, ani já jsem se necítila nějaká jiná. Za těch Poláků byl ráj na zemi. Nám se tam úžasně žilo.“
Rodiče se snažili, aby děti vystudovaly, a tak Helenu po obecné a měšťanské škole poslali na Reálné gymnázium v Lucku. Město bylo tenkrát převážně židovské. Žilo si svým vlastním životem, ale už před válkou se v něm projevovaly náznaky antisemitismu. I přesto na něj Helena Esterkesová velmi ráda vzpomíná. Po příchodu Sovětů a následně Němců z bývalé idyly nezůstalo vůbec nic. Skoro všichni židovští obyvatelé skončili v ghettu a potom na popravišti. Takto na město vzpomíná pamětnice:
„Jelikož tam byl za Poláků dost velký antisemitismus, tak v Lucku byly dvě školy vyhrazeny pro židovské děti. V Lucku bylo dvanáct základních škol. Tuším, že tam bylo padesát nebo šedesát tisíc obyvatel a z toho šedesát procent židovských obyvatel. Ti Židé se většinou zabývali obchody. Tam bylo všechno. Celá Jagellonská třída v Lucku byla plná obchodů. Tam byla třeba Amerikánka, kde byla amerikánská zmrzlina. Jako školní děti jsme tam chodili. No kluci měli třináct, čtrnáct roků, tak se chtěli ukázat. Tak nám tu zmrzlinu kupovali. Tak nás zavedli do té Amerikánky. Ale jenom za těch pět grošů, to stálo také vajíčko za těch pět grošů. Tak jsme měli tři druhy v tom kornoutku. A když jste tam zůstal sedět, tak vám dali za deset grošů tu nejlepší, nejchutnější zmrzlinu. Takže byla Amerikánka, významná na tu zmrzlinu, a Plutos na čokoládu. To byla speciální čokoláda. Dokonce tam bylo zboží z Anglie a z Francie. Bylo tam zboží z celého světa. Ti Židé byli takoví obchodníci, že se dovedli i do zahraničí dostat a objednali zboží z celého světa, aby ten Luck byl zásobený. Přišli Sověti, měli co krást, měli co znárodňovat. Ti obchodníci nám to zboží odvezli na tu Ledochovku domů. Obuv nám odvezli, abychom to schovali nebo to šatstvo. A nakonec, když jsme viděli, že musíme do toho ghetta, tak bratr ještě stihl zapřáhnout toho koně a všechno to zboží, co si u nás nechali schovat, tak jim odvezl zpátky do toho Lucku. A stejně z toho nic neměli. Protože oni šli do ghetta v Lucku a na tři etapy je postříleli. To nešlo najednou tolik Židů postřílet. Tak oni vždycky podle data natřikrát je postříleli. Dokonce jsem se dozvěděla, že mojí švagrové sestra chytla ty svoje dvě děti a řvala, že bude utíkat, jak ji měli z kulometů střílet. … Že je zezadu postříleli, jak ona s těmi dětmi utíkala.“
Za Sovětů a začátek 2. světové války
Po paktu Ribbentrop-Molotov si Německo a SSSR rozdělily Polsko. Dne 1. září 1939 německá armáda bez vyhlášení války zaútočila na Polsko. Civilní obyvatelé utíkali na východ před útočícím vojskem. Tam se však setkávali s další invazní armádou, tentokrát sovětskou. Utečenci své domovy opustili narychlo. Ocitli se tak na nepřátelské půdě bez prostředků, bez střechy nad hlavou a bez potravin. Sovětská moc jim nezajistila jakoukoli humanitární pomoc. Většina Poláků tak reagovala na výzvu Sovětů, kteří jim slíbili návrat do jejich domovů. Transporty plné utečenců však nezamířily na západ, ale směřovali na Sibiř. Helena Esterkesová byla sice ještě mladá, ale velmi vnímavá dívka, a tak si všechno to bezpráví velmi dobře pamatuje:
„Sověti vyhlásili všude vyhlášky. Bylo tam hodně těch utečenců. Z Krakova, Varšavy, já nevím odkud. Z těch polských měst, které obsadili Němci. Ve vyhlášce bylo, že kdo se chce vrátit zpět domů na tu německou stranu, ať se přihlásí do toho a do toho data na NKVD. Oni se všichni přihlásili. Než by tady měli umřít hlady, tak chtěli umřít ve svém domě, co nechali tam. Ať to dopadne, jak to dopadne, tak se přihlásili. My jsme byli plná třída. Ve třídě nás bylo šedesát tři. Seděli jsme po třech v jedné lavici, možná i po čtyřech. Strašně moc nás tam bylo dětí. A já jednoho dne přijela do třídy a polovina dětí tam není. Já povídám: ,Kde jsou všichni? Co se stalo?‘ – ,Ty to nevíš? Přijeli nákladníma autama, protože oni museli určit i adresy, kde byli, přijeli nákladníma autama a ty si museli naložit. Odvezli je na nádraží. A oni se ptali: ,Kam nás vezete?‘ –,No domů přece. Chtěli jste domů.‘ A oni je odvezli na Sibiř. V nákladních dobytčích vagonech. Ano. Všechny. Rodiny, rodiče i ty děti. A zničehonic asi za měsíc nebo za dva jsme dostali jakýsi lístek. ‚Pošlete nám něco k jídlu. Umíráme hlady. I sušený chleba.‘ Jestli tam byla adresa zpáteční nebo ne… Ale já jsem byla tak zahloubaná, zamyšlená, nešťastná z toho, co nás čeká. Co za hrůzu. Já jsem měla nenávist i k těm učitelům. I k té škole a k tomu všemu. Já jsem to hrozně prožívala.“
Ve vesnicích i ve městech se začala prosazovat sovětská ideologie. Lidé byli zavaleni propagandou o idylickém životě v Sovětském svazu. Realita však byla jiná. Na vesnicích začaly vznikat kolchozy. Tomu předcházely seznamy lidí, kteří byli pro komunistický režim nepřijatelní, a byli tak určeni k transportu na Sibiř. Protože Rivcovi měli krásný statek a dobře udržované hospodářství, stali se kulaky a dostali se také do seznamu. Jejich transport se už neuskutečnil, protože na SSSR zaútočili Němci. „Samozřejmě, potom jsem byla na seznamu na vyvezení na Sibiř. Nejenom mě, ale i celou rodinu. Jedenadvacet rodin z Ledochovky. Nejen naše rodina, jedenadvacet rodin, vesměs Čechů, možná tam byl mezi nimi i nějaký Polák, byli určeni na vývoz na Sibiř. Jenomže to nestihli, protože nacisté přepadli Sovětský svaz.“
Příchod Němců
Velmi rychle postupující německé vojsko přišlo i do Ledochovky. Otec Ajzyk tušil přicházející pohromu. Zval si tedy raději německé vojáky domů, aby je pohostil a vyhnul se tak zničení rodiny. Ti mu na oplátku napsali potvrzení, které je mělo ušetřit od nacistické perzekuce. Vše se odehrálo ale úplně jinak a za obyčejnými vojáky přicházely tzv. pohotovostní jednotky „Einsatzgruppen“, které měly za úkol likvidovat nežádoucí osoby, v první řadě Židy. „A začalo peklo na zemi. Skutečně pro nás začala hrůza hrůzoucí.“
