Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leo Eliáš (* 1921)

• narozen 5. ledna 1921 ve městě Sečovce na východním Slovensku

• bojoval v 1. československé povstalecké armádě Slovenského národního povstání, zraněn při obraně kóty nad obcí Sandriky

• při evakuaci nemocnice v Banské Bystrici převezen do Sliače a odtud letadlem do Lvova

• po zotavení v kyjevské nemocnici se přihlásil jako dobrovolník do 1. československého armádního sboru v polském Krosnu

• vykonával strážní službu u polního soudu a na jiných místech

• na přelomu roku 1945 a 1946 byl demobilizován v hodnosti četaře

• nastoupil do národního podniku Tatra, kde pracoval čtyřicet let jako automechanik

Eliášovi provozovali obchod se sklem a sklářství v Sečovcích na východním Slovensku. Konce druhé světové války se dožil jen jejich starší syn Leo. Narodil se v roce 1921 a od dětství toužil stát se automechanikem. Měl talent na jazyky. Ve škole děti nesměly mluvit místním nářečím, za každé prořeknutí je učitelé snažící se jim vštípit oficiální spisovnou slovenštinu kárali. Uměl maďarsky a na měšťanské škole se naučil německy. Sečovce nespadaly do území obsazeného Maďary. Zůstaly součástí Tisovy Slovenské republiky. Gardisté udržovali pořádek a atmosféru strachu, nepohodlné odváděli na práce. Početnou místní židovskou komunitu odvezli dobytčími vagony.

Není nutné být hrdinou, ale zúčastnit se

Leo narukoval v roce 1942 na základní vojenskou službu. Zařadili ho do pracovního oddílu. Vykonával většinou zemní a stavební práce. V tomto oddíle jej také zastihla zpráva o Slovenském národním povstání. „Byl jsem ve správný čas na správném místě. V té době jsem pracoval v okolí Banské Bystrice, kde vzniklo to povstání. Bylo tam veliké nadšení, zpívalo se, deklamovaly se básně – Hoj, mor ho, mor ho! Detvo mojho rodu od Samo Chalupky…“ Spolu s ostatními z jednotky odjel do Zvolena, kde dostali uniformy a pušky, stal se tak vojákem 1. československé armády na Slovensku. Zacházet se zbraní, střílet a další vojenské dovednosti je učil „za pochodu“ voják z povolání. Lea přidělili ke strážní službě u vodárny v Banské Štiavnici. Popisuje své první bojové nasazení při obraně postavení na kótě nad obcí Sandriky: „Němci byli šikovnější. Přiblížili se, ani jsme nevěděli jak. Bylo vidět, že už toho mají také dost a nechtěli nás zabít. Hodili nám tam plechový granát. Dostal jsem spoustu střepin do hlavy, helmy jsme my povstalci neměli. Odevšad tekla krev. Přijela sanitka a odvezli mě do hlavní vojenské nemocnice v Banské Bystrici. Tam už věděli, že se to chýlí ke konci. Velitel, zodpovědný a poctivý člověk, řekl: ‚Chlapci, co jste tady z okolí, běžte domů, a co jste z daleka, pojďte se mnou.‘ Zařídil, že nás asi dvanáct odvezli do Sliače. Tam jsme se dostali do vojenského letadla Sovětského svazu, které přivezlo věci pro povstání. Odletěli jsme do Lvova.“

Strážným ve Svobodově armádě

Ve Lvově budil Leo pozdvižení, všichni se ho ptali, jak se tam dostal. Pochopil, co chtějí vědět, a nakreslil jim to. Zranění, které vypadalo ošklivě, mu ošetřili v nemocnici, ztratil hodně krve, ale vážné nebylo. Do měsíce se zotavil a již se domluvil rusky. Dostal cestovní rozkaz, který zněl Krosno, k tomu kotlík, čaj a suchou stravu. „Na každé stanici měli vařicí vodu a mohl jsem si po cestě udělat čaj. Tak jsem se dostal přes Přemyšl a Řešov do Krosna… Tam byla asentýrka, nejenom já, ze všech koutů se tam scházeli dobrovolníci bít Němce.“ Vstoupil do 1. československého národního sboru. Jako již raněného dobrovolníka ho zařadili ke strážní službě polního soudu a prokuratury. Doprovázel nadřízeného doktora Františka Vohryzka, stěhoval polní soud za postupující armádou až do Liptovského Svatého Mikuláše, kde polní hlasatel oznámil 8. května konec války.

Splnění dětského snu

Leo se domů nevrátil, pokračoval spolu s armádou do Prahy a sloužil ještě asi sedm měsíců. Demobilizoval v hodnosti četaře. Referent, který měl na starosti zapojení vojáků do občanského života, mu pomohl sehnat garsonku, a když zjistil, že by chtěl dělat automechanika, zajistil mu přes známého místo v národním podniku Tatra. Mezi spolupracovníky ho nadšeně uvítali dva bývalí příslušníci československých legií v Rusku. Než vyfasoval montérky, chodil do práce v uniformě. S výjimkou jednoho roku pracoval v Tatře až do důchodu. Jeho nadřízený dostal totiž ultimátum, že pokud nepošle jednoho pracovníka do Karviné na uhelnou brigádu, vypnou mu proud. Zoufalý, nevěděl, koho má vybrat. Leo se přihlásil sám, odvděčil se tak za přijetí do pracovního kolektivu. Popisuje okolnosti návštěvy tehdejšího ministra národní obrany Ludvíka Svobody v závodu Tatra: „S generálem Svobodou jsem v poli mluvil pouze telefonicky a soukromě to bylo tak. Do autoopravny jezdil šofér generála Svobody s opravami. Generálu Svobodovi to bylo divné, že tam ráno jede a v poledne je opravený, kdežto jiní museli na opravu čekat až týden i déle. Ten šofér mu říkal, že tam má dva své bývalé vojáky, my jsme to vždycky zařídili. Jednoho dne řekl tomu šoférovi, jestli by se mohl na ten závod přijít podívat. Náš ředitel z toho byl na větvi, měl velikou radost. My jsme měli rozkaz čekat na něj ve vrátnici, tak jsme čekali. Řekl jsem mu: Pane generále, my jsme vaši bývalí vojáci, vítáme vás a máme rozkaz odvést vás k panu ředitelovi. A on dojatě říkal: ,Já mám svoje vojáky všude.‘“

S manželkou Věrou se oženil v roce 1952. O peníze z prodaného rodného domu v Sečovcích z větší části přišel při měnové reformě v roce 1953. V pražské restauraci U Kocoura měl dlouhá léta spolu s kolegy a přáteli svůj štamgastský stůl.