Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Martin Ehrlich (* 1966)

My jsme věděli, že je to buď, anebo

  • narozen 23. listopadu 1966 v Českých Budějovicích

  • člen původně skautského, později turistického oddílu Čtveráci

  • člen tajné organizace mladých křesťanů

  • v roce 1980 navštívil SSSR

  • v letech 1985-1991 studoval zemědělskou fakultu v Českých Budějovicích

  • během sametové revoluce v listopadu 1989 stál v čele studentského stávkového výboru v Českých Budějovicích

  • v roce 1990 členem komise k ukončení práce Státní bezpečnosti v jižních Čechách

  • v letech 1991-1992 absolvoval civilní službu v salesiánském středisku mládeže

  • od poloviny devadesátých let pracoval v oboru IT

  • od roku 2007 do doby natáčení je pamětník neuvolněným starostou obce Mokrý Lom

Martin Ehrlich se narodil 23. listopadu 1966 v Českých Budějovicích jako druhý z pěti dětí. Jeho rodiče byli katolíci a k víře vedli i své potomky – nejstarší Magdalenu, Martina i jeho tři mladší bratry Michaela, Marka a Jana. Otec Petr byl inženýr a navrhoval zemědělské stroje. Ačkoliv měl zpracovanou kandidátskou vědeckou práci, nebylo mu za komunismu kvůli jeho náboženskému přesvědčení umožněno ji obhájit a získat titul kandidáta věd. Pamětníkova matka Marie pracovala jako zdravotní sestra.

Výuka náboženství představovala v komunistické škole problém

Martin navštěvoval osmiletou Základní školu Matice školské v Českých Budějovicích. Již na ní se setkal s praktikami totalitního komunistického režimu. Martinovi rodiče chtěli využít práva na svobodu vyznání a své děti ve škole přihlásili na výuku náboženství. Ředitelka školy soudružka Alena Viktůrková se však snažila výuku náboženství různě znemožňovat, například tím, že neposkytla prostor pro výuku. Pan farář tak musel občas vyučovat náboženství na chodbě. Martin měl na vysvědčení vždy samé jedničky a podle tehdejších pravidel měl být přijat na gymnázium bez přijímacího řízení. Kvůli výuce náboženství však nedostal od ředitelky základní školy politické doporučení, a musel proto přijímací řízení absolvovat. Obdobný postup zvolila ředitelka i u jeho sourozenců.

Turistický oddíl Čtveráci ve skautském duchu

Ve svých dvanácti letech vstoupil Martin do turistického oddílu Čtveráci, který byl založen v roce 1968, původně jako oddíl skautský. Po zákazu skautingu se přejmenoval na turistický a oficiálně náležel do pionýrské organizace. Nadále byl však tajně veden ve skautském duchu. Jeho členové používali běžný skautský pozdrav. Oddíl si zachoval původní znak lesní moudrosti, byť musel být pod Pionýrem přestylizovaný. Stejně jako skauti, nosili i Čtveráci zelené košile a hnědé šátky. Šátky si však z opatrnosti nasazovali až v přírodě, kde byli beze svědků. Od svých vedoucích věděli, že oddíl se nachází v hledáčku Státní bezpečnosti (StB) a veřejná propagace skautského kroje by představovala problém.

Tajná organizace mladých křesťanů

V letech 1981–1985 studoval Martin na Gymnáziu Karla Šatala v Českých Budějovicích. V té době vedl ilegální skupinu ministrantů, která se scházela jednou za čtrnáct dní. O prázdninách jezdil do venkovského stavení poblíž jihočeských Borovan na takzvané chaloupky. Jednalo se o výjezdy na soukromé rekreační chalupy, kde mladí křesťané rozmlouvali o víře a vzdělávali se v teologii.

