Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Narodil jsem se 1. dubna a apríl se projevoval v celém mém životě
narozen 1. dubna 1935
život v Liticích u Plzně – Sudety
absolvoval německou Volksschule, českou měšťanku, vyučený truhlář
v dubnu 1952 pokus o útěk do Rakouska, převoz tajných materiálů do Vlachova Březí, nespolehliví společníci – skupina zadržena, odsouzen za pokus loupeže a krádeže na rok a půl vězení
nápravné zařízení pro mladistvé v Zámrsku
propuštěn na amnestii prezidenta Zápotockého 4. května 1953
1. června 1953 s otcem Václavem Eliášem st. účast na demonstracích proti měnové reformě v Plzni
v srpnu 1953 Lidový soud v Plzni pamětníka zprostil žaloby, otec Václav Eliáš st. odsouzen pro trestný čin nepřátelského jednání proti republice k 14 měsícům vězení
otec vězněn v Ilavě, nedlouho po svém propuštění zemřel
vojenská služba u Technických praporů v Bohumíně, Dubnici a Mošnově v letech 1955-1957
zaměstnání: Jitona, Škodovy závody – Obalová technika, Hutě, Obráběcí stroje; Jednota, po roce 1989 živnostník
Václav Eliáš se narodil 1. dubna 1935. Jeho otec Václav Eliáš st. byl truhlář, který pocházel z Opatova na jižní Moravě. Rodiče se po svatbě usadili v Liticích u Plzně, kde si otec založil vlastní truhlářskou dílnu. Litice byly v té době v Sudetech, žili tam hlavně němečtí sedláci, kteří měli dostatek finančních prostředků, a tak zde dílna měla perspektivní vyhlídky.
Volksschule a měšťanka
Prostředí Sudet a politický vývoj v oblasti v 30. a 40. letech výrazně ovlivnily dětství a školní docházku Václava. Nejprve byly vztahy mezi Čechy a Němci ve vesnici bezproblémové, ale po nástupu Henleina a SdP se začaly vyostřovat. Za druhé světové války se národnostní spory a válka přenesly i mezi děti. Němečtí chlapci se chlubili postupy říšských vojsk a často pak došlo k bitce mezi českými a německými dětmi. „Váleli jsme se ve sněhu a rvali se.“ Ještě když chodil Václav do české školky, přišel rok 1938 a Sudety byly obsazeny Němci. Potom proto navštěvoval německou školku a později německou a českou školu. „Ale když jsem chodil do německé školy Volksschule, tak jsem neuměl německy, proto mne Němci dali o jeden rok později. A když jsem vycházel z páté třídy a měl jsem jít do měšťanky, tak jsem zase neměl české základy, takže mne znovu nechali o rok zpátky. Takže jsem přišel o dva roky.“ Po vychození tří let měšťanské školy nastoupil do učení na truhláře, které bylo v té době dvouleté. Navštěvoval odbornou školu na Chodském náměstí, teoretická výuka se střídala s prací v dílně v Soukenické ulici, kde také skládal tovaryšskou zkoušku.
Ulicí prolítla bomba
Za války žil chlapec Václav také nějaký čas ve Vídni. Otec za protektorátu načerno pracoval ve Vídni, nejprve u známého truhláře, potom vyráběl lyže. Protože po otci pátralo gestapo, psali si s maminkou kódované dopisy, které si posílali přes rodinnou přítelkyni, starou paní, která žila ve Vídni. Později se otec vrátil do protektorátu pracovat na falešné doklady. Nějaký čas u něj ve Vídni pobýval i Vašek, kterému měli v nemocnici odstranit mateřské znaménko, chodil tam do školy a čekal na operaci. Poté ale padl Stalingrad a nemocnice ve Vídni byly plné německých zraněných vojáků, na Václavovu operaci nebyl prostor, proto se vrátil zpátky do Litic.
