Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Ekart (* 1929)

• narozen 8. ledna 1929 ve Vsetíně

• od dětství člen Sokola

• zažil mobilizaci v roce 1938 i pozdější deziluzi po Mnichovu

• 15. března 1939 pozoroval přijíždějící německé okupační jednotky

• na konci války zažil partyzánské akce i osvobození Vsetínska

• v roce 1948 se zúčastnil XI. všesokolského sletu v Praze

• od roku 1948 působil ve folklórním souboru VSACAN

• celý život pracoval ve vsetínském podniku MEZ

Mnoho se naběhal za svých dětských let ve Vsetíně. Tam s kamarády při dobrodružných hrách objevoval tajemná zákoutí rodného města. Později se naplno oddal působení ve vsetínském folklórním souboru VSACAN, se kterým procestoval celou republiku a značnou část Evropy, přestože ji tehdy rozdělovala železná opona.

Já jsem se rád učil

Neobyčejně tuhá zima toho roku vládla ve Vsetíně. V městské části Hrbová se osmého lednového dne roku 1929 narodil manželům Ekartovým prvorozený syn Miroslav. V malé dřevěné chaloupce panovaly stísněné podmínky, proto se rodina již následujícího roku přestěhovala přímo do města, na ulici Jateční, dnes Jiráskovu. Miroslavovi později přibyli čtyři mladší sourozenci, bratr a tři sestry. Dětí se tehdy do rodin na Valašsku rodilo hodně, často pět i víc. Každá pomocná ruka se v chudých poměrech počítala, a jakmile její držitel dorostl, mohl pomoci s prací v domácnosti nebo přispět na živobytí nějakou vydělanou korunou.

Oba Miroslavovi rodiče pocházeli z početných, ale chudých rodin. Otec měl osm sourozenců, matka pět. Miroslavův tatínek se vyučil stolařem. V novém domě na Jateční si v přízemí otevřel malé stolařství. S nástupem hospodářské krize však musel podnikání ukončit a začal pracovat v továrně vsetínského podnikatele a vynálezce v oboru elektrických strojů Josefa Sousedíka. Ekartovi si později ještě naproti místním jatkám otevřeli malý obchod, kde prodávali občerstvení tamním zaměstnancům.

„Tatínek měl na starosti obchod a maminka domácnost. Když už nás dost tlačila bída, tak si maminka pronajala malou vývařovnu směrem na Horní město, kde vařila snídaně, obědy a večeře. Tam měla na oběd vždycky pár úředníků a tím si také přivydělávala, což nám velice pomohlo.“ Miroslavovy sestry mamince ulehčovaly práci v domácnosti a ve vývařovně. On, jako nejstarší, obstarával pomoc tatínkovi v obchodě. Přinášel materiál, roznášel zákazníkům zboží domů, dělal vše, co bylo potřeba, a tak si sám přivydělával tringelty. Finančních prostředků nemívali Ekartovi nikdy nadbytek, v rodině ale panovaly dobré vztahy, děti si s rodiči tykaly a všichni si navzájem pomáhali a podporovali se.

Dětství není však jen časem práce a starostí, své místo v něm mají i hry a postupné poznávání světa. V Jateční ulici žilo tehdy mnoho dětí, s těmi Miroslav podnikal výpravy za Sousedíkovu fabriku na tzv. trhovisko. Tam mladí čutali fotbal. Naproti u Štajerů hráli ping pong a nedaleko u Růžičků pak na jejich dvoře natáhli síť a soutěžili ve volejbale.

K pohybu a ke sportu vedla své ratolesti i maminka. Miroslav s ní často chodíval do vsetínského Sokola, kde cvičila. Počátkem července 1938 ji obdivoval v jejím krásně nažehleném slavnostním sokolském kroji zvaném Libuše, se kterým odjela do Prahy na X. všesokolský slet. Devítiletý chlapec pociťoval lítost, že se s maminkou nemůže události zúčastnit, vždyť cvičenci tam mohli pozdravit i prezidenta Edvarda Beneše. Osud to měl později zařídit tak, že se mu podobná příležitost ještě jednou naskytla, už ale za úplně jiné politicko-společenské situace.

