Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luděk Eliáš (* 1923  †︎ 2018)

• narodil se 29. července 1923 ve Slaném

• ze studia na gymnáziu vyhozen pro židovský původ

• od r. 1942 v Terezíně

• v roce 1944 v Osvětimi, poté ve Schwarzheide u Drážďan

• absolvoval pochod smrti

• propuštěn u Litoměřic

• ošetřen Červeným křížem v Terezíně

• divadelní, filmový, televizní i rozhlasový herec

• zemřel 10. července 2018

Z gymnázia do Terezína

Luděk Eliáš se narodil 29. července 1923 ve Slaném, kde později začal navštěvovat reálné gymnázium. Na počátku války musel pro svůj židovský původ studium přerušit. „Do února 1942 jsem se pak živil jako přidavač u zedníků a dlaždičů a jako havíř, nebylo možné získat ani výuční list.“ Židé byli od počátku protektorátu vystavování šikaně – dle vzpomínek pana Eliáše se museli sestěhovat do menších bytů, museli odevzdat např. i hudební nástroje či sportovní vybavení, dostávali menší potravinové příděly.

Po zřízení ghetta v Terezíně zamířil s dalším českými Židy právě tam. Podmínky tam byly strastiplné. „Panoval nedostatek léčiv, v bytě, kde předtím bydlela jedna rodina, jich najednou přebývalo padesát. Zabránit epidemiím bylo velice obtížné. Přesto se lidé, a především mladí lidé, snažili tomu nepodlehnout.“ Konaly se přednášky, Luděk Eliáš vyslechl mimo jiné několik přednášek Karla Poláčka. „Dělaly se takzvané přátelské večery pod heslem: Ukaž co umíš.“ Šlo vlastně o začátek terezínského divadla. S příchodem dalších lidí se začala, zpravidla po sklepích a půdách, zkoušet hudba i divadlo. „Hrálo se kdeco – Čechov, Molière, prostě co kdo si přivezl s sebou. Pro ty lidi to nebyla vůbec jen zábava, ale projev odporu vůči vnucenému údělu. Vznikla tam celá řada her, které tam byly napsány, některé i přímo protifašistické.“ Jako hra Karla Schvenka Ať žije život.

Transport do Osvětimi

Nepravidelně ovšem odjížděly transporty – kamsi. „Tušili jsme jen, že to bude k horšímu.“ Odjezd pana Eliáše jedním takovým transportem ukončil i vztah s dívkou, který si v Terezíně vybudoval. Do neznáma zamířil v dobytčácích nacpaných po padesáti lidech. „Než se zavřely dveře, dali nám tam dva kýble. V jednom byla voda, v druhým nebylo nic. Ten jeden měl sloužit jako zdroj na napájení, ten druhý jako záchod. Jeden byl rychle prázdný, zato druhý přetékal. Dva lidé po cestě umřeli a jedna paní zešílela.“Transport jel asi dva dny.

Uprostřed noci byli vyhozeni na dlouhé nádražní rampě obehnané ostnatými dráty, kde je čekali esesáci se psy.„Potom jsme zjistili, že je to Auschwitz 2, Abteilung B.“ Poté, co byli nahnáni do baráků, jim ostatní vězni vysvětlili krušný osud těch, kteří z Terezína přijeli předchozími transporty: „Někteří gestem, jiní řekli jen: ,Šli do komína.‘ Druhý, třetí den, když chodily další transporty a ztrácely se a z komína krematoria se valil černý kouř a cítili jsme zvláštní pach, jsme pochopili, že Terezín byla procházka růžovým sadem.“

V továrně na smrt

Všední den začínal nekonečným sčítáním na apelplacu. Poté následovala snídaně – tmavá hořká tekutina, k ní už nic. Vězni pracovali buď na údržbě tábora, nebo vykonávali nesmyslnou činnost jako přenášení kamenů z jedné hromady na druhou a zpět. „Měla jen jediný smysl – ubít ty, kteří ji vykonávali. K tomu sloužily i naprosto nedostatečné porce jídla.“ Večer každý dostal čtvrt chleba, v poledne polévku z tuřínu – „to byla celodenní strava“. Volno bylo v neděli odpoledne. Pokusy vzdorovat údělu nějakou kulturní činností v Osvětimi rychle krachovaly.

Odjezd na práci

Dne 1. 7. 1944 byl Luděk Eliáš uznán jako práceschopný a odjel transportem do tábora Schwarzheide ve zničené továrně u vybombardovaných Drážďan. Vyčerpávající fyzická práce spočívala v odklízení trosek a obsluze míchaček na beton. Příděly jídla ani léčiv nebyly lepší než v Osvětimi, Spojenci navíc továrnu často bombardovali.

Pochod smrti

Zbytek skupiny, asi 300-350 lidí, vyrazil ráno 16. nebo 18. 4. 1945 na pochod smrti. „Slyšeli jsme hřmění děl a kaťuší.“ Stravování prakticky skončilo. Ve Varnsdorfu byli vězni naloženi do vagonů na uhlí a dva dny a dvě noci vezeni do neznáma. „Spousta kluků, kteří nevydrželi stát a lehli si na mokrou a pokálenou podlahu, zemřelo.“ Dne 5. května dojeli do Litoměřic, přešli Ohři, která tvořila protektorátní hranici – „a najednou jsme zjistili, že jsme bez dozoru“. Vězňů se ujal Červený kříž v Terezíně. „Dostali jsme ešus sladkého čaje a velký kus chleba, no a byli jsme na svobodě.“

Příběh manželky

Koncentračním táborem prošla i milá a budoucí manželka pana Eliáše – po pár dnech v Osvětimi byla odvezena ke stavbě protitankových překážek, poté vyslána na pochod smrti, z nějž se jí ve zmatku s kamarádkami podařilo uprchnout a s velkým štěstím dojít v lednu 1945 ze Slezska do Prahy. Postupně si opatřily civilní oblečení, získaly falešné německé doklady (jedna z nich uměla výborně německy a na úřadech se prohlásily za Němky vracející se do vlasti). Ukryla se u své učitelky a pak u spolužačky z obecné školy.

Po osvobození se jí podařilo kontaktovat příbuzné pana Eliáše. Ten ji okamžitě vyhledal a brzy se slavila svatba. Paní Eva Langerová zemřela v roce 2008.

Bratr

Celou anabázi až po pochod smrti prošel s panem Eliášem i jeho bratr. Na smrt nemocný byl převezen na marodku v Sachsenhausenu, kde se mu podařilo přežít. Setkali se v červnu 1945, když Luděk Eliáš držel službu jako pomocník sestry v nemocnici: „Najednou na jedné posteli vidím něco povědomýho, tak jsem se tomu podíval na číslo na ruce a tak jsem zjistil, že tam mám bratra.“ V roce 1948 emigroval a po založení Svobodné Evropy se stal jejím redaktorem. Setkali se během olympiády v Innsbrucku.

Život po válce

Po válce věděl pan Eliáš jediné – že chce hrát divadlo. Vojenskou službu vykonal v armádní divadelní skupině, kde získal cenné zkušenosti a v roce 1947 nastoupil do angažmá v divadle v Písku. Jeho herecká pouť pokračovala přes Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích do Divadla Petra Bezruče v Ostravě, kde od roku 1956 vydržel dodnes.

Mnoho let o zážitcích z koncentračního tábora nechtěl mluvit, zlomilo se to až ve chvíli, kdy před pár lety viděl pochod neonacistů skandujících pod vlajkami: „Čechy Čechům!“ a „Cikáni do plynu!“