Nejprve musela rodina odevzdat veškerý dobytek a cennosti. „Než jsme šli do ghetta, tak jsme museli všechen dobytek odevzdat do Ostrožce. To bylo okresní město. Nejen dobytek, ale všechno. Tatínek, co měl peníze, tak je rozdal lidem, aby si koupili naše krávy. On ještě stihl utržit nějaké peníze za obilí.“ Další věci si schovali u sousedů a něco zakopali. „Já jsem si podchytila všechno a hlídala, kdo co kam dává. Jako bych cítila, že tady zůstanu a že to budu po nich žádat. Já nevím, co to ve mně bylo.“ Později měla s vrácením rodinného majetku velké problémy. Někteří lidé jí do očí zapřeli, že si něco vzali, a obohatili se na úkor zavražděných rodičů. Jak vzpomíná Helena Esterkesová, někteří Češi dokonce posílali gestapo pro jejich majetek: „Dokonce pan Bydžovský z Teplic poslal Němce, že (tatínek) má krásný koně, aby mu je dovedli do jejich stáje. Oni přišli pro ty koně, tatínek byl chudák na srdce. Ještě z první světový války. Že se nevyvrátil, to byl zázrak. Ty nádherný klisny mu vyvedli z té stáje a odváděli. Tatínek říká: ,Napište nám alespoň potvrzení, že si je berete. Přijdou druzí a řeknou, že jsme měli koně a že jsou pryč, a pomyslí si, že jsme je schovali.‘ Prý: ,Pošli své dcery pro to potvrzení k nám.‘ A my jsme šly. Šlapaly jsme za nimi, za těmi koňmi i za těma Němcema až na ten Bydžovského dvůr. Vylezl jakýsi důstojník a říká: ,Co chcete?‘ Tatínek nám řekl, jak to máme říct: ,Bescheinigung die Pferde. Koně, že jste si vzali.‘ – ,Chcete Bescheinigung?‘ Vytáhl revolver a: ,Hned vám ho vystavím.‘ Já jsem strhla sestru. Ona by se bývala nechala klidně zastřelit. Ona byla tak zásadová. ,Proč? A proč?‘ Když přišli a vytahali nám prádlo ze sklepa, ona se postavila, že to nedá. Že to nedovolí. ,A jakým právem?‘ A ten Němec ji pak zmlátil do krve. Zůstala ležet. Ne Němec. Polák, který ho dovez. Polák ji tak zmlátil.“
Na podzim roku 1941 byli Židé zaháněni do ghett. Maminka Soňa Rivcová tušila blížící se zkázu rodiny. Odhodlala se tedy k zoufalému činu a vydala se za Kreislanwirtem Fritzem Vogelem do Ostrožce s prosbou o život blízkých. (Fritz Vogel byl faktickým vládcem okresu a později byl zapleten do vypálení Českého Malína). „Maminka šla pěšky sedm osm kilometrů do Ostrožce za tím Němcem Voglem. On byl pověřený na celý ten okres. Na celý Ostrožec. Ale on ani tak špatný nebyl. Protože jak jsme byli udaní, tak dlouho váhal, jestli má pro nás někoho poslat. On se bál o sebe. Že on by zahynul, kdyby nesplnil to, co mu říkaj. Že tam jsou Židé a že je mají zlikvidovat. Maminka se sebrala a šla za tím Němcem. Říkala si, že není možné, aby nás povraždili. Ale proč? Přišla za ním, pozdravila, představila se mu, kdo je a kde bydlí, a teď začala. A mluvila. Mluvila, že tam máme velký statek, teď kolik nás je, teď všichni že jsme na tom statku dřeli, co všechno máme v bytě, všechno, že mu chceme darovat, nechat, jenom nechte nám holé životy. On byl otočený k oknu a posmrkával a utíral si oči. On brečel. Němec! Otočil se ubrečený a řval: ,Frau! Paní! Já nemohu za to.‘ A maminka odešla samozřejmě s nepořízenou. Co on může dělat, když on má příkaz od Hitlera začínaje až po další a další. A musí ta likvidace být. Tím to skončilo.“
V ghettu v Ostrožci a útěk před smrtí