Základní školu začal Miroslav navštěvovat ve Vsetíně. Na první roky školní docházky rád vzpomíná: „Ta atmosféra byla ve třídě dobrá, protože ty děti nebyly z nějakých, řekl bych, bohatých rodin. A byli jsme všichni takoví vyrovnaní a rádi jsme se učili. Já jsem se rád učil.“

Však my to tomu Hitlerovi natřeme

Na podzim roku 1938 hrozila válka mezi Československem a Německem víc než kdy dřív. Když se z rádia ozývali křičící Adolf Hitler nebo Joseph Goebbels, Miroslavovi rodiče přístroj raději vypínali. V pátek 23. září 1938 ve 22:20 vyhlásil předseda československé vlády generál Jan Syrový všeobecnou mobilizaci vojska. Mobilizace probíhala vcelku rychle a úspěšně, během několika dnů bylo vyzbrojeno 1 250 000 vojáků. Jedna vojenská jednotka se usídlila i ve Vsetíně v areálu jatek. Miroslav Ekart vzpomíná: „My jsme tam coby chlapci mezi ně chodili. Oni byli v dobré náladě a říkali: ,Však my to tomu Hitlerovi ještě natřeme.’ No, bohužel skončilo to tak, jak to skončilo, což byla velká potupa, spoustu lidí to moc oplakalo.“

Období od 1. října 1938 do 14. března 1939 je dnes známé jako druhá republika. Česko-Slovensko, výrazně zmenšené o pohraniční území, svírala nejistota jak v hospodářských, tak v bezpečnostních otázkách. Miroslav Ekart na ten čas vzpomíná jako na „smutnou dobu“. V kině viděl ve filmovém týdeníku české uprchlíky, kteří museli kvapně opouštět vyklízené Sudety. Tato situace postihla i Miroslavova strýce, s rodinou musel opustit Hlučín a jen s nejnutnějšími věcmi se odstěhovat do Bystřice pod Hostýnem.

Takoví škaredí chlapi na motorkách

V noci na středu 15. března 1939 začala okupace Čech, Moravy a Slezska německou armádou. Téhož dne se první vojenské jednotky objevily ve Vsetíně. Jednalo se především o rakouské vojáky, které za několik týdnů vystřídaly jednotky SS. Přestože toho dne ve městě padal mokrý sníh, lákalo to mladé chlapce, včetně Miroslava, do centra Vsetína. „No, tam už byli na motorkách takoví škaredí chlapi, Němčůři, v šedých uniformách a gumových pláštích a hleděli na nás. Bylo to hrozné. Plakali jsme a šli jsme radši domů, protože maminka s tatínkem měli o nás strach.“

Nový režim začal ve Vsetíně zabírat budovy, které potřeboval pro svůj mocenský aparát a úřednictvo. Gestapo obsadilo na okresním úřadě celé jedno patro, ruku v ruce s tím ve městě probíhalo zatýkání některých představitelů politických stran. Lidé se začali bát, nevěděli, co mohou od okupantů čekat, s obavami vzhlíželi k budoucnosti. Obyvatelstvo žilo odteď až do konce války v neustálém strachu.

Německé vojsko zkonfiskovalo budovy vsetínských škol. Žáci se ze dne na den neměli kde učit. Výuka krátce pokračovala na evangelické faře, poté v hospodě U Synků na Horním městě. Němci později školy vrátili a vojsko soustředili do sokolovny. Ve škole to už ale nebylo tak snadné jako dřív. Děti se musely povinně učit němčinu, činily tak ale zpravidla s odporem, proto se studiu příliš nevěnovaly. „Bylo to špatné s učením, protože ta atmosféra ve škole byla hrozná. Učitelé byli nešťastní, byli smutní, nevěděli, jak nám co mají říct, aby se nedostali do problémů, takže od té doby i to učení už bylo horší a bylo to poznat i na našich známkách,“ vzpomíná Miroslav Ekart.

