Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Emmerová (* 1954)

• narodila se 16. prosince 1954 v Jihlavě

• jako dítě měla nádor, který jí tlačil na oko

• vyrůstala ve velmi skromných poměrech

• v roce 1968 vstoupila do Skautu

• vystudovala střední ekonomickou školu

• pracovala v podniku Geoindustrie

• podílela se na znovuobnovení Skautu v roce 1989

• aktivně se skautingu věnovala až do roku 2010

• s manželem vychovali dvě děti

Skauting a láska k přírodě – tak by se daly popsat dva základní pilíře, které celý život provázejí Dagmar Emmerovou. Tu do Skautu v roce 1968 přihlásil její tatínek. Dodnes s láskou vzpomíná na skautské tábory z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, a to mimo jiné proto, že se v této době seznámila se svým budoucím manželem Vladimírem Emmerem. Zákaz skautingu však nesla těžce, do Pionýra vstoupit odmítla.

„Červený šátek jsem si nikdy neuvázala,“ vysvětila svůj postoj k mládežnické, komunistickému režimu poplatné organizaci. S velkou mírou pochopení však vzpomíná na tehdejší vedoucí skautského oddílu – manžele Němečkovy, kteří nakonec pod pionýrskou organizaci přešli a tím umožnili řadě dětí a mládeži pokračovat ve společných setkáváních. Sama Dagmar se poté podílela na obnově skautingu po roce 1989. S manželem se stali ústředními postavami jihlavského Skautu, kde zůstali aktivní až do roku 2010, kdy roli vedoucích předali mladší generaci.

 

Dědeček se staral o válečné sirotky

Dagmar Emmerová, rozená Těšínská, přišla na svět 16. prosince roku 1954 v Jihlavě. Tatínkovi rodiče byli zapřísáhlí masarykovci. „Obraz prezidenta Masaryka měli babička s dědou v ložnici nad postelí,“ popisuje Dagmar svou vzpomínku z dětství. Její dědeček Jan Těšínský byl legionář. Bojoval na italské frontě, a když se z války vrátil, staral se o válečné sirotky a vzápětí se podílel na založení sirotčince v Jihlavě. „Dlouho nemohli mít s babičkou děti. Vzali si tedy sirotka, jmenovala se Anička, až potom se jim narodil můj tatínek,“ začíná s vyprávěním o svých rodinných kořenech Dagmar.

Tatínka pamětnice, Jana Těšínského mladšího, vychovávali rodiče v duchu masarykovských hodnot, a tak hned po druhé světové válce vstoupil do Junáka, kde si vytvořil přátelství na celý život.

Dagmařina maminka se jmenovala Drahoslava Marešová. Její tatínek byl kameníkem. „Tvrdě s babičkou pracovali a v Jihlavě si v Mostecké ulici u řeky pořídili domek,“ vypráví Dagmar. Právě v tomto domku vyrůstala s rodiči také malá Dagmar. Společně však všichni žili v nuzných podmínkách. „Nebyl to žádný komfort. Dlouho jsme neměli koupelnu. Myli jsme se u umyvadla a chodili jsme do lázní se vykoupat v sobotu nebo v neděli. Někdy jsem musela přeběhnout přes ulici, na zahradě byla prádelna, tam se v kotli ohřála voda a tam jsme se také myli. To jsem se styděla, když jsem musela zpátky běžet s osuškou na sobě přes ulici domů,“ vzpomíná.

 

Ke Skautu ji přivedl tatínek

Už od dětství měla Dagmar problém se zrakem, brzy začala šilhat. „Nebylo to úplně jednoduché. Maminka se mnou chodila k lékaři na oční. Tam jí stále říkali, že kdyby měla více dětí, tak si toho ani nevšimne, že prý mě moc hlídá, byla jsem totiž v té době ještě jedináček. Až později přišli na to, že šilhám, protože mi na oko tlačil nádor. Takže jsem asi v šesti letech byla na operaci v Jihlavě na očním. Tam mi vyndali nádor plný hnisu a řas, byl to nezhoubný nádor. Oko mi ale zapadlo, musela jsem nosit brýle, pak mi to museli reoperovat. Od té doby nemám oko citlivé a neslzí mi,“ vysvětlila.

Navzdory onemocnění byla veselé a sportovně nadané děvče. V roce 1968, po obnově skautingu, přihlásil tatínek svou dceru Dagmar do Skautu, který tehdy vedli manželé Věra a Mirek Němečkovi. „Založili zde oddíl Lišky. Od té doby jsme se snad každý víkend scházeli. Připravili pro nás takový program, že i nás jako čtrnáctileté holky to velmi zaujalo. Kromě školy a Skauta pro nás nic jiného neexistovalo,“ popisuje první setkání se světem skautingu.