Znovu za otcem přijel ještě roku 1944, kdy ve Vídni zažil bombardování města. Nejhorším zážitkem bylo, když byl u otce v dílně, která byla v přízemí a měla velké železné dveře a schody se zábradlím. Protože byl zvědavý na letadla, vylezl při náletu ven, nechal si jen pootevřené dveře. „Koukám na letadla, pamatuji si, že bylo pod mrakem. Letadla letěla strašně nízko, viděl jsem svaz pohromadě, druhý svaz pohromadě, blížily se, černé (skvrnky na nebi). Už jsem viděl bomby, v první moment je vidět, jak letadlo otevřelo dole dvířka, a začaly padat bomby. Jak dostaly švunk, už nebyly vidět. Ale první moment, když letadlo sype bomby, byl vidět pouhým okem. Letadla už byla nad námi, tak jsem řekl: ‚Šup zpátky (do dílny), tady to smrdí.‘ Jen jsem toto domyslel, prolítla ulicí bomba, která dostala žabku. Záře jisker. Dostala se k baráku a hned explodovala. To už bylo kus ode mne. Snažil jsem se rychle dostat dovnitř. Ale tlak, který se rozpínal, mne zachvátil a tlačil mne dovnitř. Naštěstí jeden dělník Rakušák to také pozoroval, nebo byl tak chytrý, měl jsem ho za sebou a spadl jsem mu do náruče. Vzal mne. A se mnou to začalo lomcovat, zalezl jsem si na záchod za mísu a tam jsem byl skrčený, než jsem se dostal ze šoku. Protože jsem viděl bombu na vlastní oči.“
Z doby války měl tedy Václav ve Vídni otcovy známé, proto chtěl roku 1952 utéct do Rakouska, kde zamýšlel obrátit se na známé, kteří by mu pomohli v začátcích v cizině.
Udělal jsem řemeslo s obtížemi, protože mezitím jsem si odseděl půldruhého roku v base
Zatímco chodil do učení, byl zatažen do ilegální činnosti. Pod vlivem svého rodinného zázemí i vlastních zkušeností neměl Václav „kladný vztah k socialistickému zřízení“ „Když přišli Američané v roce 1945, byli ubytováni v Liticích ve škole a já tam byl denním hostem – ráno, večer. Matka jim prala. A já s nimi byl sžitý, někteří uměli špatně česky, někteří německy, já taky, tak jsme se dobře domluvili. A když nám potom říkali ve škole, že tito Američané byli převlečení Rusi, aby zmátli Němce, tak jsem jim povídal: ‚To jsou nesmysly.‘ Udělal jsem si pověst intrikána a špatně se mi prolézalo.“
Vašek měl také znal také nepříjemnosti z domova, otec byl živnostník a lidovec, kterému komunisté připravovali různé naschvály a potíže, např. mu zabavili nákladní auta, která potřeboval pro svou práci, nakonec mu sebrali celé truhlářství. Rodina měla také zkušenost s neobjektivní justicí. Otec byl roku 1949 odsouzen ke třem měsícům vězení, odebrání řidičského oprávnění na dva roky a vysoké pokutě, protože přejel v Berouně ženu, ta však prý spáchala sebevraždu a skočila mu pod auto, takže nemohl nic dělat, což dosvědčili svědci. Jeho obhájcem byla Milada Horáková, při odvolání ho ale již nehájila, byla zatčena i advokátka. Odvolací soud mu trest zvýšil a odebral mu oprávnění na tři roky, což bylo pro řemeslníka, který jezdil pro materiál, velkou komplikací. Všude otce i syna následovaly špatné kádrové posudky od místní KSČ.