Ten odznak mi uřezali

Za války se mnoho věcí změnilo. Miroslavovi rodiče doma tajně poslouchali zahraniční rozhlasové vysílání z Moskvy a Londýna. Všechny své děti přitom nabádali k opatrnosti, aby tuto z pohledu protektorátního režimu ilegální a přísně trestanou činnost nikde nevyzradili.

Změnily se i vztahy mezi lidmi. Češi s Němci ve Vsetíně koncem třicátých let normálně vycházeli. Válka vše změnila. Jestliže se s nimi dalo před válkou normálně vyjít, nově jim mnohým narostlo sebevědomí a lidé si museli dávat pozor, co před nimi říkají. Miroslav měl spolužáka, jehož otec byl Rakušan. V nových poměrech poslal syna do německé školy. Chlapec se pak s českými dětmi přestal bavit a dával jim najevo svoji nadřazenost.

Miroslav se chtěl vždycky stát skautem, to se mu sice nepodařilo, přesto alespoň nosil oděv podobný junáckému kroji a pravý skautský řemen, na jehož přezce stálo: Československý Skaut, Buď připraven! „A oni [němečtí chlapci] byli v tom jejich Hitlerjugend, měli takové černé dýky s hákovým křížem. A mně ten odznak uřezali. Takže jsem přišel domů, gatě – jak se říká – v hrsti. Plakal jsem, maminka s tatínkem z toho byli smutní a měli strach, aby ještě z toho oni něco neměli a Němci se nemstili i na nich.“

Ve škole Miroslav židovské spolužáky neměl. V jejich ulici ale bydlela židovská rodina Grimbaumů. Z rodiny pocházeli tři chlapci, kteří bez problémů zapadali do většinové společnosti a účastnili se běžných dětských her. Změna nastala za protektorátu, celá rodina musela na oblečení nosit žlutou židovskou hvězdu. Bratři Grimbaumovi se začali ostatním dětem stranit. Miroslav jednoho dne přihlížel, jak byli všichni i s rodiči odváděni do transportu. Po válce se nikdo z nich do Vsetína nevrátil, zřejmě všichni zahynuli.

Miroslav čas od času ve městě zahlédl podnikatele Josefa Sousedíka, který po tamních ulicích jezdíval svým unikátním hybridním elektromobilem. Sousedík si ve Vsetíně postupem let vybudoval pozici vážené a respektované osobnosti, ale až po válce vyšlo najevo, že materiálně i finančně podporoval odboj. V prosinci 1944 však za tyto své protinacistické styky zaplatil životem. Při výslechu ho, z dodnes nevyjasněného důvodu, zastřelil příslušník gestapa.

Lež a nezvedej hlavu

S blížícím se koncem války se v okolí Vsetína zvyšovala aktivita odbojářů. V únoru 1945 probudila rodinu Ekartových v noci obrovská rána. Partyzáni odpálili trafostanici, následkem čehož došlo k přerušení výroby v Sousedíkově zbrojovce. Německé oddíly rychle vyhlásily poplach a prohledávaly město.

Na přelomu dubna a května 1945 vstoupil do Vsetína za údivu obyvatelstva velký a dobře ozbrojený partyzánský oddíl 1. československé brigády Jana Žižky. Zřejmě se jednalo o demonstraci síly. Bojovníci se nijak neskrývali, kráčeli po obou stranách ulice, prošli celé město a přes kopec Žamboška zmizeli v lese. Němci jejich pohyb v ulicích zřejmě vůbec nezaznamenali, protože z jejich strany žádná reakce nepřišla.

