Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Erbanová (* 1944)

Historie se zkreslovala, o některých věcech se dlouho vůbec nesmělo mluvit

  • narozena 1. dubna 1944

  • otec lékař ukrýval za války v nemocnici Židy

  • strýc Ing. Arch. Širc za války členem Obrany národa

  • tchán Dr. Erban vedoucím odboje na Mělnicku

  • zažila bombardování Mělníka 9. května 1945

  • maminka pomohla k emigraci generálu Aloisi Liškovi (v roce 1949 vězněna)

  • pamětnice nesměla studovat na vysoké škole a měla problém sehnat práci

  • v roce 2016 žije v Mělníku

Jarmila Erbanová, mladší z dcer manželů Šircových, se narodila 1. dubna 1944. Maminka pečovala o děti a domácnost a tatínek byl primář v Mělníku. Za války jezdil, přes nesouhlas protektorátních úřadů, za pacienty do okolních vsí. Lékařů bylo málo, nafty ještě méně a pouze na speciální příděly. „Za svoje služby tam obvykle dostal něco k jídlu, měli jsme přilepšení. Ale on byl takový dobrák, že to často ještě po cestě rozdal nuznějším.

Rodina odbojářů

Jarmily strýc, Ing. Arch. Josef Širc se za války angažoval v odbojové skupině Obrana národa. Roku 1941 jej zatklo gestapo, zbytek války strávil v koncentračním táboře v Rakousku a domů se dostal až v červnu 1945. Přežil především díky své kvalifikaci, Němci jej využívali při přípravě stavebních projektů.

Jarmily tatínek se měl také podílet na odbojové činnosti, ale nakonec se od myšlenky upustilo, lékařů bylo příliš málo, byl plně pracovně vytížený. Pomáhal lidem z ročníků, které měly být totálně nasazeny v Říši tím, že fingoval jejich operace, dával zdravé končetiny do sádry a podobně. Jeden čas ukrýval v mělnické nemocnici Židy.

Jarmily budoucí tchán, Dr. František Erban, vedl protinacistický odboj na Mělnicku v rámci organizace Obrana národa. Zapojil se i do hnutí Národní mstitel. Na jaře 1945 se mu podařilo navázat spojení s partyzánským výsadkem nedaleko obce Řepín. Pamětnice vypráví: „Vedl ho major Kaniščev, bohužel je vysadili jinde, než měli, Němci po nich začali okamžitě jít, ukrývali se v řepínských lesích. Mnoho jich přišlo o život. František Erban byl oblastní veterinární rada, taktéž v rámci práce objížděl vesnice, tak mohl partyzány zásobovat, aniž by to bylo nápadné.

Věci, o kterých se nemluví

Konec války v Mělníku zná Jarmila Erbanová pouze z vyprávění. 9. května 1945 se na náměstí shromáždili lidé, šli vítat přijíždějící osvoboditele. Nikdo však nepřijel, místo toho dopoledne a pak ještě jednou v odpoledních hodinách město bombardovala Rudá armáda. Zahynulo mnoho lidí a pamětnice se zachránila jen náhodou. „Stály jsme prý s mámou před domem a potkaly tam doktora Kallmünzera, tátovo kamaráda z veslování. Maminka najednou povídá: ‚Hele Jirko, podívej, něco házejí.‘ On mě popadl z kočárku a zakřičel: ‚Utíkejte za dům!‘ Běželi jsme, a když jsme se tam ukryli, dopadla bomba. Dům nám to zničilo.“ Sestra se zachránila útěkem do sklepa lékárny. O rok později už se všude psalo, že Mělník bombardovali Němci. Pravda směla vyjít najevo až roku 1989. Jarmily tatínek pak několik dní z nemocnice vůbec nepřišel domů. Operoval jako jediný, zraněné už nebylo kam dávat a personál padal únavou. Podle vyprávění pamětnice se mu také jednou stalo, že operoval zraněného vojáka Rudé armády a druhý stál nad ním s pistolí v ruce. Hrozil zastřelením, pokud jeho druha nezachrání.

Když pak na konci války prchali Němci z Mělníku na sever, měli v úmyslu za sebou vyhodit do vzduchu most. František Erban s německým velitelem úspěšně vyjednal klidný odchod a postupně začal přebírat agendu na Mělnicku. Stal se prvním revolučním předsedou Národního výboru. Ve funkci vydržel jen do nástupu komunistů. Dle zákona 255 posléze žádal o uznání, své odbojové činnosti, které získal až v roce 1964. Zemřel v roce 1967 a o jeho zásluhách se smělo veřejně promluvit teprve v roce 1985.

Maminka byla rebelka

Jarmila vzpomíná na vzdor maminky proti novým komunistickým pořádkům. Když se v roce 1948 povinně vyvěšovaly na výročí osvobození vlajky do oken, maminka poctivě oblepila veškerá okna v domě vlajkami všech spojenců, ne jen sovětskou a československou. Výzdobu musela okamžitě sundat a dostala napomenutí.

