Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Eliáš (* 1945)

• narozen 10. dubna 1945 v Mirovicích

• v letech 1959–1963 studoval střední průmyslovou školu v Příbrami

• v letech 1963–1968 studium na ČVUT v Praze

• 21. srpen 1968 prožil v Praze

• pracoval v Uranových dolech Příbram

• jezdil s jachtou na moři

• v letech 1982–1986 absolvoval doplňkové studium na učitele

• roku 1984 mu z jachtařského zájezdu emigrovaly tři rodiny

• po revoluci pracoval jako ředitel učiliště na Dubně u Příbrami

• učil na Waldorfské škole Příbram

• v roce 2024 žil v Příbrami

Karel Eliáš pochází z rodiny učitelů, a tak měl k práci s dětmi vždy blízko. Dědeček ho učil hrát na housle, mladšího bratra Pavla na klavír a nejmladší František krásně kreslil. Příkoří spojená s komunistickým režimem začal pořádně vnímat až jako student ČVUT v Praze, kdy byl v srpnu roku 1968 svědkem vpádu okupačních vojsk do Prahy. Po zdech maloval protisovětská hesla, s kamarádem rozvážel letáky. V 70. letech vedl v Příbrami Stanici mladých techniků a vodácký kroužek, jachtaření se stalo jeho vášní. Plavit se po mořích mohl až do roku 1984, kdy se mu z jachtařského zájezdu do Jugoslávie nevrátily tři rodiny. Do zahraničí se pak mohl podívat až po revoluci. Tehdy také vyměnil povolání technika na Uranových dolech Příbram za povolání ředitele odborného učiliště na Dubně u Příbrami a později za učitele na Waldorfské škole Příbram. Naplnil tak odkaz svých předků, ředitelů i učitelů na školách v Příbrami i okolí.

Z dětí ve vojenských uniformách šel strach

Narodil se 10. dubna 1945 v Mirovicích u Březnice jako nejstarší ze tří bratrů. O dva roky později se rodina přestěhovala do Příbrami k dědečkovi, který ovdověl. Tady vystudoval střední průmyslovou školu a pokračoval na ČVUT v Praze. Promovat měl po prázdninách roku 1968, v srpnu ale do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. O invazi se dozvěděl z rádia. Poprvé v životě si vzal taxík a s kamarády ještě v noci vyrazil na Pražský hrad. Tam se ale nic nedělo, jen se sjížděly poštovní vozy. Šli tedy do města, zvonili na zvonky a šířili zprávu o tom, že je naše země okupovaná. Cestou se k nim přidávali další lidé a celá skupina skončila na Václavském náměstí, kde už byli i ruští vojáci. „Pokračovali jsme k ústřednímu výboru strany, kde už byl veliký dav a spousta vojáků,“ vzpomíná Karel Eliáš. „Otevřelo se okno, jeden z funkcionářů ještě něco říkal, nevím, kdo to byl, ale nebylo ho slyšet. Pak do davu vjely obrněné transportéry a někoho tam přejeli. V jeho krvi se namočila vlajka a z toho už jsou i televizní záběry. Nakonec začali vojáci střílet, opadávala omítka, a kdyby chtěli střílet do davu, byl by to masakr.“

Kousek od Žitné ulice bylo v centrále hasičů zřízené shromaždiště pro ty, kdo chtěli nějak pomoci. Karel Eliáš s kamarádem rozváželi na motorce letáky a malovali po zdech protisovětská hesla. Z jedné podobné akce se jim nevrátil kamarád, a tak ho druhý den začali hledat po pražských nemocnicích. Štěstí měli až napotřetí, kdy ho objevili v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského na Pražském hradě. „Dodnes mám před očima, v jak bídném stavu byl,“ vrací se Karel Eliáš do srpnových dnů roku 1968. „Prosil nás, jestli někdo nemáme nějaké peníze, že jak do něj Rusáci střelili, prostřelili mu peněženku i s penězi a nikdo mu za ně nechce nakoupit. Tak jsem mu dal stovku, on mi dal prostřelenou stovku a bylo to. Musím říct, že jsem měl i strach, protože potkat se s armádou bylo složité. A hlavně si myslím, že ty první sledy, co sem přišly, že to byli mladí kluci, vyloženě já bych řekl skoro jako děti – a ti nevěděli vůbec, která bije. Ty samopaly měli jako hračku, a když to zmáčkli, tak to střílelo.“

V brigádě socialistické práce hlavně muzicíroval

Koncem roku 1968 Karel Eliáš úspěšně promoval na ČVUT a v prosinci téhož roku se oženil s Josefou Pavelcovou, rodačkou z vedlejší vesnice, se kterou se znal od dětství, chodil s ní do školy a společně závodně tancovali. Vychovali dvě děti. Krátce po škole v době, kdy se ještě dalo vycestovat na Západ, dostal pracovní nabídku od firmy Porsche. V té době ale se ženou plánovali rodinu, měli stárnoucí rodiče, a tak se rozhodli zůstat v Československu.

