Irena Eliášová

„Rok šedesát osm. V té době mi bylo patnáct a nerozuměla jsem politice. Nevěděla jsem, co se děje, ale slyšela jsem v rádiu, jak říkají, že nás obsadili: ‚Obsazený Československý rozhlas.‘ Tak naši: ‚Irenko, co se děje?‘ Já jsem byla nejstarší. Říkám: ‚No, to nevím, co se děje. Já tomu nerozumím.‘ A hned starší lidi říkali: ‚To bude válka.‘ To jsme prožívali strach. No prožívali, já ne. Mně bylo patnáct a absolutně jsem tomu nevěnovala pozornost. Něco úplně jiného mě zajímalo. A popravdě, ani jsem nevěděla, co to bylo nebo co to znamená. Vůbec. Vím o tom, že nám hned ze Slovenska psali. Sestřenice, tety, psaly otci, že tam projížděly tanky, ale nestalo se nic.“

„Pro mě romství je to, když děti si váží rodiče. Když mají úctu vůči rodičům i vůči starším. To je pro mě romství, a ještě spousta věcí. Ale kdybych chtěla, nevím jak, tak stejnak nikoho nepřinutíte k tomu, aby si třeba to romství přiznal. A to je špatně.“ – „A patří k tomu u vás i romština?“ – „Určitě. Ano. Teď jsem na to zrovna myslela. Já třeba jsem strašně vděčná té paní Mileně Hübschmannové, i když jsem ji neznala, ale moc jí děkuji za to, že vlastně můžeme psát ve své rodné řeči. To je něco úžasného. Já jen lituju, že se toho nedožila moje maminečka. Ona byla hodně sečtělá žena a nevěřila by tomu, že někdo bude mluvit romsky. Bílá tvář, a bude mluvit romštinou a možná líp než já. Což mi vadí, že jo. Ale ne, vážně, paní Milena Hübschmannová se zasloužila za to, aby se náš jazyk vyučoval na univerzitě jako všechny ostatní cizí jazyky, což je pro nás nádherné. My máme být vděční, my Romové, opravdu máme být vděční. Jen toho lituju, že jsem ji neznala.“