Strýc Josef Širc se z Obrany národa znal s generálem Aloisem Liškou, velitelem české tankové jednotky v Anglii. Jeho vojáci se zúčastnili obléhání Dunkerque. Po návratu do Československa byl Alois Liška jmenován armádním generálem. V roce 1946 jej již v rámci obsazování důležitých pozic v armádě vojáky loajálními ke Komunistické straně přeřadili na místo vrchního velitele vojenské akademie v Praze1). Jezdil na návštěvy do Mělníka. Pamětnice později věnovala vojenskému muzeu jeho spacák. Až do roku 1968 měli v bytě schovanou britskou vlajku, kterou generál nosil u Dunkerque.

Po převratu v roce 1948 komunisté zbavili Aloise Lišku funkce a byl odeslán na dovolenou. Následovalo poslání do výslužby. Uvědomoval si akutní nebezpečí, které čekalo na většinu veteránů ze západních armád. Pamětnice vypráví o jediné možnosti Aloise Lišky vyhnout se perzekuci, útěku před zvůlí režimu na západ, do Anglie. „Moje maminka mu pomáhala, část cesty ho odvezla autem. Jak to přesně bylo nevím, nikdy o tom víc nemluvila. V dubnu 1949 jí každopádně zatkli a až do listopadu jí drželi ve vazbě na Pankráci. Měla dobrého advokáta, neodsoudili jí, ale po návratu domů jsem jí nepoznala.

Když je trestné být nezaměstnaný

Po návratu maminky z Pankráce to pro Šircovi nebylo jednoduché. Na sestru si zasedl Bedřich Šťastný přezdívaný Bedřich Hrozný, obávaný mělnický komunista. Pro maminku požadoval vězení 16 let, u sestry si vymínil přísezení u maturity, tu pak skládala až do 11 hodin v noci. Pochopitelně nemohla dále studovat ani sehnat zaměstnání a její maminka také ne. V roce 1951 navíc zemřel tatínek. „Maminka si udělala alespoň zdravotnickou školu, aby mohla pracovat v nemocnici u Boromejek. Komunisté ale dávali pacientům podepisovat různé nesmysly, například že si od nich maminka bere peníze, takže jí nejprve znovu zatkli, jen na dva dny, a záhy vyhodili.

V roce 1955 přišel z Prahy do Mělníka nový lékař, maminka mu navrhla, že si vymění byty. Souhlasil, a tak se i s Jarmilou stěhovala do Prahy. Pamětnice začala chodit na základní školu na Vinohradech. Mamince se povedlo sehnat místo na pile za Prahou. „Bylo jí padesát let a skládala tam těžké fošny. Po čase sehnala práci v kanceláři v podniku Řempo. Mně se v Praze vůbec nelíbilo, chtěla jsem zpět do Mělníka.“ Zpátky se stěhovaly roku 1958. Pamětnici v té době přijali na gymnázium do Londýnské ulice na Vinohradech, nechtěla ale dojíždět, nastoupila tedy na gymnázium v Mělníku.

Odmaturovala v roce 1961, studovat dál jí komunisté nepovolili, nevyhověla v posudcích. Nemohla sehnat zaměstnání. Vypráví, jak se na ní nakonec usmálo štěstí: „Tenkrát už jsem druhý rok po sobě dostala cenu v celostátní soutěži v recitaci, kterou zaštiťoval Československý svaz mládeže. Pán, co vedl naší delegaci, mi nabídl, jestli u nich nechci dělat písařku.“ Jarmila byla rázem zaměstnaná. „Vzpomínám tam na ně v dobrém, pomáhali mi, když jsem se vdávala, tak mi půjčili Tatru 603 i s řidičem. Ale pracovat tam nešlo, vůbec nic se tam nedělalo, jen občas něco napsalo, hrozné slátaniny. Nedovedla jsem se takhle ulejvat, raději jsem dobrovolně skončila.

Jarmila Erbanová byla opět nezaměstnaná. Její manžel končil vysokou školu, ale v posledním semestru ho vyhodili. „Nutili ho, aby se veřejně vzdal svého otce, Františka Erbana. To odmítl, raději šel dělat skladištního dělníka.“ Později přešel na místo provozního a Jarmile u ředitele domluvil, že u nich bude dělat úřednici. Ten si jí zavolal, nechal jí dvě hodiny čekat a pak oznámil, že bohatě stačí, že tam má zaměstnaného jejího muže a že ji nepřijme.

Nakonec se vše obrátilo k lepšímu. Jarmila nastoupila do Ústředního výzkumného ústavu rostlinné výroby v Tupadlech. Nějaký místní soudruh poskytl jejímu muži protekci, obrátili se společně na poslankyni a ta mu povolila dodělat vysokou školu.

Jarmila Erbanová se aktivně věnuje kulturnímu životu rodného města, zasedá ve správní radě Mělnického kulturního centra2).

Poznámky

1) http://rotanazdar.cz/?p=1670&lang=cs

2) http://www.mekuc.cz/stranka/melnicke-kulturni-centrum/o-mekucu/

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů