Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zlata Erbanová (* 1944)

• narozena v Praze 24. října 1944

• v padesátých letech otec propuštěn ze zaměstnání a začal pracovat jako pomocný dělník

• vystudovala střední zdravotnickou školu

• v šedesátých letech navštěvovala přednášky Václava Havla v Gorazdově ulici

• působila v Ústavu patologické fyziologie

• její manžel, lékař, cestoval, ona nesměla

• v roce 2024 žila v Praze

Po Vltavě jsme bruslili až do Braníka

Zlata Erbanová , rozená Kuklová, se narodila 24. října 1944 v Praze. Vyrůstala s rodiči v Gorazdově ulici kousek od Vltavy. Její otec byl advokát, ale po nástupu komunistického režimu byl označen za vykořisťovatele a dostal práci pomocného dělníka. „Naše sousedka, když ho viděla, jak jede ráno do továrny, tak říkala: ,Jestli vy jste vykořisťovatel, tak já už se z toho zjevím.‘ Protože on byl tak hodnej, že lidem, co neměli peníze, dělal advokáta zadarmo,“ vypráví.

Na dětství v centru Prahy vzpomíná Zlata Erbanová ráda. „Tehdy ještě zamrzala Vltava, v zimě jsme s tatínkem vzali brusle a jeli jsme po řece až do Braníka, to bylo nádherný.“ Tehdy byl provoz ve městě velice odlišný od dneška. „V ulicích nebyla auta zaparkovaný, takže jsme na ulici hráli vybíjenou. Kolem jezdili jenom koně, který vozily v sudech pivo do hospody nebo uhlí.“

Nikdy tam nevlítla policie

Zlata Erbanová  ráda vzpomíná na prázdniny u dědečka ve Stachách na Šumavě, kde děda působil jako pomocný učitel. V roce 1951 nastoupila do základní školy v Resslově ulici. „Měla jsem tatínka, který mi vždycky doma opravoval informace, co říkali ve škole. To bylo moc zajímavý, vždycky říkal, že takhle to není a je to úplně jinak.“ Hned po nástupu do první třídy musela Zlata Erbanová  vstoupit do pionýra a na střední škole do Svazu socialistické mládeže. „Kdo nešel do svazu mládeže, tak se mohl se školou rozloučit, to byly takový dobrovolný vstupy tehdy,“ vzpomíná.

Zlata Erbanová vystudovala Střední zdravotnickou školu na Alšově nábřeží. Na škole se zapojila do dramatického kroužku. Vzpomíná, že na škole studovaly především dívky, takže mužské role hledali mezi rentgenovými laboranty. „Dokonce jsme hráli v Městských divadlech pražských, když měli volno.“

Kousek od Gorazdovy ulice na nábřeží Vltavy bydlel Václav Havel. „Ten tam dělal v Gorazdově v hospůdce takové přednášky, co by jako mělo být. Tam bylo vždycky plno a já nevím, jakým způsobem se to mohlo provést, protože tam nikdy nevlítla žádná policie.“ Na přednášky Zlata Erbanová docházela moc ráda a Václav Havel ji nadchl, takže vítala, když byl v roce 1989 prvním prezidentem po pádu režimu.

Testovali jsme i na opičce

Po škole nastoupila Zlata Erbanová do Ústavu patologické fyziologie, kde působila na výzkumu protisrážlivých roztoků. „Testovali jsme na myškách, krysách a dokonce i na opičce.“ V práci se seznámila se svým budoucím manželem, který byl lékař a v ústavu učil. V Ústavu patologické fyziologie pracovala 28 let, ale pak se u ní objevilo astma a lékaři zjistili, že má alergii na zvířata, se kterými v ústavu pracovali. Z milované práce musela tedy odejít a dostala částečný invalidní důchod. Na půl úvazku pracovala jako prodavačka v obchodu s oblečením na Vinohradech.  

V roce 1972 se Zlata Erbanová provdala a manželem si pořídili chalupu, kam od té doby ráda jezdí. V roce 1974 se manželům Erbanovým narodila dcera Daniela.  „Já jsem nějak neměla touhu, ale pak jsem si říkala, že už mi bijou biologický hodiny, tak jsem měla dítě.“ Po čtyřech letech se narodila ještě dcera Anna a Zlata Erbanová moc ráda vzpomíná, jak s holčičkami trávila léto na chalupě.

Čekali jsme, až se zbavíme přítele Sovětského svazu

V listopadu 1989 se Zlata Erbanová nadšeně zúčastnila demonstrací. „Takhle jsme čekali, až se zbavíme našeho přítele Sovětského svazu, a zjistila jsem, co je nejhorší, že je u nás ještě dost politiků, kteří si myslí, že to bylo za Rusů lepší.“ Po sametové revoluci mohla Zlata Erbanová konečně jezdit do zahraničí. Její muž jezdil i během režimu na kongresy do ciziny. „Já jsem s ním nikam do roku 90 nemohla, ale potom jsme s ním mohla jet na jakýkoliv kongres, takže to bylo fantastický.“

Když jeli manželé na kongres, tak se vždy snažili si pobyt prodloužit. Takto třeba procestovali celou Itálii ze severu na jih. Zlata Erbanová byla šťastná, že navštívila například Florencii a galerii Uffizi. „To já jsem si nikdy nemyslela, že někdy uvidím ty obrazy, o kterých jsem si jenom četla.“ Po revoluci mohla také konečně navštívit svého strýce, který žil v Hamburgu. „Važte si toho, že můžete svobodně volit. My jsme museli chodit k volbám a nebylo jiného výběru, než soudruzi z komunistické strany,“ říká.

Dnes (2024) žije Zlata Erbanová v domově seniorů na Praze 7, kde je spokojená. O svém životě říká: „Vždycky jsem v sobě měla takový ten optimismus, že může být i hůř a nemá smysl fňukat.“