Nakonec byla celá rodina nucena odejít do ghetta v Ostrožci. „Dali nám písemným příkazem najevo, že se mají všichni dostavit v tu a v tu dobu, a jak neuposlechneme, tak budeme zastřeleni.“ V ghettu jim byla přidělena stáj, kterou si upravili z věcí, které jim ještě zbyly. Za celou dobu nedostali žádný příděl stravy, a tak si jídlo každý sháněl, jak se dalo. Helena byla určena na práci v zahradě Fritze Vogela. „Maminka mi ušila takové kalhoty, široké, na gumu, abych si něco ukradla na té zahradě a dala pod tu gumu do těch kalhot. Tak jsem vždycky donesla nějakou tu kedlubnu nebo cibuli. Kdyby mě chytl nějaký Ukrajinec a podíval se, tak jsem byla mrtvá.“ Následně byla Helena nuceně nasazena na práci v Peremilovce. „To byly žně. Nikdo nám nedal žádné jídlo. To jsme ukradli trochu brambor a ty jsme si uvařili.“
V ghettu zůstali rodiče, babička a dcera bratra Michala Danuška. Situace tam byla čím dál horší. Gestapo začínalo seřazovat Židy a nemilosrdně je vraždit. Rodiče se proto rozhodli pro útěk z ghetta. Jak hrozné rozhodování to muselo být, když otec Ajzyk byl nucen nechat v ghettu svou vlastní matku (babičku pamětnice), která byla v té době slepá a jen velmi špatně chodila. Nezbývalo mu nic jiného, i když věděl, že už ji nikdy neuvidí.
V té době již byla v Dubně zavražděna sestra Pavla. Helena s ní měla velmi vřelý vztah. Pavla byla její starší sestrou, často se o ni starala a vždy ji ochraňovala. Sebe už však ochránit nedokázala. Když ji zavraždili, bylo jí teprve 22 let. „Ona beze mě nemohla existovat. Vychovávala mě. Byla o sedm let starší.“ Ještě před smrtí ji stihl navštívit otec a ten pak o návštěvě vyprávěl Heleně. „Tatínek ještě šel tolik desítek kilometrů se na sestru podívat. A povídal: ,Víš, jak se ke mně chovala? Ona mě do deky zabalila a tam jsem ve stodole spal. A donesla mi nějaký maštěný brambory.‘ Kde ona to sebrala? Jestli chodila po Ukrajincích. Tatínek tam byl s ní několik dní. Že chtěl být s ní chvilku. Pak přišel pěšky zpátky.“
Útěkem z ghetta ale neměli vyhráno. I v Peremilovce byli hlídáni ukrajinskými strážnými a bylo jen otázkou času, kdy přijde řada i na ně. Proto se všichni rozhodli pro útěk a skrývání. Ten byl doprovázen hrozným zmatkem a střelbou strážných. Rodiče se rozhodli pro návrat do Ledochovky. Všichni je tam znali, a tak očekávali, že alespoň tam najdou pomoc a pochopení. To se ale osudově mýlili. Někteří je vyháněli hned ve dveřích a neposkytli jim ani jídlo. Všichni se báli nacistické odplaty. Nakonec skončili u Břeňů. Pan Břeň byl ještě před válkou velkým přítelem otce Ajzyka Rivce. Ten mu dokonce po příchodu Němců dal část svého majetku. Helena u něj i chvíli sloužila. „Ještě jsem jim dělala služku, než zabili moje rodiče.“ Jak vzpomíná Helena Esterkesová, po příchodu Němců Břeň úplně obrátil. Nebyl už tak přátelský a tu krátkou dobu, co se u něj ukrývali, se k nim choval otřesně. Nakonec ještě Rivcovy udal a 6. prosince 1942 si pro rodiče přišlo gestapo. Našli je ve stodole. „Oni byli přitulení k sobě a čekali na ten ortel, než je odvezou.“ Netrvalo ani tři dny a jejich životy byly ukončeny ránou z revolveru.