V pátek 4. května 1945 se ve Vsetíně začala ozývat střelba. Německé vojsko kvapně opouštělo město, které začaly osvobozovat jednotky 1. československého armádního sboru. Miroslav se s kamarády vydal do centra. Mířili k nádraží, kde Němci destruovali koleje. V ulicích viděli dřevěné zátarasy a snahu lidí je odstraňovat, aby se osvobození uspíšilo. Chlapci se v nadšení vydali s československými vojáky na severozápad, do tři kilometry vzdáleného Semetína. Z omylu, že už se nic nemůže stát, je vyvedla střelba směřující k nim ze semetínské školy. Nezbylo než se ukrýt. Český voják ještě Miroslava varoval: „Chlapče, lež a nezvedej hlavu, bude zle.“ Nebezpečná situace netrvala dlouho, okupační armáda rychle ustupovala.

Sovětské jednotky dorazily do města o něco později. Občas docházelo k pověstnému: „Davaj časy“ a zcizování jízdních kol, jinak se ale vše obešlo bez incidentů. Lynčování kolaborantů či Němců ve Vsetíně prý neprobíhalo. Miroslav Ekart k tomu říká: „Valaši na to nemají náturu.“ Úplně bez následků ale noví národní nepřátelé nevyvázli. Ráno museli pochodovat po městě, opravovali a uklízeli poničené ulice a budovy, což se občas neobešlo bez nadávek místních.

Ať žije prezident Beneš

Život ve Vsetíně se pomalu začal vracet k mírovým poměrům. Ihned po skončení bojů lidé opravili poničenou sokolovnu. Miroslav tam začal s nadšením téměř denně cvičit. Po válce se chtěl hlásit na obchodní akademii, finanční situace v rodině mu to ale neumožnila. Vyučil se tedy obchodním příručím a dva roky i tuto práci vykonával.

Komunistický puč v únoru 1948 Ekartovi nepřivítali. Miroslav cítil ke komunistické ideologii odpor. Mnoho o tom diskutoval se svým kamarádem, který byl z „komunistické“ rodiny a politiku KSČ hájil. V druhé polovině června 1948 probíhal v Praze XI. všesokolský slet. Miroslav se ho účastnil jako cvičenec, a tak zažil atmosféru krátké svobody v již nesvobodném státě. Sokolové při průvodu nevzdávali hold přítomnému Gottwaldovi, ale křičeli: „Ať žije prezident Beneš!“ Mnoho sokolů bylo na základě tohoto incidentu potrestáno vyloučením z organizace. Toto se týkalo i některých Miroslavových kamarádů ze Vsetína.

VSACAN

Na nucené odchody ze Sokola reagoval Miroslav Ekart vystoupením z místní organizace s celou partou kamarádů. Všichni pak, krátce po sletu, přešli do Vsetínského folklórního souboru VSACAN. Tam Miroslav působil jako tanečník a zpěvák po dobu 19 let. Od roku 1953 soubor vedl a později se stal i jeho uměleckým šéfem.

VSACAN si vytyčil za úkol propagovat valašskou hudbu a tanec. To se souboru začalo záhy velice dobře dařit. První větší úspěch přišel v roce 1949 na výstavě „Valašsko v práci“ ve Vsetíně. Tam se dostali do povědomí širšího diváctva. Přidaly se k nim zpěvačky Jarmila Šuláková a Zdenka Zouharová, později provdaná Škrabánková. Šuláková v rozhlase natočila píseň Okolo Sutě, ta se záhy stala hitem. Vystoupení po celé republice přibývalo.

Souboru si všimli lidé na ministerstvu kultury a v roce 1956 vyslali VSACAN na mezinárodní hudební festival do města Llangollen ve Velké Británii. Jednalo se o první vystoupení československého amatérského folklórního souboru v zahraničí. Zájezdu se zúčastnili i dva „tajní“, dohlížející na účastníky z politického hlediska. Po příjezdu do Walesu se naši umělci potýkali s problémy způsobenými neznalostí jazyka. Velšany si ale záhy získali podobností valašských krojů a klobouků s těmi místními. Na festivalu se VSACAN umístil na třetím místě. V kategorii zpěvaček dokonce zvítězila Zdenka Zouharová.