Život v konspiraci

Jak schůzky turistického oddílu, tak skupiny mladých křesťanů probíhaly v konspiračním duchu. Aby neposkytli důkazy komunistické policii, pořizovali účastníci co nejméně fotografií, žádné události si písemně nezaznamenávali, naopak, všichni se snažili podrobnosti raději zapomenout. Od starších a zkušenějších vedoucích byli poučeni, že se o ně zajímá StB.

Návštěva Sovětského svazu

V roce 1980 vycestovala rodina Ehrlichových do Sovětského svazu. Důvod návštěvy popisuje ve svém vyprávění pamětník následovně: „Tatínek to bral didakticky. Abychom viděli, co je skutečně ten Sovětský svaz zač, tak nám zaplatil jediný zahraniční zájezd do Sovětského svazu.“ Do ukrajinského Kyjeva jela rodina z Čech vlakem. Měli tak možnost pozorovat cestou chudý ukrajinský venkov, kde nebylo výjimkou, že půdu obdělávali namísto stroji pomocí vyhublých krav. Z Kyjeva pokračoval zájezd do Moskvy a Leningradu. Všude v Sovětském svazu bylo vidět ještě větší materiální nouzi, než byla tehdy běžná v Československu, popisuje pamětník.

Na vysněnou vysokou školu se neodvážil přihlásit

Gymnázium ukončil Martin v roce 1985 s výbornými výsledky. Rád by šel studovat na Karlovu univerzitu přírodovědu nebo botaniku, obával se však, že pro své náboženské přesvědčení by se na tyto obory nedostal. Podal si přihlášku na zemědělskou fakultu v Českých Budějovicích, takzvanou hnojárnu, kam byl přijat bez potíží.

Poprvé a naposledy u výslechu na StB

Na vysoké škole se setkal s podobně smýšlejícími kamarády, se kterými začal hrát studentské divadlo. Opět vedl tajné společenství křesťanské mládeže, zároveň hrál na kytaru a ministroval v kostele Panny Marie Růžencové v Českých Budějovicích. Na jaře roku 1989 byl Martin předvolán na pobočku Sboru národní bezpečnosti (SNB) ve Čtyřech Dvorech, kde sídlila i zemědělská fakulta. Pamětník poznal, že ti, se kterými mluví, jsou tajní policisté, kteří mají na starost církevní záležitosti. Na setkání s nimi vzpomíná následovně: „Mně připadalo, že se nemají čeho chytit, že jen tak sondujou, a nabízeli mi spolupráci. Já jsem věděl, že mám na všechno odpovídat nevím, nechci a ne, takže se mi podařilo se z toho vyvlíknout. Spolupráci jsem jim nepodepsal.“ Martin byl poučen zkušenějšími členy společenství křesťanů, jak se má v případě kontaktu s StB chovat. Při výslechu měl přesto strach. Byl si vědom, že přátelský rozhovor se může kdykoli změnit v tvrdý výslech.

Už to musí prasknout

Společně s rodiči každý večer poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, pro tyto účely si pořídili sovětský přijímač. Z vysílání těchto dvou zahraničních stanic byli dobře informováni o Palachově týdnu a dalších demonstracích, jež v Praze v roce 1989 probíhaly.

V létě 1989 se pamětník spolu s kamarádem Tomášem Aubrechtem začal připravovat na obnovení skautské organizace. Při venčení psů tajně připravovali rádce pro nový skautský oddíl.

Dne 12. listopadu 1989 se Martinovi podařilo poprvé vycestovat na Západ. V Římě se zúčastnil svatořečení Anežky České. Zde si mnohokrát vyslechl známou věštbu: „Až bude Anežka Česká svatořečená, bude českému národu dobře.“ Pamětník také popisuje vzpomínky na první setkání s kapitalismem: „Když proběhl první kontakt v Rakousku, byl to šok. Ten nepořádek, který byl tady, šedivý fasády, otlučený domy, neposečená tráva, všude kopřivy, ruiny, za těma hranicema vůbec neexistoval. Tam bylo všechno krásný, vysečený, čistý, rovný. Každý kousek země byl nějakým způsobem opečovávaný. To, co dneska už je pro nás běžný, nám tenkrát připadalo jako zázrak. Když jsme pak zastavili na první benzinové pumpě a viděli ten dostatek všeho, což u nás absolutně nebylo, tak to byl další kulturní šok.“

Kdo, když ne my, kdy, když ne teď?

