Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Enrique Encinosa (* 1949)

• narodil se 27. dubna 1949 v Havaně

• ve dvanácti letech, v roce 1961, emigroval se svými rodiči do Miami

• zakladatel a člen několika organizací bojujících proti režimu Fidela Castra (Alpha 66, Abdala, Frente de Liberación Nacional Cubano [Fronta národního osvobození Kuby] atd.)

• v letech 1976 až 1978 byl dvojitým agentem ve službách CIA a Fidela Castra

• zakladatel PEN Club de Escritores Cubanos en el Exilio (PEN klubu kubánských exilových spisovatelů)

• vyzpovídal více než 200 bývalých kubánských politických vězňů a exulantů

• mezi jeho neznámější knihy patří „Escambray: la guerra olvidada“ (Escambray: zapomenutá válka) a „Hunting Che Guevara“ (Honba za Che Guevarou)

• je uznávaným boxerem, promotérem a trenérem boxu

• má dva syny a žije v Miami

„Já jsem již ve svých třinácti letech věděl, že můj život bude až do smrti spojený s Kubou,“ komentuje Enrique Encinosa své odhodlání k boji proti režimu Fidela Castra a odhaluje dvě hlavní oblasti tohoto boje: vojenství a psaní. „Bojoval jsem se zbraní v ruce, s počítačem v ruce a ještě předtím s tužkou v ruce.“

Veselé, ale předčasně ukončené dětství

Enrique pochází z rodiny s dlouhou historií bojů proti kubánskému vládnímu aparátu. Ve třicátých letech se jeho otec účastnil povstání s cílem ochránit svobodné volby v zemi proti znovu zvolenému prezidentovi Gerardu Machadovi.[1] Své rané dětství popisuje jako veselé a zábavné. Jezdil na koni, chodil s kamarády na pláž nebo se potápěl v moři, ale tato dětská bezstarostnost skončila, když v zemi vypukla občanská válka proti režimu generála Fulgencia Batisty.[2] „Když mi bylo nějakých osm nebo devět let, tak před naším domem zastřelili jednoho povstalce. Ráno jsem šel do školy, a když jsem vyšel z domu, byla na ulici kaluž krve a ve zdi domu kulky ze střelby,“ vzpomíná Enrique na svou první zkušenost s občanskou válkou. Vítězství kubánské revoluce v roce 1959 označuje pamětník za důležitou změnu ve svém životě. „Násilí a popravy se staly součástí každodenního života,“ popisuje smutně situaci a dodává: „A i když mi nebylo ani deset let, mělo to na mě velký vliv, věděl jsem, že něco není správně.“

Revoluce zaprodaná Sovětskému svazu

„Během všech těch politických turbulencí si hodně lidí začalo myslet, že revoluce začíná směřovat ke komunismu více, než bylo přijatelné, že už se nejedná o demokratickou revoluci.  A tak začala vznikat různá hnutí proti režimu Fidela Castra,“ popisuje Enrique situaci po vládním puči Fidela Castra v roce 1959. Dodává, že většina protirežimních hnutí si myslela, že kubánská revoluce se zaprodala Sovětskému svazu. Pamětníkova rodina se rozhodla pro ilegalitu a ozbrojený odboj, který byl podporován ze strany CIA (Central Intelligence Agency). „Z Kuby se stalo bitevní pole studené války, už to nebyl boj Kubánce proti Kubánci, ale boj mezi Spojenými státy a Sovětským svazem,“ smutně komentuje bipolaritu Kuby a důvod, proč na Kubu začali mířit sovětští inženýři s techniky a dodávky zbraní. Na začátku sedmdesátých let už bylo proticastrovské hnutí hodně aktivní, aktivisté umisťovali bomby do úřadů a institucí, chystali atentáty, osvobozovali své zajaté kolegy z vězení nebo se účastnili ozbrojeného boje a skrývali se v horách. U Enriqueho doma schovávali zbraně, opoziční propagandistické materiály a další nelegální tiskoviny. „‚Víš, že tady máme zbraně, víš, že tady máme výbušniny, víš, že když mě chytí, tak mě zastřelí. Nikomu ani muk, ani babičce!‘ řekl mi jednou můj otec,“ vzpomíná Enrique na svůj první úkol v odboji. Kvůli politické situaci a rostoucímu nebezpečí se v listopadu 1961 pamětníkovi rodiče rozhodli odjet do Miami. I přes emigraci ale Enrique věděl, že jeho domovem je Kuba: „Já už jsem ve svých třinácti letech věděl, že můj život bude až do smrti spojený s Kubou.“

Abdala

V roce 1971 se pamětník v USA přidal k proticastrovské organizaci „Alpha 66“,[3] pro niž sháněl další příznivce a finanční příspěvky nebo distribuoval tištěný materiál. Enrique chtěl ale bojovat, a tak se spojil s dalším hnutím, „Abdala“,[4] jehož název byl inspirován první básní José Martího.[5] V březnu 1971 vniklo šestnáct členů uskupení Abdala do sídla budovy Organizace spojených národů (OSN) v New Yorku a připoutalo se zde k židlím. Dalších třicet příznivců hnutí zablokovalo vstup, mezi nimi i Enrique. „Obsadili jsme budovu na protest proti ignoraci otázky kubánských politických vězňů, která byla dlouhá léta přehlížena,“ komentuje pamětník událost, kdy bylo poprvé v historii uzavřeno sídlo OSN.[6] Akce vzbudila velký mediální ohlas a zájem o organizaci, která tak nabrala mnoho nových členů a s osmi sty aktivními členy se tehdy stala největším exilovým hnutím zaměřeným proti režimu Fidela Castra. Organizace měla dokonce ozbrojenou frakci. V roce 1972 Enrique spolu s Franco Castrem (shoda příjmení s Fidelem Castrem je náhodná) založili první utajené exilové seskupení, Frontu národního osvobození Kuby (Frente de Liberación Nacional de Cuba, zkráceně FLNC). Její hlavní náplní byly vojenské akce. Během dvaceti měsíců jich zorganizovali po celém světě celkem třicet šest včetně zničení kubánských námořních lodí a člunů nebo bombových útoků na velvyslanectví Kuby na Jamajce, v Mexiku či v Londýně. „Po čase však Abdala přestala s FLNC spolupracovat. Nedosáhli jsme žádných výsledků a na situaci na Kubě to nemělo vliv,“ dodává pamětník. Když se stal Enrique vedoucím oddělení pro kubánské otázky v rámci organizace Abdala, vytvořil šifrovaný systém komunikace s pomocí cizojazyčných slovníků pro kubánské disidenty.

Dvojitý agent

Enrique si jasně vybavuje den, kdy mu zavolali z FBI (Federal Bureau of Investigation) a řekli mu: „Podívej se, tvůj bratranec je jedním z deseti nejdůležitějších členů ústředního výboru (Comité Central del Partido Comunista de Cuba) a ty jsi ideální kandidát na dvojitého agenta, mohl by ses tam infiltrovat.“ Pamětník nabídku přijal a začal navazovat styky s přívrženci Castrova režimu. Jako dvojitý agent působil v letech 1976 až 1978, nechce však hovořit o detailech a vysvětluje okolnosti: „Existují věci, o kterých nemůžu mluvit, podepsal jsem řadu prohlášení s CIA a s FBI.“ Prorežimní agenti byli rádi, že mohou spolupracovat s Enriquem, a doufali, že pro špionáž získají i jeho vysoce postaveného bratrance. Tato životní etapa ale skončila kvůli připravovanému podvodu na Enriqueho. Castristé ho pozvali na speciální výcvik na Kubě, kolegové z CIA ho ale varovali: „Nejezdi tam, máme problémy s Fidelovými infiltrovanými agenty v Mexiku, je to past, vědí všechno.“ A tak se pamětník na Kubu nevydal a jeho špionáž kvůli odhalení skončila. Kromě špionáže šel proti komunistickému režimu také se zbraní v ruce. Účastnil se vojenských misí v Nikaragui a Surinamu. Enrique věří, že k porážce jakéhokoliv totalitního režimu je potřeba vojenský zákrok. Vojenství se věnoval více než patnáct let. Kromě strategických činností věnoval svůj čas organizaci „Bratři na pomoc“ (Hermanos al rescate), kterou založil se svým kamarádem, pilotem José Basurtem. „Zachránilo se více než tři tisíce osob, to je to nejhezčí, co jsem v exilu dokázal, zachránit tolik lidských životů,“ vzpomíná hrdě Enrique na létání nad mořem mezi Kubou a Miami, když hledali drobná plavidla s uprchlíky z Kuby a pomáhali jim dostat se na pevninu.