Úspěch za kanálem otevřel VSACANu dveře k cestám na další zahraniční festivaly – do Německa, Polska, Španělska, Francie, Itálie a dalších zemí celé Evropy. V Paříži se zúčastnili oslav komunistického deníku L‘Humanité, kde vystupoval i známý americký zpěvák s levicovou orientací Paul Robeson.

V padesátých letech došlo k odsouzení některých bývalých členů souboru v politických procesech, v jednom případě zazněl i trest smrti. Soubor ale nikdy problémy s režimem neměl. Vystoupení na politických akcích si vedení VSACANu nemohlo dovolit odmítnout, to by znamenalo okamžitý konec. Jinak VSACAN nikomu nevadil. Folklór byl vnímán jako nekonfliktní apolitická aktivita, která nebyla ničím proti ničemu.

Buď souhlasíš, nebo nesouhlasíš

S budoucí manželkou Jaromírou se Miroslav seznámil v souboru. V roce 1950 odešel na dva roky na vojnu. Dril v armádě byl tvrdý. Po návratu domů zažíval ve společnosti tíživou atmosféru, podobnou té za protektorátu. Rok po vojně se Miroslav oženil. V roce 1954 se manželům Ekartovým narodil syn Mirek, o dva roky později dcera Alena.

Pracovat začal ve vsetínském podniku MEZ jako technik. Vždy, když to bylo možné, se vzdělával a absolvoval různá školení, aby si zvýšil kvalifikaci. Díky tomu začal záhy zastávat vedoucí pozici. To ho však přivedlo k morálnímu dilematu, bylo mu nabídnuto členství v komunistické straně. Dlouho to zvažoval, do strany se mu nechtělo. Nakonec vstoupil, chtěl zabezpečit svoji rodinu. V MEZu pracoval Miroslav Ekart až do odchodu do penze v lednu 1989. Tehdy také ukončil svoje členství v KSČ.

Pražské jaro vnímal Miroslav jako pohlazení duše, jako dobu, kdy se ve společnosti šířila dobrá nálada a lidé k sobě měli blíž. Okupace 21. srpna ho zastihla při stavbě rodinného domu. Pod vlivem událostí mu od rozdělané práce utekli zedníci. Ke starostem o stavbu se tak ještě přidaly obavy o bezpečnost rodiny a vidina nejisté budoucnosti. Když s manželkou toho dne navštívili centrum Vsetína, viděli množství lidí skupovat potraviny a vytvářet zásoby.

Po okupaci se režim snažil situaci v zemi uklidnit tím, že začal Sovětům vycházet vstříc. V zaměstnáních mnoha obyčejných lidí nastaly politické prověrky. Režim chtěl vědět, zdali jsou mu lidé alespoň navenek loajální, a tak po nich požadoval odsouhlasení vstupu intervenčních vojsk. Na otázku, zda musel Miroslav Ekart vyjádřit souhlas s příchodem okupantů, odpovídá: „No, to musel. Buď souhlasíš, nebo nesouhlasíš. Když nesouhlasíš, tak automaticky jdeš z práce pryč, to bylo jasné. Byl to naprosto tvrdý režim a byl právě směrovaný na nás, mladé lidi, kteří měli rodiny a byli před dilematem – buď tu rodinu uživíš a budeš dělat to, co my chceme, anebo ji neuživíš a půjdeš od válu. Většina lidí se dobrovolně musela podřídit tomu nátlaku, nebo by dopadli velice špatně.“

V současnosti (2019) je Miroslav Ekart už 30 let v penzi. Stále se zajímá o dění ve VSACANu a se staršími členy se pravidelně schází. I přes svůj vysoký věk se dál stará o zahradu, chodí na vycházky, bruslí, jezdí na kole a do roku 2018 pravidelně lyžoval. S manželkou je šťastně ženatý již šest desítek let.