Helena stihla utéct a schovat se ve stohu slámy. Gestapo ji tam hledalo, ale byla ukrytá až na samém vrcholku velkého stohu. „Který anděl strážný mně pomohl na ten stoh vyšplhat, to nechápu.“ Z vrchu ještě slyšela křik maminky, jak ji odváděli. Ve stohu se ukrývala tři dny, než se odhodlala k útěku. Venku panoval velký mráz a Helena v 16 letech zůstala úplně sama a nevěděla, co si má počít, kde se schovat a jak se má zachránit. Na svůj útěk do lesa vzpomíná takto:
„Já jsem měla takové polobotky a punčochy. A protože sníh už byl takhle vysoký a já jsem šla od toho stohu do toho lesa, cesta žádná nebyla, byla zavátá, prostě po tom sněhu až po kolena. Ty polobotky jsem ztratila ve sněhu, a že byl mráz, tak se mi ty punčochy prodraly až nahoru. A já jsem se s bosýma nohama dostala až k tomu lesu do příkopu. S tím roztrhaným kabátem, to byl takový krátký. Už z něho kusy látky visely. Tak jsem si to vystlala na tom sněhu a tam jsem si sedla do toho příkopu v lese. A teď jsem čekala, až zmrznu. Až umřu. Já jsem nechtěla žít. Slyšela jsem tam dřevorubce, jak řežou dřevo. Tak si říkám: Kdyby se přiblížili a mě uviděli. Říkám si, že to možná budou dobří lidé. Ale nikdo se neozval. A já jsem v tom příkopu byla až do setmění. Pak jsem se kvečeru doplazila dál do lesa a tam byl stoh slámy z pohanky. V zimě, 6. prosince. A byl hrozný sníh a mráz. A teď jsem po slámce, protože to bylo zmrzlý a tuhý, tak jsem po dvou slámkách škubala a škubala, abych si tam udělala díru do toho stohu. Abych se tam mohla schovat. Jenomže to do hloubky nešlo, tak jsem to škubala do šířky. Teď jsem si tam konečně nějakou tu noru udělala. Tam jsem si zalezla v té hrozné zimě. S bosýma nohama a sněhem jsem se přikryla. A najednou jsem slyšela nějaký hluk. Ukrajincům uteklo prase a oni ho honili kolem stohu. Je to nenapadlo, že je to tam dole nějaký divný. Ale pořád honili to prase. Já jsem tam byla den, noc, den a pak další noc.“
Po dvou dnech úplně prochladlá a na pokraji sil se rozhodla, že bude dál bojovat a že musí najít nový úkryt. „Já jsem se odtamtud vyhrabala, že chci ještě žít. Najednou na mě přišla myšlenka, že chci ještě žít. Vždyť jsem měla jenom šestnáct let!“ Nejprve šla k ukrajinské rodině Fedorů. Ti, když ji viděli, tak ji pustili dovnitř a dali teplé mléko, které Helena nedokázala ani vypít. „Já jsem měla všechno tak tuhý. Celé tělo jsem měla tuhé.“ Jednu noc přespala na půdě a ráno se sama rozhodla, že odejde. „Nad ránem jsem přišla dolů do kuchyně a povídám jim, že je opustím, že nechci, aby riskovali život. Moc mě nepřemlouvali, abych zůstala. To ne. Nakonec byli i rádi, protože šlo o jejich život. O dítě…Pořád jsem měla strach a ten strach ve mně zůstal dodnes. Protože mně se v noci zdávají sny, že křičím ze spaní, že mě pořád někdo chytá, pronásleduje se zbraní, že mě chce zabít.“
Zachráněna polskou rodinou Lipských
Helena nevěděla, kam se má schovat, a tak nakonec skončila znovu u Břeňů. „Já už jsem nevěděla, kam se mám podít.“ Ti jí však dali najevo, že pokud neodejde, tak ji také udají. Pan Břeň ještě přidal, že nacisté než její rodiče zavraždili, tak je tři dny mučili. Nestačilo, že jí udal rodiče, ale i Helenu chtěl vidět úplně na dně. „On mě chtěl opravdu úplně zničit.“ Znovu se tedy ocitla sama v mrazu. Vzpomněla si na bratra, který mluvil o polské rodině Lipských z Ledochovky. Rozhodla se, že se zkusí ukrýt u nich. Zahrabala se u nich do slámy a po chvíli zjistila, že už se ve stodole někdo ukrývá. Byl to bratr Michal s manželkou, kterým Lipští vytvořili ve slámě malou komůrku. Lipští ze začátku nevěděli, že jim přibyl jeden nocležník, a tak nosili jen jídlo pro bratra a jeho ženu. Když ji ale objevili, přivítali ji a nechali v úkrytu.