Proto když mladého kluka oslovil na jaře 1952 muž s nabídkou ilegální činnosti proti komunistům a odchodu do zahraničí, souhlasil. Dodnes není jisté, co se za celou akcí skrývalo. Okolnosti události, kdy v podstatě neznámý muž svěřil sedmnáctiletému klukovi údajně tajné materiály, aby je odvezl do Vlachova Březí, jsou dosti zvláštní – i z hlediska konspirace protikomunistického odboje. Pokud se jednalo o provokatéra, dosáhl cíle dostat Vaška do vězení, i když trošku jiným způsobem. Pokud skutečně potřeboval doručit důležité dokumenty a neměl jiné kontakty, jeho cíl se nenaplnil. Bylo domluveno, že Václav dopraví na kole tajné spisy do Vlachova Březí, kde se pak na heslo sejde s člověkem, který mu pomůže přejít hranice do Rakouska. Za odvoz dokumentů mu bude zařízen odchod do Vídně. O jeho připravované akci nikdo nevěděl, ani rodiče. „Když se v Líních stavělo letiště, sešel jsem se ve Lhotě s otcovým známým. Odtáhl si mne zpátky a řekl: ‚Hele, potřeboval bych udělat nějakou práci.‘ Dal mi svazek spisů, nevím, co v tom bylo, určitě nějaké výkresy, plány. Měl jsem to na kole odvézt do Vlachova Březí. V té době jsem již pracoval v učení, ale stejně jsem to udělal. K úkolu jsem dostal pistoli, dalekohled, buzolu. Dostal jsem plánek, který mi nikdo nemohl vzít z hlavy, protože jsem se musel naučit trasu. Musel jsem spisy dopravit sám, ale mohl jsem si vzít společníky. Tenkrát čundráci nejezdili na kole, skauting byl omezen. Ale domluvil jsem se s dvěma kluky, aby mi dělali, jak se říká, křoví. Jenže jeden z nich si vzal ještě jednoho chytrého a to byl zlodějíček. Jeli jsme a cestou zlodějíček vyvedl nějaké nepříjemnosti. Dojeli jsme až ke Strakonicím, kde si na nás počkali policajti.“
„Zlodějíček“ vykradl cestou v Brdech chatu a SNB se brzy dostala na stopu skupiny. Václav i se společníky byli 1. dubna 1952 na kraji Strakonic zatčeni, odvezeni do Písku na policejní služebnu k výslechu. „Bylo jim divné, proč mám u sebe buzolu a pistoli, tak to ze mne chtěli vytlouct. Dostal jsem pořádnou nakládačku, až to nebylo hezké.“ Poté byl i s ostatními spolupachateli transportován do soudní věznice v Plzni, kde na samotce čekal na soud. I když byl zatčen, měl štěstí, že policisté nezjistili skutečný účel jeho cesty do jižních Čech, takto byl zatčen jen za spoluúčast na krádeži. „Nikdo z chlapců nevěděl, co já vezu. Svitek dokumentů jsem měl stočený v kole v trubce pod sedadlem, kterou jsem měl předat. Na skrýš nepřišli ani esenbáci. I když mi vzali kolo, nenašli to. Byl jsem odsouzený, že jsem měl zbraně, že jsem přecházel přes hranice do Rakouska. Na rozcestí u Vlachova Březí jsem se měl na heslo sejít s jedním člověkem. To se pochopitelně neuskutečnilo, ale vypadly ze mne dvě pistole. Takové vybavení bylo policajtům divné. Ale trochu mne zachránilo, že jsme s sebou měli zloděje, protože jsem se s ním svezl. Kdyby vyšetřovali přímo mou činnost, dostal bych jako mladistvý čtyři nebo tři roky. Takto jsem dostal trest půldruhého roku vězení.“
Soud se konal ve Strakonicích a pan Eliáš nikdy nedostal rozsudek. Byl odsouzen k roku a půl vězení a třem letům v táboře nucených prací, odvolací soud v Českých Budějovicích trest snížil, zrušil trest pracovního tábora. Po soudu byl eskortován do nápravného zařízení pro mladistvé v Zámrsku, kde byl vězněn celkem rok až do května 1953. V Zámrsku se seznámil s kamarádem Milošem Jindrou a oběma bylo za slušné chování umožněno doučit se truhlářskému řemeslu, chodili v Zámrsku do školy a Václav mohl hned po návratu skládat v Dřevopodniku truhlářské zkoušky.
Šli jsme do ulic
Václav Eliáš byl propuštěn ze Zámrsku 4. května 1953 na amnestii prezidenta Zápotockého, která se týkala osob odsouzených za nepolitické delikty. Začal pracovat v Dřevopravu. Nebyl na svobodě ani měsíc, když se znovu dostal do potíží. Dne 1. června 1953 byla v Československu vyhlášena měnová reforma a na protest proti ní vyšly do ulic tisíce obyvatel. Především v Plzni proběhly velké demonstrace zaměstnanců Škodových závodů i dalších obyvatel města. Demonstrace byly postupně potlačeny bezpečnostními složkami. Do povstání se zapojili i Václav Eliáš a jeho otec, oba v té době pracovali v Dřevopravu – Václav v truhlářství u Chodského náměstí v Plzni, otec v ústředním skladu na Skvrňanské ulici. Pro pamětníka nebyla měnová reforma překvapením, očekával ji, dokonce se hádal s místní komunistkou v Liticích, že reforma bude, neuvěřil ujišťování představitelů strany, že je měna pevná a není důvod panikařit.