Páteční večer 17. listopadu 1989 trávil pamětník doma. O demonstraci v Praze a následných událostech se dozvěděl z večerního vysílání Rádia Svobodná Evropa. Svobodnou Evropu pak poslouchal celý víkend, informace však nebyly úplně jasné. „Věděli jsme, že nějací studenti, nevěděli kolik, požadují, aby se zásah vysvětlil, že chtějí nezávislou vyšetřovací komisi a že se zřejmě bude stávkovat,“ shrnuje pamětník, co se dozvěděli z vysílání. Ještě v pondělí ráno však nebylo jasné, co přesně se v Praze děje. Nebyl internet, nebyly mobily, pevné linky mohly být odposlouchávány. Z tohoto důvodu vyrazili někteří spolužáci v pondělí ráno vlakem do Prahy pro přesnější informace. Ostatní studenti šli dopoledne ještě na výuku, ale v poledne už bylo ze zpráv jasné, že se děje něco závažného. Na pondělí odpoledne svolali studenti shromáždění obou fakult, zemědělské i pedagogické, do menzy, aby se domluvili, jak budou postupovat. Na shromáždění dorazilo něco přes sto lidí, tedy jen zlomek celkového počtu více než dvou tisíc českobudějovických studentů. Ti, kteří se vrátili z Prahy, informovali o tamní situaci. „Neblbněte, nechoďte do školy, všude se stávkuje, už to prasklo,“ popisuje jejich sdělení pamětník. Probíhala bouřlivá diskuse mezi studenty. Setkání se účastnil i tehdejší funkcionář SSM Josef Milota, který se snažil studenty přesvědčit, aby nic nedělali a Martina a jeho kolegy neposlouchali. „Takže my jsme se tam učili za pochodu, jak jednat s lidma, nějakým způsobem, jak se nenechat ovlivnit,“ vysvětluje pamětník.

Na shromáždění v menze byl zvolen pětadvacetičlenný stávkový výbor složený ze studentů obou fakult. Martin měl zkušenost s organizováním velké akce (v minulosti pořádal velké setkání turistických oddílů), z kostela uměl také mluvit na mikrofon a měl organizační schopnosti. Stal se tedy hlavním koordinátorem stávkového výboru.

Stávkový výbor se přesunul do klubu Prvok na koleji K11. Jeho členové začali zvažovat, jakým způsobem povedou stávku, začali vymýšlet program a rozdělovat úkoly ostatním studentům. Od odpoledne tvořili studenti plakáty a ještě v noci je rozváželi po městě. Některé studenty při této činnosti zatkla SNB, některé kontrolovala StB, něco se podařilo vylepit.

V úterý ráno svolal stávkový výbor v prostoru před vysokoškolskými kolejemi shromáždění studentů, kde účastníkům vysvětlil důvody stávky a přednesl požadavky studentů. Do chodu stávky se postupně zapojilo zhruba osm set studentů. Vzhledem k rozsáhlému počtu budov obou fakult rozhodl stávkový výbor, že okupační stávka bude probíhat pouze v menze a na kolejích. U ostatních vysokoškolských budov v Českých Budějovicích rozdávali studenti letáky s aktuálními informacemi.

Trvalo nějakou dobu, než byla zřízena bezpečná telefonní linka mezi Prahou a Českými Budějovicemi. Každý den vyrážela skupina studentů do Prahy pro aktuální informace na Vysokou školu zemědělskou či za centrálním stávkovým výborem v divadle Disk, zprvu vlakem, později jim někdo zapůjčil auto. Podařilo se tak z Prahy dovézt i tištěné materiály.