„Mirek nám všem ušil torny. Byl šťastný z toho, když jsme vyšli na výpravu a všichni jsme do nich byli oblečení,“ podivuje se zpětně pamětnice nad tím, že jako skauti neměli téměř žádné vybavení a vše si museli vyrábět sami.

Dagmařini rodiče měli mezi skauty mnoho přátel, jezdili proto všichni na společné dovolené. „Když jsme někam šli, vždy se musel dělat správný oheň. Všichni to dodržovali, nám dětem vštěpovali, jak se správně chovat v přírodě,“ vysvětluje.

Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 však nijak zvlášť nepocítila. „Pamatuji si to jen z fotek, byla jsem malá holka. Měla jsem zákaz, mohla jsem se držet jen v Mostecké ulici, kde jsme bydleli,“ popisuje.

 

Strašně jsme konec Skauta oplakali

Zákaz skautingu byl pro Dagmar i její kamarády nepochopitelnou ranou. „My jsme chtěli skautovat. Strašně jsme to oplakali,“ popisuje. Oddíl Lišek tehdy přešel spolu s Němečkovými pod Pionýrskou organizaci SSM, a tím na dlouhou dobu také skončilo Dagmařino oficiální skautování. Dagmar však takovou změnu nejenže nechápala, ale také striktně odmítala. S odstupem času však situaci hodnotí jinak. „Kdybychom toho nechali všichni, Němečkovi by z toho asi měli problémy. To si ale uvědomuji až teď zpětně,“ dodává.

Manželé Němečkovi později na tábory brali všechny děti, i ty, které pod Pionýra nepatřily. „Prosili nás, abychom si, když měla přijít nějaká kontrola, nasadili červené šátky. Někteří kluci si s nimi ale čistili boty. Když to teď vidím, Němečkovi z toho mohli mít opravdu problémy. Ale my jsme konec Skauta prostě nemohli skousnout,“ vysvětluje. Červený šátek si tak podle svých slov kolem krku nikdy neuvázala.

 

S manželem se poznali díky skautování

Ve svých patnácti letech se Dagmar navíc mezi skauty seznámila se svým budoucím manželem, Vladimírem Emmerem. Po základní škole nastoupila na čtyřletou střední ekonomickou školu. „Ze začátku mi nešla technika administrativy, ale maturovala jsem se samými jedničkami,“ vzpomíná s úsměvem. Po maturitě nastoupila Dagmar do podniku Geoindustrie v Jihlavě, kde pracovala čtyřicet let, až do důchodu. Přátelské vazby mezi děvčaty-skautkami se však zpřetrhaly.

Dagmar a Vladimír se vzali v roce 1975, o dva roky později se jim narodila dcera a v roce 1979 také syn. „Rodina mého manžela se politicky neangažovala a moje také ne, soustředili jsme se opravdu na rodinu,“ popisuje vlastní postoj k normalizačnímu politickému zřízení. Na skauting však nikdy nezanevřeli. Syn byl podle pamětnice ještě miminko, když ho rodiče poprvé vzali ven přespat pod širé nebe. „K přírodě nás to stále táhlo. Takže naše děti věděly, jak se dělá oheň nebo třeba různé druhy uzlů. Takové věci jsme jim stále vštěpovali,“ vzpomíná.

Listopadové dny roku 1989 prožila Dagmar v práci, ale přivítala je s radostí. Na začátku roku 1990, těsně po sametové revoluci, svolali bývalí jihlavští skauti schůzku, na které se sešli v hojném počtu. Jednohlasně se pak dohodli, že společně znovu obnoví činnost Skautu v Jihlavě. „Byli jsme plní nadšení, že do toho půjdeme. Založili jsme znovu Lišky a také Káňata,“ říká Dagmar. Její tatínek, Jan Těšínský, se stal dokonce vedoucím střediska.

První klubovnu měli ve sklepních prostorách. Hned v roce 1990 uspořádali Dagmar s manželem první tábor. Neměli však žádné vybavení, ani stany. Rozhodli se tehdy pro velkolepý plán – ušít si indiánská teepee. Po večerech se tak všichni scházeli, aby mohli v létě vyrazit na tábor s opravdovými teepee. „Dodnes nevím, jak se nám to podařilo,“ usmívá se při vzpomínce na trochu bláznivý nápad. Vedoucími oddílu zůstali Dagmar a Vladimír až do roku 2010.

Ve šlépějích jdou dnes také obě jejich děti, které si udělaly vůdcovské zkoušky. A Skaut se stal v určitém smyslu osudovým také pro Dagmařina syna, který si právě v tomto prostředí našel svou nastávající manželku.