Pracovat začal na Uranových dolech Příbram jako technik, kde záhy absolvoval prověrky. Těmi prošel, protože předseda komise jeho písemné stanovisko nikam neuvedl, přesto ale cítil tlak na vstup do KSČ. Tomu dokázal odolat, protože sbíral body například jako vedoucí stanice mladých techniků a jako kulturní referent v brigádě socialistické práce. Do hlášení na konci roku psal například o tom, jak hrají koledy, a to s kamarády také dělal.

Za polární kruh jen s kompasem a štosem map

V 70. letech vedl vodácký kroužek a spolu se ženou propadli plachetnicím a jachtaření. Nejprve jezdili na Orlíku, později na Baltu, nakonec si sami stavěli své lodě a oba složili kapitánské zkoušky pro plavbu na moři. Horolezci a námořní jachtaři měli výjimku a svůj sport směli oficiálně provozovat v zahraničí. Říkalo se tomu technické výjezdy a ty se vyřizovaly přes ústřední výbor komunistické strany. Kromě výjezdních doložek a vstupních víz bylo potřeba například celní prohlášení, které obsahovalo podrobné seznamy toho, co lodě vezou, i toho, co povezou zpět.

S jednou podomácku vyrobenou lodí se Karel Eliáš s kamarádem vydal dokonce na odvážnou plavbu za severní polární kruh. I do Polska směl pouze na pozvání, ačkoliv to byli v komunistické rétorice naši bratři. Ale kamarád měl za manželku Polku, tak se jim podařilo získat výjezdní doložku dokonce na několik měsíců. „Nalodili jsme se na loď, která měla asi deset nebo jedenáct metrů, vážila deset tun, neměla v sobě žádnou elektriku, neměla žádný motor, jenom plachty… No z dnešního pohledu nesmysl, všichni mají GPS, my jsme měli jen špatně fungující kompas a štos map,“ říká s úsměvem. „V jeden okamžik jsme narazili do dna a vypadalo to, že tam zůstaneme, ale loď to byla železná, dobře stavěná a podařilo se nám ji opravit. Pěšky jsme pak došli na severní polární kruh a za dramatických okolností se šťastně vrátili zpátky do Štětína.“

Nechtěl emigrovat, i když mnohokrát mohl

Přítrž jeho jachtařské vášni učinil jeden zájezd na Jadran, který v roce 1984 vedl. Odjíždělo na něj asi deset lodí, kvůli vízům a proclení všichni turisté společně. Vracel už se ale každý sám podle toho, jak dlouhou měl dovolenou a jakou plavbu absolvoval. „A už v Jugoslávii mi známý, co tam měl příbuzné, řekl, ty vole, nevracej se, utekli ti jachtaři, tři rodiny. Já jsem říkal, já se chci vrátit, já nechci utíkat, já jsem mohl utéct, kolikrát jsem chtěl, já se chci vrátit, já chci být v Česku. No tak jsme se vrátili a samozřejmě to dopadlo tak, že nemůžu to tady říkat nahlas, co jsem se dozvěděl, že si můžu všechny své lodě strčit někam a že už nikdy nikam nevyjedu. Tak se taky stalo, že od té doby, osmdesátého čtvrtého, jsme jako rodina oficiálně nikam vyjet nemohli,“ popisuje Karel Eliáš události z poloviny 80. let.

I přes pošramocený kádrový profil se mu v zaměstnání dostalo povýšení, když začal dělat na Uranových dolech vedoucího podniku, který nikdo vést nechtěl. V té době také studoval čtyřleté doplňkové studium pro učitele, které zdárně dokončil v roce 1986.

K událostem roku 1989 byl zprvu skeptický, i když si moc přál, aby režim padl, aby mohl s rodinou opět vycestovat do zahraničí. Krátce po revoluci opustil po dvaceti letech práci na Uranových dolech a vyhrál konkurz na ředitele odborného učiliště v Dubně kousek za Příbramí, kde později také nějaký čas učil. Učil také na Waldorfské škole Příbram a hudbu malé děti.

Stavět lodě a plavit se po mořích nikdy nepřestal. V době natáčení v roce 2024 žil se svou ženou v Příbrami.