Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Prach, popel, psi a povely – to byla Osvětim
narozena 24. října 1930 v Děčíně jako Eva Löwidtová
asimilovaná židovská rodina
roku 1936 se rodina přestěhovala do Prahy
roku 1939 odmítla odjet do Anglie s Wintonovým transportem
10. prosince 1941 rodina deportována do ghetta Terezín
v září 1944 otec deportován do Osvětimi
4. října 1944 – pamětnice s matkou deportovány do Osvětimi
v lednu 1945 evakuovány do tábora Gross Rosen
v dubnu 1945 odešly z Gross Rosenu v pochodu smrti
17. dubna 1945 matka zemřela
utekla z pochodu smrti
do konce války se skrývala u rodiny Jahnových v Postřekově
po válce rok u tety v Heřmanově Městci, pak v Praze
kurz pro zdravotní sestry, setkání s Petrem Erbenem
v létě 1948 emigrovali do Paříže
od roku 1949 žije v Izraeli
autorka autobiografických knih Vyprávěj, mámo, jak to bylo a Sen
žije v Aškelonu
Každou noc v Osvětimi snila o tom, že je doma, a čerpala sílu ze zážitků z dětství a s milovanými členy rodiny. „Možná i proto jsem všechno přežila,“ přiznává Eva Erbenová a dodává: „Osvětim mám jakoby pod závojem.“
Narodila se roku 1930 v Děčíně do středostavovské židovské rodiny. Otec Jindřich Löwidt byl chemik, maminka Marta, absolventka obchodní školy, se starala o domácnost a pomáhala otci s administrativou. V rodině Löwidtových se mluvilo česky, ale všichni ovládali také němčinu. Kromě dvojího jazyka slavili i dvojí svátky – židovské a křesťanské. Rodina byla jako většina českých židovských rodin asimilovaná, Eva Erbenová vysvětluje, že se cítili jako Češi židovského vyznání. S antisemitismem se podle svých slov nikdy nesetkala a sionismus byl pro ni cizí slovo.
Pamětnici bylo asi pět let, když se s rodiči přestěhovali do Prahy. Žili ve vile ve Strašnicích, otec slavil úspěchy ve své profesi. „Před válkou otec vynalezl způsob zpracování bakelitu a nechal si ho patentovat, ovšem jako Žid musel podat patent pod jménem svého kolegy,“ vypráví Eva Erbenová. Neskončilo to jen u potíží s patentem, rodinu Löwidtových jakožto rodinu židovskou čekaly horší události – zabavená vila, ztráta majetku a občanských práv a později deportace.
Uvažovali o emigraci, ale na odjezd už bylo příliš pozdě. Snažili se proto vyslat do zahraničí aspoň tehdy devítiletou Evu. „Maminka se dozvěděla o Wintonových vlacích a přihlásila mě. Pak vytáhla doma kufřík, balila mé věci a říkala mi: ‚Možná pojedeš do Anglie.‘ Pamatuji si, jak jsem jí tehdy odpověděla: ‚Raději budu tady s vámi jíst dřevo, ale sama nikam nepojedu.‘ Kufřík tedy opět putoval do skříně,“ vzpomíná Eva Erbenová. Také si vybavuje, že otec se pokoušel zajistit pro rodinu úkryt na venkově, ale nikdy k tomu nedošlo.
V prosinci 1941 odjela rodina Löwidtových do ghetta v Terezíně. Pamětnice těžce nesla odloučení od tatínka. Nebydlela jako velká část dětí v dětském domově – Heimu, ale žila s maminkou v Drážďanských kasárnách, otec v Magdeburských. Později se tatínkovi, který měl na starost zásobování, podařilo pro rodinu zařídit bydlení v malé místnosti. „I když to bylo malinké, žili jsme společně jako rodina, což byl na terezínské poměry luxus. Kdyby válka skončila v Terezíně, jako by se nic nestalo,“ připomíná Eva Erbenová. Zmiňuje také optimistický přístup k situaci, který jí pomáhal. „Věřili jsme, že všechno je jen dočasné. Na jaře jsme si říkali, že v létě je konec, a podobně. Tatínek navíc tvrdil, že nevadí, že nic nemáme, vždyť opět začne pracovat a všechno si znovu koupíme,“ vypráví pamětnice.
Na tatínkova optimistická slova však nedošlo. V září 1944, během hromadných transportů práceschopných mužů, byl z Terezína deportován do Osvětimi. Brzy ho následovala i Eva Erbenová s maminkou. Takto vysvětluje okolnosti jejich odjezdu: „Tehdy nám tvrdili, že muži jedou připravovat nový tábor, kam se z přelidněného a nemocemi prolezlého Terezína přesuneme. Za nějakou dobu nám nabídli, že můžeme jet také, že nový tábor je hotový. Tak jsme se s maminkou dobrovolně přihlásily. Která z žen by nechtěla za svým synem, manželem nebo otcem?“
Z Terezína pamětnice s maminkou odjížděly začátkem října 1944. Aby byla iluze přesunu do nového tábora dokonalejší, cestovalo se osobním vlakem, nikoli dobytčákem. Po zhruba třídenní cestě dorazily do Osvětimi. Na příjezd Eva Erbenová dodnes vzpomíná s přemáháním: „Tehdy začala katastrofa, peklo. Prach, popel, psi, povely – to byla Osvětim. To, co následovalo, mám jakoby pod závojem. Selekce, sprchy, barák, jídlo, apely...“ V osvětimském bezčasí vydržela pamětnice s maminkou víc než dva měsíce, do evakuace tábora začátkem ledna 1945. Tehdy životaschopné vězně převezli do Grünbergu (dnes Zielona Góra), pobočky tábora Gross Rosen.
V dubnu 1945 se vězni z Gross Rosenu vydali před blížící se frontou na evakuační pochod, tzv. pochod smrti. Eva Erbenová vzpomíná: „Denně jsme museli ujít přes třicet kilometrů. Výmluvné je, že z tisícovky vězňů do cíle došlo sedmdesát.“ Maminka zemřela během pochodu smrti vyčerpáním 17. dubna 1945 v táboře Svatava u Sokolova. Pamětnice přiznává, že se dostala do stavu naprosté apatie a otupělosti, kdy už jí všechno bylo jedno. Přesto se zachránila, a to vlastně náhodou. „Na noc nás nahnali do nějaké stodoly. Byla mi zima, a tak jsem si vlezla za krávu, která tam byla ustájená. Hledala jsem teplo, zavrtala jsem se do slámy a usnula tam. Ráno, když jsem se probrala, byli už všichni pryč a beze mě,“ vzpomíná na útěk – neútěk z pochodu smrti Eva Erbenová.
První, kdo ji objevil, byl mladý polský vězeň, který zubožené pamětnici přinesl něco k jídlu a upozornil ji, aby nezůstávala na místě, kde je stále většina Němců. Eva Erbenová se tedy intuitivně vydala po kolejích a pokračovala několik dní do obce Postřekov v okrese Domažlice. Došla k rybníku, kde omdlela. „Tam si mě naštěstí všimla selka, která tam prala prádlo. Vzala mě k sobě a její rodina mě několik týdnů do konce války skrývala,“ popisuje svou záchranu Eva Erbenová. V rodině Jahnových zůstala až do osvobození a stále vzpomíná na jejich odvahu, laskavost, péči a vlídnost.[1] To, že je Židovka, přiznala až po osvobození a tehdy ji Jahnovi nechali zapsat do seznamu přeživších na pražské židovské obci, kde pamětnici objevila teta z Heřmanova Městce. Teta, jedna z mála členů rodiny Löwidtových, kteří přežili válku (tatínek pamětnice Jindřich Löwidt zemřel v lednu 1945 v Dachau), se Evy Erbenové ujala, ale pamětnice nepopisuje jejich soužití jako šťastné. „Jahnova rodina v Postřekově pro mě měla pochopení, bezpodmínečnou lásku. Intuitivně tušili, čím jsem prošla, přesto mě měli rádi. S tetou jsme si úplně neporozuměly, vždyť i já jsem během války nuceně dospěla,“ přiznává.
Po roce stráveném u tety odešla do Prahy. Našla zázemí v židovském sirotčinci v Belgické ulici, absolvovala kurz pro zdravotní sestry. Při oslavě vyhlášení nezávislosti Státu Izrael v květnu 1948 se seznámila s Petrem Erbenem, svým budoucím manželem. „Petra, který je o deset let starší, jsem znala z Terezína, ale nikdy bych si nepomyslela, že o mě bude mít zájem. Ovšem stalo se a brzy jsem se ze sirotčince stěhovala do jeho garsonky v Žitné ulici,“ usmívá se pamětnice.
Po únoru 1948 měla pocit, že opět nastává špatná situace pro Židy, a s manželem se proto rozhodli pro emigraci. V létě 1948, kdy již čekala své první dítě, odešla s Petrem Erbenem do Paříže, kde zůstali několik měsíců. Snažili se dostat do Austrálie, nakonec ovšem v roce 1949 odjeli do Izraele, kde žil bratr jejího manžela. Společně vychovali tři děti, o nichž Eva Erbenová mluví jako o největším daru, kterého se jí dostalo, a společně postavili dům v Aškelonu, kde žijí dodnes. Pamětnice si uchovala krásnou češtinu, ačkoli sama říká, že její mateřština dlouho ležela ladem. „Své děti jsem česky neučila, nechtěla jsem jim dělat v Izraeli komplikace. Stačilo to, že jsme z Evropy, už tím jsme byli jiní,“ dodává.
Svůj životní příběh zpracovala ve dvou autobiografických knihách a své zkušenosti předává i na besedách s mládeží. Její vzkaz pro mladou generaci je jednoznačný. „Snažte se být dobrými lidmi a naučte se myslet. Na to není potřeba ani doktorát, ani peníze,“ uzavírá Eva Erbenová.
[1] Kryštof a Ludmila Jahnovi získali v roce 1983 in memoriam ocenění Spravedlivý mezi národy, udílené izraelským památníkem Jad Vašem.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (David Lomič)