První informace, že se skutečně něco děje, dostal ale až v pondělí, když přišel do práce. Pracovníci dávali peníze svačinářce, která jim chodila nakoupit jídlo. V pondělí 1. června 1953 se ale svačinářka vrátila s prázdnou, přinesla jen zprávu, že obchody jsou zavřené a jejich peníze neplatné. „To není možné. Sebrali jsme se a šli se podívat do ulic.“ Vtom uslyšeli v městském rozhlase volání povstalců o pomoc, demonstranti hlásili, že Plzeň je svobodná, a vyzývali lidi, aby se k nim připojili. Proto šel Václav na náměstí Republiky, kde byl v té době i jeho otec, i když o sobě vzájemně nevěděli. „(Pracovníci z ústředního skladu Dřevopravu) šli na náměstí (Republiky) a táta s nimi. S dalšími tam dělali na radnici paseku. (Papíry, busty) lítaly z oken. Já jsem tam přišel později, nevěděl jsem, že je tam otec. Ze soudní budovy lítaly ven zase spisy, hořela ulice. Bylo to dost zajímavý. A my tam působili na vojáky, na důstojníky, kteří byli z 35. kasáren, to bylo hned vedle (náměstí): ‚Armáda jde s lidem. Nevíme, co tady děláte. Schovejte (zbraně).‘ Oni nedělali nic, ani nemohli, byli dezorientovaní, nevěděli, co mají dělat. Jenže potom se do toho obula Praha a přijeli z Prahy estébáci a milicionáři.“
Demonstrace na náměstí byly potlačeny, ale ještě předtím odešel Václav s průvodem, který mířil na Masarykovo náměstí a dále do Škodových závodů. „Udělal se průvod, měli tam džíp a jelo se osvobodit Škodovku, že Škodovka nevyšla celá. Toto byli Doudlevečáci, ostatní že jsou uzavření v halách, takže je musíme osvobodit. Šlo se na Škodovku. Přišlo se k továrně, o bránu se (demonstranti) opřeli, až ji vyvrátili, a šlo se dovnitř. Zatímco se vyvracela brána, uviděl jsem tátu. Tak jsem mu říkal: ‚Pojď se podívat dovnitř.‘ A on povídá: ‚No, tak půjdem.‘ Ale pak jsem viděl, že je tam Fiala z Litic v milicionářském a s puškou. Proto jsem řekl: ‚Hele, tam je Fiala, jdeme odtud.‘ Táta říkal: ‚Já ho nevidím.‘ Nepoznal ho. ‚Já ho viděl, jdeme.‘ Jen jsme se otočili a šli jsme zpátky. Nic se tam nedělo, nic jsme neudělali, jen jsme se otočili a šli jsme pryč. Ale on nás udal.“
Něčemu uvěřili, něčemu nevěřili
V neděli 7. června byl otec zatčen, poté byl držen ve vyšetřovací vazbě v soudní věznici v Plzni a v Praze-Ruzyni. Vyšetřování i pozdější věznění jej dost zničilo a poškodilo mu zdraví. Pan Eliáš vzpomíná, že otec byl silný statný muž, ale po vyšetřovací vazbě na něm při soudu úplně visely šaty.
Když byl otec zatčen, pamětník šel za svým mistrem v Dřevopravu s prosbou o pomoc. Mistr mu napsal potvrzení, že neopustil 1. června pracoviště svévolně, ale byl poslán do ústředního skladu pro zámky. Při výslechu poté Václav předložil vyšetřovatelům svou verzi událostí. Využil toho, že v Zámrsku získal Fučíkův odznak, doma si na něj šlápl a při výslechu řekl, že se nechtěl zapojit do demonstrací, jen šel do skladu, kam ho poslal mistr, ale chytili ho demonstranti, šlápli mu na Fučíkův odznak a táhli ho s sebou. Do Škodovky šel jen proto, že byl zvědavý, jak to tam vypadá. A přesvědčil i otce, který do Škodovky vůbec nechtěl jít. „Něčemu uvěřili, něčemu nevěřili. Vyhnul jsem se dalšímu vězení.“ Otci ale nepomohl.