Boj s propiskou v ruce

Na začátku osmdesátých let začal pamětník sbírat materiály a dělat si poznámky pro budoucí psaní knih. „Vždycky mě zajímala historie povstání z pohoří Escambray,“ komentuje svou vášeň, která se také proměnila v jistý způsob boje proti kubánskému režimu. Enrique vyzpovídal více než dvě stě bývalých kubánských politických vězňů a exulantů. Jeho kniha „Escambray: zapomenutá válka“ (kniha vyšla pouze ve španělském originále „Escambray: la guerra olvidada“) byla v roce 1981 po dobu šesti měsíců nejprodávanější knihou v Miami. V polovině osmdesátých let ho kontaktovalo Radio Martí, nejdůležitější stanice pro Kubánce v exilu, a nabídlo mu spolupráci na programu o povstáních na Kubě. Vytvořil také svůj vlastní program „Svědectví Kuby bez cenzury“ („Testimonio de Cuba sin censura“). Celkem působil v Radiu Martí jako novinář dvanáct let. V současnosti vede pořad věnovaný politice v rádiu La Poderosa. Kromě žurnalistiky a psaní založil PEN klub exilových kubánských spisovatelů (PEN Club de los Escritores Cubanos en el Exilio). „PEN klub byl hodně důležitý v boji proti režimu Fidela Castra v intelektuální rovině,“ vysvětluje pamětník. Je potřeba zmínit, že mezi jeho hlavní zájmy patří také box, je totiž mezinárodně uznávaným boxerem. „Pokud to vzdáš, skončil jsi. Pokud se nevzdáš, pořád máš ještě šanci. To mě naučil box,“ popisuje Enrique vztah mezi boxem a jeho protikomunistickým bojem.

Komunismus přitahuje, protože slibuje

„Komunismus toho hodně naslibuje a vždy se najdou lidé, kteří toho mnoho nemají nebo jsou zahořklí, frustrovaní a komunismus je pro ně nadějí,“ komentuje pamětník přitažlivost tohoto režimu. Stejně tak ale dodává, že: „Komunismus nemá logiku, je to vykořisťování člověka člověkem.“ Podle Enriqueho je odpor proti autoritářským režimům ovlivněn podmínkami, které máme v dané chvíli, a vždy existují ekonomická nebo sociální omezení. Jako příklad uvádí povstání v pohoří Escambray.[7] „To nejlepší, co se mohlo udělat v daný moment, se udělalo,“ zmiňuje ozbrojené povstání proti režimu Fidela Castra. „V tomto okamžiku nemůžeme bojovat proti režimu, nemáme spojence, peníze ani zbraně,“ dodává smutně k současné situaci. Na budoucnost Kuby nahlíží skepticky kvůli neexistenci tamních vzdělaných vrstev a nahlas se ptá: „Proč by se vracely elity vzdělané v politice nebo ekonomii na Kubu do obtížné situace? Mají v exilu rodiny a všechno ostatní. Ale já bych se vrátil,“ končí s nadějí v hlase svou myšlenku týkající se budoucnosti Kuby.

 

[1] Gerardo Machado byl vojenský generál a kubánský prezident. Jeho znovuzvolení v roce 1929 vyvolalo protesty a politickou nestabilitu v zemi. Více informací zde: http://www.ksm.cz/historie/vzestup-a-pad-spojenymi-staty-podporovaneho-diktatora-s-vazbami-na-organizovany-zlocin.html

[2] Fulgencio Batista byl generálem a kubánským prezidentem v letech 1952–1959. V roce 1959 vypukla kubánská revoluce a Batista byl sesazen složkami Fidela Castra. Více informací v anglickém jazyce zde: http://historyofcuba.com/history/funfacts/batist.htm

[3] Alpha 66 byla údajně založena v Portoriku v roce 1962 a o rok později začala působit v Miami. Organizace se zaměřovala na ozbrojený boj proti komunistickému režimu na Kubě. Více informací ve španělském jazyce zde: https://web.archive.org/web/20070629144552/http://www.alpha66.org/

[4] Abdala byla organizace s aktivitami zaměřenými na boj proti režimu Fidela Castra. Byla založena v New Yorku v roce 1968. Více informací ve španělském jazyce zde: http://www.freethefive.org/legalFront/FOIA/Enrique_Encinosa/AbdalaEN.pdf

[5] José Julián Martí Pérez byl spisovatel a kubánský politik, iniciátor války za nezávislost Kuby. Více informací zde: http://www.ecured.cu/Jos%C3%A9_Mart%C3%AD

[6] Více informací o obsazení OSN v anglickém jazyce zde: https://latinamericanstudies.org/exile/Abdala-2015.pdf

[7] Ozbrojené povstání proti nově nastolenému režimu Fidela Castra, které působilo v pohoří Escambray na Kubě. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/osvaldoramirez_muerte_escambray/10363.html