V této malé temné místnosti strávili všichni tři až neuvěřitelných pět měsíců. „Pět měsíců jsme tam byli s bratrem…Tam byla tma tmoucí. To bylo celý zadělaný, i ten otvor byl zadělaný slámou. Člověk čekal, až bude večer, aby mohl jít alespoň na záchod. My jsme tam jenom šeptali. Jak jsem potom vylezla ven, tak jsem neuměla ani mluvit nahlas. Až po nějakém čase, jak jsem byla u paní Dzikowské a ona mi dávala mléko a brambory. Tak nějaká ta síla přišla do toho organismu. Tak jsem začala trochu mluvit.“
Jakožto Poláci neměli ani Lipští na růžích ustláno. Banderovci nesnášeli obyvatele polské národnosti a v okolí jich mnoho povraždili. Nezbývalo jim nic jiného než odejít do měst, kde neměli banderovci takovou moc. I Lipští se jednoho dne rozhodli pro odchod do Lucku. Helena s bratrem a švagrovou museli opustit svůj úkryt a hledat si nové útočiště.
Bratr Michal s manželkou skončil u české rodiny Zedníků z Ledochovky. Ti se o ně dobře starali a poskytovali jím úkryt a stravu. Konce války se však ani oni nedožili. Když už se blížili Rusové, rozhodli se, že se půjdou projít do pole. Náhodou je ale zpozorovali Němci, kteří projížděli kolem. Nakonec byli zastřeleni v Lucku. Takto později celou tragickou událost zaznamenala z vyprávění Helena Esterkesová: „Tak ten bratr se švagrovou se ocitl u těch Zedníků. Už byl červenec, už obilí bylo vysoký. Už se proslýchalo, že je fronta blízko. Tak oni si řekli, že se půjdou s manželkou, mojí švagrovou, projít ven do toho obilí. To mně ta Tonička Zedníková psala, jak to bylo. To jsem se dověděla, že oni zahynuli tam u těch Zedníků. Tak oni Němci jezdili s náklaďákem a nějak je uviděli. Že se v tom obilí něco hýbe a mysleli si, že jsou to partyzáni. Tak přijeli blíž a tam je chytli. Oba dva. A že je odvezou do Lucku a tam je zastřelí. Oni se tomu bránili. Říkali, že nejsou Židi. A taky jsem ještě slyšela, že udělali na té Ledochovce takové kolo lidí a je nechali uprostřed. Aby ti lidé z Ledochovky prohlásili, jestli jsou to Židé, nebo nejsou. Jeden takový se našel. Ten, co jsme k němu chodili spravovat obuv. Tak ten kývl hlavou, že ano. On jediný. Všichni mlčeli a on jediný kývl hlavou, že ano. A tak je odvezli nákladním autem a ještě si bratr musel vykopat sám hrob někde u té věznice. Až na konci Lucku. A tam ho zastřelili.“
Helenu Lipští poslali za jejich babičkou Dzikowskou do Marušína. Ty dvě si velmi rozuměly a Helena začala říkat paní Dzikowské babičko. Už se nemusela jen skrývat a babičce chodila pomáhat i na zahradu. Idyla ale netrvala dlouho. Chování banderovců bylo čím dál horší. Přepadávali polské vesnice a vraždili místní obyvatele. Takto napadli i Marušín. Helena se před nimi schovala do pole: „Banderovci najednou přepadli Panskou Dolinu a zároveň i Marušín. Ten Marušín byl kousek od Panské Doliny, kde ti partyzáni byli (jedná se o polské partyzány, pozn.autora). A na koních jeli ti banderovci a zapalovali, kde se co dalo. Byla to hrůza. A já jsem stihla utéct do pole. Kam se poděla babička, to nevím. Teďka ty koně, jak lítali přes to pole, tak mě přeskočil kůň. Já jsem ležela natažená někde pod mezí. Ve strachu a v hrůze. Povídám si: Už je jaro čtyřicet tři. Člověk taktak že se dožije konce války. A ještě abych tady zůstala zabitá od nějakých banderovců.“ Ani v Marušíně už se nedalo žít, a tak obě odešly do Lucku. Tam ale bydlelo spoustu lidí, kteří Helenu znali, a bylo by jen otázkou času, než ji někdo udá. Raději tedy chodila pást krávy za město a domů se každý den vracela až pozdě večer. Nakonec ji Lipští poslali k dalšímu příbuznému, k panu Paškovskému na Juláň. Naneštěstí ani u něj dlouho nezůstala. Ranila ho totiž mrtvice a zemřel. Jeho manželka odmítala spát v domě, protože v okolí se neustále pohybovali banderovci, a tak Helena zůstala ve stavení sama s mrtvým tělem.
Po pohřbu za ní přišel Polák Biško, který si ji vzal k sobě. S pomocí faráře z Kivercí pro ní vytvořili nové doklady na jméno Helena Radvanská, polské národnosti. Jen co jí je donesli, tak přišli na kontrolu k Biškům dva němečtí vojáci. „To jsem měla jó malou dušičku. Srdce jsem měla až v krku.“ Vojáci v dokladech nespatřili žádný problém a oznámili jí, že musí jít do lesa pracovat s ruskými zajatci. „Přes den jsem dělala s těma zajatcema v lese. Osekávala větve nebo jsem nosila nějaké jídlo a pak ho rozdělovala těm zajatcům. A v noci jsme dělali hlídku před banderovci. Ve stodole jsme spávali na slámě. A já jsem měla pod tou slámou schovaný revolver. Kdyby něco.“
Na Juláni se také pohybovaly skupiny polských partyzánů. Helena s nimi začala spolupracovat a oni ji používali jako spojku. Předávala jim důležité informace o pohybu banderovců a dění v obci.
Na konci války
To už se ale blížila fronta a Němci začali opouštět Volyň. Helena se tedy vydala zpátky k Lipským do Lucku. Město bylo ale velmi intenzivně bombardováno německou armádou. Lidé z města začali utíkat a s nimi se na pochod vydala i Helena. „Vyšla jsem na tu silnici a vidím spoustu lidí, jak se hrnou z toho Lucku houfem pěšky. Přes celou silnici. Lidé pěti šesti řadama se hrnou od těch bomb, od té hrůzy. Z toho Lucku do toho Rovna.“
V Rovně se opět uchytila u polské rodiny, kde za jídlo pomáhala s úklidem hospody. Dostala ale skvrnitý tyfus a skončila v nemocnici. Ještě pořád nebylo konce s jejím utrpením. Nemocnici totiž vybombardovali Němci a Helena se zachránila jen s pomocí polské sestry. Takto na celou událost vzpomíná:
„Ležela jsem v té hrozné nemocnici na skvrnitý tyfus. Vši tam lezly po těch dekách. A to hrozný žrádlo. Deset deka chleba denně. Ona tam byla jedna vojenská a jedna civilní nemocnice. Němci bombardovali vojenskou nemocnici a zasáhli i tu civilní. A urazilo to kus nemocnice. U mě to akorát vyrvalo okno a dveře tím velkým tlakem. Přiběhla sestra. Já jsem tam zůstala sama na tom pokoji. Všichni, co tam mohli chodit, tak utekli ven. Někam do pole se schovat. Já jsem nebyla schopná. To vám tak sebere sílu a ty kosti jsou jak když z gumy. Nejste schopen držet lžíci. Nejste schopen nikoho chytit za ruku. Celé tělo máte jako když z gumy. Já jsem se neudržela ani sedět. Já jsem úplně klesala. To mě vždycky podpírala sestra a krmila mě. A to mně bylo osmnáct roků. Nebyla jsem ani ve stavu, abych se najedla. Tož takový jídlo tam bylo. Tam lidé umírali ne z nemoci, ale spíše hlady. Tak jsem se šourala na kraj. Říkala jsem si: Spadnu na zem a podšourám se pod tu kovovou postel a tak se možná zachráním. Že budu pod tou postelí. Jak přišla sestra, Polka to byla, ptala se, kde kdo je. Byla tam tma a já jsem tam pištěla jak myš pod tou postelí. Ona nahlídla a vytáhla mě odtamtud. Kolik jsem mohla vážit, když mě vzala do náruče a udržela mě? Já jsem musela být kost a kůže. Jestli třicet pět kilo, nevím. Já jsem ji polsky prosila: ,Běžte pryč, sestro! Vždyť vás to zabije.‘ Ona povídá: ,Ne. Tvůj život je stejně drahý jak ten můj.“ Propuštěna byla zhruba po měsíci. „Po více jak měsíci jsem šla a držela jsem se toho zdiva na ulici a došplhala jsem zpět k těm Polákům.“
Zakrátko získala pracovní místo u krajského úřadu mládeže. Za práci dostávala plat 200 rublů měsíčně, ale jeden bochník chleba v té době stál 60 rublů. „Protože jsem nic jiného neměla, jen ten chleba a vodu. Tak jsem jedla celý den jen chleba a pila vodu. To bylo všechno moje jídlo.“ Začala si zařizovat i byt. Z Ledochovky nechala přivézt nábytek, který jí byli ochotni někteří Češi vrátit. Ani z toho se však dlouho neradovala. Jednoho dne přišla do bytu a uvnitř byl falešný ruský důstojník (znala ho již z dřívější doby z Ledochovky), který jí vyhrožoval zbraní, ať odejde, že si byt i s vybavením zabavuje. Nepomohlo ani, že si šla stěžovat na NKVD. „Řekli, že je to důstojník, že nic nenadělají. Ten Rus ale dokumenty i uniformu ukradl.“
Reemigrace do Československa a seznámení s manželem
Ještě na Juláni se Helena seznámila s Adamem Esterkesem, který tam byl u polských partyzánů. I on měl židovský původ a také jemu nacisté vyvraždili celou rodinu. Za války se ukrýval u Čechů v obci Malovaná a díky tomu přežil. Když potom přišlo na Volyň československé vojsko, tak se do něj dobrovolně přihlásil. Ve Vyšném Komárníku byl těžce raněn a po vyléčení se v září 1945 oženil s Helenou Rivcovou. „Byl to povahově strašně hodný člověk.“
Oba potom reemigrovali do Československa a usadili se v Kunvaldu (dnes Kunín). Na přijetí místních Čechů Helena Esterkesová příliš dobře nevzpomíná. „Nás zrovna v Kuníně příliš dobře nepřijali.“ Paradoxně ze všech lidí z Kunína nejlépe vzpomíná na německou rodinu Blažků, která jako jediná nebyla odsunuta. V Kuníně pak Helena Esterkesová vykonávala různá zaměstnání a později se přestěhovala do Nového Jičína, kde žije i dnes. Její manžel měl celý život problémy se zraněními z války a nakonec jim po letech i podlehl.
Na Volyň se Helena Esterkesová vrátila ještě jednou v roce 1976. Z jejich nádherného statku tam nezbylo skoro nic. Sama při návštěvě rodného kraje neustále všude viděla svou zavražděnou rodinu. „Já jsem tam věčně brečela.“ I při vyprávění tohoto příběhu projevovala silné emoce. Její příběh může člověk jen poslouchat, ale nikdy se plně nevžije do utrpení, které musela prožít.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)