Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Ehrmannová (* 1927  †︎ 2019)

• narozena roku 1927 v Praze

• rodina žila ve starých Malešicích

• svědkem transportů do koncentračních táborů

• květnové povstání 1945 – pokus nacistů projet barikádou v Malešicích

• po příchodu Rudé armády zřejmě unikla znásilnění

• zemřela 19. ledna 2019

• po válce absolvovala tříměsíční brigádu v pohraničí

• vstup do Svazu národně-socialistické mládeže

• roku 1947 seznámení s budoucím manželem Petrem Ehrmannem, účastníkem bojů o Dunkerque

• manžel odešel zkraje 50. let na dva roky dobrovolně pracovat do jáchymovských dolů, aby se vyhnul zatčení

• až do roku 1989 manželé pod dohledem státní moci

• zemřela 13. ledna 2019

Zdena EHRMANNOVÁ

(narozena roku 1927)

Řekla nám: Učte se, vždycky je dobré znát svého nepřítele

Zdena Ehrmannová se narodila v roce 1927 v Praze. Dětství a dospívání prožila s rodiči a sestrou v Malešicích. Své dětství popisuje jako harmonické, i když žili ve velmi chudých poměrech, protože finančně podporovali prarodiče, kteří byli bez příjmu. Politiku a okolní dění začala vnímat až po vyhlášení mobilizace, kdy musel otec narukovat na vojnu. Z té doby si ještě silněji vybavuje nepřátelský postoj sudetských Němců k naší republice a všeobecný strach z gestapa. Kamarádův otec, který se zapojil do odboje, byl popraven. Přestože trest smrti hrozil i za poslech zahraničního rozhlasu, rodina paní Ehrmannové vysílání z Londýna poslouchala. Žili ve starých Malešicích, v místech, kudy vedou koleje. Tam prvně viděla transporty Židů do koncentračních táborů. Někteří obyvatelé Malešic prý do vlaků házeli jídlo, ale většinou se všichni báli odhalení a postihu od gestapa.

Atentát na Heydricha všichni přivítali, jak říká: „Měli jsme radost, to byl hroznej neřád, ovšem to co následovalo potom...“ Atentát všichni schvalovali, nevybavuje si ale, že by někdo někoho z jejich okolí za schvalování udal. Připomíná i historku ze školních let, kdy se museli povinně učit historii Německé říše. „Nikoho z nás to nebavilo a učit jsme se to nechtěli. Učitelka nám ale řekla: ‚Učte se to, je dobré znát svého nepřítele.‘ Ani za tohle ji nikdo neudal.“

Během povstání nosili povstalcům na barikády jídlo. Když k malešické barikádě přijeli Němci, kteří prchali do Hrdlořez, snažili se čtyřmi tanky barikádu prorazit. Požadovali, aby byla okamžitě rozebrána, jinak že srovnají Malešice se zemí. Na důkaz toho část barikády skutečně prorazili a rozstříleli nejbližší dům. Jeden z kamarádů paní Zdeny ovšem v následující přestřelce vypálil na tank z pancéřové pěsti a Němci pochopili, že je čas na ústup.

Příchod Rudé armády přivítali s nadšením a naivní představou, že už bude jenom lépe. Když přijeli Rusové do Malešic, konala se zde velká oslava za účasti ruských vojáků, kam se paní Zdena vypravila s kamarádkami. „Hodně se tam pilo a jedlo jídlo, které Rusové ukradli někde v Maďarsku. Jednomu tomu veliteli jsem se líbila, tančili jsme spolu. Vždycky po písničce mi nalil panáka a dal mi kus špeku. Najednou se mi udělalo zle, tak mě nějací lidé položili u nich v pokoji na gauč. Ten Rus přišel a sliboval mi, že se za chvíli vrátí. Když odešel, ti lidé, kteří pochopili, že se schyluje k něčemu špatnýmu, řekli mým kamarádkám, ať mě odvedou domů. Bydlela jsem o kus dál. Maminka, když mě viděla, spráskla ruce, že jsem přiožralá, ona byla taková puritánka. Druhý den jsem se dozvěděla, že ten velitel chtěl zastřelit svého sluhu za to, že mě neuhlídal a nechal odejít. Lidi mu to rozmluvili a slíbili, že se vrátím. Býval by toho pucáka zastřelil.“

Když komunisti vyhráli v roce 1946 první poválečné volby, vzpomíná paní Zdena, že spousta lidí vstoupila do této strany z přesvědčení. Její rodina, která byla antikomunisticky založená, se všeobecného nadšení neúčastnila. Ona sama vstoupila do protikomunisticky zaměřeného Svazu národně-socialistické mládeže. Absolvovala také povinnou tříměsíční brigádu v pohraničí, kde bylo potřeba pracovně nahradit odsouvané sudetské Němce. Když po únoru 1948 nastaly čistky na úřadech a pracovištích, pochopila, že s tímto novým režimem nás nic dobrého nečeká.

„Byly vytvořeny tzv. lidový milice. Když jsem viděla, jak pochodují pražskými ulicemi, když jsem viděla ty tupý výrazy a ochotu na povel začít střílet do svých spoluobčanů, to byl pro mě otřesný zážitek. Na to do smrti nezapomenu. Lidi, Češi, ozbrojený a stříleli by do lidí, když by dostali povel. To bylo v těch výrazech vidět, že jsou ochotný uposlechnout rozkazu. Řekla jsem si, že s touhle stranou bych se nikdy nemohla ztotožnit.“

V roce 1947 poznala na lyžařském výletu Petra Ehrmanna.^[1] O dva roky později se vzali a o další dva roky později se jim narodila jejich jediná dcera. V padesátých letech manželovi, coby bývalému západnímu vojákovi, navíc židovského původu, hrozilo, že bude zatčen, stejně jako mnoho dalších, kteří bojovali na západní frontě. Kdosi ho naštěstí varoval a manželovi se podařilo zatčení vyhnout.

„Byl nařčen, že jako západní voják a ještě Žid, je pozůstatek bandy Slánského, kterého tenkrát popravili. Naštěstí ho někdo varoval a manžel se dobrovolně přihlásil na práci do dolů. Na dva roky zmizel v Jáchymově. Viděli jsme se za tu dobu dvakrát. Byla jsem ráda, že unikl zatčení, protože bylo jasné, že ho buď zavřou, nebo dokonce popraví. Dělal ale tu hroznou práci s odsouzenými, ačkoliv sám odsouzen nebyl.“

Když se pak Petr Ehrmann po dvou letech vrátil, našel si práci jako zámečník, a až do revoluce v roce 1989 byli pod dohledem StB.

Na nahrávce paní Zdena vypráví i životní příběh jejího manžela Petra. Ten se narodil v roce 1926 do židovské rodiny. Otec prodával pneumatiky a matka se starala o Petra a jeho sestru Lotku^[2]. Petrovo studium na gymnáziu přerušila nastupující válka a Ehrmannovi řešili, jestli v Československu zůstat, nebo odjet do bezpečí. Větší část rodiny se nakonec rozhodla pro odjezd a podařilo se jim to v jednom z posledních legálních transportů z republiky. Původně mířili na Haiti, ale loď se zavazadly byla potopena a loď s cestujícími proto nouzově zamířila do náhradního cíle, tehdejší Palestiny. Po tříměsíční cestě na nákladní lodi dorazili ke břehům Palestiny, kde zjistili, že nedostanou povolení k zakotvení. Tři sta vyčerpaných pasažérů ke břehům doplavalo. Muži byli na půl roku odesláni do vězeňského tábora za nepovolené překročení hranic, ženy a malé děti putovaly do kibucu. Starší děti včetně Petra byly umístěny v rodinách. Petr pracoval u sedláka, kde se naučil trochu řeč a vyučil se zámečníkem. V necelých šestnácti letech se při náboru přihlásil do britské armády. V sedmnácti a půl letech putoval do Anglie na výcvik a odtamtud po půlročním výcviku rovnou na frontu do Francie. Bojoval v bitvě u Dunkerque. Z šedesátičlenné jednotky jich přežilo pouhých dvacet. S koncem války dojel zpět do Československa a po demobilizaci se znovu usídlil v Praze, kde čekal na zbytek své rodiny. Rodiče se z Palestiny rozhodli vrátit. Téměř celý zbytek rodiny Ehrmannových, kteří před nacisty neprchli do zahraničí, zahynul v koncentračním táboře.

Paní Zdena chtěla po nástupu komunistů k moci z Československa emigrovat, ale její manžel nechtěl opustit rodinu, kterou celou válku neviděl. Později se jim podařilo jednou vycestovat do zahraničí, navštívili jednoho manželova bratrance v Německu. Ten jim tajně zaplatil letenky do Izraele, kde mohli navštívit část rodiny, která tam po válce zůstala. Ehrmannovi ze strachu, že se nelegální výlet do Izraele prozradí, o tomto dobrodružství až do revoluce nikomu neřekli.

Nahráli žáci ZŠ U Roháčových kasáren

Zpracovala Tereza Hunalová

---