Lidovým soudem v Plzni byl 7. srpna 1953 souzen Václav Eliáš st. i Václav Eliáš ml. Otec byl odsouzen na 14 měsíců odnětí svobody, ke ztrátě občanských práv a propadnutí veškerého jmění státu za trestný čin nepřátelského jednání proti republice. Oproti tomu syn byl zproštěn obžaloby. „Snažil jsem se to vzít na sebe, ale o mne jim nešlo. Šlo jim o otce a jeho majetek.“ Trestem pro Václava byla veřejná práce, místo dovolené pracoval na stavbě lochotínského amfiteátru v Plzni.
Otec byl vězněn v Praze-Ruzyni a poté ve věznici v Ilavě na Slovensku. Vězení mu podlomilo zdraví, nedostal tam správnou lékařskou péči a tři čtvrtě roku po propuštění z vězení 6. dubna 1956 zemřel na rakovinu.
Technické prapory
Václav Eliáš nejprve pracoval jako truhlář v Dřevopravu v Plzni, opravovali nábytek a okna, dveře pro městské domy. Odtud šel roku 1955 na vojnu, v letech 1955‘1957 sloužil u Technických praporů. Rukoval do Bohumína, kde se také seznámil s kamarádem Josefem Černohorským z Plzně.[1] Potom se vojáci stěhovali do Podolince a Dubnice na Slovensku. Pamětník pracoval jako truhlář v Dubnici. Dostal se také do Lískovce, kde byly ve speciálních tunelech zasypaných pískem testovány tankové střely, jednalo se o tajný provoz, v němž pracovali vězni z věznice v Ilavě. Václav se pokusil s jedním z nich hovořit, ptal se na otce a předal mu cigarety. Ale byli sledováni a moc nechybělo a rozhovor skončil průšvihem.
Během služby v Dubnici mu zemřel otec, takže jel domů na pohřeb. Potom byl přeložen na letiště v Mošnově, kde pracoval v údržbě Vojenské bytové správy. „Měl jsem dílnu, ještě tam byl zámečník a dělali jsme, co bylo třeba. Zasklíval jsem rozbitá okna a podobně.“ Pušky za celou vojenskou službu téměř nepoužili. Pan Eliáš ale vzpomíná, že měli svoji vlastní hymnu: „Pétépáci rukovali z Čech na Moravu, aby budovali v Moravostavu…“ Na službu si pamětník nestěžuje. „Když jsme měli vše hotové, tak jsme s veliteli neměli problém. Měl jsem tam i načerno motorku a jezdili jsme do Ostravy na zábavy.“
Na Ostravsku pan Eliáš zůstal i po vojně. Poprvé se tam oženil a manželé se tam usadili, protože manželka pracovala jako svářečka v Kopřivnici, později se ale vrátili do Plzně, kde paní dostala práci jako četařka v Lokomotivce ve Škodových závodech. Roku 1966 ale pan Eliáš ovdověl a zůstal sám s malou dcerou. Ze dvou manželství má ještě tři syny.
Po návratu z Ostravska pracoval pan Eliáš v nábytkářském družstvu Jitona. Na přání manželky přešel roku 1961 do Škodových závodů, do Obalové techniky, kde zůstal skoro deset let. Po roce 1968 se ale atmosféra na pracovišti dost zhoršila, v té době pracoval jako tzv. parťák a měl podřízené, kterým určoval práci. Za pražského jara 1968 se zapojil do sdružení K 231, byl asi na dvou schůzích v Plzni. Po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy měl proto kádrové problémy, podřízení ho neposlouchali, domlouvali si práci sami a ignorovali ho. „Byly tam samé známosti, já tobě, ty mně, nic jsem tam nezmohl. Tak jsem se sebral a šel dělat do Hutí.“ V závodě Hutě Škodových závodů byl zaměstnán roku 1971 a zůstal tam deset let. V Hutích pracoval v nepřetržitém provozu a přitom ještě měl vedlejší pracovní poměr v Západočeském konzumním družstvu Jednota, se zedníky stavěl obchody, hospody, dělal truhlařinu – vyráběl regály, pulty. Dalších 13 let potom pracoval v závodu Obráběcí stroje v hrubovně – opět ve Škodovce. Pokračoval v zaměstnání i v důchodovém věku. Po roce 1989 si založil vlastní živnost a stále pracuje se dřevem i kovem. Pamětník je členem Konfederace politických vězňů.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eva Palivodová)