Studentský výbor koordinoval své kroky s nově vzniklým Občanským fórem v Českých Budějovicích a s divadelníky z Jihočeského divadla, kteří vstoupili do stávky jako první.

„Když se mám vrátit k tomu prvnímu týdnu, ten byl naprosto hektický. My jsme říkali, no, jednu noc budeme spát, druhou noc nebudeme spát, jinak se to nedá zvládnout. Tu noc, co jsme jako nespali, tak jsme se tak na hodinu natáhli. Neměli jsme ani postele, protože já třeba jsem byl ‚Budějčák‘, takže já jsem neměl pokoj na koleji, takže jsem si srazil k sobě v tom klubu dvě křesla a pod nějakou dekou jsem tam spal. A noc, kdy jsem řekl, tak dneska budu spát, tak jsem spal třeba čtyři až pět hodin. Víc to ani nešlo, ani se nedalo. Prostě bylo tolik práce, kterou bylo potřeba udělat, zabezpečit program pro těch osm set studentů, zabezpečit demonstrace, které se každý den konaly na náměstí, aby bylo ozvučení, aby byli řečníci, aby byly transparenty, aby někdo zorganizoval lidi,“ vzpomíná Martin na první hektické dny revoluce. Zároveň zmiňuje i pomoc veřejnosti: „Lidi nás podporovali. Už od toho prvního dne, nosili nám jídlo, nosili nám peníze, nabízeli aparaturu.“

Na otázku, co dodávalo organizátorům stávky sílu překonat strach, že vše špatně dopadne, pamětník odpovídá: „My jsme se řídili heslem: Kdo, když ne my, kdy, když ne teď? Takže my jsme věděli, že je to buď, anebo. Že se nám podaří ten nesmyslnej komunistickej režim zvrátit a obrátit to na stranu svobody a demokracie. Anebo že prostě v téhle republice skončíme a prostě celej svůj zbytek života prožijeme v emigraci. Takže my jsme do toho dávali doopravdy všechno. Nám bylo tenkrát, protože jsme byli mladý, jedno, jestli spíme, nebo nespíme, co jíme, kudy chodíme. Protože jsme věděli, že jde doopravdy o všechno a že jde o budoucnost nejen naši, ale celé naší země. Takže tohle vědomí, nevím, jestli to nazvat zodpovědností nebo dějinnou nevyhnutelností, to je to, co nás drželo na nohách, co nám pomáhalo to všechno zvládnout.“

Bomba

Dne 22. listopadu 1989 přijeli na vysokoškolské koleje, jež byly okupovány studenty, příslušníci Sboru národní bezpečnosti s tvrzením, že na děkanátu zemědělské fakulty někdo anonymně telefonicky oznámil uložení plastické trhaviny. Příslušníci SNB, zhruba šest až deset lidí, které studenti považovali za příslušníky StB, prohlédli zevrubně pouze prostory využívané stávkovým výborem. Během prohlídky se studenti snažili hlídat, zda příslušníci neumisťují v budově podezřelé předměty, jež by mohly být odposlouchávacím zařízením. Zbytek kolejí příslušníci neprohlíželi, jejich prohlídku nechali na studentech. Na závěr šetření sepsali příslušníci SNB zprávu o šetření, kterou nechali podepsat členům stávkového výboru. Sami se z důvodu utajení na zprávu nepodepsali.

Už se to neotočí zpět

Ve čtvrtek 23. listopadu 1989 získali stávkující studenti potvrzení od vedení fakult, že je nikdo nebude trestat za účast ve stávce. Při pohledu na zaplněné budějovické náměstí v den generální stávky dne 27. listopadu 1989 Martin plně uvěřil, že probíhající změny již nelze zastavit a všechno dobře dopadne. Dne 29. prosince 1989 byl prezidentem zvolen Václav Havel a studenti mohli stávku ukončit. Nadále však trvala stávková pohotovost, a to až do prvních svobodných voleb.

Během revoluce se pamětník zúčastnil také koncertu Karla Kryla studentům na právnické fakultě v Praze. Při této příležitosti navštívil centrální stávkový výbor v divadle Disk a setkal se s pražskými studentskými vůdci.

Komise k ukončení práce StB

Pamětník byl na jaře roku 1990 členem komise, jež měla ukončit práci StB a prověřit ty, kteří v ní pracovali. „Já jsem tam šel s ideálama, že všechny estébáky kopneme do zadku. Abych to řekl tak, jak jsem to tenkrát cítil. A je to jasný. Nicméně, my jsme jako komise, která měla schvalovat, kdo z nich bude propuštěn, kdo z nich nic neudělal (i když mně to bylo divný, jak může být třeba řadovým příslušníkem policie), my jsme ty lidi neviděli. My jsme jenom o nich dostávali hlášky, o pohovorech. Ten pohovor byl před tříčlennou komisí, kdy jeden člen byl normální řadový estébák, pak byl jeden vyhozenej estébák, jakoby disident, ale nebyl to žádnej disident, prostě byl to jenom někdo, komu se někdo pomstil a vyhodil ho z StB. A ten třetí byl nějaký člověk za Občanské fórum. Takže, když se ti dva estébáci spolu domluvili, tak ten člověk z Občanského fóra je nemohl přehlasovat. A spoustu členů StB oni doporučili k další službě v řadách policie. A to i členů II. odboru, který se zabýval vnitřním nepřítelem, což byli teda padouši non plus ultra, kteří šli proti vlastním lidem. Já jsem tenkrát proti tomu protestoval u Jiřího Pospíšila, který byl také členem komise a zrovna na tom zasedání nebyl. Dopadlo to tak, že ti pánové z komise nás nechali všechny podepsat prohlášení o mlčenlivosti.“ Celou práci komise dnes pamětník považuje za šaškárnu. V komisi vydržel do konce jen proto, aby jména estébáků znal pro případ, že se s nimi v životě osobně setká.

Život po revoluci

Vysokoškolské studium ukončil pamětník se zpožděním. Během studentské stávky se nevěnoval svým pokusům a po jejím ukončení musel začít znovu od začátku. Namísto června 1990 tak školu ukončil až v lednu 1991. V roce 1990 se Martin oženil. Náklonnost své ženy Ludmily si získal i svým rozhodným postojem v průběhu sametové revoluce. Po vysoké škole absolvoval civilní službu v salesiánském středisku mládeže. Následující tři roky pracoval jako ředitel diecézního centra pro mládež na českobudějovickém biskupství. Narodily se mu tři děti. Aby rodinu finančně zabezpečil, nastoupil do oboru IT, v němž pracuje do doby natáčení.

Věci veřejné nebyly Martinovi nikdy lhostejné. V roce 2019 byl již dvanáctým rokem neuvolněným starostou v Mokrém Lomu v jižních Čechách, kde s manželkou žijí. Manželka Ludmila se v době natáčení věnovala dočasnému pěstounství.

Svobodná občanská společnost

V době natáčení (2019), třicet let po listopadových událostech, nebyl Martin se společenskou a politickou situací v České republice spokojen. Ke své víře v to, že se dočká svobodné občanské společnosti, řekl: „To pokřivené myšlení, které tu čtyřicet let komunismus do lidí hustil, ten permanentní strach, permanentní poníženost, kterou v nich vychovávali, jsou tak hluboce zakořeněné, že to bude dalších čtyřicet let trvat, než budeme my schopni se označit za svobodnou společnost. Spousta lidí mi říká, že jsem idealista, nicméně já v to pořád věřím, věřím v to, že skutečně ty moje děti a jejich vrstevníci, kteří se narodí už ve svobodě, tak budou schopni svobodně vzít svůj osud do svých rukou.“